Brno v proměnách času

Autorka ilustrace: Alexandra Kovandová

Narodila jsem se v Brně v dobách dnes již neexistujícího státu, kdy po městě ještě jezdila auta veřejné bezpečnosti, na ulicích postávaly oranžové telefonní budky a banány se daly sehnat jen pod pultem. Jak v těchto letech, tak i v několika následujících mi tvář města ještě byla srdečně jedno. Nejdřív mě víc zajímaly moje hračky a mámina vřelá náruč a později to, na jaký strom vylézt a v jakém křoví si udělat bunkr.

Prozkoumávání vzdálenějších částí rodiště, především těch undergroundových, přišlo na gymnáziu. Pít levné víno na hradbách a riskovat tak pokutu bylo adrenalinovým sportem. Noční filosování ve sklepě Skleněné louky naše pubertální duše zase na oko obohacovalo. A ta policejní šťára v Drakkaru, když nám bylo 17, to byl panečku zážitek! Jenže ani tehdy nás vlastně až tak nezajímalo, kde to přesně žijeme. Prioritou pro nás byla místa, kde nám nalejou, a kamarádi, kteří se promění ve vrbu, když to s prvními pokusy o vztahy neklape zrovna tak, jako v americkém dojáku.

K zásadnějšímu zlomu došlo na vysoké škole. Najednou přišla zodpovědnost. Zprvu vratké postavení se na vlastní nohy, samostatné bydlení i hospodaření s penězi. A ruku v ruce s tím i takové věci jako zájem o zdravější jídlo a o něco vyšší kulturu, než byla Melodka s roztrhanými křesly. Chtěla jsem najednou víc než chátrající vilu Tugendhat a všudypřítomné nekvalitní potraviny v obchodech. Restaurační default měl v té době podobu smaženého sýra, smaženého řízku a smaženého květáku a o tom, že by někde bylo upozorněno na alergeny, jsem si mohla nechat zdát. I příhodu, kterak jsme jednou v týdnu se spolubydlícími chtěli před spaním zajít na jedno na chuť a v Pegasu nám číšník nadutě odmítl pivo podat s tím, že za hodinu a půl zavírají, ačkoliv v pivnici panoval ruch jak na Oktoberfestu, si živě pamatuji doteď. Jinam se tehdy v úplném centru, kde jsem bydlela, moc jít nedalo, protože ve městě panoval monopol nálevu z vyhořelého jaderného paliva Starobrna. Lokály, kde náhodou točili něco pitelnějšího, bývaly beznadějně plné až po strop. Přibližně v té době jsem navíc na přednáškách na univerzitě zjistila, že Brno je původně průmyslovým městem, takže být hnusným a šedým je vlastně jeho osud a všechno je, jak má být. Na víc nemáme nárok.



Moje vnitřní frustrace gradovala a nakonec vygradovala k tomu, že jsem se odstěhovala na místo, kde vládne pohoda, a přitom to bují, kde nikdo na ulici hlasitě nehodnotí, co má kdo na sobě, kde se potraviny předhánějí v kvalitě a kultury je tam tolik, že ji jeden ani nespočítá – do Berlína – a byla jsem konečně doopravdy šťastná. Najednou mi nic nechybělo. Nebesa se rozestoupila, vycválali jednorožci a začali o sto šest zvracet duhu.

Tou dobou ovšem vygradovala i brněnská mizérie a dosáhla maxima. Město kleslo na dno a odrazilo se od něj s takovou vervou, že jsem to posléze při návštěvách  svého rodiště citelně vnímala. Byl to sice proces, který trval několik let a stále máme kus cesty před sebou, ale co je hlavní, konečně se to dalo do pohybu! Nyní jen neusnout na vavřínech! Prázdné a šedivé boční ulice centra se pozvolna začaly plnit zahrádkami kaváren, v parcích se vyskytly nové lavičky a fontány a nikdo je nezničil, podniky, ve kterých se vařily blafy nebo se personál neuměl chovat k hostům, byly donuceny buď od základů změnit svůj přístup, nebo byly odsouzeny ke krachu. Obyvatelé se víc a víc zajímali o kvalitu toho, co jí a pijí. Kdo nejí maso, mohl si konečně dát i něco jiného než libovolnou věc v trojobalu. Kdo měl rád vietnamskou kuchyni, zajásal, neboť si dopřál chutné bun bo nam bo z čerstvých surovin namísto nudlí s mraženou zeleninou, které se navíc tvářily, že je předtím už někdo snědl. Bez obav se mohli v klidu najíst i alergici. Obyvatelé pozvolna začínali smýšlet jinak, zodpovědněji. Zvedal se zájem o třídění odpadu, zdravý životní styl, solidaritu s chudými a nemocnými a o dobré mezilidské vztahy.



Prvně jsem si říkala, jestli jsem dříve jen neprocházela ponorkovou nemocí. „Třeba to tu nebylo tak hrozné,“ začínala jsem hledat chybu u sebe, protože člověk má tendenci negativní vzpomínky obrušovat. Ale když jsme se pak v Brně potkaly s kamarádkou, která do města přijela po necelých deseti letech a byla unešená, neboť to tu vůbec nemohla poznat, došlo mi, že můj pohled na Brno tehdy nebyl nijak negativistický, nýbrž zcela realistický. „Nevědět, že jsem v Brně, nevěřila bych tomu. Město prokouklo, je to tu příjemné a všude je život. Když jsem tu byla naposledy, nedalo se nikam jít a v ulicích panovalo pusto a prázdno. Zato teď… Nemít dobrou práci v Praze, upřímně bych zvažovala stěhování,“ řekla mi a já z toho měla dobrý pocit. Malý Berlín, či české Silicon Valley slyšela jsem později od dalších lidí. Nejen my jsme dospěli z bezútěšné undergroundové fáze, spolu s námi i Brno.

Kdysi jsem byla holkou z ospalé díry. Dnes jsem ženou z Brna, pestrého města s úžasným potenciálem, a jsem na to konečně hrdá.

Sdílej
  • 4
  •  
  •  
  •  
  •  
Lucie Rhein

Pro Women of Brno spravuje především sociální sítě. Pokud zrovna nehledá vhodné hashtagy, tak ráda cestuje, zvídavě zkoumá nové věci, nebo jí či pije něco dobrého. Jejím domovem není jen Brno, ale i Německo.


Komentujte

avatar
  Zapni upozornění  
Upozornit na