Hana Sheala Grygarová: Trance je nejlepší hudba!

Se Shealou jsme se poznaly přes Facebook. Když jsem zjistila, že nejen hraje jako DJ na trance akích, ale také je organizuje a ještě má vydanou vlastní skladbu, chtěla jsem si s ní o tom popovídat. Protože má omezenou schopnost pohybu, navštívila jsem ji u ní doma a o trance hudbě jsem se toho dozvěděla tolik, že už se nemůžu dočkat své první akce.

Jak bys nezasvěcenému vysvětlila, co je trance?

Je to nejlepší hudba, co existuje!

V čem je jiná než ostatní žánry?

Je to jeden ze směrů taneční hudby, je rytmicky bohatý a díky tomu se na něj skvěle tančí. Já ale potřebuju i melodii.

Jaký je rozdíl mezi rockovou a taneční hudbou?

Rockové písně mají strukturu sloka-refrén, která se v taneční hudbě neobjevuje, protože není postavená na vokálech. Hlavní je rytmický základ, zpěv je něco navíc. Jako specifický žánr se taneční hudba začala vyhraňovat, když hudebníci chtěli vynalézat nové zvuky, přes funk nebo vliv afrokaribských rytmů – zkrátka takové, kterých nebylo možné dosáhnout pomocí klasické sestavy jako symfonický orchestr nebo kytary a bicí.

Jakého umělce bys doporučila lidem, kteří o trance nic neví?

Třeba skupinu Dash Berlin, která dělá taneční hudbu se současným zvukem a spoustou vokálů. Paul van Dyk je také skvělá volba, je na scéně dlouho a jeho produkce je stále kvalitní. Z undergoundu doporučuji Astrixe, dělá věci na pomezí psytrance a trance. Pro lidi, kteří poslouchají jiné žánry, je velmi přístupný ještě Giuseppe Ottaviani.

Co posloucháš ty?

Je toho hodně, ale nejradši mám tech trance a psytrance. Kdybych měla vybrat své nejoblíbenější interprety, je to Talla 2XLC, Jordan Suckley a Tropical Bleyage. Naopak příliš nemusím bigroom house, připadá mi to jako zvuk zubní vrtačky s kopírkou.

Jak ses k trance hudbě dostala?

Jako každé dítě jsem měla „telecí“ období, kdy jsem poslouchala boybandy typu New Kids on the Block, pak jsem objevila rockovou hudbu a chodila do Kabinetu Múz, kde se pořádaly akce s hudbou šedesátých let. Bylo to chvíli po revoluci, takže šlo trochu o vymezení se proti starému režimu, kdy tyto písně byly zakázané. Naposlouchala jsem to a začalo mi tam něco chybět. Jim Morrison kdysi prohlásil, že rock je mrtvý, tak jsem si řekla, že když to stejně jako já cítil i tak významný rockový muzikant, budu hledat jiný zvuk. Dostala jsem se k Depeche Mode a pochmurným elektronickým věcem, velmi mě oslovil styl brněnské kapely Bullerbyne. Od toho jsem se dostala k trance, ale dnes už neřeším přesné žánrové vymezení nebo underground versus mainstream, mám vlastní cestu.

Jak se scéna vyvinula od doby, kdy jsi s tímto žánrem začínala?

Velmi, po stránce hudební i lidské. Stále je to napůl disko, ale i to se proměnilo – zmizely odrhovačky typu Captain Jack, které mě otravovaly v devadesátých letech. Vyskytuje se sice určitá nostalgie po té době, zároveň se ale vyvinula spousta nových zvuků jako je třeba psytrance.

 

Kdy jsi začala sama hrát?

Asi v roce 2003; nejdříve jsem dva roky trénovala, než jsem přišla za organizátory jedné akce, jestli tam můžu hrát. Ačkoliv jsem se cítila malinkatá, takovou drzost už asi nikdy mít nebudu, dnes už mám mnohem menší odolnost. Hraní bylo úžasné, ale pak jsem vyhořela a čtyři roky se mu vůbec nevěnovala. O trance není až takový zájem, je složité se prosadit, dnes už je ale akcí víc než dříve.

Jaké důvody člověka vedou k tomu, postavit se za DJský pult?

Jednak mám ráda hudbu, jednak se mi líbí se mi být středem pozitivní pozornosti a pracovat na své asertivitě. A když se pustíš do tancování, hraní si tě najde. Jsou ale potřeba peníze. Dnes už je technika sice dostupnější, ale je zase těžší prorazit. Kdo nezačal, stojí opodál.

Kdybych se tedy dnes rozhodla být trance DJ, mám šanci?

Situace dnes není jednoduchá, když ti chybí technika a kontakty, navíc se na elektro scéně vyskytuje spousta sexismu. Když jsi hezká, pozvou tě, aby sis zahrála a jako DJ můžeš uspět, ale aspoň v Brně bys nemohla hrát trance; v Praze je možností víc.

Vydává a hraje většina DJů i vlastní produkci?

Každý DJ hraje cizí věci. Může mít vlastní produkci, ale nemusí. Většinou docela dlouho trvá, než se naučí dobře hrát na nástroj a dá všechno dohromady. Když si vytvoříš fanouškovskou základnu na tom, že hraješ cizí věci, nemusíš mít vlastní hudbu.

Ty ale vlastní věci skládáš.

Ano, ale skutečně to není to pro každého. Já jsem hrála na klavír, takže jsem dostala hudební průpravu a říkala jsem si, že bych to mohla zkusit. Spousta lidí s tím začala, aby podpořila svoji kariéru DJ; já proto, že mám v hlavě spoustu hudby, ale ještě ji neumím napsat.

Pouštíš svou tvorbu i na akcích?

Když máš vydanou jednu věc, je to jiné, než když jsi producent s dvaceti skladbami – to se domluvíš, že uděláš producent set a dovezeš vlastní remixy poskládané jinak, než jsou veřejně k dostání. Někteří lidé se tím živí, žijí po hotelech a neustále někde hrají, skvělé je taky dostat se do zahraničí. Pro mě je to hrozně vyčerpávající, takže to nedělám.

Jak jsi s vlastní tvorbou začala?

V roce 2012 jsem si zlomila kotník, když jsem jela na akci. Trčela jsem potom v regeneračních ústavech, měla jsem počítač, ale žádný internet, tak jsem začala skládat. Zatím jsem se dostala jen k jednomu vydání, mám vlastní track se slovenským producentem Jacobbem a vznikly už dva remixy.

Chystáš nějakou další skladbu?

Zatím ne, mám omezenou zásobu energie a musím si vybírat priority. Momentálně je na prvním místě Mindcircus a s tím je spousta práce. Na skládání je čas, když nejsou jiné povinnosti, trochu to připomíná hraní počítačových her. Začneš, myslíš si, že uděláš jenom kousek a najednou jsou čtyři ráno.

Kromě hraní a skládání organizuješ i vlastní akci Mindcircus. Povíš nám o ní něco víc?

Je to festival, který chce jít mimo provařená místa a velká jména, peníze dám radši do reklamy. Naposledy jsme byli v Bajkazylu a jsem velmi spokojená. Zítra se uvidíme v klubu Eleven, tak všichni přijďte!

Kdo všechno zahraje?

Hlavní hvězdou je Kristy Jay ze Slovenska, zahraje ale i DJ Bone, DJ Zagio a já.

Setkala ses s nějakými předsudky proti fanouškům trance?

Pro technaře jsme málo intelektuální, pro rockery jsme nepochopitelní, metalistům se to paradoxně líbí. Kdo přijde úplně zvenku, myslí si, že DJové jsou mimoni, ale tak to není. Jde o velmi extrovertní pozici, nepotřebujeme do sebe ale tlačit spoustu drog. Někteří možná ano, o tom nic nevím. Když přijel Tomáš Haverlík, chtěl jen zázvor a dva litry vody. Drogy jsou v trance scéně asi rozšířenější než v běžné populaci, ale ne v ohrožující míře. Nájezd psychiatrů a sociálních pracovníků nepotřebujeme!

Jak je trance scéna vstřícná k handicapovaným?

Vidím posun k lepšímu, nazvala bych to ale inspiračním pornem – třeba na holandském festvalu Luminosity vytáhli postiženého DJ, co nikdy předtím nehrál, a ukazovali ho trochu jako cvičenou opici. Na druhou stranu ale umí a vydřel si to, a není chyba postižených DJů, když se o nich mluví víc v souvislosti s jejich handicapem než hudbou. Mně zajímá hlavně jejich hudba.

Co ještě děláš kromě trance?

Mám neziskovku Rozpouštíme bariéry, která se snaží dostat handicapované na otevřený trh práce, kromě toho jsem se znovu dostala na studium psychologie. Spousta lidí mi říká, že toho dělám moc a měla bych něco z toho opustit, ale pro mně je všechno propojené. U jednoho vždycky načerpám energii na to druhé a dávám si pozor, abych se nezahltila.

Reklamy