Sandra Silná: Vánoce jsou příležitostí najít světlo v nás

Sandra Silná: Vánoce jsou příležitostí najít světlo v nás

Husitskou farářku Sandru Silnou jsem navštívila v době adventu v jejím prostorném bytě na faře na Botanické ulici. V kuchyni voněla purpura a na stole ležel krásný adventní věnec. Na pohovce se válely dvě kočky, z nichž jedna nám během rozhovoru zatoužila dělat společnost a odmítala slézt ze stolu. Paní farářka se mezitím rozpovídala příjemným hlasem nejen o Vánocích. Ačkoliv žena se svérázným účesem, tetováním a malým synkem, kterého vychovává sama, asi neodpovídá běžně zažité představě o církevních představitelích, své poslání bere vážně, ale nechybí jí ani potřebný nadhled. Naše povídání mě naladilo do té pravé vánoční atmosféry.

Jak vy osobně vnímáte vánoční čas?

Ctím dobu adventu jako čas určený ke ztišení, snažím se vnímat vše uvnitř a kolem mě. Venku je málo světla, což nám dává příležitost hledat světlo v nás samotných a přemýšlet. Kolem vládne spěch, lidé řeší dárky a nákupy; já se od komerčního shonu úplně odstřihla. Nevím, proč by vánoční svátky měly znamenat shánění a hromadění věcí. Když chci, udělám sobě nebo druhým radost během roku.

Jaké tradice doma dodržujete?

Strojíme stromeček, který věšíme postaru ze stropu nad jídelní stůl jako symbol Boží Trojice. Dělám adventní věnec i cukroví, ale nezáleží mi na tom, abych měla co nejvíc druhů nebo perfektně uklizený byt. Důležitý je pro mě lidský kontakt a společenství, proto se sejdeme s kamarádkami a jejich dětmi. Dárky si rozdávat budeme, myslím si ale, že pro každého stačí jeden symbolický. Neuznávám tradici léčit si svědomí horou dárků a přehánět to s materiálnem.

Co na Štědrý den vaříte?

Přes den jen jeden jednoduchý pokrm postního charakteru. U večeře potom prostírám místo navíc pro hosta, na stole je více druhů jídel. Ne sedmero nebo devatero podle tradice, ale snažím se o pestrost. Začínáme rybí polévkou, jako hlavní chod podáváme kapra a vídeňský bramborový salát, do kterého chci letos místo brambor dát dýni hokkaidó. Doma jsme ještě mívali klobásu jako předkrm, což nedělám, ale nesmí chybět vánočka a kuba.

Jak budou svátky vypadat ve vaší farnosti?

V době adventu pořádáme koncerty, většinou vystupují žáci základních uměleckých škol pro rodiče a kamarády. Letos jsme se zapojili do Týdne lidských práv. Na Štědrý den sloužím půlnoční bohoslužbu, další se konají i na Boží hod a na Štěpána dopoledne, je to pro mě čas strávený s lidmi v rámci křesťanského společenství. Na Silvestra se scházíme u příležitosti poděkování za občanský rok a vzpomínání na lidi, kteří ten rok odešli. Další bohoslužba je i na Nový rok.

V kostele máme betlém, vánoční stromeček a adventní věnec. Římskokatolické biskupství navíc vymyslelo akci, kdy do třiceti kostelů rozmístilo různé figurky z papírového betléma, které si můžou lidé vyzvednout a doma si betlém slepit.

Jaké máte plány na příští rok?

Letos jsem teprve přišla do Brna, takže se tu zatím stále zabydluji a plány tvořím postupně. Osmého ledna ale proběhne brněnský brunch, tedy něco mezi snídaní a obědem. Je to nápad, který jsem si přinesla z doby svého působení na farnosti v Praze, tady tuto akci pořádáme jednou za měsíc symbolicky v neděli. Smyslem je umožnit setkání na faře nejen sousedům, ale i komukoliv, kdo chce přijít, dát lidem příležitost sednout si spolu, popovídat si a vzájemně se seznámit. Kromě toho se tu už asi pět let schází čtenářský klub. Byla bych ráda, aby přibylo víc kultury, třeba koncerty nebo divadlo. Myslím si, že kostel se nemusí omezovat na duchovní službu, ale může plnit i společenskou funkci – aby sem zavítali různí lidé, nechali na sebe působit zdejší atmosféru a každý si našel to své.

Na zahradě také chováte včely. Co to obnáší?

Od července mám dvě včelstva, teď spí, proto je neruším. Na podzim jsem je přikrmovala a ošetřila proti nemocem, na jaře pak zkontroluji, jestli jsou v pořádku, případně je znovu ošetřím a nechám je, aby si začaly hledat potravu. Když všechno dobře půjde, koncem května nebo začátkem června budeme mít první med. Když se jim tu bude dařit, určitě jejich řady ještě rozšířím.

Jak vás napadlo pořídit si včely?

Přála jsem si je chovat už dříve, ale v mém předchozím působišti jsme neměli zahradu, takže to nebylo možné. Včely pro mě představují obraz Boží hojnosti, vnímám je jako symbolické dotvoření atmosféry kostela. Ochrana přírody je pro mě důležitá a za jeden ze svých úkolů jako farářky považuji se o ni starat, neomezovat se jen na lidi a budovu kostela, ale kultivovat i prostředí kolem. Včely k tomu podle mě patří. Jsou dnes ohrožené, ačkoliv by bez nich člověk nepřežil. Chtěla jsem jim proto pomoct, nedělám to kvůli výnosu.

Jaké máte se zahradou další plány?

Ráda bych ji víc zkultivovala, aby se tu lidé, co jdou do kostela, cítili příjemně, mohli si tam chvíli posedět nebo si dokonce něco natrhat a sníst. Už jsme vysázeli keře a na jaře navezeme novou hlínu; z té, co tam je, neroste skoro ani tráva. Teď je čas přemýšlet, co tam zasadíme.

Až do začátku letošního roku jste působila v Praze. V čem je podle vás Brno jiné?

Je klidnější – v dobrém slova smyslu. Praha je velmi hektická a mnohem anonymnější než Brno. Líbí se mi, že když tu někam jdu, potkám tam lidi, o nichž tuším, že by se tam mohli vyskytovat. Je tu centrum, které nezasáhlo vystěhovávání tradičních obchodů na úkor prostorů pro turisty s cetkami jako v Praze. Tam je centrum až na výjimky vybydlené, přecpané a nevkusné, což je škoda, protože Praha je jinak velmi krásná. V Brně jsou naproti tomu normální obchody, není problém najít ve středu města třeba domácí potřeby. Kultury je tu také dost, najdou se tu i krásná zákoutí, a když člověk jede na konečnou, dostane se hned do přírody. Začala jsem tu víc jezdit na kole a chodit pěšky.

Jaká byla vaše cesta k víře?

Nebyla jsem vychována v  křesťanské rodině; mí rodiče jsou sice pokřtění, ale víra se u nás nijak nepraktikovala. Rodiče mě s bratrem vodili do kostela na Vánoce, podívat se na jesličky. Chodili jsme tam pravidelně každý rok, což se mi líbilo, takže jsem kostel začala vnímat jinak. Dlouho jsem ale neměla potřebu s někým o víře mluvit, ačkoliv jsem od dětství cítila, že život a veškeré dění má řád a smysl. Díky skautingu a pobytu v přírodě jsem ucelený systém vnímala i tam.  Často jsem přemýšlela nad tím, jaká síla světu ten smysl dává. Přišla jsem na to, že odpověď lze najít v duchovním světě, ale do svých pětadvaceti let jsem tomu nedokázala dát jednu formu. Duchovní svět pro mne byl, a dodnes určitým způsobem je, velmi široký, nechtěla jsem se omezit pouze na jeho křesťanské pojetí.

Co tedy rozhodlo, že se budete ubírat cestou služby křesťanské církvi? 

Šla jsem studovat teologii. Mou zásadní motivací však tenkrát nebyla víra, ale hebrejština, kterou lze studovat na husitské teologické fakultě.  Až tam jsem se setkala se samotnou teologií, vystudovala jsem ji a dostala se tak k lidem z husitské církve. Velmi mě ovlivnil především jeden farář, který byl otevřený jiným náboženstvím i duchovním projevům. I jeho příklad mě přesvědčil, abych se nechala pokřtít a vstoupila do husitské církve, kde jsem se nemusela vzdávat ničeho, co v sobě už mám, a zároveň jsem se mohla stát aktivní členkou církve a později i farářkou. Někteří lidé mají tendenci za sebou spálit mosty, když uvěří, odstřihnout se od rodiny nebo vyhodit knížky. Já si ale myslím, že Bůh je s námi od začátku, musíme se jen naučit vnímat Jeho přítomnost; není potřeba zahodit vše, co bylo.

Jak vypadá běžný den farářky?

Těžko říct, v různé dny plním různé povinnosti. Nejtypičtější je asi neděle, kdy se konají bohoslužby, i s přípravou zaberou celé dopoledne. Odpoledne pak většinou patří návštěvám či procházce se synkem a se psem. Přes týden máme někdy schůzi farářů, jindy jdu na návštěvu nebo doma píšu texty. Kromě toho mám úřední hodiny, kdy musím být v kanceláři a na telefonu, někdy se účastním různých projektů jako je například Živá knihovna, v rámci které vyprávím studentům, co dělá farář nebo farářka. Také oddávám a pohřbívám. Prostě záleží na tom, co je zrovna třeba.

Snažíte se o dialog mezi církvemi?

Rozhodně ano, ale vždycky záleží na konkrétním společenství a jeho faráři. V Brně máme dobré kontakty s ostatními sbory, jen v  okolí Botanické je jich pět. Scházíme se asi jednou za čtvrt roku, někdy i častěji; probíhají různé tradiční akce jako Týden modliteb za jednotu křesťanů v lednu, začátkem léta pak Noc kostelů, na podzim se konají tradiční ekumenické bohoslužby. Dialog mezi církvemi je u nás živou fungující praxí, beru ho jako vzájemné obohacení. Zároveň ale nejde nařídit, je k němu zapotřebí otevřenost a zvědavost. Když je někdo přesvědčený, že jeho církev je jediná správná, těžko bude cítit potřebu navazovat vztahy s ostatními.

Máte pro čtenáře a čtenářky na závěr nějaké vánoční poselství?

Vánoce jsou označovány za svátky radosti, lásky a pokoje; aby to byla pravda, musí to vycházet zevnitř. Iluze, že toho dosáhneme, když budeme mít naklizeno, napečeno a navařeno, je krátkozraká a prázdná. Hledat opravdové hodnoty ve vlastním nitru bychom se měli snažit nejen na Vánoce, ale po celý rok. Vánoce si udělejme takové, jak to každý z nás cítí, bez ohledu na to, co nám říká okolí – ať už se náš stůl bude prohýbat jídlem a nakoupíme kupy dárků, nebo ne.

 

 

Reklamy

Eva: Z potratu děláme zbytečného strašáka

Eva je moje kamarádka, která po traumatické sexuální zkušenosti podstoupila interrupci. Pod podmínkou anonymity se sama nabídla, že mi na toto choulostivé téma poskytne rozhovor. Sešly jsme se v klidné kavárně blízko Lužánek a po povzbuzení v podobě kávy s přídavkem alkoholu se rozpovídala, aniž bych ji k tomu musela přemlouvat. Její příběh se mnou opravdu zamával. 

Kdy se ti to stalo?

Před pěti lety. O těhotenství jsem věděla už v jeho rané fázi. Jednoho rána mi bylo hrozně zle, proto jsem si cestou do školy koupila těhotenské testy. Že jsem těhotná, jsem zjistila po prvních dvou přednáškách –podle jednoho testu jsem byla asi v šestém týdnu. Druhý den jsem šla ke gynekoložce, která mi to potvrdila. Věděla jsem, že si plod nechci nechat, což jsem doktorce hned řekla. Chtěla, abych se přes víkend ještě rozmyslela, takže jsem v pondělí přišla a řekla jí to samé. Pak už se mě na nic neptala, ani mi to nerozmlouvala.

Jak dlouho jsi potom na zákrok čekala?

Asi čtrnáct dní, což bylo po fyzické stránce strašné. Neustále jsem zvracela a celkově mi bylo zle, smrděly mi věci, co mi dřív nesmrděly a chutnalo mi to, co mi dřív nechutnalo. Těšila jsem se, až to celé bude za mnou. Docházela jsem v té době na psychiatrii a rozhodla jsem se, že vyzkouším i psychoterapii. Na prvním sezení pár dnů před zákrokem jsem se terapeutky zeptala, jestli není divné, že nemám žádné výčitky. Ona mě ujistila, že ne, a řekla: „Kdo jiný by k tomu měl mít postoj než vy sama.“ Už díky tomu jsem věděla, že mi bude vyhovovat.

Jak jsi otěhotněla?

Byla jsem znásilněna. Účastnila jsem se jedné větší akce a potkala tam pár známých. Trochu jsem se s nimi napila, ale nebyla jsem na alkohol zvyklá, poprosila jsem proto jednoho z nich, aby mě hlídal, protože nevím, kde mám hranici. Souhlasil, ale pak do mě naléval stále další víno a medovinu. Skončili jsme u něj ve stanu, nejdřív jsme se mazlili, ale pak si začal dovolovat víc. Nechtěla jsem pokračovat, ale on nepřestal. Nebyla jsem schopná se s ním prát, ale říkala jsem mu, ať si aspoň vezme kondom, načež mě ujistil, že si dá pozor. Druhý den jsem nevěděla, co přesně se stalo, takže jsem to hodila za hlavu a spoléhala, že to žádné následky mít nebude.

Když jsi zjistila, že jsi těhotná, konfrontovala jsi ho?

Ano, ale odmítl si připustit, že by něco udělal špatně, a argumentoval tím, že jsem se nebránila. Namítla jsem, že jsem byla opilá a věřila jsem, že mě bude hlídat, jak slíbil. Kdyby si aspoň vzal kondom, byla bych tenkrát ochotná o tom už nemluvit. Ostatním členům komunity jsem to neřekla, protože jsem tam byla nová a on měl silnější postavení. Nebyla jsem si tenkrát ani jistá, jak vlastně pojmenovat, co se mi stalo.

Vraťme se k samotnému zákroku. Jak probíhal?

Přišla jsem ráno nalačno, oblékla si pyžamo a lehla si do pokoje. Byla tam se mnou další pacientka, která neustále mluvila a ptala se, proč tam jsem já. Byla jsem z ní otrávená. Pamatuji si spíš detaily: když jsem šla na sál, navzdory pokynům od lékaře jsem stále měla brýle. Vylezla jsem na vyšetřovací křeslo, přišel anesteziolog, něco mi píchl a já mu chtěla říct, že jsem si nesundala brýle, ale nestihla jsem to a už jsem spala. Celý zákrok trval pár minut. Když jsem se probudila, zajímalo mě nejdřív, kde mám brýle – naštěstí jsem je měla na nose.

Jak ses cítila později? 

Celkově se mi ulevilo. Jako bych měla v břiše nádor, který mi odstranili. V prvních dnech po zákroku se o mě staral přítel a jeho rodiče. Žádné zdravotní problémy jsem neměla, ale musela jsem zůstat v klidu. Těhotenství jsem považovala za něco špatného. Když bylo za mnou, už jsem nepřemýšlela nad tím, jestli to bylo dobře nebo špatně.

Asi měsíc na to, když jsem šla ze školy, stáli před budovou protiinterupční aktivisti. Zatmělo se mi před očima. Okamžitě jsme se šly s kamarádkou jednoho z nich zeptat, co by dělal, kdyby jeho přítelkyně byla znásilněna a otěhotněla. Neměl odpověď. Od té doby se mi otevírá kudla v kapse, kdykoliv je vidím. Pro spoustu žen, které potratily samovolně nebo je tato zkušenost zdrtila, musí být hrozné vidět ty příšerné obrázky plodů a podobně.

Mnoho lidí si ale myslí, že bys měla cítit morální zodpovědnost vůči novému životu…

Myslím si, že na interrupce chodí většinou ženy, které se do této situace dostaly za špatných okolností, třeba právě po znásilnění, nebo jsou ve špatné sociální situaci. Netvrdím, že tento zákrok nepodstupují i ženy v hezkém vztahu nebo ze zajištěných rodin, ale určitě v daleko menší míře. Mnoho žen se pro tuto možnost rozhodne hned, jak se dozví, že otěhotněly, a výčitky se dostaví až později, když je okolí začne tlačit opačným směrem. Vnímám v naší společnosti kult dítěte a jeho ochrany za každou cenu, ale ani z biologického hlediska to tak nefunguje. Když se těhotná žena dostane do život ohrožující situace, krevní oběh se stahuje z dítěte na její podporu, protože ona může mít další dítě, ale ono bez ní nepřežije. Zní to asi příliš cynicky, ale je to tak.

Jak se k situaci postavili tví blízcí?

Můj přítel prohlásil, že když je to v mém břichu, mám se rozhodnout sama. Moc jsem s ním o tom nemluvila; bylo mu jasné, že to není jeho, ale nevyzvídal a netlačil na mě. Jeho rodiče mě taky podpořili. Svému otci jsem vše řekla až zhruba za půl roku, protože jsem věděla, že by to nezvládl. Nejdřív zuřil, později ale uznal, že je dobře, že už s tím nemůže nic dělat. Nikdo další z rodiny kromě něj a sourozenců o tom neví. Ani jiným lidem to nesděluji na potkání, ale když už se to dozví, setkávám se spíš s pozitivními ohlasy. I ti umírněnější z odpůrců potratů s mým rozhodnutím souhlasí, když zjistí okolnosti.

Odsuzující reakce jsi v okolí tedy nezaznamenala?

Když jsem po zákroku odcházela ze sálu, sestra mi řekla: „Slečno, příště si kupte kondomy!“ Byla jsem ve stavu, kdy jsem ani nevěděla, jestli jdu doprava nebo doleva, takže jsem se nezmohla na odpověď, ale považuji to za velké profesní selhání. Nemyslím si, že by ženy chodily na potrat jen proto, že si zapomněly kondom, nebo že existuje výrazné procento těch, které to berou na lehkou váhu – už z finančního hlediska: pilulka „po“ stojí pětistovku, kdežto interrupce pět tisíc. Určitě takové ženy existují, ale je nepravděpodobné, že by jich bylo tolik, aby o tom mohl někdo dělat morální soudy. Ostatně, i kdyby jich byla naprostá většina, co je komu do toho?

Je podle tebe embryo člověkem?

Myslím si, že člověkem se plod stává, teprve až se narodí. Tím nechci říct, že by se interrupce měly provádět do devátého měsíce, ale když žena třeba samovolně potratí v šestém měsíci, má někdo právo jí vyčítat, že zabila dítě? Jistá forma života to je, ale každý den ukončujeme spoustu životů a nikdo nad tím nepřemýšlí.

Jaký náhled na interrupce podle tebe u nás převládá?

Myslím si, že se z nich dělá zbytečný strašák. Nechci říct, že ukončit těhotenství je v pohodě, ale strašně se to démonizuje. Často slýchám věci jako „budeš na to dítě pořád myslet, představovat si, kolik by mu bylo let“ nebo „budeš si to do konce života vyčítat“. Nemám zatím ten pocit, vůbec o tom nepřemýšlím. Trauma způsobuje odsuzování interrupce, ne ona samotná. Je smutné, že negativní reakce slýchám osobně i přes média většinou od mužů. Nic o tom nevědí, neměli by vůbec rozhodovat. Samozřejmě, že svému partnerovi by to žena měla říct a nedělat to za jeho zády, ale rozhodnutí musí zůstat na ní.

Myslíš si, že se názor většiny společnosti u nás za posledních pět let změnil?

Stejně jako u všech podobných témat jistý posun vnímám. Připadá mi výraznější než třeba u znásilnění. Zároveň si však uvědomuju, že se pokrok může najednou zastavit nebo se vrátit o mnoho let zpátky, jako se to děje například v Polsku. Muži se v různých diskusích často ozývají, že chtějí mít větší právo do toho zasahovat. Těhotenství je ale neovlivní fyzicky ani psychicky, proč by o něm měli rozhodovat? Připadá mi, že dnes jsou slyšet více než dřív, kdy to bylo silněji vnímáno jako věc ženy, kterou si má sama zařídit i zaplatit. Dnes chtějí muži mít větší kontrolu – možná si těchto tendencí jen víc všímám. Další vývoj lze těžko předvídat. Podle mě jde dopředu, ale krok zpátky může přijít kdykoliv. Bojím se, že v rámci „obrany křesťanských hodnot“ budou lidé ke zpřísnění podmínek shovívavější. V Česku člověk nikdy neví.

 

Alena „Adrianet“ Heinrichová: Běžte za svými sny!

Popovídat si se šperkařkou, která si říká Adrianet, jsem plánovala už dlouho. Začátkem prosince jsme se konečně sešly v útulné kavárně v centru Brna. Hned nasadila svou obvyklou kulometnou palbou a začala vyprávět svůj silný příběh. Kromě rozhovoru jsem si odnesla i jeden krásný přívěšek a spoustu nové energie. Přívěšek si nechám, ale energii snad touto cestou pošlu vám všem!    

Vyrábíš šperky a máš vlastní značku By Andrianet. Můžeš ji představit?

Moje šperky jsou určené odvážným ženám i těm, které si na první pohled tolik nevěří. Snažím se v nich probudit svobodu, odvahu a pravou osobnost, kterou mnohdy ukrývají. Na ženy je kladen velký tlak, aby se zaškatulkovaly do určitých rolí: buď jsou vnímány jako křehké princezny, které čekají na ochránce, nebo naopak jako silné a samostatné. Mnoha lidem nedochází, že i silná žena může být křehká a zranitelná, mít v sobě víc různých podob. Šperky tvořím hlavně z českých skleněných perel, občas použiju i polodrahokamy. Nejraději vyrábím tělové topy na pomezí doplňků a oblečení.

Jak jsi s tvorbou šperků začínala?

Když mi bylo patnáct, byli jsme na dovolené v Libereckém kraji, kde je spousta skláren. Dostala jsem pár kilo korálků, které se většinou prodávají pro dětské kroužky. Potom tam rodiče znovu jeli pracovně a přivezli mi další. Když už jsem je měla doma, učila jsem se s nimi pracovat. Začátky byly krušné, rok a půl trvalo, než jsem se dostala alespoň na amatérskou úroveň. První tři roky šlo čistě o koníček, obdarovávala jsem mamku, kamarádky nebo rodinu, rodila se ve mně ale touha dostat se dál. Jako malá jsem chtěla být módní návrhářka, fascinoval mě svět světel, jisker a červených koberců. Přihlásila jsem se do soutěže, která mi nevyšla, což mě natolik zklamalo a naštvalo, že mi díky tomu došlo, jak moc mi na tom záleží. Měla jsem tenkrát vztah, který skončil špatně. Dotyčný na mě řval, že jsem nula, že nic nedokážu a na žádnou módní přehlídku se nedostanu, a mě to velmi vyčerpalo.

Jak jsi to překonala?

Když jsem na dně, pokaždé se ve mně vzedme síla. Řekla jsem si, že do roka a do dne se dostanu na velkou módní přehlídku a nakopu mu zadek. Neměla jsem žádné kontakty, ale shodou okolností jsem klikla na facebookový profil kamaráda a našla odkaz, kde přední česká návrhářka hledala mladé začínající šperkařky pro kolekci, která se objeví v Paříži a na Prague Fashion Week. Poslala jsem přihlášku a dostala se tam i přesto, že jsem překračovala věkový limit. Přesně rok po svém prohlášení jsem měla náhrdelník na prestižních akcích v Praze i v Paříži. Následovala nabídka práce od Top Secret; myslela jsem, že si ze mě dělají legraci. Měla jsem pošlapané sebevědomí, nevěřila jsem, že by o moji práci mohl vážně někdo mít zájem. O pár měsíců později jsem ale seděla naproti řediteli jedné velké firmy, který mi nabízel, abych dělala styling celé přehlídky – šlo o největší módní show u nás. Naštěstí jsem asi vypadala hodně vystrašeně, protože si nakonec našel někoho jiného a jsem za to vděčná, neměla jsem tenkrát dost zkušeností. I dnes bych s tím měla problémy, je to úroveň, na kterou se stále dostávám, chce to hodě sebekázně a pokory.

Co považuješ za svůj největší úspěch?

Že jsem vůbec začala. Byla jsem na tom psychicky hodně špatně, neměla jsem daleko k vyhoření a zbývalo mi málo sil. Přesto jsem se do toho dokázala opřít naplno a během roku jsem se dostala z ničeho na nejvyšší možnou metu v rámci naší země a možná i Evropy. Jsem hrdá hlavně proto, že jsem se nevzdala.

Na čem pracuješ v současnosti?

Chystám první velkou kolekci. Nepůjde jen o šperky, ale i o oblečení, se kterým se budou šperky doplňovat. Ještě uplyne mnoho času, než se mi to podaří dotáhnout do konce. Teď spolupracuji s fotografy, modelkami a lidmi z oboru, mám spoustu projektů.

Můžeš k nové kolekci prozradit něco víc?

Bude inspirována vesmírem a mystikou. Podařilo se mi najít ideální kombinaci mezi modely, které půjde nosit přes den, a těmi na večer, třeba na ples, do opery a podobně. Chci si splnit svou touhu navrhovat ve fantasy stylu a zároveň tvořit věci nositelné i v běžném životě, nejen pro fanoušky fantasy. Tohle je směr, kterým se chci ubírat dál, a velmi mě baví: rovnováha mezi všedním světem a světem čarodějů, víl a tajemna.

Ke svým šperkům ráda vymýšlíš i originální příběhy. Představíš nějaké i v rámci nové kolekce?

Svůj příběh mají především větší šperky, například ty, které jsem vytvářela pro mezinárodní soutěže. Baví mě tvořit šperk tak, aby nesl poselství, které osloví majitelku nejen tím, jak vypadá na první pohled, ale i tím, co vyzařuje.

Když vytváříš šperky, nemáš nutkání si je nechat?

Nechala jsem si například dva šperky s příběhem, protože se mi o ně nechce přijít a neměla bych být jako kovářova kobyla, co chodí bosa. Občas je dobré mít pro různé příležitosti něco většího na sebe. Jeden z nich se mi hodil, když jsem byla v Dobrém ránu v České televizi.

Měla jsi při vystoupení v televizi trému?

Vůbec ne, nepřipouštěla jsem si to. Fráze, týkající se značky, mám už naučené z dřívějška, když se mnou dělal rozhovor například pan Čenský. Věděla jsem, že tady nedostanu příliš prostoru a těch pár minut budu schopná odprezentovat. Brala jsem to jako běžnou středu: vstala jsem, šla si tam popovídat a vrátila domů. Větší problém mám s živým publikem, ačkoliv to vždycky zvládnu, mám podstatně větší trému. Dostávám okamžitou odezvu, můžu sledovat třeba výrazy diváků. V televizi tě vidí jen desetitisíce lidí, co to je? (smích)

V Dobrém ránu jsi mluvila o své spolupráci s umělkyněmi věnujícími se burlesce. Jak ses k ní dostala?

Jako k většině svých spoluprací. Zahlédla jsem na facebooku, že se bude konat večer burlesky, která mě velmi lákala už pár let, má v sobě show i ženskost, kterou se nebojí dát na odiv. Napsala jsem jim a klaplo to, už jsme se do sebe neodtrhli.

Jaké máš plány a cíle v nejbližší budoucnosti?

Tvořím teď šperky na zakázku. Jsem fanynka Hry o trůny a v jednom díle má jistá postava šperk na obě ramena, přesně ten chci i v nové kolekci. Podobnou představu jsem měla už dříve, proto jsem se rozhodla, že je správný čas se do toho pustit. O pár dní později se mi asi po dvou letech ozvala zákaznice, že by chtěla ten šperk, co byl ve Hře o trůny. Mimochodem, mým velkým snem je udělat třeba i maličký špendlík, který se tam objeví. Mám kontakt na jednoho herce a chystám se mu napsat, tak uvidíme…

Můžeme se těšit na nějakou větší show nebo prezentaci tvých výrobků?

V současné době není žádná prodejní akce pevně dohodnutá. Ráda bych prezentovala perlové topy na některé ze svatebních výstav, také bych si přála se dostat na designovou akci do zahraničí. Mým největším snem je ale opravdová show, čistě jen značky by Adrianet, kde bych diváky vtáhla do příběhu mezi světy. Zatím je ale v nedohlednu.

Mám tajnou informaci, že se věnuješ taky psaní knihy. Jak jsi daleko?

Práci na ní jsem na rok odložila, ať se trochu uleží. Někdy je potřeba od věci odstoupit a později se k ní vrátit jako čtenář. Je tam spousta míst, která chci předělat. Původně jsem chtěla v jedné knize mít dva příběhy a dva světy, ale rozhodla jsem se to striktně rozdělit. Takže mám pro tebe špatnou zprávu: budeš to číst znova! (To snad přežiju – poznámka autorky)

O čem kniha bude?

Je to příběh o fantasy světě a dívce, která do něj spadla a neměla a výběr. Spousta věcí se na první pohled bude zdát jasná, ale ve skutečnosti budou mnohem složitější. Pohraju si s čtenářovým vnímáním toho, co je dobro a zlo, a jestli něco jako dobro a zlo vůbec existuje. Vnímám kolem sebe, že každý považuje za dobro něco úplně jiného. Vidíme běžně, že ve jménu dobra se válčí nebo vraždí. Nevěřím tomu, že dobro a zlo existuje; buď něco někomu ubližuje, nebo neubližuje. Jsem vděčná za zkušenost s člověkem, co mi tenkrát tak ublížil. Byla to vlastně dobrá věc, posunulo mě to dopředu a hodně naučilo. Svět není černobílý, což bude hlavní myšlenkou příběhu.

Co ještě děláš ve volném čase?

Mám ho víc, než by bylo záhodno, měla bych být na sebe přísnější a lépe si tvořit časový harmonogram! Ráda chodím ven s přáteli, ať už posedět na víno nebo do přírody k vodě, každý den se věnuju sportu. Oblíbila jsem si vodní sport jménem paddle board, je to prkno podobné surfovacímu, občas tak pádluju v kaňonu na přehradě a u toho si zpívám. Umožňuje to krásně vypnout hlavu. Kromě toho často chodím do divadla, několik mých přátel hraje v Huse na provázku. Doma se věnuju zvířeti, mám už deset let kočku, která se stále chová jako kotě. Není snadné si kočku jen tak ochočit, musíte si vy k nim a ony k vám vypěstovat důvěru; to na nich obdivuju.

Je vidět, že se nenudíš. Jak tedy hodnotíš právě uplynulý rok?

Byl dramatický, plný změn a kroků do neznáma. Mimo jiné jsem přerušila studium, začala jsem pravidelně sportovat a chodit k osobní trenérce – to můžu doporučit každému, kdo má problém se sebekázní. V osobním životě jsem rozsekla jednu dlouholetou záležitost. Rozhodla jsem se, že mám se příliš ráda na to, abych pokračovala stejně jako dosud. Udála se spousta změn, ale myslím, že jsem ten rok zvládla bez ztráty kytičky.

Co bys čtenářům a čtenářkám vzkázala na závěr?

Aby si šli za svými sny a nečekali, že jim spadnou do klína. Pravděpodobnost, že se to stane, je asi taková, jako že na vás spadne meteorit. Nebojte se jít svým snům naproti!