Jana Ustohalová (část 2): Velké rodiny často vzbuzují negativní pozornost

Než odběhla vyzvednout nejmladšího syna ze školky, stihly jsme s Janou Ustohalovou probrat i radosti a strasti, které prožívá při výchově čtyř dětí. Protože mám sama potíže stíhat a zorganizovat jen sebe samotnou, musím jí i jejímu manželovi vyjádřit velký obdiv. Povídaly jsme si o tom, že nejen rodinné vstupné s dvěma až třemi dětmi vícečetné rodiny znevýhodňuje. Po celý rozhovor na mě Jana působila klidně až flegmaticky, což jsou vlastnosti, které mi připadají při péči o tak velkou rodinu velmi výhodné. Rozhovorem uzavírám mateřský speciál, velmi volně orámovaný Dnem matek a Dnem dětí.

Máte čtyři děti. Plánovali jste s manželem od začátku velkou rodinu?

Přála jsem si ji vždycky a manžel mě v tom podporoval. Mysleli jsme si, že skončíme u tří dětí, to čtvrté bylo něco jako bonus. Znamenalo to ale dost velké rozhodování: tři děti se ještě vejdou do běžného auta, jste schopní řešit vyzvedávání ze škol a ze školek, to čtvrté znamená kvalitativně a kvantitativně skok jinam. Nakonec jsem ráda, že jsme se takto rozhodli. Ještě teď nenápadně nadhazuju ve slabých chvilkách další, protože máme tři holčičky a posledního kluka a jedno místo v autě je stále volné. (smích) Manžel se na to netváří nadšeně, ale mně vyhovuje i současná situace. Podařilo se nám najít rytmus, ve kterém jsme schopní normálně fungovat a můžu i pracovat, což předtím nešlo.

Znáte víc podobně početných rodin?

Zatímco rodin se třemi dětmi je v populaci patnáct procent, takže jsou docela častým jevem, rodin se čtyřmi a více je jen tři až pět procent. Ve školách, kam děti chodí, je většinou v každé třídě jedna rodina se čtyřmi dětmi. Vícedětné rodiny mají tendenci se sdružovat, mají k sobě blíž, protože mají velmi podobné problémy.

Když máte větší rodinu, zjišťujete, že naše společnost je nastavená pouze pro rodiny se dvěma dětmi a mít jich víc znamená o hodně složitější život. Začíná to slevami na vstupném, v dětském zábavním centru řeknou, že jeden nebo dva dospělí můžou dostat slevu maximálně na tři děti, protože dřív lidi podváděli. A končí třeba tím, že chcete jet k moři a většina cestovek má na webu kolonky jenom do třetího dítěte. Jaksi se nepočítá, že by někdo chtěl jet na zájezd s více dětmi.

Ale samozřejmě taky můžu jmenovat spoustu pozitivních případů, kdy se k nám lidi chovali naopak velmi pěkně, i když nemuseli. Jenže to bývají spíš výjimky a pořád mě to překvapuje.

Jaké reakce zaznamenáváte v okolí?

Když jdeme se všemi dětmi po ulici, rozhodně vzbuzujeme pozornost – i díky tomu, že jsou jako schůdky, máme je všechny během sedmi let. Slýcháme komentáře jako „tyjo, školka“. Jednou jsme třeba s dětmi stáli na parkovišti vedle jiného auta, jeho majitelka se otočila a bylo vidět, že naše děti počítá. (smích)

Nepříznivá společenská atmosféra přispívá k tomu, že si lidé pořizují málo dětí. Stačí se podívat na internetové diskuse, objevují se tam názory, že máte potomky kvůli dávkám. Fakt, že bílá nekatolická vysokoškolská rodina je tak početná, je naprosto mimo všechny kolonky a popírá všechny sociologické teorie. Když jsme oznámili, že čekáme čtvrté dítě, nepřišla z našeho okolí prakticky žádná pozitivní reakce. Lidé nám říkali „vy jste se zbláznili“, „jak je uživíte?“, „vy nevíte nic o antikoncepci?“. I v nejbližším okolí byly reakce spíš negativní. Nerozumím, kde se to vzalo, protože ještě v mé generaci bylo naprosto běžné, že rodiny měly tři děti a víc.

Čím si to vysvětlujete?

Jakkoliv se člověk vymyká, ať už jde o bezdětnou ženu nebo naopak velkou rodinu, je terčem pozornosti. Na vině je asi nastavení společnosti, kdy vše, co vybočuje z průměru, je divnéa podezřelé. Existují společnosti, které s odlišnostmi problém nemají, pokud neporušují zákon nebo morálku. Věřím, že lze na posunu tím směrem pracovat pomocí osobního příkladu a doufám, že se nám to daří.

Neodpustím si klasickou otázku, kterou slýchá nejedna žena: jak stíháte péči o velkou rodinu a kariéru?

Je zajímavé, že mužů se na to nikdo neptá. Když čtu rozhovor s manažerem nebo manažerkou, kteří mají oba děti, muž takovou otázku nedostane, zatímco u ženy je často hned první.

Nemyslím si, že to stíhám. Snažím se, ale při tomhle počtu dětí je to složité. Navíc nemáme babičky, které by vypomohly s každodenním provozem, proto si musíme s manželem vystačit samia v péči se střídat. Považuji se za nejlepšího time managera v Brně, protože musím každý den zorganizovat program pro šest lidí. Soustředíme se jenom na základní věci:aby děti nebyly hladové, měly hotové úkoly a šly do školy v čistém oblečení. Ne vždycky se to podaří, ale na další věci příliš prostoru nezbývá.

Jak máte s manželem péči o děti rozdělenou?

Musí být někdo, kdo to organizuje, což padlo na mě. S manželem se ale zapojujeme oba stejně.

Jak hodnotíte pomoc státu velkým rodinám?

Soustředí se pouze na finanční stránku věci, což je špatně. Je sice pěkné, že máte slevu na dani nebo přídavky, ale pro velké rodiny je mnohem důležitější, aby si mohly zorganizovat život po svém. Mě jako matku velmi rozčiluje náš systém školství. Je skoro nemožné umístit tříleté dítě do školky, natož mladší, a když už se to podaří, nemůžete si vybrat, protože všude je plno. Rozdíly mezi jednotlivými školkami jsou přitom veliké. V Brně je možností docela dost, ale na vesnici je situace mnohem horší. Školky to netlačí k vstřícnosti, často tam panuje atmosféra jako ze socialismu a působí tam i stejné učitelky. Vaše dítě pak vychovává velkou část dne někdo, s kým byste se sami vůbec nebavili. My měli velké štěstí, že ve všech školkách i ve škole jsme relativně spokojení s jejich fungováním i s komunikací ze strany učitelů, obecně ale nastavení systému rodičům příliš nepomáhá. Hřiště, kde se děti zabaví, dnes už naštěstí existují, ještě před deseti lety to byl ale problém. Kromě toho je těžké najít flexibilní nebo poloviční úvazky. Nechci ale, aby to znělo jako nářek naštvané matky, které všichni hází klacky pod nohy. Přesto by spousta věcí mohla fungovat příjemněji a jednodušeji, kdyby se víc myslelo na rodiny.

Co vám mateřství přineslo?

Nad tím často přemýšlím. Přineslo mi pohled do úplně jiného vesmíru, o kterém jsem netušila, že existuje. Kromě toho i velkou míru sebevědomí a nadhledu. Jsem tolerantnější vůči mnoha věcem, ale na druhou stranu i citlivější k lidskému utrpení. Dokážu se vžít do ostatních a sama sebe si představit třeba na místě někoho, kdo má těžce nemocné dítě. Získala jsem ale i velké pochopení pro jiné matky včetně své vlastní. Je mi teď jasnější, co je pro jiné lidi důležité, proč se chovají tak, jak se chovají. Zjistila jsem také, že dokážu přežít věci, o kterých jsem netušila, že je lze zvládnout, jako třeba deset let nespat v kuse víc než čtyři hodiny. Důležitou vlastností je pro mě nadhled, který někdy hraničí až s rezignací. Spoustu problémů, kterými se zabývají matky jednoho nebo dvou dětí, já neřeším. Z legrace říkám, že dokud nestříká krev, nic se neděje.  Moje děti mě naučily taky umět se zapřít a nepanikařit, nebrat ohled na sebe a odolat vlastní hysterii. Protože najednou už nezáleží jenom na mě.

Moje zkušenost samozřejmě není univerzální a obecně platná, k vývoji, kterým jsem prošla, by mi možná pomohlo i něco jiného než mateřství. Nedokážu říct, jestli by mě stejně neformovalo, kdybych například byla bezdětná a věnovala se naplno jenom kariéře.

Jaký styl výchovy vám připadá nejlepší? Daří se vám ho implementovat v praxi?

Nejlepší je svoje děti milovat a věnovat se jim. S nadsázkou říkám, že jsem si děti pořizovala, abych s nimi trávila čas a sdílela jejich radosti a smutky a ne, abych byla pořád v práci. K tomu se můžu zase vrátit, až dospějí; v práci mi nic neuteče, ale děti rostou strašně rychle. Myslím, že když se jim věnujete a snažíte se je chápat, vybudujete si základ dobrých vzájemných vztahů v dospělosti. Děti se nejvíc naučí tím, že vás pozorují a napodobují. Člověk zjišťuje, jak moc často i nevědomky napodobuje ve výchově svoje rodiče. A to nejen v dobrém, ale i v tom špatném. Snažím se práci ani rodinu nešidit, i když často se střídavým úspěchem, což by nejlíp potvrdil můj nesmírně tolerantní manžel.

Když říkám věnovat se dětem, myslím tím spíš být jim k dispozici, když se potřebují svěřit nebo popovídat si. Často se to zaměňuje za drahé dovolené, značkové oblečení nebo pět kroužků týdně. Ačkoliv někdy to bývá náročné, když se dožadují pozornosti všechny naráz. Jednou byl u nás na návštěvě jeden bezdětný kamarád zrovna ve chvíli, kdy děti přišly ze školky a ze školy. Prý si připadal, jako kdyby začala první světová válka. (smích)

Lišil se váš přístup k prvnímu dítěti a teď, když máte čtyři děti?

První těhotenství jsem strávila četbou chytrých knih a webů, protože jsem do té doby neměla zkušenost s žádným malým dítětem, byla jsem jedna z prvních matek i mezi svými kamarádkami. Když se nejstarší dcerka narodila, začalo mi docházet, že to nefunguje, všechny dobré rady si protiřečí a často mi neumí poradit ani zkušené matky. Každé dítě i matka jsou originální a vyhovuje jim něco úplně jiného. Nakonec jsem začala víc poslouchat svoji intuici a ukázalo se, že to funguje.

Každé dítě je jiné a když jich je víc, uvědomíte si, že vás to jako rodiče osvobozuje. Kdybych měla jenom jedno nebo dvě, snažila bych se je nacpat do každého kroužku a na každý sport, aby se takzvaně rozvíjely. Ale když jich máte víc, vidíte, že jedno je odmala knihomol, druhé je evidentně sportovně nadané, zatímco třetí nedonutíte ani sednout na kolo. Zato ale vydrží dvě hodiny malovat. A úkol vás jako rodiče je vychovat slušné, poctivé a sebevědomé lidi, kteří budou se svým životem spokojení. Jenom doufám, že ke mně budou v dospělosti shovívaví a odpustí mi moje výchovné chyby.

Reklamy