Jana Ustohalová: Pro uplatňování kolektivní viny neexistuje omluva

 S novinářkou Janou Ustohalovou jsme se sešly v kavárně přímo vedle redakce Mladé Fronty Dnes. Původně jsem ji kontaktovala kvůli mateřskému speciálu, byla by ale škoda mluvit pouze o dětech. I když na ně nakonec také došlo, v první části rozhovoru jsme se věnovaly její práci a pohledu na dnešní společnost. V MF Dnes pracuje už šestnáct let, nedávno také získala Novinářskou cenu. Jako novinářský elév-samouk jsem měla trochu trému, ale povídání bylo tak zajímavé, že mě brzo přešla. Autorem úvodní fotografie je Vít Selinger.

Co vás na novinářské práci nejvíc baví?

Možnost mluvit s lidmi, se kterými bych se jinak nepotkala. Bude to vlastně znít sobecky, ale můžu čerpat z  jejich zkušeností, aniž bych si jimi musela sama projít. Novinařina mi dává i veliký rozhled a pokoru, neustále zjišťuji, že svět je velmi barevný a rozmanitý. Každý má svůj zajímavý příběh, i poslední obyčejný člověk, nic není černobílé a svět má spoustu odstínů. Je taky skvělé pozorovat, jak se spousta věcí, které jsme kritizovali, v  čase mění. Nemusí to být nakonec na náš popud, z  té iluze už jsem dávno procitla, ale přesto z  toho mám radost.

Jakého úspěchu ve vaší kariéře si nejvíc ceníte?

Loni v  květnu jsme psali seriál o vyhnání německy mluvících obyvatel z  Brna, který už v  té době vyvolal dost ohlasů. Největším úspěchem ale bylo, že jsem za něj před třemi týdny dostala prestižní Novinářskou cenu. Porota ocenila práci, kterou jsem tématu věnovala, toho si vážím nejvíc.

Co je pro vás podstatou novinářské práce?

Mou ambicí není být hybatelem věcí, ale co nejpravdivěji je popsat, aby co nejvíc odpovídaly skutečnosti – s  vědomím, že ji nikdy nebudu schopná obsáhnout v  úplnosti. Chci ale mít čisté svědomí, že jsem se pokusila popsat co nejvěrněji daný díl reality. Co si o tom čtenář myslí, už je na něm. Nejsem komentátorka, píšu zpravodajství, což je specifický žánr. Mým úkolem je na věci upozorňovat a rozkrývat je, ne konat. A to ať se děje něco pozitivního nebo negativního. Myslím si, že noviny by neměly být zaměřené jen negativně, i když někdy se tomu nelze ubránit.

Jak si vybíráte témata, o kterých budete psát?

Každý máme v  redakci svou specializaci. Já se zabývám politikou se zaměřením na veřejné zakázky, korupci a školství, kromě toho máme všichni užší témata, kterým se dlouhodobě věnujeme. U mě jsou to především neziskovky a Romové, vyhnání Němců po druhé světové válce, ale i obecně konec války.

Diskuse o tématech i hotových textech probíhá v  rámci celé  redakce, s  kolegy, editory i šéfem. I když jsem pod článkem podepsaná já, jde do určité míry o kolektivní práci. Text je výsledkem nechci říct redakčního kompromisu, ale prochází poměrně ostrou debatou, všichni se musí shodnout.

Vyhnání Němců stále vzbuzuje vášně. Jakých reakcí se vám dostalo, když jste o něm začala psát?

Myslela jsem si, že to bude procházka knihovnami a archivy, ale toto téma rezonuje i víc než sedmdesát let po válce. Došlo na něj i při prezidentské volbě, Zeman tuto kartu vytáhl a pomohla mu vyhrát.

Proč tomu tak je?

V  letech 1945–6 byly vyhnány tři miliony lidí, jen v  Brně se jednalo o desetitisíce Němců, jejichž rodiny tu žily několik set let. Do jejich domů, kde prakticky ještě stály teplé hrnce na plotnách, přišli úplně cizí lidé. I když jde třeba už o třetí generaci, někde vzadu v hlavě jim hlodá pocit, že se ke svému majetku dostali díky bezpráví; oni sami sice Němce nevyháněli, ale používají majetek někoho cizího. I když si drtivá většina lidí nepřizná, že se tím pádem na bezpráví tiše podílí, může to být důvodem obrovské vlny negativních emocí, která se zvedne vždy, když je toto téma nastoleno.

Náš národ jako celek nikdy nešel do sebe, nikdy nebylo otevřeně řečeno, že se děla velká nespravedlnost nevinným lidem na základě kolektivní viny. I to bylo důvodem, proč tohle téma tak rezonovalo jak při volbě prezidenta, tak v  době, kdy jsme o něm psali. Okamžitě se ho chytili místní politici, začali vykládat, jak si Němci svůj osud zasloužili, protože předtím ubližovali Čechům. Musíme ale mluvit o tom, že nežijeme v  dobách Starého zákona, kdy platilo „oko za oko, zub za zub“. Není možné trestat, zavírat nebo dokonce zabíjet za to, že člověk patří k  nějaké skupině, která se nám nelíbí nebo jejíž členové někomu ubližovali.

Nacházíte nějaké paralely se současností?

Dnešní situace s  uprchlíky je podobná, zase je uplatňován princip kolektivní viny. Je potřeba zdůrazňovat, že každý z  nás má individuální osud, že nemůžeme nikoho soudit na základě příslušnosti ke skupině, ale pouze za jeho skutečné činy. Pro vyhánění nebo bití žen, malých děti či nemocných lidí neexistuje omluva. A to ani v případě, že jich osmdesát procent volilo nacisty. O pár let později, v padesátých letech, zase většina volila komunisty. Ať už ze strachu, prospěchářství nebo nezájmu. Obě ty ideologie jsou přitom srovnatelné.

Jsou dnes lidé k jinakosti tolerantnější než dřív?

Určitá skupina lidí bude odlišnost vždy odsuzovat. Ti, kdo před pěti lety odsuzovali na základě kolektivní viny Romy, mají dnes jiný terč, ať už to jsou uprchlíci nebo muslimové. Netolerance části společnosti tu vždycky byla a bude, ale myslím, že je na elitách, ať už politických nebo intelektuálních, aby o tom mluvily a nezlehčovaly agresi, aby upozorňovaly, že je to špatně, že se lidem nenadává a neposílají se do koncentráků, byť jen v  diskusích.

Myslíte si, že současné elity napomáhají této negativní atmosféře?

Politici vycítili voličský potenciál v  podněcování agrese a nenávisti. Jinak je těžké říct, z  jakých důvodů volí často i rozumní lidé, kteří mají rozhled, rétoriku, před kterou by se nestyděl největší „nácek“. Může to souviset s  obecnou frustrací. Tvrdím, že tak dobře, jako dnes, jsme se nikdy neměli, ale z  nějakého důvodu jsou lidi frustrovaní a snaží se to vybít na někom, kdo je znevýhodněný a nemůže se bránit. Tento princip se nezměnil, můžete si vybrat jakoukoliv skupinu, vůči které se nenávist obrací, třeba i matky s  malými dětmi, postižené děti nebo velké rodiny, s  čímž mám osobní zkušenosti. Netolerance k  někomu, kdo žije jinak než já, je obecným jevem.

Vraťme se k  vaší práci. Stává se vám, že se dozvíte citlivé informace a například z důvodu ochrany zdroje je nemůžete zveřejnit?

Docela často. Je to pro mě značná zodpovědnost, musím přemýšlet nad tím, že slovo má velikou sílu a to, co zveřejním, může danému člověku ublížit nebo pomoct. Musím zvažovat pro a proti. Pokud se jedná o pravdivé a ověřené, ale citlivé informace, záleží do velké míry i na člověku, o kterém píšu. Politik zvyklý na komunikaci s  novináři a pozornost veřejnosti snese výrazně víc než devadesátiletá paní, která vypráví o tom, jak ji po válce mučili, protože mluvila německy. Jde především o zvažování a zodpovědnost. Na druhou stranu novináři jsou taky jenom lidé. Navíc deníkařina je asi nejnáročnější v tom, že každý den žijete pod tlakem uzávěrky, musíte pracovat rychle, bezchybně a přesně, často ve stresu. Stačí, že jsem unavená, zvolím špatnou formulaci nebo v textu něco přehlédnu a pak se to těžko napravuje. Bylo pro mě dost těžké naučit se žít s tím, že moje byť nezamýšlené chyby můžou někomu hodně ublížit.

Jak hodnotíte úroveň mediální kultury v Česku?

Novinařina je řemeslo jako každé jiné, buď ho děláte poctivě, nebo ne. Záleží na nastavení konkrétního člověka-novináře, na jeho výchově, mentalitě a hodnotách, které uznává. Existují dobří i špatní učitelé, s  novináři je to stejné. Někdo to dělá pro peníze a někdo z  přesvědčení. Ale svoboda slova je u nás ve srovnání s  jinými zeměmi na velmi dobré úrovni.

Vnímáte v  českém mediálním prostoru vliv ruské propagandy?

Tématem propagandy se dost zabývám, protože se s  ní potkávám. Úkolem poctivých novinářů je na ni upozorňovat. Hranice mezi pravdou a propagandou jsou občas velmi rozmlžené, ale myslím si, že síla tradičního tisku spočívá v  tom, že víte, že popisuje realitu, ne lži nebo manipulaci.  Je škoda, že se tato jeho úloha víc nezdůrazňuje. Kromě etických kodexů, které by měl dodržovat, pracuje pomocí tradičních metod; každou informaci, kterou zveřejní, musí mít ověřenou ze dvou nezávislých zdrojů, v  textu musí mluvit všechny strany, o kterých píšete. Postupy tradiční žurnalistiky pořád mají svoje místo, dnes jsou dokonce důležitější než dřív. Je ale třeba na nich trvat, neobcházet je a nezkreslovat.

Dodržují je novináři?

Můžu mluvit pouze za sebe, za lidi od nás v  redakci, kterým „vidím pod prsty“ a za novináře, které znám a vážím si jich. Myslím ale, že dnes až na výjimky nemůžete říct, že existuje médium pracující bezchybně. Ve finále vždycky záleží na konkrétních novinářích, všude najdete někoho, kdo jde po senzaci, po penězích nebo někomu na ruku a někoho, kdo k  práci přistupuje poctivě a zodpovědně. Dříve bylo možné jasně rozlišit seriózní noviny a bulvár, dnes už se hranice stírají.

Myslíte, že se seriózní noviny bulvarizují?

Bylo by povrchní to takhle definovat, ale tisk vychází od toho, aby se prodal a aby si lidi, kteří tam pracují, na sebe vydělali a majitel z  toho měl nějaký zisk. Přesto je dobré přemýšlet nad hranicí, kdy ještě je to v  pořádku, nejde ani tak o ani tak bulvarizaci jako spíš o trend, kdy se velké noviny posunují k  mainstreamu. Míchají se závažné, investigativní texty a odlehčenější, zábavnější věci. Nevidím na tom nic špatného, ale myslím, že je potřeba snažit se oba aspekty vyvažovat.

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s