Eva: Z potratu děláme zbytečného strašáka

Eva je moje kamarádka, která po traumatické sexuální zkušenosti podstoupila interrupci. Pod podmínkou anonymity se sama nabídla, že mi na toto choulostivé téma poskytne rozhovor. Sešly jsme se v klidné kavárně blízko Lužánek a po povzbuzení v podobě kávy s přídavkem alkoholu se rozpovídala, aniž bych ji k tomu musela přemlouvat. Její příběh se mnou opravdu zamával. 

Kdy se ti to stalo?

Před pěti lety. O těhotenství jsem věděla už v jeho rané fázi. Jednoho rána mi bylo hrozně zle, proto jsem si cestou do školy koupila těhotenské testy. Že jsem těhotná, jsem zjistila po prvních dvou přednáškách –podle jednoho testu jsem byla asi v šestém týdnu. Druhý den jsem šla ke gynekoložce, která mi to potvrdila. Věděla jsem, že si plod nechci nechat, což jsem doktorce hned řekla. Chtěla, abych se přes víkend ještě rozmyslela, takže jsem v pondělí přišla a řekla jí to samé. Pak už se mě na nic neptala, ani mi to nerozmlouvala.

Jak dlouho jsi potom na zákrok čekala?

Asi čtrnáct dní, což bylo po fyzické stránce strašné. Neustále jsem zvracela a celkově mi bylo zle, smrděly mi věci, co mi dřív nesmrděly a chutnalo mi to, co mi dřív nechutnalo. Těšila jsem se, až to celé bude za mnou. Docházela jsem v té době na psychiatrii a rozhodla jsem se, že vyzkouším i psychoterapii. Na prvním sezení pár dnů před zákrokem jsem se terapeutky zeptala, jestli není divné, že nemám žádné výčitky. Ona mě ujistila, že ne, a řekla: „Kdo jiný by k tomu měl mít postoj než vy sama.“ Už díky tomu jsem věděla, že mi bude vyhovovat.

Jak jsi otěhotněla?

Byla jsem znásilněna. Účastnila jsem se jedné větší akce a potkala tam pár známých. Trochu jsem se s nimi napila, ale nebyla jsem na alkohol zvyklá, poprosila jsem proto jednoho z nich, aby mě hlídal, protože nevím, kde mám hranici. Souhlasil, ale pak do mě naléval stále další víno a medovinu. Skončili jsme u něj ve stanu, nejdřív jsme se mazlili, ale pak si začal dovolovat víc. Nechtěla jsem pokračovat, ale on nepřestal. Nebyla jsem schopná se s ním prát, ale říkala jsem mu, ať si aspoň vezme kondom, načež mě ujistil, že si dá pozor. Druhý den jsem nevěděla, co přesně se stalo, takže jsem to hodila za hlavu a spoléhala, že to žádné následky mít nebude.

Když jsi zjistila, že jsi těhotná, konfrontovala jsi ho?

Ano, ale odmítl si připustit, že by něco udělal špatně, a argumentoval tím, že jsem se nebránila. Namítla jsem, že jsem byla opilá a věřila jsem, že mě bude hlídat, jak slíbil. Kdyby si aspoň vzal kondom, byla bych tenkrát ochotná o tom už nemluvit. Ostatním členům komunity jsem to neřekla, protože jsem tam byla nová a on měl silnější postavení. Nebyla jsem si tenkrát ani jistá, jak vlastně pojmenovat, co se mi stalo.

Vraťme se k samotnému zákroku. Jak probíhal?

Přišla jsem ráno nalačno, oblékla si pyžamo a lehla si do pokoje. Byla tam se mnou další pacientka, která neustále mluvila a ptala se, proč tam jsem já. Byla jsem z ní otrávená. Pamatuji si spíš detaily: když jsem šla na sál, navzdory pokynům od lékaře jsem stále měla brýle. Vylezla jsem na vyšetřovací křeslo, přišel anesteziolog, něco mi píchl a já mu chtěla říct, že jsem si nesundala brýle, ale nestihla jsem to a už jsem spala. Celý zákrok trval pár minut. Když jsem se probudila, zajímalo mě nejdřív, kde mám brýle – naštěstí jsem je měla na nose.

Jak ses cítila později? 

Celkově se mi ulevilo. Jako bych měla v břiše nádor, který mi odstranili. V prvních dnech po zákroku se o mě staral přítel a jeho rodiče. Žádné zdravotní problémy jsem neměla, ale musela jsem zůstat v klidu. Těhotenství jsem považovala za něco špatného. Když bylo za mnou, už jsem nepřemýšlela nad tím, jestli to bylo dobře nebo špatně.

Asi měsíc na to, když jsem šla ze školy, stáli před budovou protiinterupční aktivisti. Zatmělo se mi před očima. Okamžitě jsme se šly s kamarádkou jednoho z nich zeptat, co by dělal, kdyby jeho přítelkyně byla znásilněna a otěhotněla. Neměl odpověď. Od té doby se mi otevírá kudla v kapse, kdykoliv je vidím. Pro spoustu žen, které potratily samovolně nebo je tato zkušenost zdrtila, musí být hrozné vidět ty příšerné obrázky plodů a podobně.

Mnoho lidí si ale myslí, že bys měla cítit morální zodpovědnost vůči novému životu…

Myslím si, že na interrupce chodí většinou ženy, které se do této situace dostaly za špatných okolností, třeba právě po znásilnění, nebo jsou ve špatné sociální situaci. Netvrdím, že tento zákrok nepodstupují i ženy v hezkém vztahu nebo ze zajištěných rodin, ale určitě v daleko menší míře. Mnoho žen se pro tuto možnost rozhodne hned, jak se dozví, že otěhotněly, a výčitky se dostaví až později, když je okolí začne tlačit opačným směrem. Vnímám v naší společnosti kult dítěte a jeho ochrany za každou cenu, ale ani z biologického hlediska to tak nefunguje. Když se těhotná žena dostane do život ohrožující situace, krevní oběh se stahuje z dítěte na její podporu, protože ona může mít další dítě, ale ono bez ní nepřežije. Zní to asi příliš cynicky, ale je to tak.

Jak se k situaci postavili tví blízcí?

Můj přítel prohlásil, že když je to v mém břichu, mám se rozhodnout sama. Moc jsem s ním o tom nemluvila; bylo mu jasné, že to není jeho, ale nevyzvídal a netlačil na mě. Jeho rodiče mě taky podpořili. Svému otci jsem vše řekla až zhruba za půl roku, protože jsem věděla, že by to nezvládl. Nejdřív zuřil, později ale uznal, že je dobře, že už s tím nemůže nic dělat. Nikdo další z rodiny kromě něj a sourozenců o tom neví. Ani jiným lidem to nesděluji na potkání, ale když už se to dozví, setkávám se spíš s pozitivními ohlasy. I ti umírněnější z odpůrců potratů s mým rozhodnutím souhlasí, když zjistí okolnosti.

Odsuzující reakce jsi v okolí tedy nezaznamenala?

Když jsem po zákroku odcházela ze sálu, sestra mi řekla: „Slečno, příště si kupte kondomy!“ Byla jsem ve stavu, kdy jsem ani nevěděla, jestli jdu doprava nebo doleva, takže jsem se nezmohla na odpověď, ale považuji to za velké profesní selhání. Nemyslím si, že by ženy chodily na potrat jen proto, že si zapomněly kondom, nebo že existuje výrazné procento těch, které to berou na lehkou váhu – už z finančního hlediska: pilulka „po“ stojí pětistovku, kdežto interrupce pět tisíc. Určitě takové ženy existují, ale je nepravděpodobné, že by jich bylo tolik, aby o tom mohl někdo dělat morální soudy. Ostatně, i kdyby jich byla naprostá většina, co je komu do toho?

Je podle tebe embryo člověkem?

Myslím si, že člověkem se plod stává, teprve až se narodí. Tím nechci říct, že by se interrupce měly provádět do devátého měsíce, ale když žena třeba samovolně potratí v šestém měsíci, má někdo právo jí vyčítat, že zabila dítě? Jistá forma života to je, ale každý den ukončujeme spoustu životů a nikdo nad tím nepřemýšlí.

Jaký náhled na interrupce podle tebe u nás převládá?

Myslím si, že se z nich dělá zbytečný strašák. Nechci říct, že ukončit těhotenství je v pohodě, ale strašně se to démonizuje. Často slýchám věci jako „budeš na to dítě pořád myslet, představovat si, kolik by mu bylo let“ nebo „budeš si to do konce života vyčítat“. Nemám zatím ten pocit, vůbec o tom nepřemýšlím. Trauma způsobuje odsuzování interrupce, ne ona samotná. Je smutné, že negativní reakce slýchám osobně i přes média většinou od mužů. Nic o tom nevědí, neměli by vůbec rozhodovat. Samozřejmě, že svému partnerovi by to žena měla říct a nedělat to za jeho zády, ale rozhodnutí musí zůstat na ní.

Myslíš si, že se názor většiny společnosti u nás za posledních pět let změnil?

Stejně jako u všech podobných témat jistý posun vnímám. Připadá mi výraznější než třeba u znásilnění. Zároveň si však uvědomuju, že se pokrok může najednou zastavit nebo se vrátit o mnoho let zpátky, jako se to děje například v Polsku. Muži se v různých diskusích často ozývají, že chtějí mít větší právo do toho zasahovat. Těhotenství je ale neovlivní fyzicky ani psychicky, proč by o něm měli rozhodovat? Připadá mi, že dnes jsou slyšet více než dřív, kdy to bylo silněji vnímáno jako věc ženy, kterou si má sama zařídit i zaplatit. Dnes chtějí muži mít větší kontrolu – možná si těchto tendencí jen víc všímám. Další vývoj lze těžko předvídat. Podle mě jde dopředu, ale krok zpátky může přijít kdykoliv. Bojím se, že v rámci „obrany křesťanských hodnot“ budou lidé ke zpřísnění podmínek shovívavější. V Česku člověk nikdy neví.

 

Reklamy

10 thoughts on “Eva: Z potratu děláme zbytečného strašáka

  1. Je vcelku pochopitelné, že mají muži větší tendence mluvit do tématu potratů. Koneckonců může to být způsobeno už jen tím, jak jsou (velmi pomalu, ale přece) umazávány rozdíly tzv. genderové. Snadno se pak podléhá dojmu, že pokud ženy chtějí rovné postavení, mají muži mít stejná práva.

    Žel, neexistuje nic takového jako absolutní rovnost. Minimálně pokud se díky moderním technologiím neproměníme na bezpohlavní bytosti. Proto musí vždy existovat oblasti, kde je byť iluze rovnost vyloučena. Stejné podmínky v zaměstnání, žádné předsudky v běžném životě, stejné sociální a platové postavení, ano. Ale i kdyby muži chtěli sebevíc, ženské tělo patří ženě a je právě jen na ní, co s ním udělá. Samozřejmě, že i zde nutně musí existovat komplikace. Třeba když se ona rozhodne, že děti chce a protože on s tím nesouhlasí, vysadí jeho partnerka hormonální antikoncepci. Ale to už odbíhám od tématu.

    Ať se nám to líbí nebo nelíbí, interrupce (a potažmo v podstatě i samotné těhotenství) je čistě na rozhodnutí žen. Nejhorší je, když do toho potom některé tahají náboženství. Ale to už jsme u jiného tématu (smutné je, že situace v některých státech USA je podobně nelichotivá jako v současném Polsku).

    Je dobře, že se příběhy jako ten Evin dostávají mezi lidi. Snad to pomůže k trochu lidštějšímu přístupu některých zarputilých obránců buněčného života.

    To se mi líbí

  2. Prijde mi zvlastni jak muze dospely clovek hodit na nekoho ze ho nehlidal a tim padem za to vlastne teda nemuze? A plus ma pritele a tam se de nekde ve stanu v nejake komunite s nekym lmazlit“,je to jeji chyba,ze si to nepripousti je znamka toho co je zac. Aby bylo jasno,nejsem proti potratum,jen mi prijde tady ta naivita te slecny priserna.

    To se mi líbí

  3. No to je parada. Uzasna volovina. Tycka picka teoreticka. Zaprve potrat je ciste zenskou vec. Chlapi na potraty proste chodit nemusej. s tim zadna rovnopravnost nic neudela. Koukat na to „plochou logikou“ proste nejde.
    Potrat ma celkem tahlou psychologickou rovinu. pokud vim tak kazda zena si pamatuje kazdy svuj potrat. to neni „delame zbytecnej tijatr“.
    Dalsi vec, pokud je nekdo nezodpovednej az skoro bych rekla stetka, je smutny ale ze ma tu naivitu a drzost to cpat ostatnim je fakt maso. tohle by ti mel nekdo vytisknout u notare a kazdej rok ti to nekde pred kamoskama ukazat v hospode a nahrat tvoji reakci jako varovani ostatnim podobnym vaginas4free co se „jenom mazli“.

    To se mi líbí

    1. Buďto se budete vyjadřovat slušně, nebo se budu muset s vaší přítomností na blogu rozloučit. Urážíte tu velmi konkrétní osobu, která má za sebou velmi traumatickou zkušenost,
      a to extrémně odporným způsobem. Než začnete hodnotit morální standardy ostatních, zamyslete se prosím nad vlastními, díky.

      To se mi líbí

  4. Děkuji Evě, že našla sílu svěřit se s něčím tak osobním. Je mi jasné, že to nebylo jednoduché prožít a jsem ráda, že o tom teď může mluvit a být jedním z příliš mála hlasů, které jsou podporou pro ostatní se stejným prožitkemi.
    Zajímalo by mě, kde berou lidé píšící předchozí dva komentáře pocit, že jim náleží ji nebo její rozhodnutí soudit. Každý je zodpovědný sám za sebe. Každý se snaží nějak si vybudovat svůj život, něco ze sebe udělat, vytvořit si stabilní zázemí, kde může žít. Každý se snažíme nějak si najít štěstí. Nemyslím si proto, že nám náleží hodnotit nebo odsuzovat někoho jiného za to, jaký postup si on či ona zvolí.

    Tím bych uzavřela svalování viny na člověka, který je zrovna po ruce a soustředila se spíše na situaci, která je podle mě vinna. Ať si nalháváme kdovíjak jsme vyspělá společnost, tak problematika potratů je stále velmi aktuální.
    Z mého pohledu je to velmi jasné: moci se rozhodnout je právem každé ženy. Ať jsou okolnosti jakékoliv, pokud zjistí, že je těhotná, ale dítě mít nechce, pak je to prostě její věc. Její život a ona, kdo ho žije.

    A s tím souvisí to, na co pořád nemohu přijít – proč se vůbec vede debata, zda jsou potraty v pořádku nebo by se měly omezit či snad zakázat. Proč se s nimi nese tak velké společenské stigma. Proč musí žena poskytující rozhovor o svém potratu počítat i s možnou negativní zpětnou vazbou. A pak ji také dostat.
    Nesouhlasíte s potraty? Tak na ně prostě nechoďte.

    Evo, děkuji Ti, že jsi se pro rozhovor rozhodla, protože toto je důležité pro nás všechny, a přeji Ti v životě už jen to nejlepší.

    Liked by 1 osoba

    1. Já myslím, že to je proto, že patriarchát nechce ztratit kontrolu nad ženským tělem. Žena, která se může svobodně rozhodovat a je sebevědomá se prosazovat, je pro něj největší hrozbou. Např. náboženskou argumentaci o počátku života považuji už jen za účelovou postracionalizaci, jakkoli jsou lidé přesvědčeni, že to je jejich důvod.

      Liked by 1 osoba

      1. Je to tak, po staletí vládli muži, žena byla vždy něco podřadného. Dneska si ženy mohou dovolit „otevřít si ústa“ a za posledních sto let pro sebe získaly práva, která byla dřív naprostým tabu. Muži logicky dostávají strach a bojí se o své léty neotřesitelné postavení, proto vyšilují a chtějí zakazovat, přikazovat, dovolovat a rozhodovat i tam, kde jim to nepřísluší.

        Liked by 1 osoba

  5. Zajímalo by mě, proč tolik lidí vyčítá a nadává Evě, ale nikdo nenadává tomu chlapovi, co to udělal? Jasně, když se člověk opije, je zpomalený, důvěřivý a tím pádem zranitelnější, ale správnej chlap opilou kámošku prostě uloží do postele/do spacáku a dává na ni pozor, jen totální kkt zneužije jejího stavu a udělá jí tohle. Není vinna Eva, že se opila, ale že se ten chlap, kterému věřila, zachoval jak hovado. Nevím, proč by se ženy měly přestat bavit, přestat pít a jinak se omezovat, stačilo by prostě, kdyby muži přestali znásilňovat. Já si dávám bacha a jsem obezřetná, ale výsledkem je to, že žiju v neustálém napětí až paranoie, „co kdyby“. Eva bohužel svěřila svou důvěru nesprávnému člověku, což nemohla v danou chvíli tušit. Eva byla opilá, ale opilý člověk druhý den vystřízliví. Ten kluk byl hovado a bude jím nadále, pokud něco takového budeme považovat za zcela normální.

    Liked by 1 osoba

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s