Barbora Antonová: Hnutí Žít Brno věřím čím dál víc

S Bárou jsem se potkala v jedné brněnské hospodě. Měla jsem trochu trému, protože to bylo poprvé, kdy jsem zpovídala někoho mediálně známého. Moje obavy se ale ukázaly jako zbytečné. Bára je milá, bezprostřední a věčně rozesmátá. Na moje otázky odpověděla u malého piva a pak hned spěchala na další sraz, určitě jsme se ale neviděly naposled.

Internet říká, že jsi pracovala či pracuješ jako překladatelka, učitelka češtiny, nakladatelka. Co je momentálně tvou hlavní pracovní náplní?

Podíl těch činností se pořád mění, teď mám nejvíc korektur. Abych nevypadla ze cviku, učím jednu ukrajinskou azylantku česky. A občas se vynoří nějaký překlad, redakční práce. Běžný režim absolventky filozofické fakulty na volné noze.

Kromě toho stíháš ještě hodně dalších aktivit. Která je pro tebe nejdůležitější?

Moje nejúspěšnější činnost je seznamování a propojování lidí. V poslední době se daří spojovat lidi, kteří mají co říct nebo vědí, jak je potřeba něco udělat, s lidmi z úřadů, kteří jejich nápady dokážou dotáhnout do konce. Například se podařilo zajistit, aby odborníci na přístupnost veřejného prostoru mohli připomínkovat městské stavby ve fázi projektu i při kolaudaci. Hotové stavby se tak nebudou muset reklamovat a přestavovat, protože neodpovídají potřebám hendikepovaných Je to drobná, nenápadná věc, která ale ušetří spoustu trápení i peněz.

Čím dalším se v poslední době zabýváš?
Dalším zásadním tématem, které v těchto měsících řeším, je domácí hospicová péče. Tuto službu využila naše kamarádka Lucie Bittalová, autorka kampaně Měsíc Raka, která zemřela na rakovinu. Těch deset dnů, kdy byla v péči lékařky a sester z domácího hospice Tabita, se mnou dost zamávalo – v tom nejlepším smyslu. Chtěla bych přispět k většímu povědomí, co je domácí hospic, a pomoct prosadit, aby na tuto službu mělo nárok co nejvíce pacientů a proplácely ji pojišťovny. Kvalita posledních dní je důležitá pro umírajícího stejně jako pro jeho blízké.

Jak ses stala předsedkyní hnutí Žít Brno?

Pod tlakem pocitu odpovědnosti, nikdo jiný se k tomu neměl. Navíc máme velký obývák, kam se vejde celé hnutí, a umím namazat hodně chlebů. Dokážou tohle jiní předsedové?

Jak se ŽB změnilo od doby, kdy začínalo jako recesistické hnutí?

“Mimopolitické“ Žít Brno se nezměnilo, pořád je to skupina lidí s hodně specifickým smyslem pro humor a nekompromisním viděním světa. Část Žít Brno, která skončila v politice, k tomu musela přidat i nový způsob komunikace. Obrovské množství času věnují studiu dokumentů a otužování v diskusích, jednáních, vyjednáváních, přesvědčováních, ustupováních, vysvětlováních a hlasováních. Kolegové v politice jsou zkušenější, asi i vyrovnanější než na začátku volebního období. Žít Brno je navzdory ošklivým předpovědím stabilní prvek komunální politiky, máme důvěru našich koaličních partnerů i respekt opozice.

Na stránkách hnutí ani v politice veřejně nefiguruješ, držíš se spíš v pozadí. Nezatoužila jsi nikdy po funkci s reálným vlivem?

To je samozřejmě velký omyl. Podívej se na mou zeď na Facebooku, naši oponenti ti vysvětlí, že ve skutečnosti tahám za nitky v celém Brně. Instaluju závory u vjezdu do centra, sypu prachy neziskovkám, přiděluju byty Romům, rozhoduju výběrová řízení a ve volném čase bourám kulturní památky. Co se týče mého angažmá ve formální části politiky, nechci strašit, ale doba vlády starých žen se blíží…

Myslíš si, že politika lidi změní?

Samozřejmě, jako každá činnost. Naučíš se spoustu věcí. Politika, jak ji sleduju prostřednictvím kolegů, je zákeřná; člověk může hodně zkřehnout, znejistět, nebo se naopak zatvrdit. Troufám si ale tvrdit, že díky neustálé tvrdé kritice i cituplné podpoře z vlastních řad se to našim zastupitelům hned tak nestane.

Udrží se podle tebe ŽB v politice s čistým štítem?

Žít Brno věřím čím dál víc. Lidi, kteří už teď působí aktivně v politice, se velmi zlepšují, rostou. Kolegové odvádějí na radnicích, té „velké“ i na Brně-střed, obrovský kus práce. Díky tomu má Brno šanci proměnit se na skutečně moderní evropské město, příjemné k životu a pozorné ke svým obyvatelům. Pokud jde o ten štít, svědomí máme čisté. Do Žít Brno si lidi často promítali svoje vlastní představy a zapomněli si zjistit, co si o těch věcech myslíme my. Teď nám vyčítají, že děláme to, co jsme měli v programu, a žádají po nás věci, které jsme před volbami nikdy neslibovali. Žít Brno je natolik výrazné, že je mu přisuzováno v podstatě všechno, co se v Brně děje – hlavně to, co se nepovede úplně ideálně. Ale jména jako Matěj Hollan nebo Martin Landa rozhodně nezapomínejte, ještě o nich bude hodně slyšet.

V roce 2014 tvoje nakladatelství vydalo knihu Teplá Praha od Jana Seidla a kolektivu autorů, která se zabývá historií sexuálních menšin v naší metropoli. Jak ten nápad vznikl?

Jako spousta mých dalších angažmá: ve chvíli, kdy se o projektu mluvilo, jsem jenom nepřišla na výmluvu, proč bych to neměla udělat já. Honza Seidl je můj někdejší student z romanistiky, českou historií sexuálních menšin se zabývá velmi dlouho, napsal řadu článků a také obsažnou publikaci o emancipaci hnutí za jejich práva v českých zemích. Spolu s dalšími třemi autory sepsali průvodce po pražských čtvrtích. Jde ale o historickou publikaci, první záznam je z roku 1380; adresář současných podniků v knize nenajdete. Před týdnem jsme byli s Honzou na prezentaci podobné publikace ve Vídni, a Teplou Prahu, v překladu Queer Prague, tam hodně chválili. Z té knížky mám pořád velkou radost.

Chystá se něco podobného i o Brně?

Ano, ale nejdřív je zapotřebí shromáždit víc podkladů. Hodně materiálů není ve veřejných archivech, ale v archivech domácích, případně jen v hlavách pamětníků. Z tohoto pohledu je velmi záslužná činnost Společnosti pro queer paměť, která sbírá a uchovává jejich vzpomínky.

Je zdejší komunita sexuálních menšin jiná než ta pražská?

Na to nedokážu kvalifikovaně odpovědět, běž se zeptat v pátek večer do malé Alfy.

Mimochodem, zapomněla jsi položit tu nejdůležitější otázku: Jak dokážete skloubit všechny svoje aktivity s rolí manželky a matky?

Reklamy

Britka Cecilia: Na Česku mám nejradši pivo

Neohrožená Britka Cecilia se rozhodla jít za svým snem a nezalekla se ani dobrodružné cesty na východ od civilizace. Daleko za sebou nechala rodinu a kamarády, pohodlné studentské bydlení i křupavé sendviče. O tom, jak překonala prvotní šok a jak se jí v České republice žije a studuje, jsme si povídaly v jedné brněnské kavárně. Rozhovor byl původně publikován v magazínu lajk.   

Tak pro začátek mi pověz, odkud jsi a jak dlouho už žiješ tady u nás?

Jsem z Anglie, z Liverpoolu. Tady už žiju tak čtyři nebo pět let.

Vím, že studuješ medicínu. Proč ses rozhodla studovat zrovna tady?

Nerozhodla, byla to náhoda. Dostat se na medicínu v Británii je hrozně těžké, musíš dělat složité pohovory a mít zkušenosti s prací v oboru v podstatě od narození. (smích) Dozvěděla jsem se o možnosti studovat v zahraničí a někdo zmínil Českou republiku. Jde to ještě v Polsku a asi pěti dalších zemích, ale to jsem tenkrát nevěděla. Takže jsem udělala testy a dostala jsem se. Řekla jsem si: Tomuhle se chci v životě věnovat a je mi jedno, kde těch šest let strávím. To je celé.

Byla to pro tebe ze začátku velká změna, když jsi sem přišla?

Viděla jsi koleje na Vinařské?

Viděla…

Byl to pro mě kulturní šok. Ve studentských bytech jsem žila i před tím, ale tohle bylo něco úplně jiného. Přitom Vinařky pokládají za jedny z těch lepších kolejí! Další problém pro mě představoval jazyk. Mluvím plynně třemi jazyky, ale čeština se žádnému z nich vůbec nepodobá. A nikdo tu nemluví anglicky.

Zlepšila se situace nějak od doby, co jsi přišla?

Docela jo, ale většinou si lidi moc nevěří, když mluví anglicky. Češi jsou taky docela uzavření, neradi se dávají do řeči s cizími lidmi. Ale Britové jsou stejní, takže to mi nevadí. Ti, co se odhodlají mluvit, bývají fajn. Třeba v obchodech to ale není pravidlem. Zrovna nedávno jsem se snažila špatnou češtinou říct, co chci, a prodavačka si jenom povzdechla a šla najít někoho jiného, aby mě obsloužil. Co to má znamenat? Já ti chtěla dát peníze, je to tvoje práce! Každý tu říká “jsi v Česku, tak mluv česky”. S tím v zásadě souhlasím, ale když tu bydlíte teprve dva měsíce, nemáte šanci se jazyk tak rychle naučit.

Ty už ses ale alespoň něco naučit zvládla, ne?

Informační systém říká, že ano. (smích) Nějaké základy mám. Když na mě mluvíš pomalu, tak rozumím, ale jakmile se začnou mezi sebou bavit rodilí Češi, nemám šanci. Dokážu si třeba nakoupit jídlo, ale stěží umím říct, že svítí sluníčko nebo prší. Neznám spoustu základních slovíček.

Myslíš si, že tu lidi mají vůči cizincům předsudky?

Někteří učitelé neradi učí cizí studenty, ne proto, že by nechtěli učit v angličtině, ale prostě nás tady nechtějí. Tohle se v Británii neděje. Být cizincem je v Česku těžší.

Jsou u vás lidi na cizince víc zvyklí?

Ano. Ale za tu dobu, co tu jsem, se situace zlepšila. Lidi jsou přátelštější. Nebo prostě jen chodím na jiná místa a víc zkouším nové věci. Líbí se mi třeba polední menu v restauracích…

To u vás nemáte?

Ne. Ale měli bychom se inspirovat. Prostě tam přijdeš, máš jen pár možností na výběr a dostaneš i polévku. Zbožňuju polévky! Takže je to docela užitečná věc. U nás obědy nevaříme a nikdo většinou ani nechodí na oběd do restaurace. Je to opravdu drahé a mám taky dojem, že restaurací je u vás víc. Líbí se mi taky české tradice, třeba trhy s ručními výrobky. Ty se u nás nepořádají. Ruční práce jako je pletení a háčkování mám ráda a tady jsou stále oblíbené. Taky tu nemáte tolik obchodních řetězců. Chci říct, že většina čajoven nebo kaváren k žádnému řetězci nepatří a to se mi líbí.

A co dalšího se ti v Česku líbí?

Pivo! Nikdy jsem se pořádně neopila, dokud jsem nepřišla sem, takže jako bych si předtím vůbec neužila studentský život. Možná je to tím, že je tu pivo opravdu levné. Předtím mi pivo vůbec nechutnalo, tady jsem si na něj ale zvykla. Když jsem pak přijela domů, říkala jsem si, že teď už jsem pivař. Tak jsem si v hospodě jedno dala. Bylo odporné! Vyzkoušela jsem u nás i české pivo a fakt to není ono. Možná to je tím, jak ho vaří, ale něco tomu prostě chybí.

Tady chodíš na pivo často?

Jak kdy. V prváku na to bylo mnohem víc času než teď. Chodíme jenom na pár míst, tak tři až čtyři. Většinou mě tam ale hrozně štve hudba.

Jak to?

Hraje se tu příliš taneční hudby. Mnohem víc, než v životě potřebuju. A fakt všude.

Třeba v hospodách?

Ano, a lidem se to líbí, je to populární. Nejen mezi Čechy, ale i mými kamarády. Připadám si kvůli tomu jako děsný snob. Přece za to nemůžu nikoho odsuzovat, když to poslouchají i moji kamarádi. Jenže si nemůžu pomoct. V Edinburgu, kde jsem studovala dřív, se aspoň pořádaly indie nights.

Je něco, co ti tu opravdu chybí a ráda bys to přenesla z Británie sem?

Čaj s mlékem! A sendviče! Protože tady je opravdu nesnáším. Když chce člověk jídlo do ruky, výběr je tu dost špatný. Staré pečivo, spousta majonézy a zbytek tvoří jen to pečivo. Chtělo by to něco pořádného a čerstvého. A zlepšit zákaznický servis. Neříkám, že se máte vzdát své národní povahy, ale obsluhujte s úsměvem! Ale situace mi připadá lepší, než když jsem sem přišla, otevírají se nové podniky… Nevím, jestli znáš Fratelli, tam je to skvělé.

Kamarády si hledáš spíš mezi cizinci nebo i mezi Čechy?

Spíš mezi mezinárodními studenty, držíme při sobě. Pár lidí odsud znám, ale moc často se nevidíme. Třeba jeden kluk, se kterým jsem se potkala v prváku v knihovně. Teď se většinou jen pozdravíme a pokecáme, když na sebe náhodou narazíme. Taky jsem chodila na tzv. pub quizy a tam byl jeden z účastníků Čech. To je asi tak všechno. Je pro mě jednodušší potkávat se s lidmi v hodinách, když máme stejný rozvrh.

To znám, na univerzitě většinou není problém se s někým seznámit na přednáškách.

V ročníku jsme měli hodně lidí, ale teď nás je míň, tak je to horší. Je taky rozdíl, když je člověk v prváku nebo druháku a ve vyšších ročnících. Tenkrát bylo učivo jednodušší a nebyli jsme tak vystresovaní jako teď. Taky se příliš nedostaneme do styku s novými prváky, nemáme se kde potkat.

Máš někdy vůbec čas zajet si na výlet mimo Brno?

Možná bych teoreticky měla, ale ještě jsem nikde pořádně nebyla.

Byla jsi aspoň v Praze?

Jo, když přijel na návštěvu můj bratr. Taky sem za mnou jednou přijela teta a podívaly jsme se do Prahy a do Vídně. Ale jinak jsem moc nikde nebyla, bojím se cestovat sama. Je to divné, protože doma když mám chuť na výlet, tak prostě sednu do auta a jedu. Tady to nejde, ani nevím proč.

Jak dlouho tu chceš zůstat?

Určitě tu nezůstanu. Ale kamarádka si tu našla přítele, takže možná, kdybych i já měla důvod…

Žádný důvod jsi zatím nepotkala? Čeští kluci ti nepřijdou přitažliví?

Ne. Nevím, jak to popsat, ale… u potenciálních parterů posuzuješ všechno, ne jenom obličej. A jsou tu fajn kluci, jenže záleží i na věcech jako oblečení, co nosí. To taky určitým způsobem vyjadřuje jejich osobnost. A vadí mi ještě jiná věc: feminismus tu není zrovna oblíbený.

To máš pravdu.

Zrovna nedávno jsem viděla reklamu, nepamatuju si už, co to bylo za společnost, ale nějaký výrobce počítačů. Nechápu, proč tam musí být polonahá ženská. Prodáváte přece počítač, ne? Obecně se mi nelíbí, jak se tu přistupuje k ženám. Kluci se o holky opravdu zajímají, to jo. Ale nároky kladené na ženy mi připadají zastaralé. Proto si nemyslím, že tu najdu partnera.

Lucie Rebeca: Fanoušci si neuvědomují, že jejich idoly jsou normální lidi

 

Lucka stojí za oficiálním českým fanklubem kapely In Extremo. Žije v Berlíně, ale pochází z Brna a často se sem vrací, takže nemůžeme vynechat vzájemné sdělování novinek u sklenice něčeho dobrého (kafíčko? pche). Což je také vhodná příležitost popovídat si o vedení fanklubu známé kapely a zážitcích s tím spojených.

Můžeš kapelu In Extremo představit těm, kdo ji neznají?

In Extremo je německá skupina, která vznikla v roce 1995 sloučením dvou hudebních projektů – jednoho rockového a jednoho hrajícího ryze středověkou hudbu. V začátcích byla jejich hudba o dost víc středověká, postupně začala přecházet v rockovější. Na internetu se dočtete, že hrají středověký rock/metal, folkrock/folkmetal, rock se středověkými nástroji a podobné další variace. Když jsem se na to ptala jednoho člena kapely, odpověděl mi, že tohle jsou jen škatulky pro novináře. Všechny tyto informace se ale dají bez problémů vygooglit. Mě si získali především tím, že ač jsou známí od Mexika až po Čínu, komunikují v pohodě a bez problémů se svými fanoušky. Jsou kapely, kterým hřebínek narostl tak, že je po koncertě s fanoušky na baru nikdy neuvidíme.

Organizovat oficiální fanklub a být osobně v kontaktu se svými idoly bývá snem každé fanynky.

To rozhodně, setkat se se svými idoly bývá přáním mnoha lidí různého pohlaví, věku i zájmů. Ale potkat se s nimi na autogramiádě nebo třeba meet & greet bývá úplně jiné, než když je člověk pozná trochu blíž. Už před lety mě jedna Němka z německé fanouškovské základny před podobným krokem varovala a připouštím, že měla pravdu.

Proč člověk přijde o iluze, co o svých oblíbených umělcích měl?

Dost lidí si je když ne rovnou naivně zbožšťuje, minimálně nějak škatulkuje, má o nich vlastní představy. A oni jsou přitom úplně normální lidi se svými radostmi i držkopády. S někým si povahově nesednete, někdy mají špatnou náladu, můžou se vás dotknout, třeba i nechtěně. Pro fanoušky plné ideálů střet s realitou nebývá úplně snadný. Ale funguje to i naopak; o někom, kdo působí nepřístupně a nepříjemně, nakonec zjistíte, že je úplně fajn.

Jak se k tak blízkému kontaktu se slavnou kapelou normální česká holka dostane?

V mém případě úplnou náhodou. Před víc než deseti lety jsem začala poslouchat jejich hudbu a na Masters of Rock 2007 jsem je viděla poprvé naživo. Byla jsem registrovaná na Myspace, kde jsem objevila soukromý účet jednoho člena kapely. Měl ve friendlistu nějakou Češku, tak jsem jí napsala. Od ní jsem se dozvěděla, že ho z koncertů zná osobně, a na dalším koncertě s ním seznámila i mě. Pak nás In Extremo začali titulovat jako jejich český fanklub, z čehož byly obyčejné české holky nejdřív trochu v šoku.

Jak získávají kontakty na své oblíbence jiné fankluby?

Fankluby z jiných zemí na to šly často úplně přímo, kontaktovaly je rovnou a taky to klaplo. Přiznávám, že tehdy bych sama na jejich přímé oslovení neměla odvahu. Dost často jsem se setkávala s názory, že takové hvězdy by se na obyčejný plebs v reálu ani nepodívaly. Jak jsem se následně přesvědčila, nemusí to nutně být pravda. Bude to asi znít jako klišé, ale člověk se vážně nesmí bát to zkusit. Asi bych to trochu přirovnala k ucházení se o práci. Při odesílání životopisu nikdy nevíte, jestli vás odepíšou už po přečtení prvního odstavce, nebo jestli vás pozvou k pohovoru.

Co všechno vedení fanklubu obnáší?

U nás je fanoušků kapely In Extremo bohužel pořád málo, takže povinností a starostí moc nemáme. Ale snažíme se o propagaci, udržujeme naši facebookovou stránku, kde překládáme a sdílíme novinky. Loni jsem k jejich dvacátému výročí dělala interview, občas jezdíme fotografovat na některé koncerty nebo jsme v kontaktu s fankluby v jiných zemích. Byla bych moc ráda, kdyby se u nás jejich hudba rozšířila, ale bohužel všechno souvisí se vším. Ještě před několika lety k nám skoro nejezdili. Ne proto, že by se jim nechtělo, ale neprodávala se u nás jejich alba. Ta bylo zase těžké sehnat, takže vznikl začarovaný kruh.

Co ti práce pro fanklub dala?

Člověk potká hodně nových přátel ze zahraničí, procvičí si cizí řeči, získá dost zkušeností a celkově se otrká. A některé zážitky jsou samozřejmě nezapomenutelné.

Můžeš prozradit nějaké historky ze zákulisí?

Uf. Tady asi bude nejlepší ocitovat, co mi jejich basák řekl během interview: „Problém u většiny skupin je, že ty nejlepší zážitky se nikdy nesmí takto vyprávět! Zbytek byl už nastokrát zopakován ve všech knihách a rozhovorech. Mezi čtyřma očima si klidně můžeme o zážitcích povídat celé hodiny, nicméně to bohužel není nic, co by bylo určeno pro veřejnost.“

Setkáváš se se žárlivostí nebo závistí ze strany ostatních fanoušků?

Mezi fanoušky jsem se s ničím podobným nesetkala, ale fanoušci In Extremo na mě už před několika lety udělali hodně dobrý dojem. Hysterie, pištění, omdlévání, kalhotky létající na pódium a podobné věci se minimálně na evropských koncertech nekonají. Nicméně mezi některými fankluby se čas od času lehké konkurenční boje objeví.

 

Soňa Dorňáková: Dobrý čaj musí člověk vnímat všemi smysly

 

Když na Mendlově náměstí projdete průjezdem starého domu a vystoupíte do prvního patra, ocitnete se v čajovně Starý dvůr. Pokud budete mít štěstí, přivítá vás tam sama majitelka. U čaje jsem si s ní popovídala nejen o tom, jaké to je, provozovat čajovnu.  

Kdy tě poprvé napadlo pracovat v čajovně?

Když mi bylo asi šestnáct, vznikla u nás v Šumperku první malá čajovna. Do kavárny nebo hospody jsme s kamarády zašli, ale tohle bylo něco úplně jiného, jiný svět. Tehdy jsem z toho byla tak nadšená, že jsem si řekla, že něco podobného chci jednou dělat. Učarovalo mi to prostředí, fajn muzika, dobroty, korálky, polštářky… prostě ráj!

Jak dlouho se zajímáš o čaje?

Začala jsem kdysi čajem Babiččina zahrádka. Který milovník čajů říká, že ji nepil, ten lže (smích). Postupně jsem se propracovávala tou naší slabou nabídkou; popravdě mi čaje několik let nic neříkaly. Na tom má svůj podíl i fakt, že lidé tehdy dobrý čaj moc neuměli udělat (úsměv). Vážněji jsem se o čaje začala zajímat až kolem roku 2001, kdy jsem odešla do Brna a začala obrážet místní čajové podniky. Po pár letech jsem se vážně zajímala o práci v nich a pak jsem v několika čajovnách pracovala.

Jak podle tebe vypadá ideální čajovna?

Ideální čajovna je ta, kde jsou lidé spokojeni, kde se cítí jako doma, kde je pohoda. Bylo by úžasné mít čajovnu spojenou se zenovou zahradou, jako mají třeba v Českém Těšíně. Nebo mít krásné stylizované prostory jako má tatami, tedy japonská místnost v Chajovně. Nemám konkrétní představu. Kdybych ji měla, tak by se asi velice blížila Starému dvoru, protože tohle místo mě moc baví a často mě mrzí, že jí nemůžu dát víc svého času. Máme totiž padesát kilometrů od Brna statek a zvířata, k tomu se musím se starat i o dům a zahradu. Což je taky můj splněný sen, takže čas musím nějak spravedlivě dělit mezi tyto aktivity. V ideálním světě bych měla čajovnu doma. Teče tu potůček, takže by tu byla i zenová zahrada a to by mi úplně vyhovovalo!

Jaké výzvy nebo problémy přináší vedení takového podniku?

Hlavně ty organizační a papírové. Věčný boj s větrnými mlýny člověčí vynalézavosti, jak něco zkomplikovat. Z toho vyplývají všechny problémy (smích). Často jsem slyšela, že dobrý čajovník málokdy bude i dobrý manažer a naopak. Já jsem spíš lepší čajovník, manažer jsem velice průměrný. Jak jsem se ale už mnohokrát přesvědčila, právě ta podnikatelsko-manažerská část lidi, kteří chtějí dělat čaj, velice vyčerpává. Odvádí je od toho, aby tvořili hezké prostředí. Když jsou jiní lidi v kanceláři zavaleni papíry a povinnostmi, třeba si zavrčí a strčí nos do papírů. Já do toho ale obsluhuju hosty a snažím se být milá a čajová; občas se mi to moc nedaří a problémy mě válcují. Naštěstí to vyvažují zákazníci. Často slýchám, že se jim líbí, co děláme, a čajovně fandí.

Čím si myslíš, že jsou čajovny pro zákazníky zajímavé, co je odlišuje od jiných podniků kromě nabídky čaje?

Čajovna je úplně něco jiného než kavárna nebo restaurace, s jiným lidským přístupem a jinými očekáváními zákazníků. Přijdete do restaurace, zkonzumujete řízek a odejdete, většinou to moc dlouho netrvá, jdete se jen najíst. Případně když jste na pivu, tak při každé prázdné sklenici se číšník ptá „další?“ Člověk tam za večer nechá klidně dvě stě korun. Ale přijdete do čajovny a dáte si jeden čaj a jste tam několik hodin. Lehnete si na podium, kecáte s kamarády, pohodička, lidi se usmívají, žádný spěch – nebo tak to alespoň většinou bývá. Najdete i čajovny hospodského typu, kdy čajovník krouží kolem a nutí vám další konvičku. Často se stává, že si jeden čaj dá více lidí dohromady, což z hlediska provozovatele podniku není úplně terno (smích). Ale přijít ve čtyřech do hospody, dát si jedno pivo a několik hodin tam sedět, tak vás číšník vynese v zubech. Jinak k té nabídce: už se to trochu propojuje, v restauracích i kavárnách často nabízí sypané čaje. Nemají sice stejnou kvalitu jako v čajovnách, ale potěší. Čajovna je hlavně jiný svět. Pokud jsou lidé těmto vjemům nakloněni, tak je nepřestane fascinovat svou rozmanitostí, vlídností a exotikou.

Jaký má pro tebe osobně čaj nebo čajovna duchovní přesah?

Čajovna je pro mnoho lidí takový uprgrade domova. Mohou se tam uvelebit, pracovat nebo si povídat, neruší je pračka či neumyté nádobí. Dá se tu i meditovat. Vzhledem k většímu množství východních vlivů tu často najdeme buddhu nebo nějakého indického mistra a lidi to táhne k duchovnu. Dříve jsem měla čajovnictví hodně spojené s duchovní tématikou, ale jak lidé začali mizet za svým životem, rodily se děti a stavěly se domy, přišli jiní lidé a ten duchovní rozměr se začal vytrácet. Víc než bych si přála… Ale to nevadí! Pro mě je hlavním pojítkem chvilka s čajem. Čaj je médium; aby si ho člověk udělal dobrý, tak se musí alespoň chvilku soustředit, ztišit se a vychutnat ho všemi smysly. Bývá to často nesmírná krása pozorovat tančící lístky a vnímat vůni. Můj dědeček, který mě vždy hodně podporoval, chodíval na pivo a seděl tam v hospodě u okna, koukal na stromy a oblohu a říkal, že je mu fajn. Já vlastně dělám to samé s čajem, sednu si pod stromy, udělám si čaj a pak koukám kolem sebe. To je hezké duchovní učení a to můj dědeček nebyl žádný duchovní mistr. Ale co já mohu vědět, třeba byl (smích)!

 

Autorka: Každá žena je zajímavá!

 

Vítejte na blogu Women of Brno! Já jsem Marie, psaní mě baví už od dětství a spoustu volného času trávím na internetu. Proto jsem se rozhodla obojí spojit dohromady v podobě blogu. O čem bude a proč si myslím, že je to dobrý nápad? Na to se pokusím odpovědět v následujícím rozhovoru. Za zvídavé otázky děkuji Lucce a Lucce a svému skvělému muži.   

Můžeš nám přiblížit, o čem blog bude?

Bude o brněnských ženách; o ženách napříč generacemi, sociálními vrstvami, povoláními, zájmovými skupinami… Myslím si, že každá z nás je jedinečná a má co říct. Většina článků bude mít formu rozhovorů, připadá mi živá, interaktivní a čtenářsky vstřícná. Rozhovory chci doplnit občasnými články třeba o ženách z historie Brna nebo reportážemi z kulturního života.

Proč zrovna ženy?

Mou prvotní inspirací byl světoznámý projekt Humans of New York, který se snaží ukázat rozmanitost obyvatel této americké metropole a přinést přitom poselství o univerzální lidskosti. Tato myšlenka se mi velmi líbí, ale koncept „humans“ je trochu ohraný, jeho brněnská mutace navíc už existuje.  Zároveň mám kolem sebe spoustu zajímavých žen, ale připadá mi, že se jim nedostává tolik pozornosti, kolik si zaslouží. Napadlo mě proto věnovat podobný blog právě jim.

Jedná se o feministický blog?

Ne, nechci na tomto blogu řešit genderové otázky. Jen ukázat, že každá žena je jiná a svým způsobem zajímavá.

A proč jen brněnské ženy?

V Brně se pohybuji většinu svého dospělého života a mám k němu tím pádem blízký vztah. Taky si myslím, že čtenáře může blog spíš zaujmout, když se jedná o jejich blízké okolí. Pokud ale bude mít větší dosah, zlobit se nebudu (smích).

Plánuješ ženy oslovovat na ulici jako to dělají autoři Humans?

Původně jsem myslela, že k tomu bude blog směřovat, ale pro delší rozhovory je lepší předem domluvená schůzka v klidném prostředí. Představa, že oslovuji náhodné kolemjdoucí na ulici, mě navíc trochu děsí (smích).

Jakým způsobem tedy chceš ženy oslovovat?

Ze začátku se bude samozřejmě jednat o ženy, které znám nebo si je sama vytipuji. Většina z nich proto bude spadat do okruhu žen, o kterých vím, že se věnují něčemu zajímavému nebo už jsou nějak veřejně známé. Postupně bych ale chtěla docílit toho, aby se na blogu objevovaly ženy z co nejrůznějších prostředí přesně v duchu hesla, že zajímavá může být i žena, na které to není na první pohled poznat.

Mohou se samy přihlásit ženy, které by například rády prezentovaly nějakou svou aktivitu?

Určitě! Docílit toho, že se mi ženy samy budou hlásit, je můj sen!

Vím, že jsi o takovémto blogu uvažovala už dávno. Co bylo konkrétním impulsem, že ses rozhodla ho opravdu vytvořit?

Jednou večer jsem seděla doma a přemýšlela o spoustě důvodů, proč to nejde. Pak jakoby mi v hlavě něco sepnulo a řekla jsem si: Proč by to vlastně nemohlo jít? Nedokážu to racionálně vysvětlit, byl to takový moment prozření. Od té chvíle jsem na blogu s pomocí přátel začala pracovat. Asi to tak na první pohled nevypadá, ale je to dřina. Věřím však, že užitečná.

Internet je názorově divoké prostředí. Nebojíš se negativních reakcí?

Nebojím, protože mým úmyslem je dát blogu nekonfliktní, pozitivní podobu. Chci poskytnout především prostor hlasům mnoha různých žen, ne propagovat vlastní světonázor. Při jejich oslovování mi o názorovou shodu vůbec nejde. Přesto ale uvítám všechny reakce, nejen ty pozitivní, pokud budou formulovány slušně a přinesou nějaké sdělení.