Marie Slavíková: Předsudky proti postiženým ze společnosti mizí

Od dětství je na vozíčku, to jí ale nebrání v aktivním, plnohodnotném životě, jak jsem se přesvědčila při našem rozhovoru. Přestože bylo poměrně brzo odpoledne, zavítaly jsme do klidné vinárny nedaleko nádraží. Tam jsme si vychutnaly dvojku červeného a rozhovor ubíhal skoro sám. Vracela jsem se domů nabitá pozitivní energií a radostí ze života. Doufám, že se aspoň částečně přenese na vás.

Studuješ češtinu na filosofické fakultě. Proč sis vybrala právě tento obor?

Čeština mě vždycky bavila, na základce i na gymplu jsem měla štěstí na učitelky. Teď můžu při studiu psát a dělat korektury, což je směr, kterým bych ráda šla. Je to náročné, zrovna píšu bakalářku, do toho seminárky… Vůbec se mi nechce, protože je spousta zábavnějších činností než škola (smích).

Takovou činností je i psaní do novin, můžeš mi o tom prozradit něco víc?

Dělám rozhovory pro malý křesťanský časopis. Původně jsem chtěla, aby se lidi v naší komunitě navzájem znali a propojili, takže jsem se soustředila na to, jakou tam mají funkci. Teď mě zajímají spíš životní příběhy; chci, aby se čtenáři dozvěděli, co ostatní prožívají. Taky působím v v jednom tiskovém týmu jako řadová redaktorka a organizuju různá setkání. Byla jsem už na více postech, jednou jsem dokonce dělala zástupkyni tiskové mluvčí.

 Máš docela bohatý program.

Kromě toho se setkávám s přáteli v čajovně nebo na vínku, navštěvuju i koncerty, jezdím na handbiku, dělala jsem sebeobranu pro vozíčkáře. Kdykoliv se něco děje, chci do toho jít, žiju život naplno.

Sportuješ ráda?

Jakmile mě nějaký sport zaujme, snažím se mu věnovat. V létě trochu plavu, když mi to zdraví dovolí. Momentálně se můj zdravotní stav zlepšil, čehož se snažím využít. Závodně ale nesportuju.

Trpíš rozštěpem páteře. Jak se ta nemoc projevuje?

Mám ji už od narození, porušila se mi mícha a ochrnula chodidla. Zvládnu udělat pár kroků, chodit ale nemůžu. Váže se k tomu spousta zdravotních problémů, skoro půlku dětství jsem prožila v nemocnici. Právě proto je pro mě každý okamžik v životě cenný. Přišla jsem na to, že dobré věci nejsou samozřejmé a musím si jich vážit.

Myslíš si, že se tvoje problémy a tvůj přístup liší od lidí, kteří na vozíčku skončili třeba po nehodě?

Často se říká, že lidé, kteří mají handicap od narození, jsou na tom líp. Nemyslím si to, protože i v mé situaci se musíte se spoustou věcí sžívat a vyrovnávat. Chodila jsem do integrované základky mezi zdravé děti, v té době jsem se ještě nedokázala ozvat, když se mi spolužáci posmívali. Na gymplu se to zlepšilo; získala jsem sebevědomí, postupně jsem si uvědomila sama sebe. Myslím, že se s tím musí vyrovnat jak ten, co je na vozíčku déle, tak člověk, který se na něm najednou ocitne. Musí si to postupně vybojovat.

Jak ti pomáhá nejbližší okolí?

Mám kolem sebe spoustu dobrých lidí, kteří mě berou takovou, jaká jsem, a mají mě tak rádi. Moje rodina je též skvělá; ze začátku nevěděli, do čeho jdou, ale postavili se k tomu otevřeně. Chtějí mi co nejvíc pomáhat, za což jsem jim vděčná. Kdyby se lekli a nechali mě v ústavu, byla bych na tom dnes mnohem hůř. Moje rodina mi ale dala šanci žít naplno a normálně.

Vnímáš předsudky ze strany společnosti?

Z větší části už mizí. Alespoň v prostředí, kde se pohybuju, mě lidi berou normálně a respektují mě. Občas se setkám s divným pohledem nebo poznámkou, ale snažím se nebrat si to osobně, usmát se na toho člověka a jít dál.

Jak je na tom podle tebe Brno, potažmo celé Česko, s bezbariérovým přístupem?

Je to jak kde. Ve veřejné dopravě přibývá nízkopodlažních spojů, což je fajn, ale večer mám problém se odněkud dostat. Snažím se nespoléhat na rodiče s autem a být co nejsamostatnější, takže jezdím všude možně, ale musím odevšad odjíždět brzo, protože v noci nejsou spoje bezbariérové. Naštěstí mě občas z akcí vozí kamarádi. Je to sice super, ale na druhou stranu pro člověka, který by se nejradši o všechno postaral sám, je těžké umět požádat o pomoc. K tomu je potřeba všechno si zorganizovat, abych věděla, do jakých podniků je bezbariérový přístup, jestli se tam dostanu sama nebo budu muset někoho poprosit o asistenci.

Zlepšila se situace v průběhu let?

Rozhodně, dříve se na postižené míň myslelo. V totalitě se to vůbec neřešilo, dnes je společnost trochu otevřenější. Samozřejmě zůstávají místa, kam je těžké se dostat, ale to se třeba časem taky zlepší.

Tahle otázka bude trochu osobní: Jak nemoc ovlivňuje tvůj intimní život?

Přítele momentálně nemám, ale toužím po založení rodiny. Myslím si, že bychom to zvládli, kdyby ten muž byl ochotný a otevřený. Měla jsem už dlouhodobý vztah, který fungoval normálně. Spousta lidí si myslí, že by to postižený člověk nezvládl, ale často to jde. Když se chce, je možné všechno. Nevytvářím si hranice; když se pro něco opravdu rozhodnu, udělám všechno pro dosažení cíle.

Mnoho zdravých lidí vidí v handicapovaných zdroj inspirace, což některým z nich vadí. Jak se na to díváš ty?

Já s tím nemám problém. Zdraví lidi, kteří dělají něco zajímavého nebo mají úspěch, mě taky inspirují. Nemám ráda, když mě lidi litují, říkají věci jako „ty jsi chudáček, máš těžký život a nemůžeš nic“. To není pravda. Na druhou stranu jsem ochotná se o svůj příběh podělit. I zdravý člověk, který se svěří, jak žije a jak se mu něco povedlo, může druhé inspirovat a nakopnout je k něčemu zajímavému.

Co bys vzkázala čtenářům a čtenářkám blogu?

Mějte radost ze života! Pořád si připomínám, že chci žít naplno a myslím, že by nikdo neměl svůj život promrhat, ale naopak využít příležitostí, které mu nabízí. Může vás posunout jakékoliv setkání, někdy stačí napsat vzkaz autorce blogu jako první a může se to rozvinout v něco zajímavého.

 

Reklamy

3 thoughts on “Marie Slavíková: Předsudky proti postiženým ze společnosti mizí

  1. Velice zajímavý článek,Marušku znám,ale ne osobně,poprvé jsem ji slyšela mluvit o svém životě v rádiu Proglas,požádala jsem moderátory,jestli by mi na ní mohli dát kontakt…
    Možná se ptáte proč,měla jsem k tomu 2 důvody,jsem také věřící jako ona,i když patříme každá do jiné církve,ale hlavně jsem chtěla vědět víc o jejích nemocech-postižení,protože je mám také….

    To se mi líbí

  2. Zajímavý. Nedávno jsme řešili podobný „problém“ ve škole na knižním klubu. Že lidi s tím neumí pracovat, že jsou někteří lidi postižení. Já jakožto poloslepá osoba s tím mám evidentně menší problém (i když jen proto, že v septimě při přípravě seminárky o vadách zraku jsem zjistila, jak strašlivě komplikovaný vlastně můj život je :D).

    Liked by 1 osoba

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s