Vendula Borůvková: V dětské literatuře se fantazie stále cení

Vendulu znám díky našim společným koníčkům, většinou se ale potkáváme ve vlaku. Tentokrát jsem se s ní sešla zcela cíleně, protože mě zajímala její bohatá kariéra dramaturgyně, šéfredaktorky a spisovatelky. Čemu všemu se věnuje a jak na různé kreativní profese nahlíží?   

Pokud vím, v současné době působíš jako šéfredaktorka časopisu 100+1 historie, věnuješ se tvorbě larpů, literatuře, a taky se staráš o dvě děti. Jak to všechno stíháš?

Nejvíc věcí jsem stíhala, když jsem první roky po narození dětí spala cca pět hodin denně. Ale to jsem před rokem radši zrušila, když jsem v rychlém sledu po sobě prodělala pár angín a neštovice. Mám ještě blog Prcek čte, kam píšu o zajímavých dětských knížkách, na které s Tadeášem a Venuší narazíme. Zároveň tam píšu i o společenských hrách, protože u nás na vsi vedu Klub deskových her. Jsem prostě zapálená hráčka čehokoli. A myslím si, že zrovna hraní patří k sociálním dovednostem, které by se měly rozvíjet; komunikovat s ostatními, prožívat něco naživo, umět vyhrávat a prohrávat… Ne že by mi to poslední nějak zvlášť šlo, ale snažím se na sobě pracovat.

K tomu všemu jsi taky spisovatelka. Na čem teď pracuješ?

Teď jsem dopsala rozhlasovou hru o Magdaleně Dobromile Rettigové a její dceři Jindřišce Milině, operní primadoně, která zpívala hlavní role v Mnichově a matince psala dopisy německy. Je to hra o vztazích v rodině a také o manželství, protože Magdalena kdysi prohlásila, že kdyby věděla, co ji po svatbě čeká, „radši bych ze skály do propasti skočila, než abych svolila ke svatbě. To je lepší si naráz zlámat vaz, než si nechat pomalu, den za dnem, vrážet do těla špendlíky.“ A to měla muže relativně uznalého, který její neutuchající obrozenecký aktivismus dost podporoval. Český rozhlas to bude se Simonou Pekovou v hlavní roli natáčet v květnu, takže do vysílání to půjde, předpokládám, v druhé polovině roku.

Píšeš ale i dětskou literaturu, tvoje kniha Annie a berlepsové vyšla v roce 2014. Můžeme se těšit na další?

Annie a berlepsům ještě pořád dělám besedy pro děti, takže zatím žije se mnou. Jasně, že bych ráda napsala další knihu. Mám ještě před sebou minimálně tři další projekty; navíc žádné z těch rozepsaných témat na knížku není tak silné a jasné, že bych sedla a neskončila, dokud to nebude hotové.

Jak tě napadlo psát dětské knížky?

Díky mým dvěma dětem. Mám ráda dobrodružné a fantasy příběhy, jako malá jsem takové knížky hltala. Z intelektuálského období na JAMU mi ale zůstala jakási autocenzura – mám pocit, že literatura pro dospělé, která by se věnovala něčemu tak „vulgárnímu“, jako je strhující příběh, skončí v očích kritiků na poličce žánrový brak. V dětské literatuře se fantazie naštěstí stále cení, tam si můžu dovolit víc.

Kde bereš inspiraci?

Inspirace je všude, důležitější je sjednocující myšlenka, důvod, proč bys o tom měla psát. Annie a berlepsové čelí na cestě starým Tibetem mnohým nebezpečím, ale nejtěžší jsou stejně rozhodnutí, která musí Annie udělat, až se ze své tibetské jízdy probudí do reality.

Vystudovala jsi dramaturgii a dlouho ses jí věnovala. Pro divadla, kde jsi působila, jsi také vytvořila několik původních divadelních her. V současnosti se už dramaturgii nevěnuješ? 

K dramaturgii na plný úvazek bych se už asi nechtěla vrátit. Tu míru frustrace z nepochopení a občas i cílené ignorance ostatními, kterým dramaturg občas musí čelit, i tu závislost na režisérovi a jeho ochotě ti naslouchat, už nechci zažít. Pokud se tedy budu bavit o divadlech, která by mne zajímala. Samozřejmě si to lze jen tak odkroutit a odcházet domů jako kachna, ze které to všechno steče už při průchodu vrátnicí, ale do tohoto stádia bych se nerada dostala.

Nechybí ti ale přece jen divadelní komunita?

Tak za prvé – nekouřím a moc nepiju, takže v divadelní komunitě jsem stejně trochu outsider (smích). Divadlo mi simulují larpy, tedy rolové hry, něco jako divadlo bez diváků. Je v tom stejné zaujetí příběhem a postavami, vytváříš neopakovatelné situace, které se mění s každým dalším během.

Jak dlouho se larpům věnuješ?

Zhruba devět let. Mám larpy ráda jako hráčka i autorka. A chci se jim věnovat i profesionálněji – teď připravuji pro Moravskou galerii v Brně doprovodný program do Jurkovičovy vily, který právě princip rolových her využívá. Pro Post Bellum a projekt Paměť národa jsme zase s Davidem Františkem Wagnerem napsali zážitkový workshop, v němž se studenti středních škol stávají na pár hodin disidenty z osmdesátých let a připravují svůj vlastní samizdat. Fascinuje mě, že i v tom emočně zploštělém prostředí školního kolektivu se najdou individuality, které na hru přistoupí, vydělí se z davu a dají do toho nějakou vlastní energii.

 V čem se liší psaní divadelních her a beletrie?

Musíš se úplně pragmaticky přizpůsobit potřebám a omezením toho kterého média. Záleží i na tom, co je člověk schopen vnímat. Pokud čteš knížku, nevadí ti, že se občas prokousáváš dlouhými úvahami nebo popisy. Pohybuješ se vlastním zpomaleným tempem, navíc zapojuješ představivost. Kdežto na divadle už po pětiminutovém monologu klasický divák docela ztrácí pozornost. Zvlášť generace, která vyrostla na filmech s rychlým a klipovitým stylem vyprávění a zobrazování. Při psaní rozhlasových her je to naprosto zásadní. Tam musíš myslet i na to, že by nemělo mluvit moc postav najednou, protože je posluchač bude mít potíž jen tak od ucha rozpoznat.

I když se k divadlu jako takovému nechceš vracet, loni jsi dělala konkurz na ředitelku divadla Radost. Proč ses rozhodla přihlásit?

Připadalo mi, že k tomu mám docela dost co říct, autorsky i organizačně. To je pro mne ideální kombinace – vytvářet vizi divadla, směřovat jej a snažit se ho začlenenit do širší lokality, v níž se nachází. Spolupodílet se autorsky na programu a zároveň mít zodpovědnost za řízení celé organizace, všech provozů toho svébytného organismu. Dětské divadlo je navíc naprosto zásadní pro utváření estetického i etického základu společnosti, má ohromný smysl. Nevyšlo to, zkusím to příště.

Co je teď tedy tvou hlavní pracovní náplní?

Mám opravdu ráda práci, která mne živí, a to je 100+1 historie. Je to dobrá každoměsíční rutina, stylistické procvičování. Zároveň témata, ke kterým se dostávám, jsou neustále jiná. Historie mne baví od dětství, je plná příběhů, takže od dramaturgie to není zas tak daleko. Většinu času pracuju z domu, mám přesně dané, co musím udělat, a musím si práci naplánovat tak, aby se vše stíhalo v relativním klidu. Jsem to já, kdo do velké míry ručí nejen za každý výtisk na stánku, ale i za to, aby lidi, kteří se mnou pracují, nechodili při uzávěrce domů o půlnoci.

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s