Sandra Silná: Vánoce jsou příležitostí najít světlo v nás

Sandra Silná: Vánoce jsou příležitostí najít světlo v nás

Husitskou farářku Sandru Silnou jsem navštívila v době adventu v jejím prostorném bytě na faře na Botanické ulici. V kuchyni voněla purpura a na stole ležel krásný adventní věnec. Na pohovce se válely dvě kočky, z nichž jedna nám během rozhovoru zatoužila dělat společnost a odmítala slézt ze stolu. Paní farářka se mezitím rozpovídala příjemným hlasem nejen o Vánocích. Ačkoliv žena se svérázným účesem, tetováním a malým synkem, kterého vychovává sama, asi neodpovídá běžně zažité představě o církevních představitelích, své poslání bere vážně, ale nechybí jí ani potřebný nadhled. Naše povídání mě naladilo do té pravé vánoční atmosféry.

Jak vy osobně vnímáte vánoční čas?

Ctím dobu adventu jako čas určený ke ztišení, snažím se vnímat vše uvnitř a kolem mě. Venku je málo světla, což nám dává příležitost hledat světlo v nás samotných a přemýšlet. Kolem vládne spěch, lidé řeší dárky a nákupy; já se od komerčního shonu úplně odstřihla. Nevím, proč by vánoční svátky měly znamenat shánění a hromadění věcí. Když chci, udělám sobě nebo druhým radost během roku.

Jaké tradice doma dodržujete?

Strojíme stromeček, který věšíme postaru ze stropu nad jídelní stůl jako symbol Boží Trojice. Dělám adventní věnec i cukroví, ale nezáleží mi na tom, abych měla co nejvíc druhů nebo perfektně uklizený byt. Důležitý je pro mě lidský kontakt a společenství, proto se sejdeme s kamarádkami a jejich dětmi. Dárky si rozdávat budeme, myslím si ale, že pro každého stačí jeden symbolický. Neuznávám tradici léčit si svědomí horou dárků a přehánět to s materiálnem.

Co na Štědrý den vaříte?

Přes den jen jeden jednoduchý pokrm postního charakteru. U večeře potom prostírám místo navíc pro hosta, na stole je více druhů jídel. Ne sedmero nebo devatero podle tradice, ale snažím se o pestrost. Začínáme rybí polévkou, jako hlavní chod podáváme kapra a vídeňský bramborový salát, do kterého chci letos místo brambor dát dýni hokkaidó. Doma jsme ještě mívali klobásu jako předkrm, což nedělám, ale nesmí chybět vánočka a kuba.

Jak budou svátky vypadat ve vaší farnosti?

V době adventu pořádáme koncerty, většinou vystupují žáci základních uměleckých škol pro rodiče a kamarády. Letos jsme se zapojili do Týdne lidských práv. Na Štědrý den sloužím půlnoční bohoslužbu, další se konají i na Boží hod a na Štěpána dopoledne, je to pro mě čas strávený s lidmi v rámci křesťanského společenství. Na Silvestra se scházíme u příležitosti poděkování za občanský rok a vzpomínání na lidi, kteří ten rok odešli. Další bohoslužba je i na Nový rok.

V kostele máme betlém, vánoční stromeček a adventní věnec. Římskokatolické biskupství navíc vymyslelo akci, kdy do třiceti kostelů rozmístilo různé figurky z papírového betléma, které si můžou lidé vyzvednout a doma si betlém slepit.

Jaké máte plány na příští rok?

Letos jsem teprve přišla do Brna, takže se tu zatím stále zabydluji a plány tvořím postupně. Osmého ledna ale proběhne brněnský brunch, tedy něco mezi snídaní a obědem. Je to nápad, který jsem si přinesla z doby svého působení na farnosti v Praze, tady tuto akci pořádáme jednou za měsíc symbolicky v neděli. Smyslem je umožnit setkání na faře nejen sousedům, ale i komukoliv, kdo chce přijít, dát lidem příležitost sednout si spolu, popovídat si a vzájemně se seznámit. Kromě toho se tu už asi pět let schází čtenářský klub. Byla bych ráda, aby přibylo víc kultury, třeba koncerty nebo divadlo. Myslím si, že kostel se nemusí omezovat na duchovní službu, ale může plnit i společenskou funkci – aby sem zavítali různí lidé, nechali na sebe působit zdejší atmosféru a každý si našel to své.

Na zahradě také chováte včely. Co to obnáší?

Od července mám dvě včelstva, teď spí, proto je neruším. Na podzim jsem je přikrmovala a ošetřila proti nemocem, na jaře pak zkontroluji, jestli jsou v pořádku, případně je znovu ošetřím a nechám je, aby si začaly hledat potravu. Když všechno dobře půjde, koncem května nebo začátkem června budeme mít první med. Když se jim tu bude dařit, určitě jejich řady ještě rozšířím.

Jak vás napadlo pořídit si včely?

Přála jsem si je chovat už dříve, ale v mém předchozím působišti jsme neměli zahradu, takže to nebylo možné. Včely pro mě představují obraz Boží hojnosti, vnímám je jako symbolické dotvoření atmosféry kostela. Ochrana přírody je pro mě důležitá a za jeden ze svých úkolů jako farářky považuji se o ni starat, neomezovat se jen na lidi a budovu kostela, ale kultivovat i prostředí kolem. Včely k tomu podle mě patří. Jsou dnes ohrožené, ačkoliv by bez nich člověk nepřežil. Chtěla jsem jim proto pomoct, nedělám to kvůli výnosu.

Jaké máte se zahradou další plány?

Ráda bych ji víc zkultivovala, aby se tu lidé, co jdou do kostela, cítili příjemně, mohli si tam chvíli posedět nebo si dokonce něco natrhat a sníst. Už jsme vysázeli keře a na jaře navezeme novou hlínu; z té, co tam je, neroste skoro ani tráva. Teď je čas přemýšlet, co tam zasadíme.

Až do začátku letošního roku jste působila v Praze. V čem je podle vás Brno jiné?

Je klidnější – v dobrém slova smyslu. Praha je velmi hektická a mnohem anonymnější než Brno. Líbí se mi, že když tu někam jdu, potkám tam lidi, o nichž tuším, že by se tam mohli vyskytovat. Je tu centrum, které nezasáhlo vystěhovávání tradičních obchodů na úkor prostorů pro turisty s cetkami jako v Praze. Tam je centrum až na výjimky vybydlené, přecpané a nevkusné, což je škoda, protože Praha je jinak velmi krásná. V Brně jsou naproti tomu normální obchody, není problém najít ve středu města třeba domácí potřeby. Kultury je tu také dost, najdou se tu i krásná zákoutí, a když člověk jede na konečnou, dostane se hned do přírody. Začala jsem tu víc jezdit na kole a chodit pěšky.

Jaká byla vaše cesta k víře?

Nebyla jsem vychována v  křesťanské rodině; mí rodiče jsou sice pokřtění, ale víra se u nás nijak nepraktikovala. Rodiče mě s bratrem vodili do kostela na Vánoce, podívat se na jesličky. Chodili jsme tam pravidelně každý rok, což se mi líbilo, takže jsem kostel začala vnímat jinak. Dlouho jsem ale neměla potřebu s někým o víře mluvit, ačkoliv jsem od dětství cítila, že život a veškeré dění má řád a smysl. Díky skautingu a pobytu v přírodě jsem ucelený systém vnímala i tam.  Často jsem přemýšlela nad tím, jaká síla světu ten smysl dává. Přišla jsem na to, že odpověď lze najít v duchovním světě, ale do svých pětadvaceti let jsem tomu nedokázala dát jednu formu. Duchovní svět pro mne byl, a dodnes určitým způsobem je, velmi široký, nechtěla jsem se omezit pouze na jeho křesťanské pojetí.

Co tedy rozhodlo, že se budete ubírat cestou služby křesťanské církvi? 

Šla jsem studovat teologii. Mou zásadní motivací však tenkrát nebyla víra, ale hebrejština, kterou lze studovat na husitské teologické fakultě.  Až tam jsem se setkala se samotnou teologií, vystudovala jsem ji a dostala se tak k lidem z husitské církve. Velmi mě ovlivnil především jeden farář, který byl otevřený jiným náboženstvím i duchovním projevům. I jeho příklad mě přesvědčil, abych se nechala pokřtít a vstoupila do husitské církve, kde jsem se nemusela vzdávat ničeho, co v sobě už mám, a zároveň jsem se mohla stát aktivní členkou církve a později i farářkou. Někteří lidé mají tendenci za sebou spálit mosty, když uvěří, odstřihnout se od rodiny nebo vyhodit knížky. Já si ale myslím, že Bůh je s námi od začátku, musíme se jen naučit vnímat Jeho přítomnost; není potřeba zahodit vše, co bylo.

Jak vypadá běžný den farářky?

Těžko říct, v různé dny plním různé povinnosti. Nejtypičtější je asi neděle, kdy se konají bohoslužby, i s přípravou zaberou celé dopoledne. Odpoledne pak většinou patří návštěvám či procházce se synkem a se psem. Přes týden máme někdy schůzi farářů, jindy jdu na návštěvu nebo doma píšu texty. Kromě toho mám úřední hodiny, kdy musím být v kanceláři a na telefonu, někdy se účastním různých projektů jako je například Živá knihovna, v rámci které vyprávím studentům, co dělá farář nebo farářka. Také oddávám a pohřbívám. Prostě záleží na tom, co je zrovna třeba.

Snažíte se o dialog mezi církvemi?

Rozhodně ano, ale vždycky záleží na konkrétním společenství a jeho faráři. V Brně máme dobré kontakty s ostatními sbory, jen v  okolí Botanické je jich pět. Scházíme se asi jednou za čtvrt roku, někdy i častěji; probíhají různé tradiční akce jako Týden modliteb za jednotu křesťanů v lednu, začátkem léta pak Noc kostelů, na podzim se konají tradiční ekumenické bohoslužby. Dialog mezi církvemi je u nás živou fungující praxí, beru ho jako vzájemné obohacení. Zároveň ale nejde nařídit, je k němu zapotřebí otevřenost a zvědavost. Když je někdo přesvědčený, že jeho církev je jediná správná, těžko bude cítit potřebu navazovat vztahy s ostatními.

Máte pro čtenáře a čtenářky na závěr nějaké vánoční poselství?

Vánoce jsou označovány za svátky radosti, lásky a pokoje; aby to byla pravda, musí to vycházet zevnitř. Iluze, že toho dosáhneme, když budeme mít naklizeno, napečeno a navařeno, je krátkozraká a prázdná. Hledat opravdové hodnoty ve vlastním nitru bychom se měli snažit nejen na Vánoce, ale po celý rok. Vánoce si udělejme takové, jak to každý z nás cítí, bez ohledu na to, co nám říká okolí – ať už se náš stůl bude prohýbat jídlem a nakoupíme kupy dárků, nebo ne.

 

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s