Jana Ustohalová: Pro uplatňování kolektivní viny neexistuje omluva

 S novinářkou Janou Ustohalovou jsme se sešly v kavárně přímo vedle redakce Mladé Fronty Dnes. Původně jsem ji kontaktovala kvůli mateřskému speciálu, byla by ale škoda mluvit pouze o dětech. I když na ně nakonec také došlo, v první části rozhovoru jsme se věnovaly její práci a pohledu na dnešní společnost. V MF Dnes pracuje už šestnáct let, nedávno také získala Novinářskou cenu. Jako novinářský elév-samouk jsem měla trochu trému, ale povídání bylo tak zajímavé, že mě brzo přešla. Autorem úvodní fotografie je Vít Selinger.

Co vás na novinářské práci nejvíc baví?

Možnost mluvit s lidmi, se kterými bych se jinak nepotkala. Bude to vlastně znít sobecky, ale můžu čerpat z  jejich zkušeností, aniž bych si jimi musela sama projít. Novinařina mi dává i veliký rozhled a pokoru, neustále zjišťuji, že svět je velmi barevný a rozmanitý. Každý má svůj zajímavý příběh, i poslední obyčejný člověk, nic není černobílé a svět má spoustu odstínů. Je taky skvělé pozorovat, jak se spousta věcí, které jsme kritizovali, v  čase mění. Nemusí to být nakonec na náš popud, z  té iluze už jsem dávno procitla, ale přesto z  toho mám radost.

Jakého úspěchu ve vaší kariéře si nejvíc ceníte?

Loni v  květnu jsme psali seriál o vyhnání německy mluvících obyvatel z  Brna, který už v  té době vyvolal dost ohlasů. Největším úspěchem ale bylo, že jsem za něj před třemi týdny dostala prestižní Novinářskou cenu. Porota ocenila práci, kterou jsem tématu věnovala, toho si vážím nejvíc.

Co je pro vás podstatou novinářské práce?

Mou ambicí není být hybatelem věcí, ale co nejpravdivěji je popsat, aby co nejvíc odpovídaly skutečnosti – s  vědomím, že ji nikdy nebudu schopná obsáhnout v  úplnosti. Chci ale mít čisté svědomí, že jsem se pokusila popsat co nejvěrněji daný díl reality. Co si o tom čtenář myslí, už je na něm. Nejsem komentátorka, píšu zpravodajství, což je specifický žánr. Mým úkolem je na věci upozorňovat a rozkrývat je, ne konat. A to ať se děje něco pozitivního nebo negativního. Myslím si, že noviny by neměly být zaměřené jen negativně, i když někdy se tomu nelze ubránit.

Jak si vybíráte témata, o kterých budete psát?

Každý máme v  redakci svou specializaci. Já se zabývám politikou se zaměřením na veřejné zakázky, korupci a školství, kromě toho máme všichni užší témata, kterým se dlouhodobě věnujeme. U mě jsou to především neziskovky a Romové, vyhnání Němců po druhé světové válce, ale i obecně konec války.

Diskuse o tématech i hotových textech probíhá v  rámci celé  redakce, s  kolegy, editory i šéfem. I když jsem pod článkem podepsaná já, jde do určité míry o kolektivní práci. Text je výsledkem nechci říct redakčního kompromisu, ale prochází poměrně ostrou debatou, všichni se musí shodnout.

Vyhnání Němců stále vzbuzuje vášně. Jakých reakcí se vám dostalo, když jste o něm začala psát?

Myslela jsem si, že to bude procházka knihovnami a archivy, ale toto téma rezonuje i víc než sedmdesát let po válce. Došlo na něj i při prezidentské volbě, Zeman tuto kartu vytáhl a pomohla mu vyhrát.

Proč tomu tak je?

V  letech 1945–6 byly vyhnány tři miliony lidí, jen v  Brně se jednalo o desetitisíce Němců, jejichž rodiny tu žily několik set let. Do jejich domů, kde prakticky ještě stály teplé hrnce na plotnách, přišli úplně cizí lidé. I když jde třeba už o třetí generaci, někde vzadu v hlavě jim hlodá pocit, že se ke svému majetku dostali díky bezpráví; oni sami sice Němce nevyháněli, ale používají majetek někoho cizího. I když si drtivá většina lidí nepřizná, že se tím pádem na bezpráví tiše podílí, může to být důvodem obrovské vlny negativních emocí, která se zvedne vždy, když je toto téma nastoleno.

Náš národ jako celek nikdy nešel do sebe, nikdy nebylo otevřeně řečeno, že se děla velká nespravedlnost nevinným lidem na základě kolektivní viny. I to bylo důvodem, proč tohle téma tak rezonovalo jak při volbě prezidenta, tak v  době, kdy jsme o něm psali. Okamžitě se ho chytili místní politici, začali vykládat, jak si Němci svůj osud zasloužili, protože předtím ubližovali Čechům. Musíme ale mluvit o tom, že nežijeme v  dobách Starého zákona, kdy platilo „oko za oko, zub za zub“. Není možné trestat, zavírat nebo dokonce zabíjet za to, že člověk patří k  nějaké skupině, která se nám nelíbí nebo jejíž členové někomu ubližovali.

Nacházíte nějaké paralely se současností?

Dnešní situace s  uprchlíky je podobná, zase je uplatňován princip kolektivní viny. Je potřeba zdůrazňovat, že každý z  nás má individuální osud, že nemůžeme nikoho soudit na základě příslušnosti ke skupině, ale pouze za jeho skutečné činy. Pro vyhánění nebo bití žen, malých děti či nemocných lidí neexistuje omluva. A to ani v případě, že jich osmdesát procent volilo nacisty. O pár let později, v padesátých letech, zase většina volila komunisty. Ať už ze strachu, prospěchářství nebo nezájmu. Obě ty ideologie jsou přitom srovnatelné.

Jsou dnes lidé k jinakosti tolerantnější než dřív?

Určitá skupina lidí bude odlišnost vždy odsuzovat. Ti, kdo před pěti lety odsuzovali na základě kolektivní viny Romy, mají dnes jiný terč, ať už to jsou uprchlíci nebo muslimové. Netolerance části společnosti tu vždycky byla a bude, ale myslím, že je na elitách, ať už politických nebo intelektuálních, aby o tom mluvily a nezlehčovaly agresi, aby upozorňovaly, že je to špatně, že se lidem nenadává a neposílají se do koncentráků, byť jen v  diskusích.

Myslíte si, že současné elity napomáhají této negativní atmosféře?

Politici vycítili voličský potenciál v  podněcování agrese a nenávisti. Jinak je těžké říct, z  jakých důvodů volí často i rozumní lidé, kteří mají rozhled, rétoriku, před kterou by se nestyděl největší „nácek“. Může to souviset s  obecnou frustrací. Tvrdím, že tak dobře, jako dnes, jsme se nikdy neměli, ale z  nějakého důvodu jsou lidi frustrovaní a snaží se to vybít na někom, kdo je znevýhodněný a nemůže se bránit. Tento princip se nezměnil, můžete si vybrat jakoukoliv skupinu, vůči které se nenávist obrací, třeba i matky s  malými dětmi, postižené děti nebo velké rodiny, s  čímž mám osobní zkušenosti. Netolerance k  někomu, kdo žije jinak než já, je obecným jevem.

Vraťme se k  vaší práci. Stává se vám, že se dozvíte citlivé informace a například z důvodu ochrany zdroje je nemůžete zveřejnit?

Docela často. Je to pro mě značná zodpovědnost, musím přemýšlet nad tím, že slovo má velikou sílu a to, co zveřejním, může danému člověku ublížit nebo pomoct. Musím zvažovat pro a proti. Pokud se jedná o pravdivé a ověřené, ale citlivé informace, záleží do velké míry i na člověku, o kterém píšu. Politik zvyklý na komunikaci s  novináři a pozornost veřejnosti snese výrazně víc než devadesátiletá paní, která vypráví o tom, jak ji po válce mučili, protože mluvila německy. Jde především o zvažování a zodpovědnost. Na druhou stranu novináři jsou taky jenom lidé. Navíc deníkařina je asi nejnáročnější v tom, že každý den žijete pod tlakem uzávěrky, musíte pracovat rychle, bezchybně a přesně, často ve stresu. Stačí, že jsem unavená, zvolím špatnou formulaci nebo v textu něco přehlédnu a pak se to těžko napravuje. Bylo pro mě dost těžké naučit se žít s tím, že moje byť nezamýšlené chyby můžou někomu hodně ublížit.

Jak hodnotíte úroveň mediální kultury v Česku?

Novinařina je řemeslo jako každé jiné, buď ho děláte poctivě, nebo ne. Záleží na nastavení konkrétního člověka-novináře, na jeho výchově, mentalitě a hodnotách, které uznává. Existují dobří i špatní učitelé, s  novináři je to stejné. Někdo to dělá pro peníze a někdo z  přesvědčení. Ale svoboda slova je u nás ve srovnání s  jinými zeměmi na velmi dobré úrovni.

Vnímáte v  českém mediálním prostoru vliv ruské propagandy?

Tématem propagandy se dost zabývám, protože se s  ní potkávám. Úkolem poctivých novinářů je na ni upozorňovat. Hranice mezi pravdou a propagandou jsou občas velmi rozmlžené, ale myslím si, že síla tradičního tisku spočívá v  tom, že víte, že popisuje realitu, ne lži nebo manipulaci.  Je škoda, že se tato jeho úloha víc nezdůrazňuje. Kromě etických kodexů, které by měl dodržovat, pracuje pomocí tradičních metod; každou informaci, kterou zveřejní, musí mít ověřenou ze dvou nezávislých zdrojů, v  textu musí mluvit všechny strany, o kterých píšete. Postupy tradiční žurnalistiky pořád mají svoje místo, dnes jsou dokonce důležitější než dřív. Je ale třeba na nich trvat, neobcházet je a nezkreslovat.

Dodržují je novináři?

Můžu mluvit pouze za sebe, za lidi od nás v  redakci, kterým „vidím pod prsty“ a za novináře, které znám a vážím si jich. Myslím ale, že dnes až na výjimky nemůžete říct, že existuje médium pracující bezchybně. Ve finále vždycky záleží na konkrétních novinářích, všude najdete někoho, kdo jde po senzaci, po penězích nebo někomu na ruku a někoho, kdo k  práci přistupuje poctivě a zodpovědně. Dříve bylo možné jasně rozlišit seriózní noviny a bulvár, dnes už se hranice stírají.

Myslíte, že se seriózní noviny bulvarizují?

Bylo by povrchní to takhle definovat, ale tisk vychází od toho, aby se prodal a aby si lidi, kteří tam pracují, na sebe vydělali a majitel z  toho měl nějaký zisk. Přesto je dobré přemýšlet nad hranicí, kdy ještě je to v  pořádku, nejde ani tak o ani tak bulvarizaci jako spíš o trend, kdy se velké noviny posunují k  mainstreamu. Míchají se závažné, investigativní texty a odlehčenější, zábavnější věci. Nevidím na tom nic špatného, ale myslím, že je potřeba snažit se oba aspekty vyvažovat.

 

Reklamy

Lucie P.: Děti zatím neplánuji, užívám si nezávislost

Lucie je moje kamarádka ze studií, se kterou si čas od času rády sdělíme novinky, většinou nad oroseným půllitrem. Je jí něco málo přes třicet, je svobodná a bezdětná a života si rozhodně dovede užít. Napadlo mě proto se jí zeptat, jak se na děti a mateřství dívá, kde jinde než v jedné z našich oblíbených brněnských hospůdek.     

Plánuješ v budoucnu děti?

Zatím ne, ale jednou bych je chtěla. Znám dost žen, které rodily celkem pozdě, proto se mi to nezdá nereálné.

Dovedeš si představit, že bys zůstala bezdětná?

Rozhodně ano. Asi i díky tomu, že kolem sebe bezdětné lidi vidím, takže bych nepůsobila nepatřičně. Myslím si, že život má i jinou náplň než děti. Je otázkou, jestli by mi to nevadilo za dvacet let, až by všichni měli rodinu a já ne. Na to se mě zeptej za těch dvacet let (smích).

Jaké podmínky musí být splněny, aby sis řekla, že je pravý čas na dítě? 

Samozřejmě k tomu musím mít vhodného partnera, který by dítě chtěl. Možná i víc než já, protože nejsem typ, co by „nutil“ chlapa do dítěte. Jsem docela spokojená coby svobodná a bezdětná, kdyby ale partner řekl: co kdybychom měli dítě, uvažovala bych o tom. Partnerem samozřejmě musí být člověk, kterého budu mít ráda natolik, abych s ním chtěla žít a sdílet geny. Z praktického hlediska musím podotknout, že bychom oba měli mít finanční zázemí, tedy fungovat tak, abychom si i s dítětem mohli dovolit například dovolenou a nepřemýšlet, kolik nás stál kočárek.

Myslíš si, že by se tvůj život radikálně změnil?

Určitě, což by mohl být problém. Například letos mám v plánu strávit celé léto v zahraničí, dítě do takových plánů moc nezapadá…

Jak si představuješ zapojení partnera do péče o dítě?

Neuznávám model, kdy muž vydělává peníze a žena vaří a pečuje o domácnost a děti. Snažila se mi to marně vštípit babička, která mi v mých pětadvaceti sdělila, že jsem stará panna. Myslím si ale, že dnes už by to tak fungovat nemuselo. Samozřejmě je jasné, že matka s dítětem tráví daleko víc času. Rozhodně bych ale ocenila, kdyby partner například alespoň občas dítě večer nebo o víkendu pohlídal, abych se mohla věnovat svým přátelům a zájmům. Koneckonců by to bylo i jeho dítě, takže to beru jako docela normální věc. U kamarádky, která má moderního manžela, to tak bez problému funguje. Jednou jdu do hospody já, jednou ty.

Myslíš si, že je možné udržet si i jako matka určitou míru nezávislosti?

Ano, ale je mi jasné, že pouze v určitých mezích. Ráda bych si někam jednou za měsíc nebo dva vyrazila, ale rozhodně bych se po skončení šestinedělí nevytrácela obden do baru a „vy si tu dělejte, co chcete“. Momentálně svůj nezávislý život vnímám pozitivně, i proto zatím děti nemám.

Nemáš pocit, že bys jako bezdětná něco promeškala?

Momentálně ne. Jak jsem už říkala, nevím, jak to budu vidět za deset nebo dvacet let.

Myslíš, že se lidi pořád dívají skrz prsty na ženy, které nemají děti a jsou spokojené? 

Jak kteří. Rozhodně nevnímám problém u své vlastní generace, včetně přátel, kteří už děti mají. Už jsem se dokonce setkala i s komentářem, že mít dítě je krásné, ale ještě s tím mám počkat. Naše generace podle mého názoru chápe obě strany mince a všechny přínosy i omezení, takže od nikoho mého věku jsem se zatím naštěstí nesetkala s „doporučením“, že už je „nejvyšší čas“, spíš naopak. Možná je to jen souhra náhod, ale mezi přáteli mám rozhodně větší podíl bezdětných, za což jsem skrytě a možná i z pochopitelných důvodů ráda. Ti, kteří děti už mají, můj názor povětšinou chápou. Se staršími generacemi je to jiné, člověk od rodičů občas vyslechne, že by už rádi měli vnouče. Myslím si, že v tomto případě je to ale jiné než „dívání se skrz prsty“. Pochopitelně se najdou lidé, kteří si řeknou, že svobodná a bezdětná žena po třicítce je divná. Takoví se najdou vždycky a všude, nikdy se nezavděčíme všem. 

S názory, že bezdětná žena je sobecká nebo že může za vymírání národa, se nesetkáváš?

Sice vím, že existují, ale mně osobně to nikdy nikdo neřekl. Možná je to ale zčásti pravda a sama si uvědomuji, že v tomto ohledu jsem trochu sobec. Na druhou stranu si myslím, že do toho nikomu nic není a každý může se svým životem naložit, jak chce. Zobecňování, že „kvůli mně“ národ vymírá, považuji za nesmysl, protože většina lidí děti podle mě stále chce a má.  Já sama si je možná taky za pár let pořídím. Ale fakt, že chci zatím prožívat život jinak a ne sedět doma s dětmi, je opravdu moje soukromá věc. Mít dítě jen proto, aby byl člověk v očích společnosti normální, mi připadá jako velmi špatný důvod.

Myslíš si, že společnost stejně odsuzuje i bezdětnost u mužů?

Řeší se mnohem míň, aspoň ve věku mezi třicítkou a čtyřicítkou. Žena je v tomhle ohledu bohužel znevýhodněná po fyzické stránce. Chlap může rodinu založit v podstatě kdykoli. Jestli je to žádoucí dejme tomu od padesátky dál, je otázka, ale to už asi zabíháme k jinému tématu. Žena kolem čtyřicítky už může mít s těhotenstvím problém. Nicméně důvody, proč se lidé rozhodnou nemít dítě, jsou podle mě u obou pohlaví stejné. Někdo se chce starat o rodinu, zatímco jiný upřednostní práci, volnost, cestování. Je jedno, jestli jde o ženu nebo muže. Pokud si je žena sama dobře vědoma toho rizika, že už to později nemusí jít, je to zase jen a jen její věc a okolí by to vůbec řešit nemělo.

Co se ti honí hlavou, když vidíš o deset let mladší ženu s dětmi?

Na to se musím napít piva a zapálit si cigaretu. Možná bude znít trochu hnusně a nadřazeně, ale bohužel momentálně nevím, jak to říct jinak: Myslím, že mladá holka s dítětem o hodně věcí v životě přijde a nezažije to, co by třeba mohla – jako je cestování nebo studentský život. Rozhodně bych s nikým takovým neměnila. Na druhou stranu si uvědomuji, že každý máme jiné priority a někomu možná rodina a dovolená s dětmi na chatě u rybníka stačí. Pro mě by to ale bylo málo. Nechci se nad nikoho povyšovat, ale když vidím dvacetiletou holku s kočárkem, chtě nechtě mě napadne, že ji trochu lituji a jsem ráda za svůj vlastní život, ač není ani zdaleka dokonalý.

Na druhou stranu je možné, že třeba budu mít za deset let „nacestováno“, ale nepoznám mateřství. Momentálně však mou prioritou není.

 

 

Petra a Dana: Sama na výchovu dítěte? Nejdůležitější je zachovat si zdravý rozum

Moje kamarádka Petra vychovává syna Míšu úplně sama.Když jsem ji požádala o rozhovor pro mateřský speciál, ani jsem nedoufala, že bude chtít o podobně citlivém tématu otevřeně mluvit. Ona ale souhlasila a dokonce přizvala svou nejlepší přítelkyni Danu, která s ní sdílí podobný, možná ještě složitější úděl. Sešly jsme se u Petry doma, Dana přivedla svou dcerku Terezku, kterou neměl kdo hlídat. Během rozhovoru padly dvě lahve vína, které byly rozhodně potřeba – oběma maminkám při povídání několikrát vstoupily slzy do očí. I pro mě bylo toto setkání opravdu silnou zkušeností a jsem moc ráda, že vám ji můžu zprostředkovat.

Vzhledem k povaze tématu, probíhajícímu rozvodu a dalším okolnostem jsem tentokrát zvolila formu anonymního rozhovoru se změněnými jmény. Připojený obrázek je poprvé pouze ilustrační. Díky za pochopení!

Jak staré jsou vaše děti?

PETRA: Míšovi teď budou dva roky.

DANA: Terezka měla druhé narozeniny v únoru.

Jak dlouho je vychováváte samy?

PETRA: Už rok.

DANA: Od začátku, Terezka otce nikdy otce nepoznala.

Zajímají se o děti vaši bývalí partneři?

PETRA: Ano, Míšův otec si ho pravidelně bere k sobě, i když o výchovu se moc nestará. Naše spolupráce vypadá tak, že já něco vymyslím a naplánuju, on souhlasí a pak to udělá jinak.

DANA: Když si Terezčin tatínek uvědomil, že dítě je na cestě, ztratil nervy a utekl. Byla jsem na přelomu třetího a čtvrtého měsíce těhotenství. Od té doby se neukázal,ale nedávno jsem se dozvěděla, že se má ženit. Je cizinec, o dítě by se zajímal, kdyby mu to někdo zařídil. Nikdy Terezku neviděl, ani finančně nepřispěl, všechno táhnu sama. Ví, že má dceru, vždycky si ale vzpomněl jen tehdy, když mu samotnému nebylo dobře.

Petro, tvůj bývalý partner ti přispívá na živobytí?

PETRA: Splácí hypotéku na tenhle byt. Jednou za čas, když už si mockrát řeknu, dostanu i další peníze. Jinak jsou všechny výdaje na mě. Momentálně čekám na soud, kde se vyměří zpětně výživné ode dne, kdy zanikla společná domácnost. Pak pojedu na dovolenou, minimálně na Havaj (smích).

Jak vycházíte s penězi?

PETRA: Dost špatně, nebýt podpory rodičů, bylo by to ještě horší. Pokryju Míšovy potřeby, jídlo a to je vše. Rozhodně si nemůžu nic koupit sama pro sebe. Doufám, že se to po soudu zlepší.

DANA:Od začátku jsem na všechny výdaje sama. Od půlky února pracuju v noci. Když malá usne, zasedám k počítači a končím po půlnoci, pak jdu spát a od rána se o ni zase starám.

Naštěstí nejsme v katastrofální situaci, protože obě máme co jíst, máme práci, auto… Jsou matky, které nic z toho nemají a bydlí v azyláku. My máme dobrou kvalifikaci a praxi, což taky není samozřejmé. Některé svobodné matky šly na mateřskou po škole a nemají nic, jsou opravdu na dně.  My se proti tomu máme dobře.

PETRA: Ano, máme štěstí, že nám zaměstnavatelé umožnili práci na kratší úvazek. Netvrdím, že to je lehké, ale máme aspoň možnost výdělku. Spousta věcí závisí na penězích, my je při návratu do práce mít budeme. Jak říká Dana, jsou ženy, které nemohou sehnat flexibilní práci, když jsou děti malé. Mnoho z nás nesežene ani státní jesle nebo školku, kde často není místo ani pro tříleté dítě. Dát ho do soukromé znamená, že co vyděláš, zaplatíš za školku.

Dostáváte příspěvky od státu?

DANA: Teď jsme se obě zasmály. Zjišťovala jsem si ještě před porodem, co mi stát dá, když jsem bez otce. Na sociálce se mi vysmáli, prý jsem si měla našetřit a je můj problém, že partner zdrhnul. Stát má dobrý systém, jak vymáhat alimenty po otci, například mu částku strhnou rovnou z platu. Pokud ale není uvedený v rodném listě, matka nemá nárok na nic. Obě jsme předtím dlouho pracovaly a máme vysokoškolské vzdělání; všechno se počítá z platu matky. Životní minimum jsme vždy překročily, což je pro ně rozhodující informace, takže nic nedostaneme.

PETRA: Ještě je tu jeden faktor: když matku opustí otec dítěte, má nárok na výživné. Pokud bývalý partner neplatí, do rozsudku soudu žena nemá šanci od něj peníze získat. Nikdo se nestará, z čeho bude žít.

DANA: V mém případě to nikoho nezajímá od začátku. Pokud nemáme peníze, můžeme se jít třeba pást. Protože jsem pobírala mateřskou, dostanu přídavky skoro dva roky zpětně,ale v té době už budu dávno zaměstnaná.

Jak na vaši situaci reagovala rodina?

DANA:Velmi špatně. Celé těhotenství bylo šílené, měli pocit, že svět se začne točit na druhou stranu.

Změnilo se něco od té doby?

DANA:Zjistili, že jsme neumřeli, malá vypadá k světu a máme co jíst. Myslím, že fungujeme velice dobře, takže toho nechali. Babička malou každé pondělí hlídá, abych mohla chodit do práce, a občas nám nakoupí, děda zase doma něco spraví a podobně. Rozhodně mi ale nevyjdou vstříc a malou nepohlídají, abych si třeba zašla s kamarádkou na víno.

PETRA:Já jsem na tom líp. Dítě se narodilo v manželství a bylo chtěné, všichni se na něj těšili. Když manžel odešel, naši mě zase začali považovat za svou malou holčičku, což je ve spoustě aspektů nepříjemné. Vybudovala jsem si samostatný život, ale oni mají pocit, že teď mě musí zachraňovat. Pomáhají mi hodně, ale někdy je to nevyžádaná pomoc. S bývalým partnerem neměli dobrý vztah, proto byli rádi, že odešel.

Hrálo rodičovství v jeho odchodu roli?

PETRA:Nikdy to nevysvětlil, ale určitě to vliv mělo. S příchodem dítěte partneři ztratí čas pro sebe navzájem. Žila jsem v domnění, že když trochu odrostlo a někdo ho může pohlídat, začneme svůj partnerský život stmelovat. On už si to ale zařídil jinak.

Hledáte si nového partnera?

PETRA: Ano, ale za celý rok jsem se nesetkala s nikým, kdo by stál za zmínku. Pro ženskou je hrozně těžké někoho najít, když má dítě. U chlapů působí jako magnet na případné partnerky, pokud sami vychovávají potomka. U žen je to přesně obráceně. Když už potenciálnímu partnerovi nevadí dítě samotné, má problém akceptovat, že není jeho, že u něj nebyl od jeho příchodu na svět.

DANA:Chápou to jen muži, kteří se o děti aktivně starají. Pokud mají dítě s ex-partnerkou a vidí ho jednou nebo dvakrát do měsíce, zpracovávají to daleko hůř.

PETRA: Navíc matka, která dělí čas mezi péči o dítě a práci, nemá čas chodit ven. Je obtížné někoho potkat, natož se dostat do dalších fází.

Využíváte internetové seznamky?

PETRA: Ano, ale nenese to ovoce. Třeba časem.

DANA: Nevyužívám žádné seznamky, nemám na to čas.

Mají přátelé pro vaši situaci pochopení, snaží se vám přizpůsobit?

DANA: My dvě si pomáháme navzájem, vystačíme si.

PETRA: Ano, snažíme se s Danou jedna druhé pomáhat. Kamarádi stojí na mé straně, ale ani zdaleka si nedovedou představit, jak těžké to ve skutečnosti je. Většina z nich buď dítě nemá nebo jsou na to dva, což je úplně jiná situace. I když si bývalý partner syna bere, třeba týden v kuse ho mám od rána do večera já. Nejbližší přátelé se pak snaží přizpůsobit termínu setkání, který naplánuju.

DANA: Já čas bez Terezky nemám, takže na akce s přáteli můžu jít s ní, nebo vůbec. Buď to přátelé akceptují, nebo se nevídáme. Bezdětní nechápou, že se s nimi nemůžu sejít ve městě v sedm večer, protože dítě potřebuje okoupat, uložit, uspat. Pak je devět a já jdu pracovat. Kdyby někdo přišel večer ke mně, o půlnoci odpadnu.

Spíš, než abychom šli zapařit, od kamarádů ocením praktickou pomoc. Jeden kamarád byl u mě tři dny, zajel mi nakoupit a přivezl balíky plínek. Když jsem ho viděla stát mezi dveřmi, nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Nikdy předtím se mi nestalo, že by před dveřmi stál chlap s nákupem, i teď mi to vhání slzy do očí. Byl to pro mě nepochopitelný pohled.

Co je nejtěžší na výchově dítěte, když jste samy

DANA: Udržet si zdravý rozum a nebrečet při každé příležitosti.

PETRA: Zvládat stres. Děti si v tomto věku budují osobnost, chtějí věci dělat samy nebo to naopak odmítají a neustále vyžadují asistenci, což je náročné. Nemůže mě nikdo vystřídat jako v rodinách, kde jsou na výchovu dva, jsem na všechno sama. Je těžké se nerozčilovat – i když my se rozčilujeme –

DANA: Rozčilujeme!

PETRA: –ale nesmíme to nechat zajít až od situace, kdy se neovládneme.

DANA: O tomhle se hodně bavíme spolu, pomáháme si psychicky se utužit, kolikrát i omluvit své chování samy sobě. Jsme obě v podobné situaci, takže to vždy večer prodiskutujeme.

PETRA: S takovými věcmi se nemůžeš svěřit lidem, kteří to nezažili. Nechápou tě, třeba by tě i odsoudili, ale my dvě můžeme k sobě být upřímné.

Ted´se zeptám na něco hodně intimního: uvažovaly jste o potratu?

DANA: Ano, zvažovala jsem ho. Ale když jsem se zeptala sama sebe, nebyla bych schopná si odpustit, kdybych dítě sprovodila ze světa. Na druhou stranu se přiznám: občas mě napadne, že jsem se rozhodla špatně a mohla mít snazší život.

PETRA: Nemám to zdaleka tak náročné jako Dana, můžu si občas odpočinout, takže bych to neudělala. I přes stres a rozpad manželství jsem ráda, že dítě mám. Moje situace je rozhodně těžká, ale v porovnání s Danou si nemám na co stěžovat.

Dokážete si představit, že byste si pořídily další děti?

DANA: Ne, určitě další dítě nechci. Vzhledem k věku i k tomu, jak probíhal porod, bych ho nechtěla ani s perfektním partnerem.

PETRA: Vnímám to trochu jinak. čím dál jsem od porodu, tím míň cítím stres z něj, ačkoliv byl taky problematický. Perou se ve mě dva protichůdné pocity: dokážu si představit, že by moje dítě mělo sourozence, ale nechci znovu svěřit svoji důvěru a peníze jinému muži. Bojím se, aby se mi nestalo to, co teď: ze dne na den zůstat bez muže, bez pomoci, bez prostředků. Třeba se zamiluju a tohle překonám, ale moje pragmatické já nepovažuje za přijatelné, abych se ještě jednou někomu vydala všanc.

Co pozitivního vám mateřství přineslo?

DANA: Ženu to posune do jiné dimenze. Život bez dítěte a s dítětem se nedá srovnávat, bezdětná žena nemůže pochopit spoustu věcí. Málokterá matka by se dokázala vrátit do předchozího života.

PETRA: Těžko se to definuje, člověk to cítí, ale špatně se to přenáší do slov. Rodič v dítěti vidí sám sebe, vidí, jak roste a učí se nové věci. Kromě toho mě mateřství naučilo nebýt sobecká, upozadit svoje potřeby na úkor dítěte. Nemyslím, že by bylo dobré to dělat pořád, je nutné zachovat si svůj život. Člověk se ale naučí nedělat si těžkou hlavou ze spousty věcí a zaměřit se na to nejdůležitější. Myslím, že jsem dnes lepší osobnost než před příchodem dítěte a rozpadem manželství. Dalo mi to spoustu pozitivního.

DANA: Určitě – co bylo předtím velkým problémem, je teď prkotina. Zjistíš, že všechny věci, které doma máš, vlastně vůbec nepotřebuješ. A taky máme krásné děti!

PETRA: To je pravda. I když výběr tatínků nebyl nejlepší, děti se povedly nadmíru!

Co vám dělá radost?

PETRA: Když Míšu část dne hlídá babička, nejlepší je okamžik, kdy ho znovu vidím. Stačí malá chvilka, a ačkoliv jsem ho tam třeba nechávala naštvaná a byl neposlušný, po pár hodinách se vše smaže a je to nejzlatější dítě, na které se moc těším. Jinak mi dělá radost pozorovat, jak se neustále učí. Žádný den není stejný jako ten předchozí.

DANA:Okamžik, kdy si Terku vyzvednu z hlídání, v podstatě neznám. Nejlepší je pro mě, když jdeme ven a ona objevuje svět. Nemá prostor ke vztekání, a je moc hezké, když objevuje kytičky, vodičku a všechno kolem.

Všímáte si předsudků vůči svobodným matkám?

PETRA:Víceméně ne, protože se obklopuju lidmi, kteří to se mnou myslí dobře. Kromě toho vědí, že jsem to nebyla já, kdo se sbalil a odešel. Ale třeba v internetových diskusích lidi často předpokládají, že za konec vztahu může žena. Nevím, jestli se tam vyjadřují více muži, ale často čtu názory, že žena svého muže zahnala. Pečlivě si proto vybírám, s kým se stýkám, takže se s předsudky nesetkávám. Možná se to změní, až budu dávat Míšu do školky, jednat s úřady nebo cizími lidmi.

DANA:Já jsem se dozvěděla, že chytrá žena neotěhotní. Takže ano, předsudky vnímám, ale taky se spíš pohybuju mezi lidmi, kteří jim nepodléhají – přesto jsem byla takto poučena. A taky, že postarat se má spíš žena. Je to dané prostředím, možná i vzděláním. Ale těžko soudit.

Marie Slavíková: Předsudky proti postiženým ze společnosti mizí

Od dětství je na vozíčku, to jí ale nebrání v aktivním, plnohodnotném životě, jak jsem se přesvědčila při našem rozhovoru. Přestože bylo poměrně brzo odpoledne, zavítaly jsme do klidné vinárny nedaleko nádraží. Tam jsme si vychutnaly dvojku červeného a rozhovor ubíhal skoro sám. Vracela jsem se domů nabitá pozitivní energií a radostí ze života. Doufám, že se aspoň částečně přenese na vás.

Studuješ češtinu na filosofické fakultě. Proč sis vybrala právě tento obor?

Čeština mě vždycky bavila, na základce i na gymplu jsem měla štěstí na učitelky. Teď můžu při studiu psát a dělat korektury, což je směr, kterým bych ráda šla. Je to náročné, zrovna píšu bakalářku, do toho seminárky… Vůbec se mi nechce, protože je spousta zábavnějších činností než škola (smích).

Takovou činností je i psaní do novin, můžeš mi o tom prozradit něco víc?

Dělám rozhovory pro malý křesťanský časopis. Původně jsem chtěla, aby se lidi v naší komunitě navzájem znali a propojili, takže jsem se soustředila na to, jakou tam mají funkci. Teď mě zajímají spíš životní příběhy; chci, aby se čtenáři dozvěděli, co ostatní prožívají. Taky působím v v jednom tiskovém týmu jako řadová redaktorka a organizuju různá setkání. Byla jsem už na více postech, jednou jsem dokonce dělala zástupkyni tiskové mluvčí.

 Máš docela bohatý program.

Kromě toho se setkávám s přáteli v čajovně nebo na vínku, navštěvuju i koncerty, jezdím na handbiku, dělala jsem sebeobranu pro vozíčkáře. Kdykoliv se něco děje, chci do toho jít, žiju život naplno.

Sportuješ ráda?

Jakmile mě nějaký sport zaujme, snažím se mu věnovat. V létě trochu plavu, když mi to zdraví dovolí. Momentálně se můj zdravotní stav zlepšil, čehož se snažím využít. Závodně ale nesportuju.

Trpíš rozštěpem páteře. Jak se ta nemoc projevuje?

Mám ji už od narození, porušila se mi mícha a ochrnula chodidla. Zvládnu udělat pár kroků, chodit ale nemůžu. Váže se k tomu spousta zdravotních problémů, skoro půlku dětství jsem prožila v nemocnici. Právě proto je pro mě každý okamžik v životě cenný. Přišla jsem na to, že dobré věci nejsou samozřejmé a musím si jich vážit.

Myslíš si, že se tvoje problémy a tvůj přístup liší od lidí, kteří na vozíčku skončili třeba po nehodě?

Často se říká, že lidé, kteří mají handicap od narození, jsou na tom líp. Nemyslím si to, protože i v mé situaci se musíte se spoustou věcí sžívat a vyrovnávat. Chodila jsem do integrované základky mezi zdravé děti, v té době jsem se ještě nedokázala ozvat, když se mi spolužáci posmívali. Na gymplu se to zlepšilo; získala jsem sebevědomí, postupně jsem si uvědomila sama sebe. Myslím, že se s tím musí vyrovnat jak ten, co je na vozíčku déle, tak člověk, který se na něm najednou ocitne. Musí si to postupně vybojovat.

Jak ti pomáhá nejbližší okolí?

Mám kolem sebe spoustu dobrých lidí, kteří mě berou takovou, jaká jsem, a mají mě tak rádi. Moje rodina je též skvělá; ze začátku nevěděli, do čeho jdou, ale postavili se k tomu otevřeně. Chtějí mi co nejvíc pomáhat, za což jsem jim vděčná. Kdyby se lekli a nechali mě v ústavu, byla bych na tom dnes mnohem hůř. Moje rodina mi ale dala šanci žít naplno a normálně.

Vnímáš předsudky ze strany společnosti?

Z větší části už mizí. Alespoň v prostředí, kde se pohybuju, mě lidi berou normálně a respektují mě. Občas se setkám s divným pohledem nebo poznámkou, ale snažím se nebrat si to osobně, usmát se na toho člověka a jít dál.

Jak je na tom podle tebe Brno, potažmo celé Česko, s bezbariérovým přístupem?

Je to jak kde. Ve veřejné dopravě přibývá nízkopodlažních spojů, což je fajn, ale večer mám problém se odněkud dostat. Snažím se nespoléhat na rodiče s autem a být co nejsamostatnější, takže jezdím všude možně, ale musím odevšad odjíždět brzo, protože v noci nejsou spoje bezbariérové. Naštěstí mě občas z akcí vozí kamarádi. Je to sice super, ale na druhou stranu pro člověka, který by se nejradši o všechno postaral sám, je těžké umět požádat o pomoc. K tomu je potřeba všechno si zorganizovat, abych věděla, do jakých podniků je bezbariérový přístup, jestli se tam dostanu sama nebo budu muset někoho poprosit o asistenci.

Zlepšila se situace v průběhu let?

Rozhodně, dříve se na postižené míň myslelo. V totalitě se to vůbec neřešilo, dnes je společnost trochu otevřenější. Samozřejmě zůstávají místa, kam je těžké se dostat, ale to se třeba časem taky zlepší.

Tahle otázka bude trochu osobní: Jak nemoc ovlivňuje tvůj intimní život?

Přítele momentálně nemám, ale toužím po založení rodiny. Myslím si, že bychom to zvládli, kdyby ten muž byl ochotný a otevřený. Měla jsem už dlouhodobý vztah, který fungoval normálně. Spousta lidí si myslí, že by to postižený člověk nezvládl, ale často to jde. Když se chce, je možné všechno. Nevytvářím si hranice; když se pro něco opravdu rozhodnu, udělám všechno pro dosažení cíle.

Mnoho zdravých lidí vidí v handicapovaných zdroj inspirace, což některým z nich vadí. Jak se na to díváš ty?

Já s tím nemám problém. Zdraví lidi, kteří dělají něco zajímavého nebo mají úspěch, mě taky inspirují. Nemám ráda, když mě lidi litují, říkají věci jako „ty jsi chudáček, máš těžký život a nemůžeš nic“. To není pravda. Na druhou stranu jsem ochotná se o svůj příběh podělit. I zdravý člověk, který se svěří, jak žije a jak se mu něco povedlo, může druhé inspirovat a nakopnout je k něčemu zajímavému.

Co bys vzkázala čtenářům a čtenářkám blogu?

Mějte radost ze života! Pořád si připomínám, že chci žít naplno a myslím, že by nikdo neměl svůj život promrhat, ale naopak využít příležitostí, které mu nabízí. Může vás posunout jakékoliv setkání, někdy stačí napsat vzkaz autorce blogu jako první a může se to rozvinout v něco zajímavého.