Alexandra Kovandová: Matka je srdcem domácí školy

Alexandra Kovandová: Matka je srdcem domácí školy
Alexandra Kovandová: Matka je srdcem domácí školy

Se Sašou jsem se seznámila, když jsem po přestěhování se na vesnici hledala spřízněné duše. Saša má děti tři, Natálku (14), Daniela (12) a Sofii (4), a starší dvě děti učí doma. Téma domácího vzdělávání mě zajímá, uceleně jsem si o něm však se Sašou popovídala až díky tomuto rozhovoru. Seděly jsme u ní doma a kolem nás pobíhaly všechny tři děti a několik jejich kamarádů k tomu.

Jak bys představila sama sebe, kým jsi?
V první řadě jsem máma, a hned vzápětí jsem terapeutka, kreslířka a studentka života ve všech jeho kontextech a souvislostech.

Jak jste se dostali k domácímu vzdělávání?
Škola, ve které děti byly, skončila v té formě, v jaké nám to vyhovovalo, a my jsme stáli před rozhodnutím, zda děti vzdělávat sami, nebo je dát do běžné základní školy, což jsme nechtěli. Domluvili jsme se, že zkusíme individuální formu, protože zrovna v té době se ke mně dostala informace, že je to možné. Tak jsem navštívila kamarádku, která učila děti doma, přihlásili jsme se do asociace domácího vzdělávání a začali. V první fázi tam tedy nebyla ani tak touha vychovávat děti sami doma; spíše šlo o to, že nebyla žádná instituce, která by vzdělávala děti tak, jak jsme si představovali.

Takže na začátku chodili oba, Natálka i Dan, do školy?
Natálka chodila dva roky do Montessori školy, ale na začátku její třetí a Dan první třídy, asi po měsíci výuky, bylo jasné, že to nebude fungovat. Vše, co slibovali, majitelka rozbila. Děti z prvních ročníků nebyly spolu, pak mezi ně dali dveře a zrušili Montessori kruh. Učitelka byla z klasické školy a byla strašně křečovitá, takže to tam vůbec nefungovalo. Navíc Natálce každý rok odešel učitel a  poslední učitelka po měsíci podala výpověď. Řekla jsem dost, dál to tak nechci.



Jak zvládáš situaci, kdy se s jedním nebo se dvěma dětmi potřebuješ učit, ale další je na školu ještě příliš malé?
Teď už je to jednodušší, protože Sofinka si s námi dělá svoje sešity a pracovní listy, maluje si nebo si sama hraje. Dřív jsem to dělala tak, že jsme se učili v době, kdy spala, nebo jsem ji kojila a s dětmi dělala školu. Učit doma není tak náročné. Často se třeba koukáme na nějaké video a děti k tomu pak něco píší, takže toho už spoustu dělají samy. Nebo když s Danem něco počítáme, tak to děláme chvilku, třeba čtvrt hodiny, během které zvládneme příklad vysvětlit, pochopit i vypracovat, a pak už jen procvičujeme.

Jak jste zvládali přezkoušení ve škole?
Na prvním stupni bylo přezkoušení portfoliové. Kdybych neměla strach, tak bych děti nechala víc si dělat to, co potřebovaly, co je bavilo. Kvůli strachu a nejistotě jsem  trvala na tom, aby uměly předepsané učivo, a víc jsem je do učení tlačila, třeba aby Dan psal písanku – takže nenávidí psaní doteď. S Natálkou mě některé věci nepotkaly – když přešla do domácí školy, už uměla číst a psát. Zpětně vidím, že jsem hodně zápasila. Chtěla jsem jim dát volnost, nechat je, ať si jdou svou cestou, ale nedokázala jsem to. Měla jsem strach, aby pak nebyli nějak hendikepovaní tím, že nebudou něco umět, ze srovnávání, ze systému.

Teď už strach nemáš?
Už ho mám mnohem méně, protože vidím, že jim to jde. V něčem jsou na tom lépe než jejich vrstevníci.  Možná neznají všechny způsoby dělení dvojciferným číslem, jenom ty základní, ale to, co mají znát, se neuvěřitelně rychle naučí. Danovi i Natálce stačí jen pustit video nebo jim látku vysvětlit, a ať už je to matematika, fyzika, zeměpis, nebo cokoliv jiného, tak to okamžitě pochopí. Já vlastně neznám, že by Natálce nebo Danečkovi něco nešlo, i když je to nebaví.

Plánuješ něco změnit, až se budeš učit s nejmladší dcerou?
Budu se míň bát. Na začátku se děti všechno učí později než ostatní, někdy dokonce o několik let; potom ale zase o hodně předeženou děti ve škole. Dan si umí informace vyhledávat, takže se učí neskutečně rychle, stačí mu jen se na to podívat. Oba pochopí vše během jedné vyučovací hodiny, což je asi patnáct až třicet minut, a jsou schopni o tom diskutovat, řešit problémy, mít vlastní nápady a otázky, takže toho ve skutečnosti probereme mnohem víc. Propojujeme předměty mezi sebou, protože svět není rozdělený podle oborů.

Jaké vidíš rozdíly mezi prvním a druhým stupněm?
První stupeň je volnější, musíte se dětem víc věnovat a dát jim portfolio toho, co můžou všechno dělat. Na druhém stupni musíme hlídat, abychom jeli podle ŠVP (školního vzdělávacího programu). Naštěstí se nemusíme držet tabulek RVP (rámcového vzdělávacího programu), ale dostali jsme od školy jejich ŠVP s tématy, která v každé třídě prochází, a ta probíráme. V konečném důsledku mi to nepřijde tak těžké, čím déle učím doma, i jak jsou děti starší.

Říkáš o dětech, jaké jsou skvělé a úžasné, ale jak se realizuješ ty? Nebo jsi z těch, kterým vyhovuje péčí o domácnost a děti?
Chodím do školy. (smích) Díky tomu, že vidím, jak se děti krásně učí a dělají věci, co je baví, jsem si uvědomila, že jsem si nikdy nedostudovala věci, co baví mě. Takže se teď realizuji tím, že studuji vysokou školu a dělám věci, které mne sice zajímaly, ale nikdy jsem se nedostala k tomu, abych se jim věnovala.



Takže jsi nikdy nepřemýšlela o tom, že bys chodila do práce?
Ano, pár měsíců jsem teď byla zaměstnaná na částečný úvazek a měla jsem pocit, že to šlo do háje. Byla jsem vystresovaná a nervózní. Kdybych pracovala, myslím, že bych neměla čas si s nimi jen tak sednout a povídat si o zdánlivě nedůležitých věcech. A právě ten čas s Danem, kdy hrajem počítačovou hru nebo kdy se s Natálkou koukám na film – čas, který by se mnou běžný puberťák možná netrávil – je opravdu hodně přínosný.

Jak zvládáte rodinu po finanční stránce, když jsi nešla ve třech letech prvního, druhého ani třetího dítěte do práce na plný úvazek?
My jsme se s Petrem (manželem) domluvili, že já budu s dětmi, protože je pro nás podstatné a důležité, aby děti měly maminku co nejvíc. Prostě to tak cítím. Co se týká peněz, ze začátku nehrály roli. Petr byl schopen nás zabezpečit. Řekli jsme si, že na dovolenou jednou za čas máme a to pro nás bylo podstatné. Měli jsme byt a nějak ty peníze vždycky byly. Ale tím, že jsou děti větší a chtějí i víc kroužků nebo jezdit na různé akce, už se jich nedostává. Navíc  jsem začala studovat, školu platím, takže teď finance řešíme. Ale hodně je to i o mém pocitu. Byla jsem dlouho doma, tak jsem začala toužit po tom se realizovat i jinak. Nicméně pořád hledám cestu jak tu být pro děti dost přítomná.

Není ale učení doma jen pro bohaté? Každá rodina si nemůže dovolit, aby jeden rodič zůstal doma bez příjmu tak jako ty, a jak zmiňuješ, umožnit dětem různé aktivity také stojí peníze.
Otázkou je, co jsou bohatí. Pro člověka, který vydělává deset tisíc měsíčně – a těch je víc, než jsem si myslela – bude těžko únosné, když jeden příjem vypadne. Ale lidi, mezi kterými se pohybuji a kde je plat, který zůstane, lehce nad průměrem, už to v pohodě zvládnou. Záleží hlavně na tom, jak si to rodina nastaví. My sice chodíme do restaurace tak jednou do roka, ale naučila jsem se výborně vařit. (smích)  Když fňukám, že máme málo peněz,  málokdy si uvědomím, jak je úžasné, že člověk může ve standardu ubrat tak, aby to nebylo poznat. Opět je to otázka priorit, úhel pohledu. A neustálý vývoj.

Znáš nějaké rodiny, kde by otec zůstal doma s dětmi a matka pracovala?
Neznám. Ale vím, že některé maminky taky pracují. Mají vedlejší příjmy a zároveň se věnují dětem. Jde o spolupráci těch dvou. Znám rodinu, kde tatínek měl celý čtvrtek pro děti. Jeden den v týdnu měl děti on a jeho žena byla v práci. Nebo takovou, kde tatínek podniká, takže vykrývá časy, kdy maminka nemůže, nebo vozí děti do kroužků. Pořád je to hodně na ženách, ony jsou srdcem domácí školy.



Co bys vzkázala někomu, kdo o domácí škole uvažuje, ale má strach?
Aby si především určil priority, protože pak se věci poskládají samy. A aby si udělal aspoň nástin rozpočtu. Je to stejné, jako když si uděláš rozpočet, jestli máš na dítě. Málokdy ti vyjde, že na něj máš, ale když už se narodí, tak se to vždycky nějak udělá. Nejdůležitější je vědět, co chci, a jít do toho. Mně jde o to, jaký bude život mého dítěte. Děti v běžných školách jsou často přetížené, nemají ani čas myslet na něco, co je mimo rámec školy a rodiny; jedou v zajetých kolejích, nedívají se nalevo, napravo, jsou vyčerpané a frustrované. Vidím, že moje děti jsou jiné, a myslím si, že budou mít diametrálně odlišný život, než děti, které chodí do klasické školy.

Mají rodiče i jiné možnosti?
Existují alternativní školy, ovšem jsou finančně náročnější. Pro nás je levnější nechat si děti doma, ale pokud by to pro ně bylo důležité, nebo pokud by to bylo důležité pro jejich vývoj a rozvoj, tak bych radši zaplatila alternativní školu. Zase jde o priority. Někdy rodiče říkají: “ ale on chce jít do školy” – ale ty děti neví, kam jdou. Já s dodnes pamatuji, že v první třídě jsem vůbec netušila, kam jdu a co tam vlastně dělám. Já jsem prostě dělala, co říkala paní učitelka, byla jsem tam zoufale nešťastná a vůbec jsem netušila, že to vlastně jde jinak.

Třeba to tehdy nešlo.
Tehdy to asi nešlo. Ale dnes už to jde.

Sdílej
  • 121
  •  
  • 10
  •  
  •  
  •  
Zuzana Čížková

Na blogu působí převážně jako administrativní asistentka. Pracuje v IT na pozici Product Owner, volný čas tráví s dcerou, sportem a četbou.


Komentujte

avatar
  Zapni upozornění  
Upozornit na