Když se v Brně srazí spisovatelé

Protože evidentně mám málo práce, rozhodla jsem se uspořádat setkání nejen pro brněnské spisovatele sdružené ve facebookové skupině Odstartuj svoji knihu.  Po pár deci jsem si k tomu vymyslela ještě autorská čtení. Následně se přidal i křest knihy, což mi společně s mou tradiční organizační neschopností zajistilo nervy na pochodu dlouho dopředu. Celá paráda proběhla v sobotu 3. června v kavárně Dobrá zastávka na Zvonařce. A jak to nakonec dopadlo?

„Zvládla jsi to skvěle… na poprvé,“ prohlásila Temnářka diplomaticky. Právě se mi totiž prvně v životě dostalo té cti, pokřtít knihu. V praxi jsem vyžbleptla něco o dobrých prodejích, do čehož jsem se pak zamotala, a polila vínem nejen knihu, ale i celé širé okolí včetně svých šatů a záložek do knihy. Zbytek vína jsem proto musela ihned preventivně dopít.

Byla to zkrátka pamětihodná akce. Vzhledem k počtu přihlášených na facebooku vypadala sice velmi komorně, ale nemyslím si, že to komukoliv z přítomných vadilo. Přišla jsem s předstihem, jak se na organizátorku sluší, a ačkoliv jsem venku viděla sedět podezřelé, spisovatelsky působící individuum, v kavárně ještě nikdo nebyl. Ujistila jsem se proto, že s námi majitel počítá, a dala si presso, protože jsem se probudila po noční nedlouho před tím. Jak jsem ho popíjela, mé smysly se začaly probouzet a zaregistrovaly rozrůstající se skupinku přede dveřmi. Velmi originálně jsem proto vylezla ven a prohlásila: „Vy asi budete spisovatelé!“ A představte si – byli to spisovatelé!

Po chvíli jsme se přesunuli dovnitř a sraz oficiálně začal pásmem autorských čtení. Zahájila ho Katka Foltánková s úvodem své povídky U Gutenberga!, ve které představila originální svět tiskařských šotků a jejich těžké práce, nechybělo ani tajemné nebezpečí. Pak nás Vendula Kreplová hodila přímo do boje mezi nadpřirozenými bytostmi prohánějícími se po ulicích moderního města a Karel Kessly Mazánek v povídce Golem a zelenina ukázal, jakým problémům musel čelit Rabi Lőw, když si v raně novověké Praze pořídil obrovského robota a poslal ho na nákupy. Myslím, že náš smích přehlušil i hlášení o odjezdu autobusů.

Romantičtější atmosféru navodila Nessa Káně Lienor s výběrem ze svých básní, potom nás zase pobavila Alena Adrianet Heinrichová ukázkou ze své fantasy povídky, kde jedna démonka znuděně vysvětlovala hrdince, že i když se do jejího světa valí horda démonů, nejsou všichni tak zlí. V odlehčeném duchu se nesla i ukázka z povídky Záhada oživlého pečiva od zkušené spisovatelky Petry Štarkové, v níž hlavní hrdina nastoupil na Ministerstvo záhad. Autorská čtení uzavřel výlet do světa stvořeného Petrou Dragitou Machovou, kde mají prominentní místo ještěři, a v povídce Dotek Stínu jsme měli tu čest se seznámit přímo s jejich božstvem.

Oficiální část programu vyvrcholila křtem knihy Válka zrcadel, jehož autorka Tereza Temnářka Matoušková nás nejdřív navnadila dvěma ukázkami. Při samotném křtu mi připadla milá povinnost stát se kmotrou knihy. Jak zmiňuji výše, zhostila jsem se jí s grácií sobě vlastní. Byla jsem následně odměněna podpisem v mém snaživě zakoupeném výtisku; recenze se tady na blogu objeví hned, jak si knihu přečtu – nebo alespoň v blízkých měsících. Ukořistila jsem i jediný přítomný výtisk sbírky fantasy povídek Žena se lvem: přede mnou zkrátka žádná kniha není v bezpečí!

Jak si každý dovede přestavit, volná zábava byla zkrátka – zábava. Zapojil se do ní i roztomilý pes přítelkyně majitele, který od spisovatelstva dostal náležitou dávku mazlení. Když mě asi o půl jedenácté napadlo vyhledat si spoje domů, zjistila jsem, že musím buď okamžitě tryskem vyrazit, nebo zůstat ještě dvě hodiny. Jelikož já a rychlý pohyb jsou věci, které nejdou příliš dohromady, přesvědčila jsem několik přítomných dam, aby se mnou ještě na chvíli zapadly do steampunkového Schrottu, kde jsme hromadně obdivovaly stylové záchody a pořídily si selfie. Zazněl i nástin budoucích plánů a OMG, na knižní veletrh do Německa se mnou počítejte!

Sraz se zkrátka ukázal být velmi příjemnou záležitostí, která mě nabila mě spoustou energie a inspirace; snad mi vydrží i na psaní jiných věcí než této reportáže. A i kdyby ne, další akce se už chystá. Kdo jste se nezúčastnili, nemusíte si proto rvát vlasy z hlavy a proklínat se, stačí sledovat facebook a ve správný čas se objevit na správném místě.

 

Reklamy

Update: Co dnes dělá Helena Havelková?

Pamatujete si na gymnazistku Helenu z tohoto rozhovoru, která kromě dobrovolnictví zvládá i neuvěřitelné množství dalších aktivit? Protože mě její energie nadchla, byla jsem zvědavá, kam se za dobu, která od našeho povídání uběhla, posunula. Rozhodně nezahálela, stihla si dokonce vybrat kariéru. Jakou? To nám řekne sama:

Od loňského léta se mnohé změnilo. Ještě před půl rokem jsem neměla představu, kam půjdu na vysokou školu, ale teď mám jasno. Zmiňovala jsem se totiž o letní škole IT, kterou pořádá organizace Czechitas; ta mě nadchla a změnila  mi život. Od září programuji v Javě, nyní se věnuji i tvorbě webů a také se snažím posouvat své malé znalosti dál a pomáhat dalším holkám objevovat svět IT, protože jich tam je jen pár. Předtím jsem si nedokázala představit, že strávím život u počítače, ale teď se na to těším! Kromě IT se stále věnuji dobrovolnictví v AFS, kde jsem se nově stala i školitelkou. Kromě toho stále cestuji, právě jsem se vrátila z Valencie a doufám, že se letos podívám i na další zajímavá místa!

Se svým snem to Helena myslí vážně – nedávno byla přijata na stáž ve firmě Red Hat. Programování jako kariéru vhodnou navzdory předsudkům i pro dívky také čile propaguje, jak dokládá tento rozhovor pro Akademii programování. Kromě toho se objevila i v pořadu České televize Sama doma. Za Women of Brno jí přeji mnoho úspěchů ve všem, do čeho se vrhne! 

 

Malá ochutnávka letošního Týdne kávy

Mezi základní pravdy internetového věku patří fakt, že počet vašich facebookových přátel je nepřímo úměrný počtu lidí, kteří zrovna mají volno, když někam chcete vyrazit. Jinými slovy, na víkendové Trhy kávy jsem se vydala sama. Můžete si začít rvát vlasy v zoufalství, o co jste přišli.

Vůně magického nápoje mě neomylně dovedla až do druhého patra hotelu Continental. Hned po průchodu registrací mě upoutaly obrazy malované kávou; nevidí se moc často, aby si malíř během tvorby usrkával svých barev. Posléze jsem se nedočkavě vrhla mezi stánky nabízející ochutnávky z rozličných pražíren. Jako člověk přivyklý „hruškové vodě“, neboli z pohledu odborníků na kávu naprostý barbar, jsem o vzorek nesměle požádala jen u jediného stánku, kde se mě usměvaví barmani vyptali, z jaké země preferuji kávu a jestli ovocitější nebo zemitější. Vytušila jsem, že odpověď „jak to mám vědět“ by nebyla na místě, takže jsem špitla cosi o ovoci a během chvilky jsem měla v ruce horký nápoj. Protože jsem se styděla, připlížila jsem se nenápadně ke konkurenčnímu stánku a nasypala si tam dva cukry. I přesto mě ale kofein udeřil silou několika stupňů Richterovy škály, zbytek kelímku proto k mé lítosti putoval do kávové výlevky, příhodně přichystané vedle. Po dalších pár ochutnávkách jsem si trochu zvykla a dokonce jsem v sobě začala objevovat zárodky schopnosti rozeznat jednotlivé chutě. S pocitem veverky na speedu jsem se poté radši odklidila na přednášku Terezy Prejdové o jejích zážitcích z cest za kávou. Okamžitě jsem dostala chuť se vším praštit, naučit se španělsky a zmizet někam do Kolumbie. Nakonec jsem se ovšem spokojila s realističtějšími cíli – s jakými, to se brzy dozvíte na blogu. Ochutnala jsem také kávu, kterou v Kolumbii pijí všichni včetně batolat aspoň desetkrát denně a Tereza ji nazvala „kolumbijskou Jihlavankou“. Přidává se do ní extrémně sladká hmota z cukrové třetiny, na což jsem nebyla psychicky připravena. S jazykem lepícím se na patro jsem se proto vydala pro poslední dnešní vzorek, který jsem si vychutnala až cestou domů. Není všem kávovým zážitkům konec.

Protože v neděli se ještě o slovo přihlásila nemoc, musela jsem se obejít bez další návštěvy Trhů kávy. Vynahradila jsem si to hned v pondělí, kdy jsme se s kamarádkou domluvily na schůzce v jedné ze zapojených kaváren, Park Lane Café, a dopřály si týdno-kávovou specialitu, espreso s přídavkem alkoholu jménem Aperol Spritz. Naladila mě tak příjemně, že jsem si pak musela dát ještě dva svařáky… Nakonec jsem v průběhu Týdne kávy stihla i znovu se potkat s hlavní organizátorkou akce Katkou, která už spřádala plány pro příští ročník, a na vlastní kůži v kavárně Mezzanine zjistit, jak probíhá takový cupping. Přiřítila jsem se na něj pozdě, což je u mě obvyklé, zatímco Matt, majitel pražírny z Indie a zahraniční host Týdne kávy, už poskytoval odborný výklad k jednotlivým druhům kávy. Nahrubo namletá zrna, která Matt pomalu zaléval vodou, ležela v několika šálcích na stole, kolem něhož kroužili ostatní účastníci. Vměstnala jsem se mezi ně, nejdříve jsme ke kávě jen čichali, poté nabírali na lžíce a ochutnávali. I já jsem po důsledném porovnání posoudila, že obsah jednotlivých šálků chutnal jako… káva. Ještě pár podobných akcí a bude ze mě odborník na slovo vzatý. Pak už jsem se rozloučila se sympatickým Mattem i s Terezou, která ho doprovázela, a šla jsem si vychutnat tečku za celým Týdnem kávy, koncert jazzového tria v Kulturáriu. Zkušenost to byla o to příjemnější, že jsem tam náhodně potkala kamarádku a vychutnala si výtečné růžové víno – ano, u vína dokonce dokážu chuťově odlišit jednotlivé barvy!

Zkrátka a dobře, i to málo, co jsem letos zažila, stálo za to – i pro osobu natolik neznalou jako já. S sebou jsem si kromě zážitků a tipů na zajímavé brněnské kavárny odnesla i knihu U kávy o kávě a kávovinách od Jozefa Augustína, kterou si budu číst jak jinak než u kávy, případně před spaním; věřím, že se osvědčí lépe než hororové sci-fi povídky. S vámi ostatními nashledanou příští rok!

/Autorkou úvodní fotografie je Monika Píšek./

Dopis Lyrazovi – Recenze audioknihy Erilian: Město čarodějů od Terezy Janišové

Na blogu jsem už tou dobou měla delší pauzu, protože jsem se rozkoukávala v nové práci a nestíhala. Najednou ale přišla nabídka, která se neodmítá: jedna z mých srdcových knih vyšla v audio podobě a já ji měla zrecenzovat. Ačkoliv je autorka z Prahy, byla by škoda nechat si ujít příležitost ji následně vyzpovídat.  Nejdřív se ale můžete zasnít nebo pohrdavě uchechtnout nad dopisem oddané fanynky jejímu oblíbenému literárnímu hrdinovi.

Milý Lyrazi,

jdu lesem, před letním horkem mě chrání stíny stromů a lehký vánek. Poslouchám u toho, jak Kiara, studentka magických věd z města Erilian, vypráví svůj příběh – skoro bych chtěla říct náš příběh. Mluví přitom příjemným hlasem Lucie Šternerové, ze kterého sice nemrazí jako když úvod a názvy kapitol čte Jiří Klem, ale poslouchá se hezky. Proč Ti tohle všechno píšu? Začněme pěkně popořádku.

Nejdřív jsem poznala Tvou stvořitelku, Terezu Janišovou. Protože je moc sympatická, zničila mi veškeré naděje, že bych kdy o jejích dílech mohla psát břitkým a nesmlouvavým perem kritika. Pak jsi přišel Ty a byla jsem ztracená. Do mého nudného dospěláckého světa jsi vnesl závan nevinného nadšení, snění a šimrání v podbřišku, které zažívají puberťačky při svých prvních zakoukáních. Že je tajemný zachránce s podivnou minulostí, který se zjeví zrovna včas, když mladičká hrdinka začne objevovat lásku a rodinná tajemství, klišé? No a co? Svědčí to o tom, že po záhadných hrdinech je stále poptávka.

Nevadí mi ani, že figuruješ v autorčině prvotině, na které je ještě znát nevypsanost. Úvod z Kiařina dětství nechtěně naznačí víc, než by se na pořádně napínavou detektivní zápletku slušelo. Ale komu by to vadilo, když se odehrává v nádherném starobylém městě, v Erilianu. Je čirou radostí objevovat honosné paláce a zahrady, věže, náměstí i starobylou čtvrť s pochybnými podniky a křivolakými uličkami. Nikdo přitom neuhodne, kde sis asi mohl pronajmout místnost v podkroví. Kiara tráví většinu času poklidným procházením se nebo naopak vystrašeným utíkáním všemi těmito místy, ať už při mile autentických rozhovorech se svou nejlepší kamarádkou, nebo sama s hlavou plnou svých starostí se školou a s otázkou, kdo vlastně jsi a proč ji tak fascinuješ.

A mě o tom baví poslouchat. Její každodenní starosti a radosti jsou uvěřitelné, a ačkoliv akce a dramatu zažívá většinou poskrovnu, ani chvíli jsem se s ní nenudila. Její příběh je takovou cudnou, nevinnou, starosvětskou romancí, což mi zcela vyhovuje. Prožívám s ní bušení srdce, když ji zachráníš ze spárů opilých spolužáků, když se spolu náhodně setkáte na plese –  je to vlastně náhoda? V tu chvíli jako bych se do Tvých hlubokých očí dívala já sama.

Chci Ti říct, že Tě miluji a ať se v příštích dílech stane cokoliv, budeš pro mě navždy tím tajemným cizincem v černém létajícím na gryfovi. Vím, že si tohle nepřečteš, protože nás dělí světy, a v tom mém se muži jako Ty nevyskytují… nebo že by přece?

Tvá navždy oddaná fanynka