Kristýna: Do vztahu bez BDSM bych nešla

Kristýna je dvaadvacetiletá studentka ekonomie. Na první pohled působí nenápadně, ale jen do té doby, než se rozpovídá. Trochu jsem se bála, že na rozhovor vzhledem k velmi osobnímu a citlivému tématu vůbec nepřistoupí, nebo že se bude stydět mluvit otevřeně. Na všechny otázky ale odpovídá ochotně a obsáhle, takže jí občas musím skoro skočit do řeči, abychom přešly k dalšímu tématu. Teď díky tomu můžete poodhalit roušku světa BSDM i vy.

Kdy jsi poprvé zjistila, že máš sklony k BDSM?

Bylo to asi v páté třídě. Četla jsem Bravíčko a začala se bavit s kamarádkama o masturbaci. Přišla jsem na to, že moje fantazie asi nebudou „normální“. Pak jsem objevila Internet a porno…  Byla jsem se sebou v tomhle ohledu vždycky docela v pohodě, nesnažila jsem se to v sobě potlačovat. O kluky jsem se v -nácti moc nezajímala, protože jsem si řekla, že jsou to určitě všechno vanilky, čili nejsou BDSM pozitivní. Takže jsem se rozhodla počkat, až mi bude osmnáct a začnu chodit na srazy. Dlouho pro mě BDSM bylo čistě sexuální záležitost, nechápala jsem, jak to někdo může mít jinak.

Co tě na BDSM nejvíc přitahuje, co ti dává?

Takhle o tom nepřemýšlím. Jsem přesvědčená, že jsem se jako „úchyl“ narodila. Vnímám to hodně podobně jako sexuální orientaci. Do života bez BDSM – třeba do vážného vztahu s vanilkou – bych nešla, to radši umřu sama s dvaceti kočkama. Hodně lidí to udělá a pak svoje partnery či partnerky brzo podvádí, což mi připadá smutné, to nechci.
Co mi BDSM, nebo komunita kolem, doopravdy dalo, je hlavně zvýšení sebevědomí a pozitivní pohled na vlastní tělo. Dále toleranci k sexuálním menšinám, se kterými bych se jinak nejspíš téměř nesetkala. Celkově větší pochopení faktu, že lidi jsou prostě různí.

Jak ses dostala k brněnské scéně?

Přes internet, samozřejmě. Přišla jsem do Brna jako introvertní prvačka, odpadla mi dohodnutá spolubydlící, takže jsem v tomhle městě neznala vůbec nikoho. Rozhodla jsem se zkusit si najít kamarády mezi „úchyly“ radši než někde na diskotéce. Vyhledala jsem si e-mail na pořadatele kecacích srazů, napsala, že jsem nová a vyděšená (smích), a za pár týdnů jsem se fakt odhodlala na jeden jít. Bylo to normální posezení v čajovně se skupinkou nerdů.

Dnes hledáš podobně orientované lidi taky přes internet?

Nové lidi potkávám spíš osobně na akcích. Když se spolu párkrát pobavíme, přidám si je na Facebook, nic zvláštního.

Popiš mi prosím, jak probíhá taková typická BDSM akce.

Typická? Fakt nevím. Jsou naprosto odlišné. Existují akce, kdy si parta „úchylů“ pronajme na několik dní hotýlek nebo horskou chatu a chodí tam celou dobu v latexu. Potom jsou večery s japonskou bondáží neboli svazováním, které mají klidnou až meditativní atmosféru. Jsou úchylné plesy, párty s taneční hudbou, pikniky – každý si pro své „spoluúchyly“ může uspořádat cokoliv, co ho napadne.

Dřív se srazy dělily na „akční“ a „kecací“, ale připadá mi, že i tohle rozlišení už trochu padá. V Praze máme svůj neveřejný klub, a i když tam přijdeš na konverzační sraz, nikdo ti nebrání jít se s partnerem zavřít do některé místnosti a hrát si. A naopak, na akčních srazech část lidí stráví celý večer kecáním na baru.

Co člověk může čekat na „kecacím“ srazu?

Dneska fungují hlavně pro nováčky a v menších městech, kde je těžké sehnat prostory na něco akčního. Úchylové sedí v salonku normální hospody nebo čajovny a nepoznáš je na první pohled od srazu třeba kolegů z práce. Právě o to jde, zjistit, že jsme prostě obyčejní lidé.

A jak to vypadá na akčních srazech?

Kolem nich panují mýty ve stylu, že je to grupáč, že si tam každý může dělat, co chce s kým chce. Nejeden nováček je pak zklamaný, když si na své první akci „neškrtne“ (smích). Ve skutečnosti tam chodí hlavně lidi, kteří už spolu intimní vztah mají a chtějí si hrát mezi ostatními.  Důvodem nemusí být jen exhibicionismus, ale i to, že doma nemají vybavení jako třeba kříž, závěsné body na bondáž nebo gynekologické křeslo, mají děti nebo spolubydlící. Tak se jdou jednou za čas „vyblbnout“ do klubu.

Jak je zajištěna bezpečnost účastníků?

Je založená na důvěře, což v komunitě rozhodně není prázdné slovo. Jinak by nemohla fungovat. Každý účastník musí věřit pořadatelům, že si na akci nepustí nikoho, kdo by dělal problémy – člověka, co se například opíjí, nerespektuje hranice, sahá na lidi nebo jejich hračky bez dovolení či má hnusné poznámky k něčí orientaci. Takové chování je nepřípustné a každý organizátor si samozřejmě snaží hlídat, aby se slušní hosté na jeho akci cítili příjemně. Pravidla jsou každému známá, jsou na webu akce nebo na pozvánkách.
Taky je ale potřeba, aby se lidé nebáli se ozvat, pokud se s nějakým obtěžováním setkají, v téhle fázi bývá někdy problém; člověk má pocit, že by z toho neměl „dělat scénu“.

Jak se člověk na takovou akci může dostat?

Hlavně přes známosti. Česká komunita je pořád poměrně uzavřená, ale je to lepší, než před pár lety. Dnes má prakticky každá skupina aspoň jeden veřejný kontakt, kam se můžeš ozvat. Na kecací sraz se pak dostaneš skoro vždy, pokud už v e-mailu nenapíšeš něco fakt hrozného. Jenom tě ze začátku budou lidi trochu víc sledovat, aby se ujistili, že jsi v pohodě a umíš se chovat. Na klasické akční srazy většinou dostaneš pozvánku po pár týdnech až měsících v dané komunitě – to záleží čistě na uvážení pořadatele.

V poslední době se toto téma dostává víc do povědomí veřejnosti. Mění se díky tomu přístup pořadatelů?

V posledních letech už i u nás vznikají otevřené akce, jako je Fetish Night Prague. Ta se koná v normálním klubu a může tam přijít kdokoliv, kdo splní poměrně přísný dresscode. Takový koncept je docela běžný v zahraničí a je mi to sympatické.

Jak jsou BDSM akce v Česku rozšířené?

Samozřejmě především v Praze a v Brně. V menších městech se koná občas kecací sraz, ale jinak třeba úchylové z celých Čech dojíždějí do Prahy. Na to, aby měl každý dostupné akce do dvaceti kilometrů od svého maloměsta, je nás hodně málo.

Ví o této tvé osobnosti přátelé, rodina?

Přátelé jo. Nemám potřebu to vykládat na potkání, ale pokud někoho beru jako kamaráda nebo kamarádku, nemůžu před ním tajit svůj největší koníček (smích). Mám pár blízkých kamarádek z gymplu, před kterými jsem udělala postupně „coming out“ už dávno, a jsou s tím v pohodě. Rodina… no, tam je to horší.

Stalo se ti někdy, že jsi musela vysvětlovat modřiny nebo jiné viditelné stopy?

Modřiny ne, ale doma jsem byla „vyoutována“ nechtěně. Byla z toho scéna, přece jen mě naši berou pořád jako dítě. Časem to vyšumělo a bylo zavřeno do škatulky „o tomhle se nemluví“. Překvapilo mě, že snad ani nepochopili, že jde o něco sexuálního, spíš to brali jako formu sebepoškozování.

Co si myslíš, že je důvodem takového uvažování?

Podle mě je to generační věc. Neznám nikoho kolem třiceti nebo mladšího, kdo by BDSM odsuzoval. Skoro každý si někdy zpestřil sex třeba pouty, takže v tom nevidí hrozné tabu nebo něco, co by bylo potřeba řešit. Snažit se o osvětu mezi konzervativními padesátníky ale asi nemá cenu.

Jaké největší mýty podle tebe o BDSM mezi širokou veřejností panují?

Nevím, moc se o BDSM se širokou veřejností nebavím (smích). Mám pocit, že lidi moc neznají koncept limitů, že si představují, že submisivní postavení znamená nechat si líbit cokoliv. To je samozřejmě blbost. Někdo má hodně přesné představy o tom, jak by měla scénka probíhat, někdo to nechá z naprosté většiny na dominantním partnerovi, ale každý má hranice a preference, které si musí nejdřív navzájem vyjasnit.

Pak se moc neví, že mezi BDSM pozitivními lidmi je opravdu hodně těch s nevyhraněnou orientací – switchů. Myslím, že většina mých známých jsou switchové. A určitě nejsou „nerozhodní“. Taky se nadhodnocuje množství dominantních mužů. Subíků je ve většině komunit víc. Proto mi připadají hloupé různé amatérsko-psychologické teorie, jak má být ženská submisivita a mužská dominance „přirozená“. Já si BDSM nepotřebuju odůvodňovat ničím jiným, než že se líbí mně.

Posledních pár let hýbe světem fenomén Padesát odstínů šedi. Myslíš si, že vnímání BDSM spíš škodí, nebo naopak probouzí zájem veřejnosti o ně?

Obojí. Osobně Padesát odstínů nemám ráda. Je to braková literatura a zobrazuje naprosto nezdravý vztah. Film neznám, nikdo by mě na něj nedostal. Dokonce si ani nemyslím, že by přivedl nějaký významnější počet lidí k BDSM – možná k tomu, aby si koupili plyšová pouta v sexshopu… Samozřejmě je ale dobře, pokud to některé ženy motivovalo začít mluvit o svých sexuálních touhách, proti tomu nemůžu nic namítat.

Nemyslím si, že by tato konkrétní kniha měla reálný dopad na BDSM komunitu. Ta se samozřejmě mění celkovou větší tolerancí a liberalizací společnosti, ale pochybuji, že k tomu přispělo zrovna Padesát odstínů. Myslím si, že ta kniha paradoxně nedělá nic jiného, než utvrzuje konzervativní stereotypy o vztazích.

Co bys poradila někomu, kdo chce s BDSM začít?

Vypni porno a nesnaž se svou partnerku nebo partnera zasadit do svých vysněných scénářů. Promluvte si otevřeně o tom, co byste oba chtěli. Pokud si někoho hledáš, je to podobné jako seznamování v jiných menšinových skupinách, nejde to uspěchat. Jako nejlepší možnost bych viděla začít chodit na srazy a vybudovat si okruh přátel, přes které můžeš poznat někoho zajímavého.

A hlavně – používej Google víc než hrdinka Padesáti odstínů šedi Anastasia Steele! O jakékoliv úchylce, která tě zajímá, můžeš na Internetu najít spoustu dobrých praktických i bezpečnostních informací.

 

Reklamy

4 thoughts on “Kristýna: Do vztahu bez BDSM bych nešla

  1. Já nevím, slečna chce sice dokázat, že lidé, které zajímá BDSM, jsou „prostě obyčejní lidé“, jak sama říká. Ale přitom v rozhovoru tolikrát používá slovo „úchyl“, což mi přijde zároveň hrozně pejorativní.

    To se mi líbí

    1. Úchylové si BDSM pozitivní lidi říkají. Má to tak trochu vyjadřovat pohrdání nálepkou, kterou jim „normální“ lidi s oblibou dávají. Podle mnohých BDSM není úchylka. Jen jiná sexuální orientace.

      To se mi líbí

  2. Nikdy nedokážu pochopit, proc se lidi mají takovou potřebu sjednocovat v komunite a chodit na srazy atd. Ale na druhou stranu musím přiznat, že bych ráda poznala nějakou subinku, ktera je jako ja. Ale doopravdy subinku,reálnou. Na srazech je moc lidi,proto je asi nemám ráda no.

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s