Kamila Rubaninská: Všechno má řešení, jen je třeba ho najít

Kamila je ředitelka české divize ATT, což je největší světový poskytovatel telekomunikačních služeb a také firma, kde pracuji. Když jsem se svému manažerovi zmínila, že píšu tento blog, navrhl mi, abych si s ní popovídala. Nejdřív jsem byla nervózní a nevěděla jsem, jestli si na mě tak důležitá osoba vůbec udělá čas, jakékoliv obavy se ale ukázaly jako zbytečné. Sešly jsme se v kavárně vedle naší firmy a rozhovor byl natolik příjemný, že se docela protáhl. Kdyby Kamila neměla další povinnosti a já nemusela běžet na směnu, určitě bychom si povídaly ještě déle, připadala jsem si jako na kafíčku s kamarádkou. 

V Brně pracuješ od října 2016. Jak se ti tu líbí?

Velmi! Oproti Londýnu je tu klidnější prostředí a pokojnější život, i lidi mi připadají uvolněnější. V Londýně člověk vyjde z domu a hned je všude kolem plno lidí, neustále spěchají, až do sebe vrážejí, nic takového v Brně nezažívám. Přesto je tu spousta možností, co dělat, sport, příroda… Moje práce je náročnější a je jí víc, ale to jsem čekala.

Oficiální název tvé pozice zní Director of Operations. Co si pod tím máme přestavit?

Těžko se to popisuje, protože náplň mé práce se neustále vyvíjí. Mým hlavním úkolem je zajistit, aby lidé v týmu věděli, kterým směrem se mají ubírat – musím propojit obecnou strategii s naší každodenní činností. Kromě toho mám na starost spolupráci se  zákaznickými centry nejenom v Bratislavě, ale i po světě, a dalšími organizacemi. Vypadá to sice, že máme v Brně velký tým, ale je jen malou součástí celku.

Co tě na práci nejvíc baví?

Zpětná vazba na naše rozhodnutí, která lidi ovlivňují, je pro mě tím nejzábavnějším, ale zároveň i nejtěžším. Moje práce zahrnuje různé oblasti: obchod, jednání s interními partnery nebo manažery – ti mají zase zodpovědnost za své týmy a to, co já dělám na celkové úrovni, dělají oni v menším měřítku. Každý, s kým přijdu do styku, je odlišný a má svoje silné stránky, proto se učím i já od nich, což mě posunuje dál. Baví mě i obecně řešit problémy – všechno má řešení, jen je třeba ho najít.

Jaký je nejlepší postup, když chtějí zaměstnanci předat vedení zpětnou vazbu a vlastní nápady?

Nejlepší je si nejdřív popovídat se svým manažerem a následně písemně zdokumentovat, co jste řešili. Zkrátka dostat cokoliv, co chcete sdělit, ke kompetentní osobě a nezahodit pak svou myšlenku s tím, že je vyřešená. Udržte si nadšení ze svého nápadu a snažte se vytrvat.

Jak lze podle tebe nejlépe motivovat zaměstnance?

Na to nemám žádný univerzální recept; každého motivuje něco jiného a dobrý manažer by měl vědět, jaké má kdo potřeby, co ho zajímá a jak toho konkrétně využít. Důležité je také ocenit dobrou práci, poznat, kdo si váží toho, co dělá, a věnovat se mu. Podle mě ale není hlavním úkolem manažera lidi motivovat, aby je práce bavila a posouvali se – to musí vycházet z člověka samého.

Bylo tvým záměrem pracovat v IT?

Když jsem nastupovala na vysokou školu, nevěděla jsem přesně, co chci dělat. Díky profesím rodičům jsem zvažovala buď lékařství nebo business. Otec mi ale říkal, že být lékařem na Slovensku není velká výhra a já tenkrát do zahraničí nechtěla. Vyhrála proto druhá možnost; lákalo mě také, že hned po škole mohu začít pracovat. Zjistila jsem, že s němčinou se daleko nedostanu, proto jsem odjela do Ameriky naučit se anglicky a něco si přivydělat, pak jsem začala pracovat v marketingu ve společnosti Incheba, abych nabrala zkušenosti. Po škole jsem se rozmýšlela mezi bankovnictvím a IT, nakonec jsem nastoupila do ATT.

Vystudovala jsi také PhD v oblasti marketingu a několik let ho učila na univerzitě. Jaký je rozdíl mezi akademickou a business sférou?

Na univerzitě je prostředí soběstačnější, volnější a otevřenější než v businessu. PhD student má svoje téma, do kterého se absolutně ponoří, dělá výzkum, spolupracuje s kolegy, stanoví si hypotézy, testuje, zkrátka vytváří jeden velký produkt a je na něm, s čím přijde. Jako učitel má zase zadání předmětu, připravuje si materiály, učebnice, zkoušky – má ve způsobu vedení kurzu také hodně volnosti. Firmy jsou naproti tomu víc orientované na dosahování výsledků a zisk, strukturovanější, specializovanější. Konkrétně v ATT snad není jediný člověk, který by znal všechna oddělení.

Přemýšlela jsi někdy o tom, že v akademické sféře zůstaneš?

Na univerzitě jsem pracovala na poloviční úvazek. Po pěti letech jsem byla pozvaná na pohovor, kde mi oznámili, že tam buď můžu zůstat na hlavní pracovní poměr, nebo budu muset skončit. Pracovala jsem u toho v ATT, věnovala se koníčkům, sportu a partnerovi. Všechno jsem skloubit nemohla, proto jsem odešla – bylo to pro mě spíš hobby, které by mě neuživilo. Do budoucna nevylučuji, že se k učení vrátím, teď to je bohužel z časového hlediska nereálné. Ráda dělám věci naplno nebo aspoň jak nejlépe to jde, takže radši méně činností pořádně než více polovičatě.

Čím si dobíjíš energii?

Aktivním pohybem – dělám kickbox, jezdím na kole a chodím do posilovny. Skvěle se u toho vyresetuju a na nic nemyslím. Když mám velmi náročný trénink, přirovnala bych to skoro ke stavu opilosti – alkohol nepiju, takže mojí drogou je sport. Kromě toho se ráda setkávám s přáteli, chodím do sauny a potřebuju svých osm hodin spánku. Teď jsem se navíc začala zabývat cchi kung, což je práce s energiemi, a často chodím na procházky – ty pro mě taky představují určitou formu meditace.

Zažila jsi jako žena v IT někdy diskriminaci?

Nikdo mi přímo neřekl, že to není pro ženy. Vzpomínám si ale, že když jsem přišla do Brna a kolega se dozvěděl, že budu mít na starosti tento tým, byla jeho reakce: „To bych do tebe neřekl!“. Ptala jsem se proč a on odpověděl, že jsem na takovou pozici příliš milá. Řekla jsem mu, že někoho takového asi potřebují.

Myslíš, že ženy stále mají v technických oborech těžší pozici než muži?

Dnes je podpora žen tak vysoká, jako ještě nikdy předtím. Je potřeba toho využít, být proaktivní a hledat příležitosti, neříkat si „já jsem žena, to se mi nepodaří“. Možná toho musíme pro stejný výsledek udělat víc než muži, protože výchova je v našich zemích stále tradiční a zatímco chlapci jsou vedeni ke zodpovědnosti, o děvče se někdo postará. Sociální nastavení tak ženu nepřipraví na to, být úspěšná a průbojná. Mně možná pomohlo, že jsem jako starší sestra určitou zodpovědnost měla, ale třeba u pohovorů jsem často zažila, že si ženy nevěřily, ačkoliv byly perfektně připravené. Když jsem se jich zeptala, co by mohly přinést do týmu, mluvily o tom, co všechno ještě nevědí a neumí – já se ale neptala na to, co neumí. Chci ženám vzkázat, aby se nebály za sebe bojovat a byly otevřené příležitostem místo strachování se, že ještě nejsou dobré.

Co člověk podle tebe potřebuje, aby dosáhl kariérního úspěchu?

Hlavní je přístup – být otevřený možnostem, umět uznat vlastních chyby a spolupracovat s ostatními. Člověk musí přinášet vlastní nápady a přemýšlet, jak se věcí dají udělat, ne hledat důvody, proč to nejde. Další důležitou věcí je komunikace. Když si necháte pro sebe, co všechno umíte, nebo nedokážete s druhými spolupracovat, nepomůžou vám ani skvělé schopnosti. Ceněný je i drive a proaktivní přístup, kdy hledáte nové výzvy a nesedíte tam, kam vás posadili, a podávání stabilních výsledků, ne týden zamakat a říct si, že jste se ukázali a už se nemusíte snažit. Nikdo není dokonalý, vždy se můžete naučit něco nového, stavět na svých silných stránkách a vylepšovat ty slabší.

Stíháš toho opravdu hodně. Co ti pomáhá si účinně zorganizovat čas?

Nejvíc mi v poslední době pomohlo svůj přístup úplně přehodnotit: dříve jsem měla spoustu meetingů a dalších aktivit, takže mi zbývalo velice málo času na ty nejdůležitější věci – a to nejen v práci, ale i v soukromí. Proto jsem si stanovila, kde moje účast opravdu přinese přidanou hodnotu, a vše ostatní omezila. To mi poskytlo prostor, který můžu vyplnit, i víc času na přemýšlení – jak věci dělat lépe, efektivněji a udělat si pravidelně čas na ty činnosti, které sice svádějí k odkládání na později, ale z dlouhodobého hlediska jsou velice důležité. Velmi mi v tom pomáhá delegace na ostatní – máme ve firmě mnoho úžasných specialistů, kteří spoustu věcí dokáží udělat mnohem lépe než já, nebo tím mohou získat příležitost naučit se něco nového.

Máš nějaké konkrétní tipy na plánování?

Snažím se na maximum využívat Outlook, také si všechno okamžitě píšu do kalendáře, abych se k tomu už nemusela vracet – například hned, když odpovím na email. Když mi bylo třináct, rozepisovala jsem si dokonce konkrétní časy, kdy mám co dělat, jako třeba v sedm vstávat, v sem dvacet snídaně… Podobný přístup se mi hodil i u PhD – zdá se, že tři roky je hodně, ale práce je spousta, rozkouskovala jsem si ji proto na menší části a stanovila si pro ně deadliny. Když jsem viděla, že jsem stále neskončila s jedním a mám začít další, věděla jsem, že musím svou práci zefektivnit. Dnes už to tak nehrotím, ale je to užitečný přístup. V situaci, kdy mám udělat deset věcí, si řeknu, co stoprocentně musím vyřešit, a vše ostatní odsunu, dokud to nedodělám.

 

Reklamy

Babička: Je důležité chodit k volbám!

Gymnazistka Jitka Šlinzová mi dala k posouzení svoji slohovou práci, ve které měla za úkol udělat rozhovor se starším člověkem. Vybrala si svou babičku a místo vzpomínek se jí zeptala na její názory ohledně dnešní politické situace. Výsledek skvěle zapadá do konceptu blogu a zalíbil se mi natolik, že jsem jí nabídla jeho publikování. Dál už promluví autorka:

Moje babička je po všech stránkách zajímavá žena. Nikdy mě nepřestane udivovat – procestovat celou republiku na skútru, být podezřelá z kódování zpráv pomocí tajného způsobu přípravy svačiny a vychovávat tři děti v období nejtužšího socialismu? Pro ni žádný problém. Ráda poslouchám vzpomínky na nejrůznější období jejího života, je ale něco, co na ní obdivuji ještě víc. Ani ve svých dvaaosmdesáti letech totiž neztrácí rozhodnost, energii a zájem o aktuální dění – a právě o něm jsem se rozhodla si s ní dnes popovídat.

Velkou část života jsi prožila v období socialismu. Když přišla Sametová revoluce, jak jsi ji vnímala?

No… že se to snad trošku polepší (smích). Za minulého režimu to bylo tak, že co vládnoucí vrstva vymyslela, to jsme museli poslouchat a nebylo proti tomu odvolání… a lidi se báli něco říct. A to je ta změna, v demokracii nevládne jeden člověk nebo třeba strana, ale každý do toho má nějakým způsobem co mluvit. Každý má stejná práva i povinnosti, dřív měli povinnosti všichni a právo jenom někdo.

Taky jsem čekala, že když se změní režim, budeme moct jezdit do zahraničí, hlavně na západ, tam jsme předtím nesměli. A že na hranicích nebudou vždycky celní prohlídky. Dřív to bylo strašné, jednou se dokonce celník pozastavoval i nad tím, že jsem měla jiné brýle než na průkazu. Teď tě nebude nikdo takhle zpytovat, jestli něco vezeš nebo nevezeš.

Odpovídá pro Tebe současná situace představám, které jsi po revoluci měla?

Neodpovídá. Myslela jsem si, že budou lidi na sebe hodnější – a ona to je samá korupce a každý, když se dostane na nějaký vyšší post, jen kouká, jak by si nahrabal pro sebe. O ty ostatní se pak už nestará, úplně stejně jako za socialismu. To mi vadí.

Taky je všude slyšet, jak kde kdo byl v odboji a strašně proti režimu, ale těch, kteří tenkrát opravdu protestovali, bylo málo. Kdyby jich protestovalo tolik jak teď vykládají, neměli bychom tu socialismus čtyřicet let.

Jistě, máme mnohem víc práv – jen se zapomíná, že k těm právům patří taky povinnosti, o tom nikde moc neslyším. Třeba novinář napíše nějakou kachnu – má na to právo, když si to myslí, ale když se pak přijde na to, že je to špatně, tak má povinnost se omluvit a to už se málokdy děje.

V současnosti je možné, že komunistická strana bude opět součástí vlády. Jak to vnímáš? Neobáváš se podobného vývoje jako v 50. letech?

Snad ne, snad si už dají ostatní pozor…

Přijde ti v pořádku, aby byli součástí vlády?

Nepřijde mi to moc v pořádku, ale nějaká vláda už by konečně po těch volbách být měla. Tenhle stav je takový divný.

Myslím, že by se především měl pověřit jiný předseda vlády, nějaký pořádný, co tu vládu sestaví, nebude se přetahovat o jednotlivá ministerstva a spíš se bude snažit udělat to nejlepší pro lidi a pro republiku. Když se na to koukám v televizi, tak si říkám, že si těmi tahanicemi v zahraničí děláme pěknou ostudu.

Co si myslíš o razantním zlevnění jízdného pro seniory a studenty?

To je podle mě dobře, studenti si nevydělávají a důchodci moc peněz nemají. Obzvlášť tak staří jako já, kterým se vyměřovaly důchody z platů běžných dříve, teď už by to bylo málo. A staří lidé stejně tolik necestují.

Nepovažuješ to tedy za zátěž pro státní pokladnu?

Ne, není to taková zátěž a je to něco pro lidi. Dělají se jiné, horší věci, co státní pokladnu zatěžují mnohem hůř. Třeba předčasné volby, to by stálo hodně peněz a podle všeho by to stejně nic nevyřešilo.

Zmiňovala jsi reputaci naší země v očích zbytku světa. V poslední době se čím dál víc ozývají hlasy po odchodu ČR z Evropské unie, jaký na to máš názor?

Myslím, že to není dobře, protože jsme takový prťavý stát a všichni se pak na nás vykašlou, když se od nich odtrhneme. Zase tu bude pokles životní úrovně a tohle všechno. My sami si moc vyskakovat nemůžeme, s deseti miliony obyvatel.

Nedávno proběhly také prezidentské volby a vím, že volit jsi byla. Sledovala jsi i předvolební kampaně? A jak jsi spokojená s výsledkem?

No, sledovala jsem debaty v televizi a… myslím si, že nynější prezident Zeman není hloupý, ale už by měl odpočívat a prezidentem měl být někdo mladší. Favorita jsem si dlouho nemohla vybrat, v prvním kole bylo hodně možností. Přišlo mi, že třeba Drahoš se až tolik nevyzná v politice jako jiní a navíc působil trochu odtažitě a možná namyšleně, taky tak dobře nezvládal debaty. Ve druhém kole jsem mu ale fandila.

Myslíš, že je důležité, aby lidé chodili k volbám?

Ano! Ano, to je důležité, protože když volit nejdou, podpoří tím nepřímo třeba i ty, které by podpořit nikdy nechtěli.