Tereza Janišová: Psát román je jako projektovat dům

Autorkou knihy Erilian: Město čarodějů, na kterou navazují další dva díly nazvané Kouzla na obzoru a Střípky hvězd, je mladá spisovatelka Tereza Janišová, mimo jiné též vystudovaná architektka. Protože se s ní nějakou dobu znám, odchytila jsem ji při její poslední návštěvě Brna a než odfrčela zpět do Cajzlova, popovídaly jsme si v mé oblíbené kavárně blízko nádraží. Autorkou úvodní fotky je Barbora Tuzarová.    

Když jsem s tebou naposledy mluvila, naznačovala jsi, že chystáš úplně novou knihu. Jak jsi daleko?

Měla by být dopsaná do konce léta. Je to pro mě ale o dost jiný styl psaní, než na jaký jsem byla doposud zvyklá. Musím řešit věci jako návaznost vymyšlených světů na svět reálný nebo třeba vyprávění z pohledu více postav, zatímco žádná z nich není vyloženě hlavní. Proto mi psaní jde od ruky o něco pomaleji, než tomu bylo u erilianské trilogie.

Co můžeš o novém díle ještě prozradit?

Až donedávna jsem měla pro novou knížku předběžný pracovní název: Cesta kolem světů. Nakonec se ale bude jmenovat jinak. Mám několik možných variant, ale vzhledem k tomu, že si sama zatím nejsem jistá, kterou nakonec vyberu, nechám si zvažované možnosti pro sebe. Stejně tak i veškeré informace o příběhu. Jsem, co se týče prozrazování děje před dokončením rukopisu, poněkud nesdílná.

Plánuješ se ještě vrátit do Erilianu?

Ráda bych, ale zatím nic neslibuju, čtenářům ani sobě. Bavilo by mě napsat víc povídek, které by trilogii doplňovaly. Dokonce už mám i název sbírky – Erilian: Vynechané stránky. Erilianskou povídku mám ale zatím napsanou jen jednu. Jmenuje se Gryf, který neuměl létat a čtenáři ji najdou na stránkách nakladatelství CooBoo. Ale bacha, pokud jste erilianskou trilogii ještě nečetli, bude pro vás tahle povídka jedním velkým spoilerem, protože se odehrává ještě před samotnou trilogií. Lehce koketuji s myšlenkou čtvrtého dílu Erilianu a nové generace čarodějné rodiny. A samozřejmě ani nějaký ten film by nebyl špatný…

První díl erilianské trilogie, Město čarodějů, právě vyšel jako audiokniha. Jak ten nápad vznikl?

Musím se přiznat, že jsem nápadu nechat Erilian načíst nejdřív příliš nakloněná nebyla. Nedávno jsem se ale bavila s Vilmou Kadlečkovou, autorkou knižní série Mycelium, o audioknihách a jejich potenciálu. Po rozhovoru s Vilmou, které její kniha v audio podobě vyšla, jsem nakonec došla k závěru, že by to nemusel být tak špatný nápad. Teď jsem moc ráda, že jsme se s vydavatelstvím Walker& Volf dohodli. S výsledkem jsem moc spokojená.

Jak jste vybírali vypravěče?

Nechala jsem to na Jirkovi W. Procházkovi a Radku Volfovi, kteří mají s castingem narátorů zkušenosti a vědí, na koho se obrátit. Původně měla být kniha načtená jen ženským hlasem, nakonec jsem ale Jirku a Radka přemluvila, že mužský hlas by to chtělo také. Zadařilo se a kromě magicky laděné Lucie Šternerové můžete v audio Erilianu slyšet i úžasný hlas Jiřího Klema, který daboval například DarthaVadera. V Erilianu se to ale samozřejmě obešlo bez onoho astmatického chrčení.

Pojďme se přesunout hlouběji do historie Erilianu. Kdy se začala myšlenka na město čarodějů poprvé rýsovat?

Někdy kolem roku 2008, kdy jsem nastoupila na vysokou. Byl to pro mě nový vesmír plný inspirativních lidí a architektury. Zřejmě ten přetlak vjemů musel někde vykrystalizovat. Inspirativní střípky se ale trousily už několik let předtím. Vyrostla jsem a většinu dosavadního života strávila v historickém centru Prahy a tohle magické prostředí mě při vymýšlení čarodějného města hodně ovlivnilo.

Jako velká fanynka Lyraze se musím zeptat, jestli má reálný předobraz?

Má. Částečně. Taková jedna čistě platonická postpubertální záležitost. Konkrétnější být nemůžu (potutelný usměv).

A Kiara? Na fotkách ji představuješ ty sama…

Úplně původně, během psaní prvního Erilianu, jsem si Kiaru představovala tak trochu jako herečku Emmy Rossum, která ale na ilustrační focení přijet nemohla–fakt nevím proč – takže jsem zaskočila já. Kudrnatými vlasy disponuji a Photoshop doladil potřebnou zrzavost.

Chtěla bys v Erilianu žít?

Znám to město tak dobře, že mám občas pocit, jako bych tam opravdu žila. Navíc je to stejně jen fantasy obraz Prahy s lehkou příměsí Londýna. V Praze žiju, v Londýně jsem strávila půl roku, takže příliš vzdálená od Erilianu si nikdy nepřipadám.

Odkud čerpáš náměty na nové knihy dnes?

Kde se jen dá. Dřív jsem inspiraci potkávala náhodně. Teď už ji systematicky vyhledávám. Miluju cestování, ať už tuzemské, nebo zahraniční, to zahraniční asi přece jen o něco víc. Na cestách se mi nápady sbírají nejlíp.

Co ti v psaní nejvíc pomáhá?

Kromě alkoholu a čaje? Asi představa toho, že bude knížka hotová, vydaná, papírově reálná, že ji budou lidi číst. A kupovat (smích).

Vystudovala jsi architekturu a teď v oboru i pracuješ. Podobá se v něčem architektura psaní?

Když píšu knihu, postupuju podobně jako při projektování domu. Od základní myšlenky a konceptu přes podrobnější kostru až k finálnímu příběhu. I dům má kostru. A většinou i nějaký příběh. Architekturu jsem vystudovala a vyzkoušela jsem si ji v praxi v tuzemských ateliérech i na stáži v Londýně. Nakonec se mi poštěstilo, žejsem mohla spojit architekturu s psaním. Tím se teď živím. Jsem redaktorkou architektonického časopisu a moc si tuhle práci užívám.

Využíváš při psaní konkrétní znalosti ze studia architektury?

Moje úplně prvotní poznámky k líhnoucímu se příběhu vypadají nějak takhle: Prostředí takové a takové, vyznačující se tím a tím, odehrává se tam to a to, vyskytne se tam člověk ten a ten…  I architektonické projekty začínají jen několika stručnými textovými poznámkami: Barák pro ten a ten účel, tak a tak veliký, v takovém a takovém prostředí, budou se v něm vyskytovat takoví a takoví lidé… Skicování, rýsování a 3D modelování přichází až potom. Fakulta architektury mi vtiskla technickou systematičnost, bez které se projektování neobejde. Přenesla jsem ji i na psaní a docela se mi to osvědčilo.

Můžeme se někdy v budoucnu těšit, že tě zase uvidíme v Brně? 

Brno jsem v nedávné době navštívila hned dvakrát. Pokaždé pracovně – poprvékvůli stavebnímu veletrhu, teďjsem se byla podívat do vily Tugendhat. Tohle město je mi ale natolik sympatické, že si sem zase někdy budu muset zajet „jen tak“. Snad ještě tohle léto.

 

Gryf, který neuměl létat:http://www.cooboo.cz/doporucujeme/zpatky-do-mesta-plneho-kouzel

 

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s