Naděnka Vašková: Posuzujte mě jako člověka, ne jako Romku

Naděnku jsem poprvé potkala ve facebookové diskusi, kde se snažila trpělivě vyvracet stereotypy. Na rozhovor jsem musela počkat, až si udělá výlet do Brna. Sotva jsme přišly do kavárny, spustila přímo kulometnou palbu slov. Hned mě nakazila svou bezprostředností a dobrou náladou, i když náš rozhovor často zabrousil k ne úplně příjemným tématům.  

Pověz mi něco o svém dětství. Kde jsi vyrůstala?

Narodila jsem se v Kyjově, kde jsem nejdřív bydlela u prarodičů, pak jsme se přestěhovali do vedlejšího bytu, který byl volný. Měla jsem úzký vztah s dědou, který mě podporoval v tom, abych byla sama sebou. V mých čtyřech letech jsme se přestěhovali do Lužic u Hodonína, odkud pocházel táta. A tam žijeme doteď.

Žili jste nebo žijete v rámci místní romské komunity?

Ne. V Kyjově moc Romů není a v Lužicích máme v blízkosti asi tři slušné romské rodiny. Jsou tu i ti méně slušní, co občas něco rozbijí nebo ukradnou a nepracují, ale ti bydlí jinde a nejsme s nimi v kontaktu.

Jak jsi zapadla mezi ostatní děti ve škole?

Na základce se mně a další romské spolužačce posmíval jenom jeden kluk, nadával nám do černých hub, černošek, cigošek a podobně. Naši si byli ve škole stěžovat a bylo jim řečeno, že se to vyřeší. Místo usměrnění onoho kluka ale paní učitelka vysvětlovala nám dvěma, že slovo „černoch“ není nadávka, ale obyvatel Afriky.

Na střední škole jsem to vnímala víc. Nikdo mi sice nenadával, ale nebyli jsme dobrá parta. Měla jsem tam pár kolem sebe pár fajn lidí, ale i takové, kteří mi dokázali znepříjemnit život různými poznámkami. Proto dodneška nejezdím na třídní srazy, i když ty ze základky a z výšky organizuju. Alespoň na internátu jsme byli skvělá parta. Ani od učitelů jsem diskriminaci nikdy nepocítila. Vždycky záleží na konkrétním člověku.

Teď se zeptám na trochu osobnější otázku, co kluci?

Ve třetáku jsem začala chodit s klukem, který studoval v Praze. Jednou telefonoval se svou mámou a měl zapnuté handsfree. Řekla mu, ať si dává pozor, abych mu něco neukradla. Tenkrát se s ní sice pohádal, ale nakonec se stejně nechal udolat a náš vztah se kvůli tomu rozpadl, stejně jako většina dalších. Rodiče zkrátka nemohli pochopit, že se jejich dokonalý syn zahazuje s „cignou“.

Vystudovala jsi speciální pedagogiku na Masarykově univerzitě v Brně. Proč ses rozhodla právě pro tento obor?

Už ve školce jsem se starala o mladší děti, vozila je na zádech a podobně, takže jsem věděla, že chci být učitelkou. Pak jsem přišla do první třídy, učitelka mi roztrhala obrázek a můj sen se rozplynul – naštěstí ne na dlouho. K dětem mě to táhlo vždycky. Středních pedagogických škol ale není moc a naši se báli pustit mě na internát. Nakonec je děda přemluvil a já se dostala do Boskovic. Protože mám jen jednu ledvinu a byla jsem uvolněná z tělocviku, nemohla jsem hned na střední studovat předškolní pedagogiku a jedinou možností byl obor výchovná a humanitární činnost, což mě ale nekvalifikovalo na učitelku MŠ. Na vysokou jsem se proto hlásila na speciální pedagogiku, což je jedna z možností, jak se do školky dostat.

Jaké máš zkušenosti s hledáním práce?

Po bakaláři jsem nastoupila do školky jako zástup za mateřskou a u toho dálkově studovala magistra. I to jsem přes zdravotní problémy nakonec zvládla, ale hledání práce bylo náročné. Asi rok jsem byla nezaměstnaná a i přes desítky pohovorů po celé jižní Moravě jsem žádné místo nedostala. Přitom mám odpovídající vzdělání i praxi, navíc hraju na kytaru a účastním se spousty volnočasových a dobrovolnických aktivit.

V jedné školce se mě dokonce přímo zeptali, jestli jsem Romka. Odpověděla jsem popravdě, že ano; oni slíbili, že se mi ozvou. Naopak vzali spolužačku bez praxe. Díky ní vím, že se tam dostaly i učitelky bez potřebné kvalifikace, a že hledají nové zaměstnance minimálně jednou za školní rok. Mně se však dodnes neozvali. V jiné školce jsem se dozvěděla, že by mě chtěli vzít, ale nemůžou, protože by jim tam rodiče nevodili děti.

Pak jsi ale místo konečně sehnala. 

Byla to školka, kde nutně potřebovali zástup za mateřskou a vzali mě dřív, než mě viděli osobně. Byla jsem nadšená, že mám práci, ale ředitelka i kolegyně se mě snažily vystrnadit. Když se vybíraly peníze na fotky, ztratilo se z kasičky sedm set korun. Ani se to nemuselo vyšetřovat, kdo jiný než cikánka by to mohl ukrást? Ocitla jsem se zase bez práce a navíc patnáct tisíc v mínusu, protože už jsem měla dopředu zaplacený nájem.

Takže jsi hledala dál.

Ano, a našla místo v Břeclavi. Věřila jsem, že tam budu pracovat dlouho, protože být bez práce a žebrat o podporu, kterou stejně nedostanu, protože mi chybí jedenáct dnů do odpracovaného roku, opravdu nechci. Nemám nárok ani na sociální dávky, protože bydlím u rodičů a mají mě prý živit.Celý tenhle stát je postavený na hlavu. Nechci se nikoho doprošovat, chci jen pracovat v oboru, který jsem vystudovala a který mě baví.

Ani v Břeclavi to ale nedopadlo tak, jak jsem čekala. Paní ředitelka mi dávala najevo, že mám být ráda, protože nikdo jiný by Romku nezaměstnal, a zdůrazňovala, jak za mě bojovala. Když jsem poznala, jak to tam funguje – ředitelka nadává na učitelky a všude je pomlouvá – nechtěla jsem zůstat. Od září nastupuji na základní školu v Hodoníně, kde paní ředitelka oceňuje, jak jsem do práce zapálená a aktivní. Bohužel se to ne všude cení a naopak se nejlíp mají ti, co nedělají nic, jen „drží hubu a krok“. Moc se tam těším, snad to už bude konečná!

Máš v práci problémy s dětmi nebo rodiči?

Nejdřív mi pár rodičů nadávalo, ale na to jsem už zvyklá. Na jednom z předchozích míst se dokonce ptali, jestli mám opravdu odpovídající vzdělání, když jsem jen cikánka. Teď už je to v pohodě, aspoň doufám.Na konci školního roku jsem dostala spoustu kytek a dárečků a maminka, která mi na začátku školního roku vynadala, se mi dokonce omluvila.

Maminka chlapce, kterého jsem měla na logopedii se se mnou přišla rozloučit i s pusou a kytkou a slovy, že ji velmi mrzí, že zrovna já ze školky odcházím.

V osobním životě jsi taky spokojená?

Vztahy jsem prozatím vzdala, protože vždycky ztroskotaly na tom, že mě blízcí mých partnerů nechtěli poznat, nedali mi šanci. A s Romem bych si nikdy nerozuměla, aspoň jsem nenašla nikoho ve svém věku, s kým bych si měla co říct. Každý hledá sobě rovného, sama to určitě znáš. Nejvíc si rozumíš s lidmi se stejnými zájmy, stejným okruhem přátel, zkušenostmi, znalostmi… Mám to těžké, ale nestěžuju si. Ted je mi fajn a nějak to dopadne (smích).

Když porovnáš situaci dnes a v době, když jsi byla malá: myslíš si, že se přístup majority k Romům mění?

Nevím, předsudky jsou a budou. Moje mamka je už dvacet let bez práce, i když vystudovala střední ekonomickou školu. Po telefonu práce vždycky je, osobně už není. Taťka zase musel od patnácti let živit rodinu, proto nemá výuční list a nezaměstnají ho kvůli tomu ani v továrně, dělá výkopové práce. Zrovna nedávno jsem narazila na článek o tom, jak Češi mají rádi jen Čechy a nejvíc nesnáší Romy. Když čtu takové věci, je těžké doufat v nápravu. Přesto věřím, že aspoň těch pětadvacet dětí, co mám každý rok ve třídě, bude stačit, aby příští generace byla lepší. Třeba si řeknou: „Nemůžou být všichni tak špatní, když nás jedna učila.“

Jaká je podle tebe role médií ve vytváření obrazu Romů? 

Myslím, že by neměla ukazovat jen špatné příklady, kdo co zkazil, zničil nebo kdo komu ublížil, ale i pozitivní zprávy – kdo co dokázal, kdo něco zajímavého dělá, koho mají lidi rádi, kdo se snaží… Pak by možná lidi změnili názor. Hlavní ale je, aby se každý sám snažil přesvědčit ostatní, že je dobrý člověk.

Myslíš si, že zodpovědnost leží na majoritě i na samotných Romech?

Když se bude každý Rom snažit integrovat mezi ostatní, bude se chovat běžně, studovat, pracovat a bavit se s majoritou jako svými nejbližšími, budou ho pak i oni brát jako sobě rovného. Nejdřív mu ale sami musí dát šanci. Potom se lidi často diví, že dřív byli slepí. Sama se taky bojím jít večer po Cejlu nebo nadávám na to, co někteří Romové dělají. Někdy se stydím za to, že jsem označována výrazem, který pro společnost znamená to samé jako špatný, zlý, hloupý, vychytralý, kriminálník… to já přece nejsem. Nejsem Češka, nejsem Romka, jsem člověk, který se narodil jen strošku tmavším odstínem kůže. Posuzujte mě jako člověka, ne jako Romku.

 

 

Reklamy

Tereza Janišová: Psát román je jako projektovat dům

Autorkou knihy Erilian: Město čarodějů, na kterou navazují další dva díly nazvané Kouzla na obzoru a Střípky hvězd, je mladá spisovatelka Tereza Janišová, mimo jiné též vystudovaná architektka. Protože se s ní nějakou dobu znám, odchytila jsem ji při její poslední návštěvě Brna a než odfrčela zpět do Cajzlova, popovídaly jsme si v mé oblíbené kavárně blízko nádraží. Autorkou úvodní fotky je Barbora Tuzarová.    

Když jsem s tebou naposledy mluvila, naznačovala jsi, že chystáš úplně novou knihu. Jak jsi daleko?

Měla by být dopsaná do konce léta. Je to pro mě ale o dost jiný styl psaní, než na jaký jsem byla doposud zvyklá. Musím řešit věci jako návaznost vymyšlených světů na svět reálný nebo třeba vyprávění z pohledu více postav, zatímco žádná z nich není vyloženě hlavní. Proto mi psaní jde od ruky o něco pomaleji, než tomu bylo u erilianské trilogie.

Co můžeš o novém díle ještě prozradit?

Až donedávna jsem měla pro novou knížku předběžný pracovní název: Cesta kolem světů. Nakonec se ale bude jmenovat jinak. Mám několik možných variant, ale vzhledem k tomu, že si sama zatím nejsem jistá, kterou nakonec vyberu, nechám si zvažované možnosti pro sebe. Stejně tak i veškeré informace o příběhu. Jsem, co se týče prozrazování děje před dokončením rukopisu, poněkud nesdílná.

Plánuješ se ještě vrátit do Erilianu?

Ráda bych, ale zatím nic neslibuju, čtenářům ani sobě. Bavilo by mě napsat víc povídek, které by trilogii doplňovaly. Dokonce už mám i název sbírky – Erilian: Vynechané stránky. Erilianskou povídku mám ale zatím napsanou jen jednu. Jmenuje se Gryf, který neuměl létat a čtenáři ji najdou na stránkách nakladatelství CooBoo. Ale bacha, pokud jste erilianskou trilogii ještě nečetli, bude pro vás tahle povídka jedním velkým spoilerem, protože se odehrává ještě před samotnou trilogií. Lehce koketuji s myšlenkou čtvrtého dílu Erilianu a nové generace čarodějné rodiny. A samozřejmě ani nějaký ten film by nebyl špatný…

První díl erilianské trilogie, Město čarodějů, právě vyšel jako audiokniha. Jak ten nápad vznikl?

Musím se přiznat, že jsem nápadu nechat Erilian načíst nejdřív příliš nakloněná nebyla. Nedávno jsem se ale bavila s Vilmou Kadlečkovou, autorkou knižní série Mycelium, o audioknihách a jejich potenciálu. Po rozhovoru s Vilmou, které její kniha v audio podobě vyšla, jsem nakonec došla k závěru, že by to nemusel být tak špatný nápad. Teď jsem moc ráda, že jsme se s vydavatelstvím Walker& Volf dohodli. S výsledkem jsem moc spokojená.

Jak jste vybírali vypravěče?

Nechala jsem to na Jirkovi W. Procházkovi a Radku Volfovi, kteří mají s castingem narátorů zkušenosti a vědí, na koho se obrátit. Původně měla být kniha načtená jen ženským hlasem, nakonec jsem ale Jirku a Radka přemluvila, že mužský hlas by to chtělo také. Zadařilo se a kromě magicky laděné Lucie Šternerové můžete v audio Erilianu slyšet i úžasný hlas Jiřího Klema, který daboval například DarthaVadera. V Erilianu se to ale samozřejmě obešlo bez onoho astmatického chrčení.

Pojďme se přesunout hlouběji do historie Erilianu. Kdy se začala myšlenka na město čarodějů poprvé rýsovat?

Někdy kolem roku 2008, kdy jsem nastoupila na vysokou. Byl to pro mě nový vesmír plný inspirativních lidí a architektury. Zřejmě ten přetlak vjemů musel někde vykrystalizovat. Inspirativní střípky se ale trousily už několik let předtím. Vyrostla jsem a většinu dosavadního života strávila v historickém centru Prahy a tohle magické prostředí mě při vymýšlení čarodějného města hodně ovlivnilo.

Jako velká fanynka Lyraze se musím zeptat, jestli má reálný předobraz?

Má. Částečně. Taková jedna čistě platonická postpubertální záležitost. Konkrétnější být nemůžu (potutelný usměv).

A Kiara? Na fotkách ji představuješ ty sama…

Úplně původně, během psaní prvního Erilianu, jsem si Kiaru představovala tak trochu jako herečku Emmy Rossum, která ale na ilustrační focení přijet nemohla–fakt nevím proč – takže jsem zaskočila já. Kudrnatými vlasy disponuji a Photoshop doladil potřebnou zrzavost.

Chtěla bys v Erilianu žít?

Znám to město tak dobře, že mám občas pocit, jako bych tam opravdu žila. Navíc je to stejně jen fantasy obraz Prahy s lehkou příměsí Londýna. V Praze žiju, v Londýně jsem strávila půl roku, takže příliš vzdálená od Erilianu si nikdy nepřipadám.

Odkud čerpáš náměty na nové knihy dnes?

Kde se jen dá. Dřív jsem inspiraci potkávala náhodně. Teď už ji systematicky vyhledávám. Miluju cestování, ať už tuzemské, nebo zahraniční, to zahraniční asi přece jen o něco víc. Na cestách se mi nápady sbírají nejlíp.

Co ti v psaní nejvíc pomáhá?

Kromě alkoholu a čaje? Asi představa toho, že bude knížka hotová, vydaná, papírově reálná, že ji budou lidi číst. A kupovat (smích).

Vystudovala jsi architekturu a teď v oboru i pracuješ. Podobá se v něčem architektura psaní?

Když píšu knihu, postupuju podobně jako při projektování domu. Od základní myšlenky a konceptu přes podrobnější kostru až k finálnímu příběhu. I dům má kostru. A většinou i nějaký příběh. Architekturu jsem vystudovala a vyzkoušela jsem si ji v praxi v tuzemských ateliérech i na stáži v Londýně. Nakonec se mi poštěstilo, žejsem mohla spojit architekturu s psaním. Tím se teď živím. Jsem redaktorkou architektonického časopisu a moc si tuhle práci užívám.

Využíváš při psaní konkrétní znalosti ze studia architektury?

Moje úplně prvotní poznámky k líhnoucímu se příběhu vypadají nějak takhle: Prostředí takové a takové, vyznačující se tím a tím, odehrává se tam to a to, vyskytne se tam člověk ten a ten…  I architektonické projekty začínají jen několika stručnými textovými poznámkami: Barák pro ten a ten účel, tak a tak veliký, v takovém a takovém prostředí, budou se v něm vyskytovat takoví a takoví lidé… Skicování, rýsování a 3D modelování přichází až potom. Fakulta architektury mi vtiskla technickou systematičnost, bez které se projektování neobejde. Přenesla jsem ji i na psaní a docela se mi to osvědčilo.

Můžeme se někdy v budoucnu těšit, že tě zase uvidíme v Brně? 

Brno jsem v nedávné době navštívila hned dvakrát. Pokaždé pracovně – poprvékvůli stavebnímu veletrhu, teďjsem se byla podívat do vily Tugendhat. Tohle město je mi ale natolik sympatické, že si sem zase někdy budu muset zajet „jen tak“. Snad ještě tohle léto.

 

Gryf, který neuměl létat:http://www.cooboo.cz/doporucujeme/zpatky-do-mesta-plneho-kouzel

 

 

Dopis Lyrazovi – Recenze audioknihy Erilian: Město čarodějů od Terezy Janišové

Na blogu jsem už tou dobou měla delší pauzu, protože jsem se rozkoukávala v nové práci a nestíhala. Najednou ale přišla nabídka, která se neodmítá: jedna z mých srdcových knih vyšla v audio podobě a já ji měla zrecenzovat. Ačkoliv je autorka z Prahy, byla by škoda nechat si ujít příležitost ji následně vyzpovídat.  Nejdřív se ale můžete zasnít nebo pohrdavě uchechtnout nad dopisem oddané fanynky jejímu oblíbenému literárnímu hrdinovi.

Milý Lyrazi,

jdu lesem, před letním horkem mě chrání stíny stromů a lehký vánek. Poslouchám u toho, jak Kiara, studentka magických věd z města Erilian, vypráví svůj příběh – skoro bych chtěla říct náš příběh. Mluví přitom příjemným hlasem Lucie Šternerové, ze kterého sice nemrazí jako když úvod a názvy kapitol čte Jiří Klem, ale poslouchá se hezky. Proč Ti tohle všechno píšu? Začněme pěkně popořádku.

Nejdřív jsem poznala Tvou stvořitelku, Terezu Janišovou. Protože je moc sympatická, zničila mi veškeré naděje, že bych kdy o jejích dílech mohla psát břitkým a nesmlouvavým perem kritika. Pak jsi přišel Ty a byla jsem ztracená. Do mého nudného dospěláckého světa jsi vnesl závan nevinného nadšení, snění a šimrání v podbřišku, které zažívají puberťačky při svých prvních zakoukáních. Že je tajemný zachránce s podivnou minulostí, který se zjeví zrovna včas, když mladičká hrdinka začne objevovat lásku a rodinná tajemství, klišé? No a co? Svědčí to o tom, že po záhadných hrdinech je stále poptávka.

Nevadí mi ani, že figuruješ v autorčině prvotině, na které je ještě znát nevypsanost. Úvod z Kiařina dětství nechtěně naznačí víc, než by se na pořádně napínavou detektivní zápletku slušelo. Ale komu by to vadilo, když se odehrává v nádherném starobylém městě, v Erilianu. Je čirou radostí objevovat honosné paláce a zahrady, věže, náměstí i starobylou čtvrť s pochybnými podniky a křivolakými uličkami. Nikdo přitom neuhodne, kde sis asi mohl pronajmout místnost v podkroví. Kiara tráví většinu času poklidným procházením se nebo naopak vystrašeným utíkáním všemi těmito místy, ať už při mile autentických rozhovorech se svou nejlepší kamarádkou, nebo sama s hlavou plnou svých starostí se školou a s otázkou, kdo vlastně jsi a proč ji tak fascinuješ.

A mě o tom baví poslouchat. Její každodenní starosti a radosti jsou uvěřitelné, a ačkoliv akce a dramatu zažívá většinou poskrovnu, ani chvíli jsem se s ní nenudila. Její příběh je takovou cudnou, nevinnou, starosvětskou romancí, což mi zcela vyhovuje. Prožívám s ní bušení srdce, když ji zachráníš ze spárů opilých spolužáků, když se spolu náhodně setkáte na plese –  je to vlastně náhoda? V tu chvíli jako bych se do Tvých hlubokých očí dívala já sama.

Chci Ti říct, že Tě miluji a ať se v příštích dílech stane cokoliv, budeš pro mě navždy tím tajemným cizincem v černém létajícím na gryfovi. Vím, že si tohle nepřečteš, protože nás dělí světy, a v tom mém se muži jako Ty nevyskytují… nebo že by přece?

Tvá navždy oddaná fanynka