Katka Eichlerová: Ve světě kávy si každý najde to své

Katka pro mě představuje prototyp renesančního člověka s nevyčerpatelnou zásobou energie. Získala jsem na ni kontakt přes svého přítele, s nímž jsme ji navštívili v kavárně Kulturárium Café. Provozuje ji v budově Ústavu hudební vědy Masarykovy univerzity, kde studovala. O nepřeberném množství dalších aktivit, kterými se zabývá, jsme si povídali samozřejmě nad šálkem výborné kávy.  Autorem fotografie je Marek Rakovský.

Jakou kávu máš nejradši?

Baví mě střídat je podle toho, jaká je denní doba a jakou mám zrovna náladu, včetně kávy na filtrace, ve kterých vyniknou zcela odlišné chutě oproti přípravě na kávovaru. Snídám většinou cappuccino nebo espresso macchiato, přes den jsem zvyklá si dávat espresso. Svět kávy je příliš pestrý na to, abychom museli pít pořád to samé. I u nás v kavárně vždy nabízíme alespoň dvě rozdílné kávy, které pravidelně obměňujeme.

Kolik káv vypiješ denně?

Jak kdy, snažím se držet na třech, ale když pořádáme školení nebo se něco připravuje, je to několikanásobně víc. Pokud pití kávy prokládáte vodou a jídlem, nevadí to.

Jak se z tebe stala odbornice na kávu?

Příběh začal asi před osmi lety, když jsem hledala brigádu při škole a přes bývalou spolužačku se dostala do kavárny. Pracovala jsem pak v mnoha různých kavárnách, s kamarády jsme začali objevovat svět kávy a velmi nás to bavilo. Je to návykové. Jak ke kávě jednou přičichnete, nejde už hodit zpátečku.

Tou dobou se v Brně sice konaly různé akce zaměřené na kávu, ale potkávali se tam hlavně profesionálové z oboru. Propast mezi nimi a běžnými konzumenty se stále prohlubovala. Jednou jsme s bývalou kolegyní Lucií Karafiátovou (dnes Netušilovou) plánovaly společnou oslavu narozenin na prvního října a zjistily jsme, že se ten den slaví i Mezinárodní den kávy. To byl základ Týdne kávy. Od začátku je jeho cílem šířit kávovou osvětu stravitelnou formou a ukazovat, jak je svět kávy rozmanitý; každý si v něm může najít, co mu vyhovuje.

Letos se Týden kávy koná už pošesté. Jaké jsou největší změny oproti minulým ročníkům?

Především se nám podařilo najít vhodný prostor, kde může vše probíhat na jednom místě, v hotelu Continental. První z akcí bude Business Coffee Day určený nejen partnerům a lidem ze zapojených kaváren, ale i obecně z oboru gastronomie. O víkendu 1. a 2. října budou také probíhat trhy pro širokou veřejnost, přednášky, cuppingy nebo soutěž baristů. Od pondělí se program přesune do zapojených kaváren, kde potrvá až do soboty. Potřetí přivítáme zahraničního hosta, kterým letos je Matt Chitharanjan, pražič výběrové kávy z Dillí.

Můžeš nezasvěceným vysvětlit, co je to cupping?

Jde o řízenou degustaci, při které účastníci ochutnávají nahrubo namleté vzorky kávy z malých šálků. Může být buď slepá, kdy se vedle sebe objeví různé kávy a účastníci dopředu neví, které to jsou, nebo mít formu prezentace určité pražírny. Takové cuppingy bude možné navštívit i na trzích. Celkem se bude prezentovat kolem pětadvaceti pražíren a každá nabídne jeden cupping, kam se zájemci mohou přihlásit a poznat, že kávy z různých zemí a různých pražíren chutnají každá jinak.

Na co dalšího se můžeme na Týdnu kávy těšit?

Na své si muže přijít každý od naprostých laiků po náročné konzumenty i profesionály a poskládat si program na míru. Na přednáškách se objeví základní poznatky o kávě, ale i odbornější témata. Kromě toho budeme promítat film Coffee Man o cestě člověka z kávové plantáže až na mistrovství v přípravě kávy. Lidi z oboru zase jistě ocení Business Coffee Day, kde se mohou dozvědět o nejnovějších trendech i o tom, jak motivovat zaměstnance, jak si usnadnit práci a v čem se rozvíjet dál. Mezi přednášejícími je i barista roku Ondřej Hurtík.

Jak vznikla nezisková organizace Kulturárium, která Týden kávy pořádá?

Asi před šesti lety jsme si uvědomili, že by bylo dobré mít právní záštitu, abychom mohli žádat o granty pro naše projekty nebo navazovat vztah s komerčními partnery. Postupně se k nám přidávali další spolužáci i lidé zvenku s vlastními nápady. Aktuálně se zabýváme sedmi projekty, každý z nich je zaměřený na jinou oblast kultury.

Jedním z těchto projektů, který také proběhne letos na podzim, je Prototyp. Můžeš nám přiblížit, o co jde?

Je to projekt, který se snaží se spojovat výtvarný svět s technickým. Proběhne už potřetí, v termínu 11. až 13. listopadu v bývalé káznici na Cejlu. Ve spolupráci studentů a odborníků z výtvarných a technických oborů vznikají různé instalace či projekce nebo třeba módní přehlídka a doprovodné akce pro děti, letos na téma živly. Za tímto projektem stojí autorky módní přehlídky pro Týden kávy, které se chtěly posunout dál. Jaká konkrétně budou největší lákadla, to se dozvíte na stránkách či facebookovém profilu festivalu, já na organizaci pouze spolupracuji. Kulturárium Café tam ale bude mít svůj bar.

Kavárna Kulturárium Café prošla přes léto rozsáhlou rekonstrukcí. Co se změnilo?

Se spuštěním nového semestru znovu otevíráme, nebo spíš konečně otevíráme naplno. Nebyli jsme spokojení se spoustou věcí, jednou z nich byl přímo bar, což mi šlo na nervy o to víc, že sama dělám na toto téma konzultace. Mění se i nabídka a program, který tu budeme pořádat. Bude především pravidelný, třeba úterky budou patřit koncertům, jamování a podobně. Dále chystáme autorská čtení, workshopy nebo business snídaně; chceme využít variabilitu, kterou prostor nabízí. O víkendu budou jednou za měsíc kávové sedánky – buď cuppingy nebo představení různých druhů přípravy kávy. Je možné si kavárnu propůjčit i pro soukromé účely jako jsou oslavy narozenin nebo promítání.

S kávou souvisí i tvoje obživa – tvá firma se jmenuje KAVA TEAM. Čím přesně se zabývá?

Abych mohla provozovat neziskovku, řekla jsem si, že bude nejlepší pracovat sama na sebe, takže pod firmu spadá i Kulturárium Café. Naší snahou je vzdělávat lidi, ať už z řad profesionálů nebo veřejnosti, kteří se chtějí naučit, jak dělat dobrou kávu a vést podnik. Nabízíme kurzy pro laiky i konzultace pro kavárny a další podniky. Radíme jim, jak na to, aby fungoval koncept jejich podnikání, aby udrželi v rovnováze všechny proměnné jako je kvalita servisu, nabídka, rychlost, místo, tvorba cen a podobně. Velmi mě to baví, z každé konzultace si i já odnesu nové zkušenosti a poznatky, třeba jak něco lépe vysvětlit nebo naučit.

Uvidíme tě v nejbližší době i vystupovat s vokální skupinou Fórtetky, kde zpíváš?

Od doby, co máme k dispozici kavárnu, jsme tu začaly pravidelně zkoušet. Přes léto jsme nacvičily nový program, který jsme prezentovaly v rámci RE-KABARETU Bolka Polívky. Samozřejmě plánujeme i další koncerty, ale objevujeme se spíš tam, kam nás kdo pozve. Nedávno jsme ale měly koncert přímo v kavárně a rozhodně budou i další. Pro fanoušky je možná novinkou, že se náš název už oficiálně píše Fórtetky místo starého 4tetky, protože to lidi stále vyslovovali špatně, jako ty před chvilkou (smích).

Zvládáš toho opravdu hodně. Máš tipy, jak si efektivně zorganizovat čas?

Mám ráda, když neřeším jen jednu věc samostatně, ale několik navzájem propojených. Kromě toho jsem se naučila delegovat úkoly na ostatní. Jsem obklopená spoustou lidí, kteří mi pomáhají s jednotlivými věcmi, takže nejsem na všechno sama. Snažím se co nejlépe si plánovat čas a svědomitě pracovat s diářem; oblíbila jsem si zápisníky Clever Minds, které mají krásně rozdělený pracovní prostor dle priorit. Důležité je naučit se říkat ne a vyhradit si čas na pro sebe, kdy si člověk může dobít baterky a všechno hodit za hlavu. Snažím se mít víkendy volné a vyhrazené pro odpočinek. Samozřejmě, že když jde nějaký projekt do finále, jako teď Týden kávy, je potřeba pořádně zabrat.

Jaké máš ambice do budoucna?

Především stabilizovat a profesionalizovat všechny projekty, na kterých pracuju. Většinou vznikají organicky a často na začátku ani netušíme, kam se můžou rozrůst. S kolegy plánuju vytvořit dobrovolnické centrum, je to bohulibá činnost a pomáhat lidem mě baví.

Máš nějaký nesplněný sen?

Chtěla bych se podívat na kávovou plantáž – a vůbec cestovat po světě. Za studia jsem bohužel nevyjela na žádný studijní pobyt jako je Erasmus, proto doufám, že se mi podaří si ten sen v budoucnu splnit a vydělávat, abych mohla procestovat kus světa.

 

Reklamy

Marie Ludvíková: Lidi, nevolte nácky!

Rozhovor s herečkou Marií Ludvíkovou jsem plánovala už dlouho, ale měla jsem trému se jí skutečně ozvat. Jednou o víkendu jsem sebrala odvahu a zavolala jí.“Ale jo, klidně přijďte už dneska večer,“ říká, „akorát budu u toho zavařovat okurky“. Navštívila jsem ji v krásném domečku v Bílovicích nad Svitavou a zjistila jsem, že k nervozitě opravdu není důvod. Povídání se neslo v přátelském duchu a paní Ludvíková u toho ještě stihla kontrolovat okurky. Autorem fotografie je Nikolas Tušl. 

Poprvé jsem vás naživo viděla v představení Vyhnání Gerty Schnirch v HaDivadle. Tam ztvárňujete dceru hlavní hrdinky, která se nejdříve objeví jako malé dítě. Jak se vám hraje?

Docela dobře. Nehraju dítě poprvé, jedno jsem ztvárnila už v Lidské tragikomedii Ladislava Klímy v režii A. Goldflama, takže s tím nemám problém.

V HaDivadle působíte už šestadvacet let. Která role vám nejvíc utkvěla v paměti?

Těžko říct, bylo jich hodně. Namátkou Kalamity Jane v představení Dead Wood v režii J. A. Pitínského, ze současných ráda hraju třeba starostku ve hře Zámek F. Kafky, i Gerta je stále na repertoáru.

Vystudovala jste učitelství a krátce učila na ZŠ. Jak na to období vzpomínáte?

Bylo to dávno, ještě za bývalého režimu. Učila jsem jen tři roky, což je příliš krátká doba na to, abych to mohla posoudit. Byla jsem v té době mladá a nezkušená.

Proč jste nakonec vyměnila učitelskou dráhu za herectví?

K herectví jsem se dostala už při škole. Po ukončení studia a třech letech učení jsem odešla na mateřskou, ke školství už jsem se nevrátila a zamířila rovnou k divadlu. Bylo to sice rozhodování, ale ne zas tak dlouhé – k divadlu mě to táhlo.

Jak jste se dostala k filmu?

Souvisí to s divadlem. Jednoduše mě oslovili režiséři a já kývla.

V čem je natáčení filmu jiné než hraní na divadle?

V divadle se zkouší několik měsíců, člověk má roli zažitou a vyzkoušenou. Ve filmu musíte naproti tomu svůj part zahrát hned tak, jak je potřeba. Můžete se sice připravovat, ale nemáte možnost si to zkusit předem.

Vaší asi nejslavnější rolí je Květa ve filmu Alois Nebel. Jak se vám na tom filmu pracovalo?

Ráda na natáčení vzpomínám. Sešla se dobrá parta lidí od režiséra až po stavěče. Historek z natáčení mám spoustu, ale žádná není dost zajímavá, abych ji tady zmínila.

Jak se z vás stala animovaná postavička?

Film se natočil klasicky a následně se dokresloval metodou rotoskopie. Týmy kreslířů z Česka, Slovenska a Německa na tom pracovaly dva roky a ručně vykreslovaly políčko po políčku, žádná počítačová animace.

Nedávno měl premiéru další film, kde jste účinkovala, Polednice.

Hraju tam sousedku Ani Geislerové, vesnickou bábu. Kromě toho jsem teď dotočila film z otužileckého prostředí Bába na ledu se Zuzanou Kronerovou v hlavní roli. Natáčení skončilo na jaře, do kin film půjde na začátku příštího roku. V současnosti nic rozdělaného nemám.

Objevujete se i v televizních seriálech.

Člověk se musí nějak živit. Je ale pár, kde jsem hrála opravdu ráda. Jeden se jmenuje Já, Mattoni, zrovna začal běžet v televizi a režíroval ho Marek Najbrt. Další seriál, který mě bavil a na jehož uvedení se těším, jsou Četníci z Luhačovic a historické seriály obecně. Jinak to dělám pro peníze – herecké platy jsou natolik malé, že se člověk musí přiživovat. Jsem ráda, že mě v divadle šéf uvolní, když potřebuju natáčet.

Viděla jsem i vaše skeče pro pořad Na stojáka, jejich obsah jste vymýšlela sama?

Ano. Jen jeden z nich, Žena bez jazyka, je společným dílem, i když i na něm jsme se s kolegy autorsky účastnili. K účinkování v tomto pořadu mě vyzval sám režiséra, já se toho bála, ale nakonec jsem souhlasila. Vždycky se odehrála dvě představení s jedním skečem, jedno odpoledne druhé večer. Vše se natočilo a to lepší se použilo pro HBO. Teď už teď nedělám, bylo to pro mě hrozně nervově vyčerpávající.

Jak jste se dostala do populárního internetového seriálu Kancelář Blaník?

Znám všechny lidi, kteří ho tvoří. Představitel hlavní role Marek Daniel je můj starý kamarád, který kdysi hrál u nás v divadle. Halka Třešňáková, která představuje sekretářku Lenku, musela odjet do Ameriky, ale oni potřebovali točit. Vymysleli, že za ni jako náhrada přijde její máma. V některých pozdějších epizodách jsme tam byly obě.

Můžeme se těšit na další sérii?

Teď je pauza, ale pokračování určitě vznikne, i když přesně nevím, kdy.

Myslíte si, že politická satira jako je Kancelář Blaník může ve společnosti něco změnit?

Je dobře, že Blaník existuje. Kéž by to mělo dopad na lidi, aby volili lépe. Myslím si ale, že národ se na podobné věci moc nedívá, třeba venkov neví, co Blaník je; a na těchto voličích bude ve volbách velmi záležet. Když se člověk pohybuje mezi „našinci“, říká si, že je všechno v pořádku. Potom zjistí, že vlastně není. Nedělám si iluze, je možné, že Zeman tu bude dál sedět jako prezident, což je ostuda.

Kdo by podle vás byl dobrým prezidentem?

Když se neobjeví nikdo lepší, budu volit Michala Horáčka. Je to slušný člověk a rozhodně by to bylo zlepšení. Sama bych si přestavovala třeba Šimona Pánka. Když jsme ale s přáteli přemýšleli, na koho by mohl národ slyšet, přišli jsme na Jiřího Bartošku. Mohl by mít velkou šanci, jenomže těžko bude kandidovat, když byl nemocný. Politika je vůbec smutné téma. Je hrozné, jak jsme se zase obrátili k Rusku, Havel se musí v hrobě obracet. Chtělo by to nového Havla, třeba se jednou objeví.

Přesuňme se k příjemnějším věcem. Jak trávíte volný čas?

Nejradši si čtu nebo dělám něco na domě. Zahrádka je sice zanedbaná, ale i o ni se snažím starat. Ráda taky jen tak sedím a povídám si; přijímání hostů a naopak navštěvování kamarádů je moje oblíbená činnost. Chodím i na procházky tady po okolí a někdy jen tak na pivo. Taky jezdíme do Beskyd na chalupu. Kromě toho ráda vařím a ostatní říkají, že prý dobře.

V jednom rozhovoru jsem četla, že jste se kvůli vašemu novému filmu Bába z ledu začala pravidelně otužovat. Pokračujete v tom dodnes?

Ano, zrovna nedávno jsme se byli vykoupat do jezírka v lomu v Rudicích, mohlo tam být tak patnáct stupňů. Teď, když se ochladilo, se ale můžeme začít zase otužovat pořádně!

Uvažovala jste někdy, že se přestěhujete do Prahy

Ne. Pravidelně tam jezdím, hostuju v divadelních představeních a natáčím, ale zůstat tam natrvalo mě nikdy nenapadlo. Neláká mě to, tady mi to vyhovuje. Prahy vocaď pocaď.

Myslíte si, že se dnes točí dobré filmy?

Není to taková sláva jako třeba nová vlna v šedesátých letech, ale občas se zadaří. Spoustu z těch novějších jsem ale neviděla, proto to nemůžu posoudit. Líbí se mi třeba film Mistři, i ten Alois Nebel není špatný. Ne, že bych si chtěla dělat reklamu, ale dostal evropského Oscara… Filmů se točí opravdu hodně, takže když se to zprůměruje, situace není tragická.

Kde vás v nejbližší době uvidíme?

Od září v HaDivadle zkoušíme text Hermana Brocha Náměsíčníci. Ještě jsem to nečetla, zřejmě se bude jednat o vážnější kus. Doporučím ještě představení Strýček Váňa, Paní Bovaryová, Indián v ohrožení nebo Maryša.

Máte pro čtenáře a čtenářky na závěr nějaký vzkaz?

Lidi, nevolte nácky!

 

Helena Havelková: Dobrovolnictví mě nadchlo

Studentku gymnázia a koordinátorku dobrovolníků Helenu jsem požádala o rozhovor na základě doporučení její mentorky, která ji popsala jako nesmírně aktivní dívku se spoustou zájmů. Když mi pak v kavárně v centru Brna Helena vyprávěla o všem, co dělá, nestačila jsem se divit a obdivovat její nadšení a energii. Teď máte tu možnost i vy!  

Jak si užíváš prázdnin? Určitě nesedíš doma…

V podstatě jo, ale na začátku prázdnin jsem jela do Prahy a na festival do Karlových Varů. Včera jsem byla na schůzce brněnských toastmasterů, pořádají prý nějaký kemp, tak bych si tam chtěla zlepšit prezentační dovednosti. Ještě mě čeká letní škola programování, kromě toho se zaučuju v nové práci, mívám velké výdaje, takže potřebuju brigádu i během školního roku (smích).

To je spousta aktivit.

Vždycky jsem měla prázdniny přesně naplánované už měsíc nebo dva dopředu, letos jsem to nechala osudu a užívám si to.

Co tě nejvíc baví ve škole?

Důležitější než výuka pro mě jsou mimoškolní aktivity, takže často chybím. Třeba vzdělávací konference mi dá víc, než když musím sedět a poslouchat fakta, která si můžu sama přečíst. Chtěla jsem si zažádat o individuální výuku, ale vedení školy je proti – prý ji můžou mít jen sportovci a to já rozhodně nejsem. Nakonec jsem se naštěstí s panem ředitelem domluvila, že mě podrží, kdyby mě učitelé nechtěli kvůli příliš velké absenci klasifikovat.

Chystáš se studovat dál?

Určitě! Studium mě baví, jen mi nevyhovuje styl výuky u nás na škole. Když jsem ale přemýšlela, jaký obor si vybrat, k ničemu jsem se nedobrala. Myslela jsem si, že dostanu nějaké doporučení v mentoringovém programu, kam jsem se přihlásila, ale mám v tom spíš ještě větší zmatek. Předtím jsem si byla jistá, že chci zůstat v Česku, ale mentorka mi dala přehled škol všude na světě. Mám otevřených tolik možností, že nejsem schopná se rozhodnout. Teď jdu do třeťáku, takže už na to mám jen dva roky. Aspoň vím, z čeho chci maturovat – z matematiky, angličtiny, češtiny a španělštiny.

Zmínila jsi mentoringový program. V čem spočívá?

Je určený pro středoškoláky a jeho cílem je vytvořit s mentorem společný projekt. Na jeho zpracování jsme měli půl roku a na konci programu měl každý prezentaci. Já pracovala na vzdělávací přednášce s názvem „Multikulti svět“, což bylo zrovna aktuální téma vzhledem k vlně strachu z uprchlíků a převládajícím názorům typu „vemte vidle a vyžeňte je“. Chtěla jsem proto vysvětlit pojmy jako integrace a asimilace a reflektovat aktuální dění.

Jsi koordinátorkou dobrovolníků organizace AFS, který u nás pořádá výměnné pobyty pro středoškoláky. Jak ses k tomu dostala?

Všechno začalo, když mi bylo třináct a jela jsem do Belgie v rámci vzdělávacího projektu na kosmonautský výcvik. Seznámila jsem se se slečnou, která dobrovolničí, a velmi mě to nadchlo. Byla jsem ale ještě moc mladá, takže jsem musela dva roky počkat, než jsem se zapojila.

Co přesně máš v AFS na starosti?

Naše organizace zajišťuje pobyt u nás pro studenty, kteří sem přijíždí z celého světa, a naopak české středoškoláky vysíláme do ciziny. Já zajišťuju pro studenty, kteří sem přijedou, kontakt s hostitelskými rodinami a obecně se starám o to, aby byli všichni spokojení a celý systém hladce fungoval. Organizujeme pro naše svěřence i spoustu akcí; každý měsíc pořádáme pravidelná setkání, před Vánoci si dáváme dárky a představujeme české tradice, v dubnu jezdíme na výlet. Například letos jsme byli na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.

Ze kterých zemí sem studenti nejčastěji jezdí?

Z celé Evropy, ale i z Japonska, Thajska, z Indie nebo z Ghany, často přijedou i Američani. Většinou jsou to studenti od patnácti do osmnácti let, ale v některých zemích to funguje jinak. Například Belgičani jezdí na programy až potom, co odmaturují, Rusové naopak přijíždějí velmi mladí, protože maturují už v šestnácti.

Jak přesně probíhá spolupráce s rodinami a školami?

Rodina si vybere studenta, aby jejich soužití klapalo: když například sportují, nevezmou si pecivála. Podle toho, kde rodina bydlí, se pak snažíme domluvit s nejbližší školou. Zároveň ale s každým pracujeme individuálně, aby mu pobyt dal co nejvíc. Když doma třeba někdo studoval design, najdeme školu, kde má možnost ve studiu pokračovat. Když sem studenti přijedou, jsou často zmatení a neumí jiný jazyk než svou mateřštinu. Postupně se zlepší v angličtině, my na ně ale mluvíme česky. Při odjezdu potom zvládají i češtinu a často používají i obraty, které sama neznám. Líbí se mi taky, jak se lidi během pobytu změní a odjíždí dospělejší. Jeden student z Paraguaye, který mě nejdřív velmi rozčiloval a dělal problémy, byl na konci pobytu mnohem pokornější a nápomocnější. Bylo úžasné tu proměnu sledovat!

Jak se člověk může zapojit?

Přes naše stránky afs.cz, kde je potřeba jen vyplnit kontaktní formulář. My se pak zájemcům ozveme a zajdeme si na kafe, kde jim vysvětlíme, jak náš program funguje. Teď máme zrovna dobrovolníků málo, takže by se další určitě hodili!

Vyrazila jsi v rámci projektu sama někam do zahraničí?

Přes AFS jsem nikde nebyla, ale jinak cestuju moc ráda, zatím jen po Evropě. Asi do patnácti jsem byla jenom normální turistkou, v poslední době navštěvuju zahraničí v rámci různých projektů na delší dobu. Nedávno jsem v rámci biotechnologického týdne bydlela v Litvě v rodině, jedla jsem místní jídlo a poznávala tradice, naučila jsem se pár slov z jejich krkolomného jazyka. V rámci stejného projektu jsem se potom podívala do Německa. Koncem prázdnin chceme jet s kamarádkou do Maďarska a líbí se mi i v Polsku, takže na internetu sleduju levné letenky a jízdenky.

Máš nějakou vysněnou zemi, kam by ses ráda podívala?

Láká mě Jižní Amerika, protože jsem poznala tamní studenty a líbí se mi jejich mentalita. Navíc mají úžasné jídlo, třeba argentinské vánoční cukroví. Jinak ale přímo vysněnou zemi nemám, věřím, že se vyskytnu ve správnou chvíli na správném místě. Jsem připravená přijímat nové výzvy, takže se dostanu i tam, kam jsem neplánovala, a předčí to moje očekávání.

Čemu dalšímu se ještě věnuješ?

Nerada mluvím o tom, co všechno dělám, protože to může působit namyšleně. Baví mě se učit jazyky – čínštinu, ve škole španělštinu, angličtinu a latinu. Mimo to ještě ruštinu a němčinu, k tomu mě přemluvila mamka.  Kromě jazyků se věnuju náhodným věcem, které mě zrovna napadnou. Včera jsem začala zakládat školní parlament, o čemž mluvila spousta lidí, ale nic pro to neudělali. Já mám jasnou vizi, co bych u nás na škole chtěla změnit, takže to chci prosadit, ačkoliv nemám ráda politiku a dohadování.

Podporují tě rodiče v tvých aktivitách?

Žiju s maminkou a stalo se pro nás tradicí, že mi večer přijde dát dobrou noc a já jí s potutelným úsměvem řeknu: „Mami, víš, já bych se ráda účastnila…“ a pak vyjmenuju, co jsem si zas vymyslela. Naposledy jsem jí oznámila, že bych se chtěla zúčastnit online studia zahraniční univerzity a udělat si certifikát v makroekonomii. To stojí jedenáct tisíc, takže se můj návrh nesetkal s úspěchem. Já už ale mám plán, kde na to vezmu. Vždycky přijdu s něčím nereálným, pak se snažíme najít kompromis, který bude vyhovovat nám oběma.

Jak si rozumíš se svými vrstevníky?

Snažím se obklopovat lidmi, kteří mi něco dávají. Ze spolužáků je mi občas smutno, mám pocit, že v životě nemají vyšší cíl než dobré známky ve škole. Pro mě důležité nejsou, protože vím, že se mě na to nikdo ptát nebude. Nevím, jak v nich probudit aktivitu třeba v rámci zmíněného školního parlamentu. Je to těžké, protože hodně lidí v mém věku neví, jaké mají možnosti. Chtěla bych jim je ukázat, ale mám dojem, že nesdílíme stejné hodnoty.

Pro mnohé lidi je ale tvůj život určitě inspirativní. Máš představu, kam se tvoje aktivity budou vyvíjet do budoucna?

Zrovna o tom píšu článek na svůj blog, kde rozebírám, jak moc mám otevřené možnosti. Můžu se rozhodnout pro cokoliv, je ale důležité uvědomit si například, do kolika let chce člověk pracovat. Návodů, jak být do třiceti v balíku, je všude dost. Já ale budu radši pracovat klidně do smrti, když za sebou budu moct každý den zavřít dveře kanceláře a mít volno. Chci, aby mě práce bavila, ne, aby ovládala můj život.