Tereza Matoušková: Psaním se u nás uživit nedá

Když začínáte psát blog a ozve se vám s žádostí o rozhovor úspěšná spisovatelka, nemůžete si takovou příležitost nechat ujít. Sešly jsme se příznačně v kavárně knihkupectví Academia. Tereza zaujme už na první pohled svým stylem. Působí jako silná a cílevědomá žena, která rozhodně ví, o čem mluví, povídá se s ní přitom moc příjemně. Na setkání přinesla výtisky všech tří svých oficiálně vydaných knih, které jsem si od ní hned koupila. A proto bych vás chtěla varovat: začíst se do nich večer, když druhý den ráno vstáváte před pátou hodinou, není dobrý nápad.       

 K literatuře jsi měla blízko už od dětství a hodně jsi četla. Která kniha z té doby tě nejvíc ovlivnila?

Už jako malé dítě jsem začala číst fantasy a sci-fi, například knihy od Asimova nebo Herbertovu Dunu. Z fantasy mě ovlivnil nejen Pán prstenů a Harry Potter, ale i méně známé knihy jako Čaroděj Zeměmoří od Ursuly K. Guin. Hltala jsem i ranou tvorbu českých a slovenských autorů jako je Juraj Červenák, Petra Neomillnerová nebo Alexandra Pavelková.

Čím tě zaujala právě fantasy a sci-fi?

Umožňují jiný pohled na realitu; člověk se vytrhne z každodenního stereotypu a přenese základní principy fungování společnosti do nečekaných souvislostí. Může se z odlišného úhlu podívat na obecné pravdy, na vztahy v rodině a podobně.

Myslíš, že tedy získá nadhled?

Ano, tak ale podle mě funguje veškerá literatura; nepopisuje realitu a používá fikční svět. Je potom jedno, jestli se jedná o fantasy, sci-fi nebo román z devatenáctého století, vždy je to svým způsobem alternativní realita.

Co bylo pro tebe prvním impulsem, abys začala psát?

V jedenácti až dvanácti letech jsem vymyslela svět Podmoří. Jde o zemi uloženou pod mořem, která funguje samostatně poté, co se na souši stala katastrofa a vše živé bylo zničeno. To jasně vede k žánru fantasy. Asi o rok později jsem si začala příběhy z Podmoří zapisovat.

O Podmoří píšeš dodnes a vydala jsi už několik knih, první dvě vlastním nákladem. Co to obnáší?

Když jsem vydávala knížky samonákladem, byl tento způsob vydávání nový a zažíval boom, začínaly firmy jako Knihovnička nebo Nová forma. Napadlo mě to zkusit. Nejedná se o nic těžkého, problém je v distribuci. Knížka se nedostane normálně do knihkupectví a člověk ji musí prodávat po známých. Mně pomohlo, že jsem začala psát literární blog, články brzo získaly řadu čtenářů a ti si pak kupovali knížky. Díky tomu se mi otevřela cesta k vydání dalších knih v nakladatelství. Rozhodně pomůže, když se člověk věnuje dalším aktivitám spojených s tím, co publikuje, to ale platí i u vydání v nakladatelství.

Tobě se tedy povedlo prorazit.

Měla jsem štěstí, že jsem už měla vydaných několik povídek a úspěšný literární blog, který se dokonce poté, co vyšla druhá knížka, umístil mezi nejlepšími v své kategorii na blog.cz. Díky mým dalším aktivitám a setkání s lidmi se čtenářská základna rozšiřovala, například jsem začala pořádat literární dílny. Nejtěžší je počáteční fáze, kdy člověk tápe a zkouší vše, pak se to například publikováním povídky najednou změní. Ne, že by to potom bylo jednoduché, každá knížka je zásadní risk. Nikdy dopředu nevíte, jaké budou ohlas nebo jestli to nakladatelství vůbec vydá.

Myslíš, že dnes fantastiku vydává více autorů, než když jsi začala psát?

Ano, především za posledních pět let se to hodně zlomilo. Vychází spousty knih mladých českých autorů, třeba Petra Slováková nebo já, ale i další.

Dostává se fantastika do mainstreamu?

Fantastika je široký pojem, třeba paranormální romance nebo young adult fantasy je dnes všude. Klasická fantasy a sci-fi je stále spíš na okraji. Průlom udělal Pán Prstenů a Harry Potter, takže se situace zvolna mění, ale například pro akademickou sféru se jedná o brak. Samozřejmě, že určitá část vydávaných děl brak opravdu je, stejně jako všude jinde. Současná vlna zájmu o fantasy pro mládež tomu paradoxně příliš nepomáhá, protože je tam spousta jednodušších věcí, které formují představu většiny čtenářů o celém žánru.

Dá se psaním uživit?

Těžko. Neříkám, že to nejde, ale většina spisovatelů u nás má normální zaměstnání a k tomu píše.

Zpátky k tvé tvorbě. Nejnovějším přírůstkem do světa Podmoří je kniha Děti vánice, která měla nedávno v Praze křest, a už pracuješ na další. Jak moc se Podmoří v průběhu let proměnilo?

Určitě dost, když člověk něco vymyslí jako dítě nebo puberťák a pak na to nahlíží jako dospělý, liší se to. Dříve šlo o čistší fantasy, teď je ten svět na pomezí tzv. arcane fantasy, která kombinuje vědu a technologii zhruba na úrovni devatenáctého století s magií, a temné fantasy. Vystudovala jsem biologii a teď studuju historii, Podmoří se neustále obohacuje, jak získávám další vědomosti. Studium historie mi pomohlo pochopit, jak společnost funguje a jak se vyvíjí, že není neměnná a podléhá jistým všeobecným principům.

Máš v plánu zůstat do budoucna v Podmoří, nebo se vydáš objevovat další světy?

Momentálně píšu román zcela mimo něj, fantasy v orientálním stylu.  I způsob vyprávění se liší, bude psaný ich formou. Hlavní hrdinka je čarodějka – zrcadlo. Kdo se na ni podívá, vidí v ní člověka, kterého zná, vlastně ho trochu oblouzní.

Kdy se na tuto knihu můžeme těšit?

Pokud všechno dobře půjde, do prázdnin dokončím rukopis, kniha vyjde zhruba za další rok.

V Brně i v Praze vedeš kurzy tvůrčího psaní. Můžeš o nich říct něco bližšího?

Jsou určené hlavně pro středoškoláky a vysokoškoláky, ale chodí tam i dospělí. Účastníci dostávají kreativní úkoly a píší krátké příběhy, součástí je i hodnocení a rozbor povídek. Spousta lidí má talent, ale záleží na tom, jestli ho rozvíjí. K tomu kurzy mohou pomoct, donutí účastníky vyjít ze své komfortní zóny, ale dají jim i možnost setkat se s dalšími lidmi, kteří píší. Na většině z nich vidím pokroky, umisťují se v literárních soutěžích, jedné absolventce dokonce brzo vyjde kniha.

Kde tě budeme moct v nejbližší době v Brně potkat?

Třeba na zmíněných kurzech, které v Brně organizuju většinou třetí týden v měsíci, v Praze pak poslední týden. Nejbližší akcí bude příští sobotu brněnský křest Dětí vánice, pak se objevím na veletrhu Svět knihy 14. – 15. května v Praze.  Příležitostí bude spousta, navíc chystáme nové webové stránky na vlastní doméně, kam budu pravidelně přidávat aktuální informace.

 

Reklamy

Kristýna: Do vztahu bez BDSM bych nešla

Kristýna je dvaadvacetiletá studentka ekonomie. Na první pohled působí nenápadně, ale jen do té doby, než se rozpovídá. Trochu jsem se bála, že na rozhovor vzhledem k velmi osobnímu a citlivému tématu vůbec nepřistoupí, nebo že se bude stydět mluvit otevřeně. Na všechny otázky ale odpovídá ochotně a obsáhle, takže jí občas musím skoro skočit do řeči, abychom přešly k dalšímu tématu. Teď díky tomu můžete poodhalit roušku světa BSDM i vy.

Kdy jsi poprvé zjistila, že máš sklony k BDSM?

Bylo to asi v páté třídě. Četla jsem Bravíčko a začala se bavit s kamarádkama o masturbaci. Přišla jsem na to, že moje fantazie asi nebudou „normální“. Pak jsem objevila Internet a porno…  Byla jsem se sebou v tomhle ohledu vždycky docela v pohodě, nesnažila jsem se to v sobě potlačovat. O kluky jsem se v -nácti moc nezajímala, protože jsem si řekla, že jsou to určitě všechno vanilky, čili nejsou BDSM pozitivní. Takže jsem se rozhodla počkat, až mi bude osmnáct a začnu chodit na srazy. Dlouho pro mě BDSM bylo čistě sexuální záležitost, nechápala jsem, jak to někdo může mít jinak.

Co tě na BDSM nejvíc přitahuje, co ti dává?

Takhle o tom nepřemýšlím. Jsem přesvědčená, že jsem se jako „úchyl“ narodila. Vnímám to hodně podobně jako sexuální orientaci. Do života bez BDSM – třeba do vážného vztahu s vanilkou – bych nešla, to radši umřu sama s dvaceti kočkama. Hodně lidí to udělá a pak svoje partnery či partnerky brzo podvádí, což mi připadá smutné, to nechci.
Co mi BDSM, nebo komunita kolem, doopravdy dalo, je hlavně zvýšení sebevědomí a pozitivní pohled na vlastní tělo. Dále toleranci k sexuálním menšinám, se kterými bych se jinak nejspíš téměř nesetkala. Celkově větší pochopení faktu, že lidi jsou prostě různí.

Jak ses dostala k brněnské scéně?

Přes internet, samozřejmě. Přišla jsem do Brna jako introvertní prvačka, odpadla mi dohodnutá spolubydlící, takže jsem v tomhle městě neznala vůbec nikoho. Rozhodla jsem se zkusit si najít kamarády mezi „úchyly“ radši než někde na diskotéce. Vyhledala jsem si e-mail na pořadatele kecacích srazů, napsala, že jsem nová a vyděšená (smích), a za pár týdnů jsem se fakt odhodlala na jeden jít. Bylo to normální posezení v čajovně se skupinkou nerdů.

Dnes hledáš podobně orientované lidi taky přes internet?

Nové lidi potkávám spíš osobně na akcích. Když se spolu párkrát pobavíme, přidám si je na Facebook, nic zvláštního.

Popiš mi prosím, jak probíhá taková typická BDSM akce.

Typická? Fakt nevím. Jsou naprosto odlišné. Existují akce, kdy si parta „úchylů“ pronajme na několik dní hotýlek nebo horskou chatu a chodí tam celou dobu v latexu. Potom jsou večery s japonskou bondáží neboli svazováním, které mají klidnou až meditativní atmosféru. Jsou úchylné plesy, párty s taneční hudbou, pikniky – každý si pro své „spoluúchyly“ může uspořádat cokoliv, co ho napadne.

Dřív se srazy dělily na „akční“ a „kecací“, ale připadá mi, že i tohle rozlišení už trochu padá. V Praze máme svůj neveřejný klub, a i když tam přijdeš na konverzační sraz, nikdo ti nebrání jít se s partnerem zavřít do některé místnosti a hrát si. A naopak, na akčních srazech část lidí stráví celý večer kecáním na baru.

Co člověk může čekat na „kecacím“ srazu?

Dneska fungují hlavně pro nováčky a v menších městech, kde je těžké sehnat prostory na něco akčního. Úchylové sedí v salonku normální hospody nebo čajovny a nepoznáš je na první pohled od srazu třeba kolegů z práce. Právě o to jde, zjistit, že jsme prostě obyčejní lidé.

A jak to vypadá na akčních srazech?

Kolem nich panují mýty ve stylu, že je to grupáč, že si tam každý může dělat, co chce s kým chce. Nejeden nováček je pak zklamaný, když si na své první akci „neškrtne“ (smích). Ve skutečnosti tam chodí hlavně lidi, kteří už spolu intimní vztah mají a chtějí si hrát mezi ostatními.  Důvodem nemusí být jen exhibicionismus, ale i to, že doma nemají vybavení jako třeba kříž, závěsné body na bondáž nebo gynekologické křeslo, mají děti nebo spolubydlící. Tak se jdou jednou za čas „vyblbnout“ do klubu.

Jak je zajištěna bezpečnost účastníků?

Je založená na důvěře, což v komunitě rozhodně není prázdné slovo. Jinak by nemohla fungovat. Každý účastník musí věřit pořadatelům, že si na akci nepustí nikoho, kdo by dělal problémy – člověka, co se například opíjí, nerespektuje hranice, sahá na lidi nebo jejich hračky bez dovolení či má hnusné poznámky k něčí orientaci. Takové chování je nepřípustné a každý organizátor si samozřejmě snaží hlídat, aby se slušní hosté na jeho akci cítili příjemně. Pravidla jsou každému známá, jsou na webu akce nebo na pozvánkách.
Taky je ale potřeba, aby se lidé nebáli se ozvat, pokud se s nějakým obtěžováním setkají, v téhle fázi bývá někdy problém; člověk má pocit, že by z toho neměl „dělat scénu“.

Jak se člověk na takovou akci může dostat?

Hlavně přes známosti. Česká komunita je pořád poměrně uzavřená, ale je to lepší, než před pár lety. Dnes má prakticky každá skupina aspoň jeden veřejný kontakt, kam se můžeš ozvat. Na kecací sraz se pak dostaneš skoro vždy, pokud už v e-mailu nenapíšeš něco fakt hrozného. Jenom tě ze začátku budou lidi trochu víc sledovat, aby se ujistili, že jsi v pohodě a umíš se chovat. Na klasické akční srazy většinou dostaneš pozvánku po pár týdnech až měsících v dané komunitě – to záleží čistě na uvážení pořadatele.

V poslední době se toto téma dostává víc do povědomí veřejnosti. Mění se díky tomu přístup pořadatelů?

V posledních letech už i u nás vznikají otevřené akce, jako je Fetish Night Prague. Ta se koná v normálním klubu a může tam přijít kdokoliv, kdo splní poměrně přísný dresscode. Takový koncept je docela běžný v zahraničí a je mi to sympatické.

Jak jsou BDSM akce v Česku rozšířené?

Samozřejmě především v Praze a v Brně. V menších městech se koná občas kecací sraz, ale jinak třeba úchylové z celých Čech dojíždějí do Prahy. Na to, aby měl každý dostupné akce do dvaceti kilometrů od svého maloměsta, je nás hodně málo.

Ví o této tvé osobnosti přátelé, rodina?

Přátelé jo. Nemám potřebu to vykládat na potkání, ale pokud někoho beru jako kamaráda nebo kamarádku, nemůžu před ním tajit svůj největší koníček (smích). Mám pár blízkých kamarádek z gymplu, před kterými jsem udělala postupně „coming out“ už dávno, a jsou s tím v pohodě. Rodina… no, tam je to horší.

Stalo se ti někdy, že jsi musela vysvětlovat modřiny nebo jiné viditelné stopy?

Modřiny ne, ale doma jsem byla „vyoutována“ nechtěně. Byla z toho scéna, přece jen mě naši berou pořád jako dítě. Časem to vyšumělo a bylo zavřeno do škatulky „o tomhle se nemluví“. Překvapilo mě, že snad ani nepochopili, že jde o něco sexuálního, spíš to brali jako formu sebepoškozování.

Co si myslíš, že je důvodem takového uvažování?

Podle mě je to generační věc. Neznám nikoho kolem třiceti nebo mladšího, kdo by BDSM odsuzoval. Skoro každý si někdy zpestřil sex třeba pouty, takže v tom nevidí hrozné tabu nebo něco, co by bylo potřeba řešit. Snažit se o osvětu mezi konzervativními padesátníky ale asi nemá cenu.

Jaké největší mýty podle tebe o BDSM mezi širokou veřejností panují?

Nevím, moc se o BDSM se širokou veřejností nebavím (smích). Mám pocit, že lidi moc neznají koncept limitů, že si představují, že submisivní postavení znamená nechat si líbit cokoliv. To je samozřejmě blbost. Někdo má hodně přesné představy o tom, jak by měla scénka probíhat, někdo to nechá z naprosté většiny na dominantním partnerovi, ale každý má hranice a preference, které si musí nejdřív navzájem vyjasnit.

Pak se moc neví, že mezi BDSM pozitivními lidmi je opravdu hodně těch s nevyhraněnou orientací – switchů. Myslím, že většina mých známých jsou switchové. A určitě nejsou „nerozhodní“. Taky se nadhodnocuje množství dominantních mužů. Subíků je ve většině komunit víc. Proto mi připadají hloupé různé amatérsko-psychologické teorie, jak má být ženská submisivita a mužská dominance „přirozená“. Já si BDSM nepotřebuju odůvodňovat ničím jiným, než že se líbí mně.

Posledních pár let hýbe světem fenomén Padesát odstínů šedi. Myslíš si, že vnímání BDSM spíš škodí, nebo naopak probouzí zájem veřejnosti o ně?

Obojí. Osobně Padesát odstínů nemám ráda. Je to braková literatura a zobrazuje naprosto nezdravý vztah. Film neznám, nikdo by mě na něj nedostal. Dokonce si ani nemyslím, že by přivedl nějaký významnější počet lidí k BDSM – možná k tomu, aby si koupili plyšová pouta v sexshopu… Samozřejmě je ale dobře, pokud to některé ženy motivovalo začít mluvit o svých sexuálních touhách, proti tomu nemůžu nic namítat.

Nemyslím si, že by tato konkrétní kniha měla reálný dopad na BDSM komunitu. Ta se samozřejmě mění celkovou větší tolerancí a liberalizací společnosti, ale pochybuji, že k tomu přispělo zrovna Padesát odstínů. Myslím si, že ta kniha paradoxně nedělá nic jiného, než utvrzuje konzervativní stereotypy o vztazích.

Co bys poradila někomu, kdo chce s BDSM začít?

Vypni porno a nesnaž se svou partnerku nebo partnera zasadit do svých vysněných scénářů. Promluvte si otevřeně o tom, co byste oba chtěli. Pokud si někoho hledáš, je to podobné jako seznamování v jiných menšinových skupinách, nejde to uspěchat. Jako nejlepší možnost bych viděla začít chodit na srazy a vybudovat si okruh přátel, přes které můžeš poznat někoho zajímavého.

A hlavně – používej Google víc než hrdinka Padesáti odstínů šedi Anastasia Steele! O jakékoliv úchylce, která tě zajímá, můžeš na Internetu najít spoustu dobrých praktických i bezpečnostních informací.

 

Diana Gregorová (Nesehnutí): Ženy mají pořád ještě nižší příjmy než muži

Diana pracuje v neziskové organizaci Nesehnutí, v rámci které organizuje Den za rovné příjmy. O co vlastně půjde a proč by nás to mělo zajímat? To jsem se vydala zjistit přímo do kanceláře Nesehnutí, kde jsme si s Dianou příjemně popovídaly. Odpovědi jsem díky svému talentu na cizí jazyky přeložila ze slovenštiny do češtiny a exkluzivně vám je přináším.  

V organizaci Nesehnutí pořádáte už podruhé Den za rovné příjmy. Ten proběhne v pátek 15. dubna a v jeho rámci různé podniky v Brně i mimo něj nabídnou ženám své služby s dvaadvacetiprocentní slevou. Můžeš nám tu akci přiblížit?

Cílem této symbolické akce je upozornit na to, že ženy pořád vydělávají téměř o čtvrtinu méně než muži. Chtěli jsme, aby si aspoň na jeden den mohly vyzkoušet, jaké to je mít stejnou kupní sílu, jakou mají muži po celý rok. Loni se tato akce jmenovala Den platové nerovnosti. Letos jsme to pojali v širším kontextu, chceme upozornit nejen na rozdíly v platech, ale i celkově v příjmech; poukázat na to, jaký má platová nerovnost dopad na důchody. Proto jsme akci přejmenovali na Den za rovné příjmy. Nově budeme mít ve čtvrtek před akcí od 15 do 17 hodin kontaktní místo v kavárně U tří ocásků. Chodí nám spousta dotazů, takže tam lidi můžou přijít a popovídat si o tématu s námi.

Jaké podniky se k akci připojí?

Letos se připojily i neziskovky z Prahy, konkrétně Otevřená společnost a Gender studies, takže se akce rozšíří o podniky v Praze. Dohromady jde asi o padesát podniků, třicet z toho brněnských. Nabídnou buď nějakou část, nebo i všechno ze svého sortimentu ženám s dvaadvacetiprocentní slevou. Snažíme se podniky oslovovat tak, aby šlo o co nejzajímavější a nejširší nabídku pro zákaznice. Zapojily se kavárny, cukrárny, restaurace a vinárny, ale i květinářství a knihkupectví. V Praze se připojil i řetězec kaváren, z čehož máme velkou radost.

Jaký měla akce loni ohlas?

Zaznamenali jsme velmi pozitivní reakce. Lidem se akce líbila, ve zúčastněných podnicích to tímto tématem skutečně žilo, diskutovalo se o něm. Jsme rádi, že se nám tímto způsobem podařilo na téma platové nerovnosti upozornit. O tom, že se akce povedla, svědčí i fakt, že letos se mnoho podniků z loňska opět zapojilo.

Loni jste v rámci akce měli informační stánek na náměstí Svobody, kde se s problematikou mohli seznámit kolemjdoucí. Plánujete to samé i letos?

Ano, i letos budeme lidi přímo oslovovat, dávat jim letáčky se seznamem zapojených podniků a směřovat je tam. Budeme rozdávat i placky a koláče, takže se určitě vyplatí zastavit (smích). Děláme to za prvé proto, abychom mohli s lidmi přímo mluvit, za druhé akci propagujeme nejvíc na sociálních sítích, které jsou zaměřené jen na určitou věkovou a lifestylovou skupinu. V terénu chceme oslovit taky starší ženy, protože se zaměřujeme i na rozdíly v důchodech.

Ani přímo na ulici jste negativní reakce nezaznamenali?

Ne. Jen starší ženy často říkaly: „Ano, to zažívám celý život. Vím, že moji kolegové brali víc, ale tak to prostě je.“ Byly s tím smířené, neměly zájem nic měnit.  U mladších to tak naštěstí není.

Lišily se nějak reakce žen a mužů?

Snažili jsme se zaměřit hlavně na ženy.  Někdy jsme oslovili i muže, aby do některého z podniků vzali kolegyni, přítelkyni nebo manželku.  Nevnímali to negativně a projevovali pochopení. Přesto ale bylo vidět, že s tématem nemají osobní zkušenosti. Častěji byli překvapení a ptali se, o co se jedná.

Myslíš si, že se situace ohledně platové nerovnosti zlepšuje?

Těžko říct. Statistiky říkají, že ne. Povědomí veřejnosti se snad zlepšuje, alespoň se o to snažíme. Nevím ale, jak moc lidí vědí, co s tím, a jsou ochotní o tom přemýšlet. Letos začne podnikat kroky na snížení nerovnosti i Ministerstvo práce a sociálních věcí a na popud obmudsmanky dokonce začnou i kontroly speciálně zaměřené na rovné odměňovaní mužů a žen. Doufám proto, že se situace bude vyvíjet lepším směrem.

Jakým dalším aktivitám se v Nesehnutí věnujete?

Jsme nezávislé sociálně-ekologické hnutí a zabýváme se širokým spektrem témat. Mezi ně patří nejen ženská práva. Kkolegyně akolegové pořádají třeba multikulturní workshopy, prostřednictvím podpory aktívních lidí pomáhají rozvíjet občanskou společnost na Kavkaze a v Ukrajině a podporují  lokální kampaně a účast veřejnosti na rozhodování. Máme i skupinu „Zbraně, nebo lidská práva“, která monitoruje vývoz českých zbraní do zemí, kde porušují lidská práva.

Proč ses ty sama rozhodla vstoupit jako dobrovolnice do Nesehnutí a věnovat se právě rovnoprávnosti žen?

Studovala jsem sociologii a v rámci toho oboru vyznávám angažovaný přístup; mám chuť se podílet na tom, aby se věci zlepšovaly. O téma genderu jsem se začala zajímat už na škole, protože jsem z vlastní zkušenosti viděla, že to mají ženy ve společnosti těžší. V neziskovém sektoru se pohybuji už delší dobu, dobrovolnictví u mě bylo přirozeným vývojem. Na Nesehnutí se mi líbí, že se snaží o reformu zdola, od lidí. I když máme cíle i v systémové změně. Především nám ale jde o oslovení a zapojení veřejnosti a o podporu angažovaných lidí

Setkáváte se často s kritikou nebo přímo nenávistnými reakcemi obecně v rámci aktivit Nesehnutí?

Jednoznačně ano.  Na facebooku máme hodnocení buď pět hvězdiček od lidí, kteří nás podporují, nebo jednu hvězdičku od těchto trollů. Lhala by, kdyby řekla, že se mě to nedotýká, na žensko-právním programu se nenávistných reakcí objevuje ještě o mnoho víc než na ostatních. Aspoň máme ten pocit. Já osobně ale vím, proč to dělám, takže mě takové reakce neodradí. Možná to znamená, že naše snaha se nemíjí účinkem a dotkli jsme se opravdu citlivého tématu.

Dostáváte i konstruktivní kritiku, která vás může v něčem posunout?

Naštěstí ano. Dostáváme i smysluplné otázky, na které se snažíme odpovídat. Naše píáristka na facebooku  řeší všechny dotazy a připomínky, které jsou aspoň trochu k věci. Rozhodně nad nimi přemýšlíme, což asi mohu říct i za kolegy a kolegyně. Máme zájem o zpětnou vazbu od lidí a snažíme se na jejím základě zlepšovat, i když ne všem můžeme vyhovět.

Ty osobně se setkáváš v běžném životě se sexismem?

Sexismus jsem zaznamenala už na základní škole, když mi například učitelka řekla, že na holku píšu škaredě, a dávala mi přepisovat slohy. Tenkrát jsem si toho všimla poprvé, ale s nějakými formami sexismu se setkávám i dnes.

Brno platí za poměrně kosmopolitní město. Připadá ti tady situace lepší než jinde?

Brno mi připadá jako poněkud jiný svět. Považuji ho za skvělou feministickou obec a mám pocit, že lidi tu přemýšlejí moderněji než ve zbytku Čech.

A sleduješ v průběhu let nějaký posun v celé společnosti?

Na základních i středních školách na toto téma děláme workshopy a diskutujeme se žáky.  Když se dostaneme k příkladům sexistického chování, studující říkají, že ho zažívají. Stačí položit otázku, jestli se dospělí chovají nějak jinak k nim než k jejich sourozencům opačného pohlaví. Takže jestli je situace lepší, nevím.  Aktivně se ale snažíme, aby se to změnilo.  Jsem docela optimistická a věřím, že to má smysl. Je třeba oslovit mladou generaci, protože je otevřenější.

Vendula Borůvková: V dětské literatuře se fantazie stále cení

Vendulu znám díky našim společným koníčkům, většinou se ale potkáváme ve vlaku. Tentokrát jsem se s ní sešla zcela cíleně, protože mě zajímala její bohatá kariéra dramaturgyně, šéfredaktorky a spisovatelky. Čemu všemu se věnuje a jak na různé kreativní profese nahlíží?   

Pokud vím, v současné době působíš jako šéfredaktorka časopisu 100+1 historie, věnuješ se tvorbě larpů, literatuře, a taky se staráš o dvě děti. Jak to všechno stíháš?

Nejvíc věcí jsem stíhala, když jsem první roky po narození dětí spala cca pět hodin denně. Ale to jsem před rokem radši zrušila, když jsem v rychlém sledu po sobě prodělala pár angín a neštovice. Mám ještě blog Prcek čte, kam píšu o zajímavých dětských knížkách, na které s Tadeášem a Venuší narazíme. Zároveň tam píšu i o společenských hrách, protože u nás na vsi vedu Klub deskových her. Jsem prostě zapálená hráčka čehokoli. A myslím si, že zrovna hraní patří k sociálním dovednostem, které by se měly rozvíjet; komunikovat s ostatními, prožívat něco naživo, umět vyhrávat a prohrávat… Ne že by mi to poslední nějak zvlášť šlo, ale snažím se na sobě pracovat.

K tomu všemu jsi taky spisovatelka. Na čem teď pracuješ?

Teď jsem dopsala rozhlasovou hru o Magdaleně Dobromile Rettigové a její dceři Jindřišce Milině, operní primadoně, která zpívala hlavní role v Mnichově a matince psala dopisy německy. Je to hra o vztazích v rodině a také o manželství, protože Magdalena kdysi prohlásila, že kdyby věděla, co ji po svatbě čeká, „radši bych ze skály do propasti skočila, než abych svolila ke svatbě. To je lepší si naráz zlámat vaz, než si nechat pomalu, den za dnem, vrážet do těla špendlíky.“ A to měla muže relativně uznalého, který její neutuchající obrozenecký aktivismus dost podporoval. Český rozhlas to bude se Simonou Pekovou v hlavní roli natáčet v květnu, takže do vysílání to půjde, předpokládám, v druhé polovině roku.

Píšeš ale i dětskou literaturu, tvoje kniha Annie a berlepsové vyšla v roce 2014. Můžeme se těšit na další?

Annie a berlepsům ještě pořád dělám besedy pro děti, takže zatím žije se mnou. Jasně, že bych ráda napsala další knihu. Mám ještě před sebou minimálně tři další projekty; navíc žádné z těch rozepsaných témat na knížku není tak silné a jasné, že bych sedla a neskončila, dokud to nebude hotové.

Jak tě napadlo psát dětské knížky?

Díky mým dvěma dětem. Mám ráda dobrodružné a fantasy příběhy, jako malá jsem takové knížky hltala. Z intelektuálského období na JAMU mi ale zůstala jakási autocenzura – mám pocit, že literatura pro dospělé, která by se věnovala něčemu tak „vulgárnímu“, jako je strhující příběh, skončí v očích kritiků na poličce žánrový brak. V dětské literatuře se fantazie naštěstí stále cení, tam si můžu dovolit víc.

Kde bereš inspiraci?

Inspirace je všude, důležitější je sjednocující myšlenka, důvod, proč bys o tom měla psát. Annie a berlepsové čelí na cestě starým Tibetem mnohým nebezpečím, ale nejtěžší jsou stejně rozhodnutí, která musí Annie udělat, až se ze své tibetské jízdy probudí do reality.

Vystudovala jsi dramaturgii a dlouho ses jí věnovala. Pro divadla, kde jsi působila, jsi také vytvořila několik původních divadelních her. V současnosti se už dramaturgii nevěnuješ? 

K dramaturgii na plný úvazek bych se už asi nechtěla vrátit. Tu míru frustrace z nepochopení a občas i cílené ignorance ostatními, kterým dramaturg občas musí čelit, i tu závislost na režisérovi a jeho ochotě ti naslouchat, už nechci zažít. Pokud se tedy budu bavit o divadlech, která by mne zajímala. Samozřejmě si to lze jen tak odkroutit a odcházet domů jako kachna, ze které to všechno steče už při průchodu vrátnicí, ale do tohoto stádia bych se nerada dostala.

Nechybí ti ale přece jen divadelní komunita?

Tak za prvé – nekouřím a moc nepiju, takže v divadelní komunitě jsem stejně trochu outsider (smích). Divadlo mi simulují larpy, tedy rolové hry, něco jako divadlo bez diváků. Je v tom stejné zaujetí příběhem a postavami, vytváříš neopakovatelné situace, které se mění s každým dalším během.

Jak dlouho se larpům věnuješ?

Zhruba devět let. Mám larpy ráda jako hráčka i autorka. A chci se jim věnovat i profesionálněji – teď připravuji pro Moravskou galerii v Brně doprovodný program do Jurkovičovy vily, který právě princip rolových her využívá. Pro Post Bellum a projekt Paměť národa jsme zase s Davidem Františkem Wagnerem napsali zážitkový workshop, v němž se studenti středních škol stávají na pár hodin disidenty z osmdesátých let a připravují svůj vlastní samizdat. Fascinuje mě, že i v tom emočně zploštělém prostředí školního kolektivu se najdou individuality, které na hru přistoupí, vydělí se z davu a dají do toho nějakou vlastní energii.

 V čem se liší psaní divadelních her a beletrie?

Musíš se úplně pragmaticky přizpůsobit potřebám a omezením toho kterého média. Záleží i na tom, co je člověk schopen vnímat. Pokud čteš knížku, nevadí ti, že se občas prokousáváš dlouhými úvahami nebo popisy. Pohybuješ se vlastním zpomaleným tempem, navíc zapojuješ představivost. Kdežto na divadle už po pětiminutovém monologu klasický divák docela ztrácí pozornost. Zvlášť generace, která vyrostla na filmech s rychlým a klipovitým stylem vyprávění a zobrazování. Při psaní rozhlasových her je to naprosto zásadní. Tam musíš myslet i na to, že by nemělo mluvit moc postav najednou, protože je posluchač bude mít potíž jen tak od ucha rozpoznat.

I když se k divadlu jako takovému nechceš vracet, loni jsi dělala konkurz na ředitelku divadla Radost. Proč ses rozhodla přihlásit?

Připadalo mi, že k tomu mám docela dost co říct, autorsky i organizačně. To je pro mne ideální kombinace – vytvářet vizi divadla, směřovat jej a snažit se ho začlenenit do širší lokality, v níž se nachází. Spolupodílet se autorsky na programu a zároveň mít zodpovědnost za řízení celé organizace, všech provozů toho svébytného organismu. Dětské divadlo je navíc naprosto zásadní pro utváření estetického i etického základu společnosti, má ohromný smysl. Nevyšlo to, zkusím to příště.

Co je teď tedy tvou hlavní pracovní náplní?

Mám opravdu ráda práci, která mne živí, a to je 100+1 historie. Je to dobrá každoměsíční rutina, stylistické procvičování. Zároveň témata, ke kterým se dostávám, jsou neustále jiná. Historie mne baví od dětství, je plná příběhů, takže od dramaturgie to není zas tak daleko. Většinu času pracuju z domu, mám přesně dané, co musím udělat, a musím si práci naplánovat tak, aby se vše stíhalo v relativním klidu. Jsem to já, kdo do velké míry ručí nejen za každý výtisk na stánku, ale i za to, aby lidi, kteří se mnou pracují, nechodili při uzávěrce domů o půlnoci.