Adéla Blažková (Envi Café): Kočky léčí tělo i duši

Když kočičí kavárna Envi café otvírala, mimo jejích chlupatých obyvatelek mne upoutala i energická majitelka Adélka. Vždy mne fascinovaly ženy, které si vybudovaly svůj sen a zapojily do toho i kočky. Bylo mi obrovským potěšením zpovídat mladou a úspěšnou majitelku kavárny, která mne nabila pozitivní energií a přesvědčením, že když si něco moc přeji a zapracuji, tak to jde! Setkání se nekonalo nikde jinde než v kavárně mezi kočičkami.

Vzpomínáte si na svůj první kontakt s kočkami?

Ano, byly mi asi tři nebo čtyři roky a s rodiči jsme jezdili na chalupu. Chodily tam kočky od sousedů, ale i ty toulavé, začala jsem se s nimi hned mazlit a krmit je. Díky tomu se jich sbíhalo čím dál víc, až jsem byla pro svou lásku k nim známá po celé vesnici. Vydrželo mi to dodnes. Vždy jsem chtěla mít kočičku i doma, ale to bohužel za mého dětství nešlo. První jsem si pořídila až ve dvaadvaceti.

Preferujete kočky před psy?

Ano, ale kdybych měla k dispozici dům se zahradou nebo aspoň víc času, pejska z útulku bych rozhodně chtěla.

Co vás osobně s kočkami spojuje?

Jsem energická a zbrklá jako ony, ale během pěti minut jsem schopná se zase uklidnit. Když si něco usmyslím, připomínám rozjetý vlak. Mám svou hlavu a nenechám si do ničeho mluvit. Na druhou stranu ale nebudu dělat něco, do čeho se mi nechce, i v tom jsem kočkám podobná.

Jak vznikla myšlenka založit kočičí kavárnu?

Rozhodla jsem se a šla si za tím. Od začátku jsem věděla, že chci práci, která mě bude bavit, kde budu moct pracovat se zvířaty a pomáhat jim, ale zároveň se tam bude líbit lidem. Kočičí kavárna to všechno spojuje. Věděla jsem, že podobné podniky existují v zahraničí; v době, kdy jsem nad tím začala uvažovat, se navíc v Praze otevřela první kočičí kavárna v republice. Byla jsem se tam podívat, abych načerpala inspiraci, a nadchla jsem se ještě víc.

A v prosinci 2015 jste s kolegyní kavárnu skutečně otevřely.

Vedly jsme ji asi tři měsíce, potom jsme se bohužel pohádaly a byla jsem nucená odejít a najít si jinou práci. Neskutečně mě to mrzelo, ale myslela jsem si, že kavárnu zvládne vést sama – šlo i o její splněný sen. Během dalších dvou měsíců ji však dovedla skoro ke krachu. Chtěla celý podnik prodat, s čímž jsem rozhodně nesouhlasila. Dohodly jsme se tedy, že jí vyplatím odstupné a kavárnu povedu sama.

Jak se vyrovnáváte s tím, že jste teď na provoz sama?

Utáhnout všechno sama je hodně těžké, dva už jsou zase moc. Například na starosti s papírováním, marketing nebo dovoz bych potřebovala parťáka, jenže za prvé si ho nemůžu dovolit finančně, za druhé ani nechci, protože ráda rozhoduji sama za sebe a jedna zkušenost mi stačí. Klidně tu budu od rána do večera, ale na vlastní zodpovědnost. Moje osmičlenná kočičí smečka mi všechno vynahrazuje, kdykoliv sem přijdu, pomůže mi od stresu a starostí.

 

Co bylo na realizaci vašeho snu nejtěžší?

Běhání po úřadech, se kterým jsem neměla žádné zkušenosti. Dva roky jsem pracovala v zaměstnání, kde mi vždycky bylo řečeno, co mám dělat. Najednou jsem musela všechno zařizovat sama. Kolegyně byla manuálně zručná, ale papírování a úřady jsem musela obstarat já. Stálo mě to mnoho úsilí a nervů, ale jsem za to dnes ráda, protože už vím, co a jak.

Jednání na úřadech se ale protahovalo, měly jsme všechno připravené k otevření a čekaly na rekolaudaci. Když konečně začal provoz kavárny, nervózní jsem byla hlavně ze začátku. Neměla jsem vystudovanou žádnou podnikatelskou školu ani praxi v oboru, ale když přišel první den, měla jsem pocit, jako bych tu byla odjakživa. Cítila jsem se mnohem uvolněněji, vše jsem brala, jak to je.

A co je pro vás nejnáročnější na každodenním provozu?

Ranní příprava před otevřením kavárny. Jsem tu skoro každý den, musím nakoupit, dodělat dortíky, postarat se o kočky nebo zaplatit fakturu. Jde o nejstresovější část dne, kolikrát opravdu nestíhám – v obchodech jsou třeba fronty, něco se stane s autem a zůstanu s nákupem na půl cesty a podobně. Když ale v poledne otevřu, už jen dodělávám poslední resty a je to v klidu. Všechno ze mě spadne, jsem šťastná, že přišli hosté, a stres je pryč.

Nenarazila jste na problémy kvůli nedostatku odborného vzdělání?

Ne. Mám garantku, díky které jsem si mohla založit živnost. Nemůžu srovnávat, jestli pro mě byl handicap, že nemám školu ani roky praxe, protože neznám nikoho, kdo by to studoval. Nevím, jak by mě to nasměrovalo, určitě by to ale bylo plus. Absolvovala jsem jeden kurz, kde jsem se naučila, jak se starat o kávovar, jak udělat espresso a cappuccino. Něco mě naučil i barista, který nás na začátku navštívil, jinak jsem samouk.

Jak vybíráte dodavatele?

Hledala jsem dlouho a jsem spokojená, od toho současného odebíráme kávu i čokoládu. Chtěli jsme něco originálního, co nenajdete v každé brněnské kavárně. Nabízíme stoprocentní arabiku praženou ve Španělsku, která je silnější a má nakyslejší chuť než italská káva. Vůbec neuvažuji nad tím, že bych dodavatele měnila.

Co dalšího máte v nabídce?

Doporučuji vyzkoušet naše zákusky; nabízíme i bezlepkové, bez laktózy či veganské. Na své si ale přijdou i milovníci klasických cukrovinek. Některé odebírám od své garantky, která provozuje malé cukrářství v rodinném domku, zbytek připravuji sama – například cheescake, bábovku s domácí šlehačkou nebo jablečný závin. Baví mě i experimentovat a zkoušet stále nové věci.

Jaké máte s kavárnou další plány?

Je jich spousta, například rozšířit nabídku o víc dezertů, salátů a smoothies a navázat spolupráci s dalšími útulky. Ale když jsem v tom sama, není to jednoduché a od myšlenky k realizaci bývá dlouhá cesta. Chci na této oblasti zapracovat; píšu si seznam priorit, ale jde o malé krůčky. Chtěla bych čím dál víc propagovat útulky a zvířata, o která se starají, takže uvítám jakýkoliv nápad na akci i od veřejnosti.

Existuje někdo, komu byste návštěvu vaší kavárny nedoporučila?

Spíš bych lidi ráda poprosila, aby se už doma zamysleli, jestli je právě kočičí kavárna pro ně to pravé. Mám na mysli hlavně rodiče s dětmi, pro které existuje spousta podniků s dětským koutkem, kde si můžou v klidu hrát; to u nás není. Dnes se nám ale příliš nestává, že by děti rušily ostatní hosty. Jedná se maximálně o jeden z deseti případů, ale nikdy nenastane žádná vyhrocená situace. Problém jsme měli jen ze začátku, kdy tento typ kavárny byl pro všechny novinkou a hosté si nebyli jistí, jak se chovat. Vše ale lze vyřešit domluvou.

Jak trávíte volný čas?

Když tu mám všechno hotové, zajdu si občas do jiné kavárny, většinou ráno nebo dopoledne. Kromě toho si vyhrazuji aspoň jeden volný den v týdnu – mám naštěstí spolehlivé brigádnice, takže můžu jít třeba do přírody a vypnout.

Máte i nějaké chovatelské ambice?

Ne, navštívila jsem sice různé výstavy, ale jen jako divák, ne se svou kočkou. Neláká mě to, kdybych si měla vybrat mezi šlechtěnou kočkou nebo nějakou z útulku, tak budu preferovat útulek. Láká mě útulkům pomáhat, ať už v rámci své práce nebo osobního života.

Co byste čtenářům vzkázala na závěr?

Nebojte se věnovat tomu, co vás baví – i když je to dřina, je to také velmi naplňující. A pokud potřebujete vypnout a relaxovat, přijďte se pomazlit s našimi kočičkami, léčí tělo i duši.

Reklamy