Naděnka Vašková: Posuzujte mě jako člověka, ne jako Romku

Naděnku jsem poprvé potkala ve facebookové diskusi, kde se snažila trpělivě vyvracet stereotypy. Na rozhovor jsem musela počkat, až si udělá výlet do Brna. Sotva jsme přišly do kavárny, spustila přímo kulometnou palbu slov. Hned mě nakazila svou bezprostředností a dobrou náladou, i když náš rozhovor často zabrousil k ne úplně příjemným tématům.  

Pověz mi něco o svém dětství. Kde jsi vyrůstala?

Narodila jsem se v Kyjově, kde jsem nejdřív bydlela u prarodičů, pak jsme se přestěhovali do vedlejšího bytu, který byl volný. Měla jsem úzký vztah s dědou, který mě podporoval v tom, abych byla sama sebou. V mých čtyřech letech jsme se přestěhovali do Lužic u Hodonína, odkud pocházel táta. A tam žijeme doteď.

Žili jste nebo žijete v rámci místní romské komunity?

Ne. V Kyjově moc Romů není a v Lužicích máme v blízkosti asi tři slušné romské rodiny. Jsou tu i ti méně slušní, co občas něco rozbijí nebo ukradnou a nepracují, ale ti bydlí jinde a nejsme s nimi v kontaktu.

Jak jsi zapadla mezi ostatní děti ve škole?

Na základce se mně a další romské spolužačce posmíval jenom jeden kluk, nadával nám do černých hub, černošek, cigošek a podobně. Naši si byli ve škole stěžovat a bylo jim řečeno, že se to vyřeší. Místo usměrnění onoho kluka ale paní učitelka vysvětlovala nám dvěma, že slovo „černoch“ není nadávka, ale obyvatel Afriky.

Na střední škole jsem to vnímala víc. Nikdo mi sice nenadával, ale nebyli jsme dobrá parta. Měla jsem tam pár kolem sebe pár fajn lidí, ale i takové, kteří mi dokázali znepříjemnit život různými poznámkami. Proto dodneška nejezdím na třídní srazy, i když ty ze základky a z výšky organizuju. Alespoň na internátu jsme byli skvělá parta. Ani od učitelů jsem diskriminaci nikdy nepocítila. Vždycky záleží na konkrétním člověku.

Teď se zeptám na trochu osobnější otázku, co kluci?

Ve třetáku jsem začala chodit s klukem, který studoval v Praze. Jednou telefonoval se svou mámou a měl zapnuté handsfree. Řekla mu, ať si dává pozor, abych mu něco neukradla. Tenkrát se s ní sice pohádal, ale nakonec se stejně nechal udolat a náš vztah se kvůli tomu rozpadl, stejně jako většina dalších. Rodiče zkrátka nemohli pochopit, že se jejich dokonalý syn zahazuje s „cignou“.

Vystudovala jsi speciální pedagogiku na Masarykově univerzitě v Brně. Proč ses rozhodla právě pro tento obor?

Už ve školce jsem se starala o mladší děti, vozila je na zádech a podobně, takže jsem věděla, že chci být učitelkou. Pak jsem přišla do první třídy, učitelka mi roztrhala obrázek a můj sen se rozplynul – naštěstí ne na dlouho. K dětem mě to táhlo vždycky. Středních pedagogických škol ale není moc a naši se báli pustit mě na internát. Nakonec je děda přemluvil a já se dostala do Boskovic. Protože mám jen jednu ledvinu a byla jsem uvolněná z tělocviku, nemohla jsem hned na střední studovat předškolní pedagogiku a jedinou možností byl obor výchovná a humanitární činnost, což mě ale nekvalifikovalo na učitelku MŠ. Na vysokou jsem se proto hlásila na speciální pedagogiku, což je jedna z možností, jak se do školky dostat.

Jaké máš zkušenosti s hledáním práce?

Po bakaláři jsem nastoupila do školky jako zástup za mateřskou a u toho dálkově studovala magistra. I to jsem přes zdravotní problémy nakonec zvládla, ale hledání práce bylo náročné. Asi rok jsem byla nezaměstnaná a i přes desítky pohovorů po celé jižní Moravě jsem žádné místo nedostala. Přitom mám odpovídající vzdělání i praxi, navíc hraju na kytaru a účastním se spousty volnočasových a dobrovolnických aktivit.

V jedné školce se mě dokonce přímo zeptali, jestli jsem Romka. Odpověděla jsem popravdě, že ano; oni slíbili, že se mi ozvou. Naopak vzali spolužačku bez praxe. Díky ní vím, že se tam dostaly i učitelky bez potřebné kvalifikace, a že hledají nové zaměstnance minimálně jednou za školní rok. Mně se však dodnes neozvali. V jiné školce jsem se dozvěděla, že by mě chtěli vzít, ale nemůžou, protože by jim tam rodiče nevodili děti.

Pak jsi ale místo konečně sehnala. 

Byla to školka, kde nutně potřebovali zástup za mateřskou a vzali mě dřív, než mě viděli osobně. Byla jsem nadšená, že mám práci, ale ředitelka i kolegyně se mě snažily vystrnadit. Když se vybíraly peníze na fotky, ztratilo se z kasičky sedm set korun. Ani se to nemuselo vyšetřovat, kdo jiný než cikánka by to mohl ukrást? Ocitla jsem se zase bez práce a navíc patnáct tisíc v mínusu, protože už jsem měla dopředu zaplacený nájem.

Takže jsi hledala dál.

Ano, a našla místo v Břeclavi. Věřila jsem, že tam budu pracovat dlouho, protože být bez práce a žebrat o podporu, kterou stejně nedostanu, protože mi chybí jedenáct dnů do odpracovaného roku, opravdu nechci. Nemám nárok ani na sociální dávky, protože bydlím u rodičů a mají mě prý živit.Celý tenhle stát je postavený na hlavu. Nechci se nikoho doprošovat, chci jen pracovat v oboru, který jsem vystudovala a který mě baví.

Ani v Břeclavi to ale nedopadlo tak, jak jsem čekala. Paní ředitelka mi dávala najevo, že mám být ráda, protože nikdo jiný by Romku nezaměstnal, a zdůrazňovala, jak za mě bojovala. Když jsem poznala, jak to tam funguje – ředitelka nadává na učitelky a všude je pomlouvá – nechtěla jsem zůstat. Od září nastupuji na základní školu v Hodoníně, kde paní ředitelka oceňuje, jak jsem do práce zapálená a aktivní. Bohužel se to ne všude cení a naopak se nejlíp mají ti, co nedělají nic, jen „drží hubu a krok“. Moc se tam těším, snad to už bude konečná!

Máš v práci problémy s dětmi nebo rodiči?

Nejdřív mi pár rodičů nadávalo, ale na to jsem už zvyklá. Na jednom z předchozích míst se dokonce ptali, jestli mám opravdu odpovídající vzdělání, když jsem jen cikánka. Teď už je to v pohodě, aspoň doufám.Na konci školního roku jsem dostala spoustu kytek a dárečků a maminka, která mi na začátku školního roku vynadala, se mi dokonce omluvila.

Maminka chlapce, kterého jsem měla na logopedii se se mnou přišla rozloučit i s pusou a kytkou a slovy, že ji velmi mrzí, že zrovna já ze školky odcházím.

V osobním životě jsi taky spokojená?

Vztahy jsem prozatím vzdala, protože vždycky ztroskotaly na tom, že mě blízcí mých partnerů nechtěli poznat, nedali mi šanci. A s Romem bych si nikdy nerozuměla, aspoň jsem nenašla nikoho ve svém věku, s kým bych si měla co říct. Každý hledá sobě rovného, sama to určitě znáš. Nejvíc si rozumíš s lidmi se stejnými zájmy, stejným okruhem přátel, zkušenostmi, znalostmi… Mám to těžké, ale nestěžuju si. Ted je mi fajn a nějak to dopadne (smích).

Když porovnáš situaci dnes a v době, když jsi byla malá: myslíš si, že se přístup majority k Romům mění?

Nevím, předsudky jsou a budou. Moje mamka je už dvacet let bez práce, i když vystudovala střední ekonomickou školu. Po telefonu práce vždycky je, osobně už není. Taťka zase musel od patnácti let živit rodinu, proto nemá výuční list a nezaměstnají ho kvůli tomu ani v továrně, dělá výkopové práce. Zrovna nedávno jsem narazila na článek o tom, jak Češi mají rádi jen Čechy a nejvíc nesnáší Romy. Když čtu takové věci, je těžké doufat v nápravu. Přesto věřím, že aspoň těch pětadvacet dětí, co mám každý rok ve třídě, bude stačit, aby příští generace byla lepší. Třeba si řeknou: „Nemůžou být všichni tak špatní, když nás jedna učila.“

Jaká je podle tebe role médií ve vytváření obrazu Romů? 

Myslím, že by neměla ukazovat jen špatné příklady, kdo co zkazil, zničil nebo kdo komu ublížil, ale i pozitivní zprávy – kdo co dokázal, kdo něco zajímavého dělá, koho mají lidi rádi, kdo se snaží… Pak by možná lidi změnili názor. Hlavní ale je, aby se každý sám snažil přesvědčit ostatní, že je dobrý člověk.

Myslíš si, že zodpovědnost leží na majoritě i na samotných Romech?

Když se bude každý Rom snažit integrovat mezi ostatní, bude se chovat běžně, studovat, pracovat a bavit se s majoritou jako svými nejbližšími, budou ho pak i oni brát jako sobě rovného. Nejdřív mu ale sami musí dát šanci. Potom se lidi často diví, že dřív byli slepí. Sama se taky bojím jít večer po Cejlu nebo nadávám na to, co někteří Romové dělají. Někdy se stydím za to, že jsem označována výrazem, který pro společnost znamená to samé jako špatný, zlý, hloupý, vychytralý, kriminálník… to já přece nejsem. Nejsem Češka, nejsem Romka, jsem člověk, který se narodil jen strošku tmavším odstínem kůže. Posuzujte mě jako člověka, ne jako Romku.

 

 

Reklamy

One thought on “Naděnka Vašková: Posuzujte mě jako člověka, ne jako Romku

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s