Utrpení mladého Adama: Recenze knihy Pouštní včela od Veroniky Matysové

Kristýna nechce chodit s Adamem. Adam se chce zabít. Islamistický diktátor chce zabít co nejvíc bezvěrců. Walter chce zabít diktátora. Monica chce všemu přijít na kloub. Ghida se s ní nejdřív nechce kamarádit, potom ale už chce. Jak to jde dohromady?

Pouštní včele docela přirozeně. Po expozici, která nás za pomoci fiktivní blízkovýchodní země i fiktivních postav (potěšila alternativní realita, kde USA už měly prezidentku) vtáhne do zcela reálné a aktuální problematiky vzrůstající hrozby terorismu, se seznámíme s hlavním hrdinou Adamem. Ten se vyznačuje především tím, že strašně trpí a jeho život už nemá smysl, protože ho odmítla holka. Prožívá nesnesitelná muka, do deníčku si píše citáty z Utrpení mladého Werthera, a protože u sebe objevil sociopatické tendence, rozhodne se radši to celé ukončit. Zrovna když v Americe pracuje na pomalém uchlastání se, zachytí zprávu o tajné operaci americké vlády, která rekrutuje sebevrahy. Přihlásí se a odjíždí na vojenskou základnu kdesi v arabské poušti…

Ačkoliv bych dle obálky a anotace čekala víc akce, je kniha napsané velmi čtivě, děj svižně odsýpá a čtenář se rozhodně nenudí. Postupně odhalujeme Adamův příběh i důvod, proč se ocitl na sebevražedné misi. Osobně bych možná upřednostnila místo pitvání se ve vznešeném smutku dalšího zhrzeného chlapečka, který neunesl skutečnost, že objekt jeho touhy je ve skutečnosti člověk z masa a kostí s vlastní vůlí, větší prostor pro ostatní aktéry příběhu. Například dynamika mezi šéfem tajné služby Walterem Greenem, islamofobním fanatikem, kterého pohání touha po pomstě za osobní tragédii, a jeho přítelkyní Monicou, reportérkou, jejímž velkým vzorem v kariéře je muslimka Ghida, mi přišla naprosto skvěle vymyšlená a zasluhující si víc pozornosti. Klidně bych si přečetla příběh jen o těch třech. V Pouštní včele ale autorka klade důraz na Adama a jeho vztah ke Kristýně, z nichž si ani jeden nezískal mé velké sympatie – Adam svým ubrečeným poraženectvím a Kristýna proto, že postupně začala Adamovi zcela cíleně ubližovat, bez jakékoliv logické motivace. Člověk ale nemůže chtít všechno, kdyby kniha byla příliš dokonalá, a jak bych se s tak vysokou laťkou mohla dostatečně těšit na další, která už je na spadnutí?

Pokud to ještě někomu není jasné, celkový dojem je pro mě i přes zmíněné výhrady pozitivní. Ke konci příběh skvěle graduje, takže jsem si do poslední chvíle nebyla jistá, jak všechno skončí, a finále mě díky tomu o to víc dostalo. Všechno do sebe zapadá, postavy mají jasné motivace a cíle (možná kromě Kristýny), postupně se pod tlakem okolností vyvíjejí a mění se i jejich pohled na okolí, a všechno včetně výletů do mysli sebevraha je podáno srozumitelnou, přístupnou formou. Na závěr musím ale přeci jen zmínit jednu věc, která knize citelně chybí. Nemám v ní podpis autorky…

Zdroj úvodního obrázku: http://www.podporaceskychautoru.cz/

Reklamy

Kateřina Šedá: Brnox je vesnice ve městě

Ačkoliv je Kateřina známou osobností nejen v brněnském veřejném prostoru a její průvodce po místní vyloučené lokalitě Brnox vzbudil velké ohlasy, její činnost jsem zaznamenala až díky pořadu Ano, šéfe!, kde těmito místy provázela štáb. Její práce mě okamžitě zaujala a Kateřina k mé velké radosti souhlasila s rozhovorem. Do kavárny v centru Brna jsem se přihnala se zpožděním, naštěstí jsem ji ale ještě zastihla. Přes toto faux pas byla Kateřina velmi milá a bezprostřední; z obvykle půlhodinového rozhovoru se vyklubaly dvě hodiny zajímavého vyprávění, jehož druhou část vám přineseme příště. Autorkou úvodní fotografie je Lucrezia Portanová.

Jak jste se dostala ke spolupráci na pořadu Ano, šéfe!, kde jste Zdeňka Pohlreicha s jeho týmem provázela po Cejlu a okolí?

Když jsem pro knihu dělala terénní výzkum, nabídl mi režisér Filip Remunda, který točí některé díly Ano, šéfe!, jestli bych je neprovedla Cejlem. Souhlasila jsem, i když samotnou restauraci U Vlka jsem neznala; kvůli špatnému umístění ji neznal nikdo.

Pomohlo majiteli natáčení?

Nejdřív byl velmi zdeptaný a vypadalo to, že Pohlreich jeho podnik odsoudil k zániku. Nechtěl to ale vzdát i kvůli tomu, že utratil mnoho peněz za rekonstrukci, nakonec vyměnil kuchaře a svůj podnik přejmenoval na jídelnu. Kolem jedné odpoledne mívá frontu a vyprodaná jídla. Daří se mu dobře, ale nemyslím si, že díky Pohlreichově pořadu.

Jak vznikl nápad na průvodce Brnox?

Oslovil mě jeden ze zakladatelů Ghettofestu Pavel Strašák, jestli bych pro jejich festival něco nevymyslela. Začala jsem tu lokalitu častěji navštěvovat a došlo mi, jak málo ji znám. Lepší, než udělat velkou jednorázovou akci, se ukázalo do výsledku začlenit samotný proces poznávání. Z toho jsem vycházela.

Knihu jste rozčlenila do barevných tras na základě témat, například bílá je víra a tradice a žlutá se týká jídla. Proč právě takto?

Většinou jsou podobné knihy rozvržené podle míst. Původně jsem chtěla každý dům zpracovat jiným způsobem, ale bylo to časově náročné a když jsem mluvila se všemi lidmi v jednom domě, témata se tříštila a celý koncept se rozpadal. Snažila jsem se proto přijít na způsob, jak postavit kostru průvodce, a protože se určitá témata začala opakovat, dávalo smysl pojmout průvodce podle nich.

Jak vás místní přijali?

Velmi vstřícně. Romové často mluví hlasitě a bílá populace si to chybně zaměňuje s agresivitou. I když to tak na první pohled působí, myslím, že jsou naopak daleko přátelštější; volají na vás na ulici a když se bavíte s jedním, přijde dalších deset. Funguje to tam podobně jako na vesnici, což mi připadá sympatické. Můžeme kritizovat, jak to tam vypadá, že je tam nepořádek – na druhou stranu se lidi chovají jako doma v obýváku, neuzavírají se před okolím. Myslím, že něco z jejich otevřenosti a bezprostředního chování bychom měli převzít.

Narazila jste s kolegy během výzkumu na nepředvídané problémy?

Řada lidí nechtěla být v knize jmenovaná, i když mají co říct, protože například pracují načerno. Chtěli, abych jim pomohla, ale to je těžké, pokud nemůžu publikovat, co a kde dělají. Na skutečnost, že stovky věcí vůbec nebudu moct zveřejnit, jsem nebyla připravená.

Co bylo pro vás během výzkumu nejzajímavější?

Nepočítala jsem s tím, že se v lokalitě, o které kolují nelichotivé legendy a člověk nemá důvod tam vystoupit a jít se rekreovat, budu cítit dobře. Že mě bude bavit trávit čas s tamní komunitou, ani s tím, že bych si ji klidně vybrala i dnes při rozhodování, kde budu trávit čas. To považuji za nejdůležitější sdělení celého průvodce.

S jakými reakcemi se publikace po vydání setkala?

Převažovaly pozitivní – od kritiků i od lidí z lokality. Přišly ale i ty méně příznivé; ještě před vydáním jsem například dávala rozhovor Mladé frontě Dnes, kde se objevila spousta rozhořčených komentářů. Nevztahovaly se však přímo ke knize, ale k tématu Romů. Nemá smysl je číst – nehodnotí, co říkám, ale vlastní zkušenosti jednotlivců, objevilo se i posílání do plynu.

Kritické články vyšly i na serveru Romea.cz, kde byl Brnox označen za „průvodce po špinavých kuriozitách“. Co si o tomto označení myslíte?

Nemohu říct, že by mě to zdeptalo, spíše překvapilo. Nic z toho, co jsem popisovala, jsem nehodnotila. Když jsem například mluvila s lidmi, kteří tvrdili, že viděli UFO, nevysmívala jsem se jim, přistupovala jsem k nim s respektem. Pokud má někdo pocit, že je ukazuji jako důvěřivé blázny a snažím se upoutat za každou cenu, svědčí to o jeho vnímání světa.

Dělala jsem například rozhovor s geniálním mladým klavíristou Radkem Bagárem. Chtěl nám něco zahrát, ale klavír měl trochu rozladěný, zahrál nám proto i den poté u paní učitelky. Podle Romey jsme ale chtěli ukázat, že on má rozladěné piáno, zatímco ve městě je naladěné. Nechápala jsem to. Nic negativního jsme za tím nehledali, ke všem přistupuji stejně. Naše společnost je však tak křečovitá, že se nesmí říkat ani citově nezabarvená pravda. Největší váhu podle mě má práce v terénu – když se tam dva a půl roku pohybuji a obcházím dům po domu, budu mít jinou zkušenost než někdo, kdo sedí v Praze v redakci.

Postupovala byste dnes i po zkušenostech s kritikou stejně?

Ano. Kvůli tlaku na přílišnou korektnost se do průvodce ty nejzajímavější věci nedostaly. Učitelé a učitelky z lokality se mnou často nechtěli mluvit, nakonec jsem našla jednu, která už odešla. Popisuje jejich frustraci. Výuka se podle ní každý den mění v boj. Samozřejmě ale netvrdím, že nikdo, kdo tam pracuje rád, neexistuje. Třeba v Muzeu romské kultury denně probíhají kurzy doučování dětí a myslím, že tito lidé odvádí skvělou práci.

Nemyslíte si tedy, že Brnox posílil stereotypy proti Romům, jak tvrdí odpůrci publikace?

Nemyslím. Nechci generalizovat, snažím se ukázat konkrétní příběhy. Pro mnoho čtenářů kniha komunitu  polidšťuje. Neztotožňuji se s názorem, že lokalitě se dá pomoct pouze tím, že budu v knize prezentovat věci, které se na tom místě podařily. Podle mě se jí dá pomoct právě tím, že se o všem mluví nahlas. Nemám výčitky, že bych někomu ublížila nebo něco udělala špatně. Nešla jsem do toho s odhodláním všechny stereotypy zbořit nebo vyřešit romskou problematiku, ale neměla jsem ani předsudky. Jde o kontroverzní téma, všichni proto mají svůj názor na to, jak ho správně zpracovat, a nepočítají s tím, že někdo prostě zaznamená, co vidí.

Budete pokračovat v práci v této lokalitě?

Určitě, už na tom pracuji, ale ještě nechci nic zveřejňovat.

Brnox se rychle vyprodal a následovalo druhé, doplněné vydání. Co v něm čtenáři a čtenářky najdou?

Například rozhovor s majitelem Vaší jídelny u Vlka, dále fotografie lidí, se kterými jsme mluvili, módu nebo doplněné rejstříky. Vyzpovídali jsme i pana Abbasiho, majitele prodejny potravin, který dostal sms ve znění „jestli seš muslim, brambory ti nedovezu“. Doma byl dopravním inženýrem. Obchůdky, které působí jako na pokraji bankrotu, často vede elita z Afghánistánu nebo Ukrajiny.

V poslední době prochází mnoho míst v této lokalitě renovací a díky akcím jako Ghettofest začíná pro mnoho lidí být „cool“. Jak vidíte budoucnost Brnoxu vy?

Centrum města se rozrůstá, takže ho změny neminou. Ghettofest je vlaštovkou, lidi tam stráví odpoledne a občas se i vrátí. Bylo by ale naivní si myslet, že se v centru udrží osmnáct zastaváren. Mnoha romským rodinám hrozí vystěhování například do Husovic. Oni sami sice také chtějí často pryč, ale naopak víc do centra – jejich sociální vyloučení je tak hluboké, že si neuvědomují, že vlastně v centru bydlí. Pro mě je velmi těžké k tomuto procesu zaujmout názor; mám to místo ráda a připadá mi zajímavé, ale zároveň tu bují problémy jako drogy nebo prostituce. Brnox zkrátka ještě čeká dlouhá cesta.