Užaslé: Chybí nám osobnosti typu Masaryka

O vyzpovídání známé háčkovací guerilly, která čas od času oživí nejen brněnský veřejný prostor svými výtvory z příze a vlny, jsem stála dlouho. Jejich zatím poslední velký počin, umístění dečky s nápisem „Mizím“ na sochu Masaryka po prezidentských volbách, mi připadal jako vhodná příležitost se jim připomenout. K mému nadšení se ozvaly zpátky a souhlasily s rozhovorem. Protože se už od počátku své veřejné činnosti důsledně drží v anonymitě, otázky jsem jim zaslala písemně. Odpovědi zveřejňuji v původní podobě téměř bez editace. Kromě samotných Užaslých bych chtěla poděkovat také své facebookové bublině za inspiraci při vymýšlení otázek.      

Masaryk nejdříve před dvěma lety žasl, po loňských volbách do sněmovny oznámil, že padne, teď mizí. Opravdu to s jeho odkazem vidíte tak černě?

Chtěly jsme spíše podpořit a pobavit ty, kteří v poslední době tíhnou k emigraci. Ale také upozornit na to, že osobnosti typu TGM nám dnes chybí –  pokud ne, nejsou slyšet. Vytrácí se jeho odkaz. Důraz na pravdivost, pevnost charakteru, na mravnost, ale ne v upjatém smyslu. „Mizím“ je povzdechem.

Dečku vždy skoro okamžitě sundala policie, stejně jako pravidelně mizí i vaše výtvory i z jiných objektů. Proč si myslíte, že je tak důsledná?

Je to úloha policie, chránit cenné objekty ve veřejném prostoru proti zneužití. Když háčkovanou dečku, která objímá sokl, někdo vidí jako zneužití monumentu, policie asi musí jednat. V případě obháčkovaných stromů či obyčejných sloupů tak důsledně nezasahuje.

 

Velké přízni žen se v Brně Masaryk prý těší,
co mu vidí na očích, to upletou a věší.
Kdosi trpí, strádá, volá uniformu,
že prý příze hyzdí, plení sochy formu!
Občane, už klid, už se ten vandalismus řeší.

Masaryk byl mimo jiném velkým zastáncem emancipace žen. Nežasnul by, že po více jak sto letech píší ženské aktivistky, že úlohou ženy je především pečovat muže a inspirovat je, jak stojí ve vašem programovém prohlášení?

Úlohou emancipované ženy je, podle našeho pohledu, především pečovat muže a inspirovat je. Aby si pořád nemysleli, že jsme proti volebnímu právu žen nebo co… Milující žena inspiruje muže dělat „velké“ věci. Proto se pak oba cítí dobře. Dělat velké věci znamená překonávat sám sebe. Tato žena je tedy jakýsi zdroj přírodní síly. (A kdo to kdy zažil, ví, že to tak je.) Je jí na světě třeba. Dalo by se říct, že ji potřebujeme jako sůl.

Péče o muže neznamená podřízenost, vzdání se vlastních aktivit a priorit. Našima očima je to asi tak, že žena může cokoli, stejně jako muž, ale žena není mužem, a to je skvělé. Můžou se vzájemně inspirovat, podporovat, doplňovat. Což není rozhodně klišé, je to konstatování. Ženy jsou tak silné a emancipované, že klidně mohou inspirovat muže a pečovat o něj.

Nad čím nejčastěji žasnete vy?

Nad životem.

Proč si myslíte, že je úžas důležitý?

Protože je tak úžasný! Viz „krátký sloupek“.

Lze žít bez něj? Asi ano, ale pak by si jeden měl rychle zajít pro antidepresiva. Úžas pomáhá měnit stav vědomí i bez asistence lékárníka.

Úžas je léčivý. Je to vlastně stav vědomí, ve kterém vnímáme (a myslíme) jinak, nějakým způsobem propojeni se silou, která má v původu předmětu našeho úžasu prsty. Důležitý je tedy proto, že nám umožňuje uvidět svět jinak, z jiné perspektivy. Stáváme se na okamžik ptáky a umíme létat.

 

Co pro vás znamená aktivismus?

Překonat únavu a strach z odhalení, háčkovat do noci a pak jít v převleku za bezdomovce ven instalovat.

Vyjádřit se. Hravě, výtvarně, obsahově. Propojovat.

Je vaším cílem jen neformálně žasnout, nebo usilujete o nějakou společenskou změnu?

Plošné rozšíření neformálního úžasu bychom považovaly za skvělou společenskou změnu.

Fungujete od roku 2011. Co pro vás bylo impulsem ke společným akcím?

Společně něco dělat.

Odtajníte někdy svoji identitu?

To nemůžeme prozradit.

Proč jste si jako způsob své výpovědi vybraly zrovna pletení a háčkování?

Útočit vlnou se nám zdálo dostatečně šetrné a něžné, tedy ideální pro útoky užaslých žen.

Kdo nebo co vás inspiruje ve vymýšlení nových akcí?

No přece úžas, vlny a sochy samotné.

Jakým způsobem vymýšlíte, kam a co nového umístíte? Máte nějaké „oficiální“ schůze, nebo nápady spíš vznikají živelně?

Naše schůze jsou čím dál oficiálnější, to však neznamená, že by nebyly živelné. Nápady bohužel nejčastěji přicházejí mimo oficiální schůze.

Kdy svoje výtvory instalujete?

Obvykle instalujeme v pozdních nočních či časných ranních hodinách.

Nebojíte se náhodných chodců a prozrazení?

Ano, bojíme se náhodných chodců, kamer, šalin a hlavně rozjezdů. A nočních policejních hlídek.

Plánujete někdy rozšířit své pole působnosti i mimo Brno?

Pole už bylo rozšířeno… A přemýšlíme o dalších podobných akcích.

Přijímáte nové členky? Co by případně musela novopečená užaslá splňovat?

Být užaslá.

Přijaly byste do svých řad i muže a proč ano/ne? 

A proč ne?

S jakým ohlasem se vaše tvorba většinou setkává?

S udáváním, sundáváním, ale i se zachraňováním dečky z koše a masivním lajkováním.

Přicházejí i negativní komentáře?

Ano, ale spíše ohledně našich sloupků než deček. Častokrát jsme byly nařčeny z vandalismu. Objekty však vlnou pouze objímáme a k žádné škodě tedy podle nás nedochází.

Jaká reakce vás naopak nejvíc potěšila?

Moc nás potěšil ohlas v podobě výroby placek „Žasnu“, sloupek v Respektu v sekci Pravda a láska, a snaha Matěje Hollana získat od policie dečku „Žasnu“ zpět, za což jsme mu také poděkovaly.

Zajímáte se o činnost jiných aktivistických spolků v Brně? Jaké počiny vás v poslední době zaujaly?

Necháváme se inspirovat i háčkováním a pletením za hranicemi. V Brně potěší poezie od Tima, jinak sledujeme jen tvorbu anonymních uskupení, takže bohužel nemůžeme nikoho jmenovat.

Reklamy

Štěpánka Jenešová: Personalista se musí o lidi zajímat

Štěpánka patří mezi důležité osobnosti české HR scény. Dnes je hlavní manažerkou start-upového projektu Tiskelník, který je zásadní pro všechny HR a marketingové specialisty firem. Právě díky tomuto projektu jsem se s ní před několika měsíci potkala a s postupem času se od ní mnohé naučila. Naše setkání probíhá vždy v uvolněné atmosféře plné smíchu a radosti ze života. Štěpánka totiž umí skvěle pracovat s lidmi a být v jejím týmu znamená mít skvělé kolegy, s nimiž se vzájemně doplňujete a pod rukama vám neuvěřitelně rychle vzniká stále něco nového.

Štěpánko, jaké byly vaše začátky v Německu?

Byla to velká škola života, ale jsem za ni vděčná. Namísto pedagogiky na univerzitě jsem do ruky dostala koště a hadr, pozici za stolem v exotické restauraci jsem vystřídala s kuchyní a zákulisím vietnamského nóbl lokálu. Poznala jsem i práci u pásu v továrně na norimberské perníčky a pár dalších jednotvárných pracovních činností. Politický azyl jsem totiž tenkrát nedostala a abych v Bavorsku mohla zůstat, musela jsem pracovat. A proč ne? Když máte zdravé ruce, zvládnete  cokoliv.

Jak se vám později podařilo začít podnikat?

Především díky tomu, že jsem ovládala němčinu, jsem velmi přizpůsobivá a ráda pomáhám. Měla jsem tehdy také štěstí na lidi, kteří si mne oblíbili a byli schopni trochu pomoci. Sama vidím jako nejdůležitější velkou dávku odvahy, nulovou lenost, maximální snahu pochopit a pokoru. Osudové bylo setkání s návštěvníky z Moravy, kteří nám emigrantům přivezli peřiny, uzené a slivovici. Díky nim jsem se odhodlala podnikat. Našla jsem i v tak promyšlené zemi jako je Německo díru na trhu – nemají tam Lidové školy umění. A protože jsem v Československu mnoho let a docela úspěšně hrála na klavír, založila jsem Musikschule i přesto, že nemám vystudovanou hudební konzervatoř ani AMU.

Začít podnikat v té době jako žena a cizinka muselo být těžké. Jak se k tomu stavěli Němci?

Němci jen tak nevezmou někoho mezi sebe. Nejdříve vás velmi pečlivě prověřují, zkouší a hodnotí. Až když se prokáže, že je na vás spoleh a máte přidanou hodnotu, přijmou vás do své společnosti. Těžké bylo například sehnat byt k pronájmu, když máte povolení k pobytu jen na tři měsíce. Vzít půjčku nebo hypotéku jsem si nemohla, bonita cizince v devadesátých letech byla velmi přísně ověřována. Ale překvapilo mne, že založení hudební školy bylo tak snadné. Potřeba a zájem o ni znamenaly více než nějaká povolení nebo omezení. A daňové přiznání je v Německu tak srozumitelné a snadné, že ani daňového poradce nepotřebujete.

Proč jste se vrátila do Česka? 

Vracet se mi vůbec nechtělo. Měla jsem v malém bavorském městečku úspěch a můj manžel byl ve svých zájmových kruzích také velmi uznávaný. Diagnostikovali mu ale nevyléčitelnou nemoc, tak jsme se rozhodli přiblížit se jeho rodině a odešli do Brna. Se svými žáky klavíru jsem se, ač nerada, rozloučila. Návrat pro mne znamenal krok zpět. Byla jsem nespokojená s nedostatky v tehdejší svobodné, ale ještě divoké zemi. Pohánělo mě to dělat věci jinak. Nikdy jsem se nespokojila s nedochvilností, nespolehlivostí nebo povrchností, s níž jsme se v Česku bohužel často setkávali. Mí známí a kolegové mě kriticky označovali za „polo-Němku“. Já se za takové pojmenování ale nestyděla, protože jsem si z Německa přivezla slušnost a další pozitivní vlastnosti, které tam byly nezbytné.

Kde jste našla po návratu uplatnění?
Přes němčinu jsem se dostala k personalistice. Příležitost jsem získala v pivovaru Starobrno, kde jsem začínala jako překladatelka a tlumočnice. Začala jsem pracovat v akciové společnosti jako asistentka, byla přítomna na důležitých jednáních a organizovala školení managementu nebo výuku němčiny pro zaměstnance. Rakouský hrabě Mautner Markhof – tehdejší předseda představenstva – mi dal šanci a otevřel cestu k lidským zdrojům.

Jak vám pomohly zkušenosti ze života v Německu k práci u nás?

V Německu jsem na univerzitě absolvovala kurz „Pozitivní myšlení“. To byla teorie. V praxi jsem byla většinou obklopena lidmi, kteří pozitivně mysleli a žili. Jinak to bylo slušné chování a výtečná organizace práce a času. Víte, co jsem měla za lekci namísto kurzu Time management? Vyhazov. Pracovala jsem tenkrát v té nobl restauraci v kuchyni, kde se pokrmy servírovaly jako umělecká díla na talíř, čerstvé bylinky se dovážely z Francie a na posezení se čekaly fronty. Jednou jsem se zpozdila o deset minut. Dostala jsem se na trase Mnichov – Norimberk do dopravní zácpy, ale to nikoho nezajímalo. Nemohla jsem se omluvit předem, tenkrát ještě neexistovaly mobilní telefony. Šéfová mě ani nepustila do kuchyně, na hodinu jsem měla padáka kvůli nespolehlivosti. Od té doby jsem už nikdy nikam pozdě nepřišla.

Co vás na HR baví?  

Na personalistice se mi líbí komplexnost práce s lidskými zdroji. Nejdřív je na řadě výběr a nábor, který je zajímavý a motivující. Adaptace v novém prostředí, motivace a komunikace, odborný i osobnostní rozvoj a neposledně empatie. Moje krédo je: personalista musí mít rád lidi a musí ho zajímat vše s lidmi související, jinak se pro takovou práci nehodí. Má vrozená empatie mne naučila „neznásilňovat“ nikoho ke štěstí. Spousta lidí se totiž snaží s velkou vervou pomoci někomu k něčemu, o co třeba sám ani nestojí.

Máte nějaký zajímavý příklad z praxe?

Pomohla jsem pánské krejčové při změně profese a získání dovedností na kvalifikovanou obráběčku kovů. Prozradila mi totiž, že jí střihy připomínají technické výkresy a že se šitím neuživí. Chtěla se naučit něčemu novému a měla k tomu předpoklady. Šanci dostal i doktor historie, který měl za koníčka sestavování počítačů, a protože potkal mne, nevyloučili ho z náboru do továrny na počítačové servery a později se stal manažerem výroby v jedné automobilové továrně v jižních Čechách. I další příběhy potvrzují stále to samé: Člověk musí chtít změnu ze svého přesvědčení a my personalisté mu v tom můžeme jen pomoci. Nenásilně, citlivě a s ohledem na jeho talent a dané možnosti.

Postupně jste se začala více věnovat vzdělávání – co vás k tomu vedlo?

Jsem z učitelské rodiny a výuku i rozvoj talentů jsme měli už v mém mládí na denním pořádku. Zažila a poznala jsem různé režimy, systémy školství a odlišné postavení učitelů ve společnosti. To nejlepší z těchto poznatků se snažím aplikovat a třeba i inovovat v dnešní době. U nás je ta potřeba velká – s ohledem na stále klesající počet pracujících dokonce nezbytná. Inspirovala jsem se v německy hovořících zemích, a to v duálním školství.

Studentům se věnujete i teď, na čem aktuálně pracujete?

Kromě spousty jiného se nyní koncentruji na rozjezd nového nápadu, jak komunikovat s vysokoškolskými studenty a přitom jim při jejich studiu pomáhat. Projekt se jmenuje Tiskelník a v ČR zatím nic podobného nefunguje. Jsem z něj velmi nadšená a věřím, že toto nové médium bude mít úspěch i u nás.

Přiblížíte nám prosím, jakým způsobem projekt pomáhá?

Představte si ho jako most mezi studenty a firmami – portál, který páruje sponzory se studenty vybraných oborů a regionů, kterým zase pomáhá ušetřit peníze při přípravě na zkoušky. Na webu si nahrají materiály, které chtějí vytisknout, a my do nich vložíme reklamu, vytiskneme a zadarmo pošleme. Vezměte si například banku; zaplatí si přes Tiskelník reklamu ve skriptech a student Vysoké školy ekonomické nejenže vidí sdělení o bankovním programu pro studenty, ale dozví se třeba i o tom, že mu banka pomůže při vypracování ročníkové práce na škole. Nebo fitness studio v blízkosti kolejí v Praze zvýhodní studentům čtvrtletní permanentky. K tomu pošle výrobce zdravého jídla studentovi malý vzorek ve vytištěném a zabaleném studijním materiálu.

V čem vidíte potenciál v HR do budoucna?

Ačkoliv v této oblasti pracuji mnoho let, netroufám si předpovídat nebo radit, jak a co dělat. Jisté je, že HR musí inovovat a hledat jiná, možná i neobvyklá řešení, jak s lidmi a lidskými zdroji pracovat. V dnešní vypjaté době, kdy není dostatek kvalifikovaných pracovních sil a kdy musíme v blízké budoucnosti počítat s dalším zhoršením, je nezbytné se zamyslet nad dlouhodobým a strategickým řešením. Kdo si nevychová „mladou krev“, tomu ujede vlak. Další potenciál vidím ve starší generaci, která umí, ví a může poradit a připravit tu mladší na svou profesní dráhu. Nemá sice už tolik sil, ale vyrovná to moudrostí a zkušenostmi.

Autorkou rozhovoru je Adéla Ryšavá.

Hana Sheala Grygarová: Trance je nejlepší hudba!

Se Shealou jsme se poznaly přes Facebook. Když jsem zjistila, že nejen hraje jako DJ na trance akích, ale také je organizuje a ještě má vydanou vlastní skladbu, chtěla jsem si s ní o tom popovídat. Protože má omezenou schopnost pohybu, navštívila jsem ji u ní doma a o trance hudbě jsem se toho dozvěděla tolik, že už se nemůžu dočkat své první akce.

Jak bys nezasvěcenému vysvětlila, co je trance?

Je to nejlepší hudba, co existuje!

V čem je jiná než ostatní žánry?

Je to jeden ze směrů taneční hudby, je rytmicky bohatý a díky tomu se na něj skvěle tančí. Já ale potřebuju i melodii.

Jaký je rozdíl mezi rockovou a taneční hudbou?

Rockové písně mají strukturu sloka-refrén, která se v taneční hudbě neobjevuje, protože není postavená na vokálech. Hlavní je rytmický základ, zpěv je něco navíc. Jako specifický žánr se taneční hudba začala vyhraňovat, když hudebníci chtěli vynalézat nové zvuky, přes funk nebo vliv afrokaribských rytmů – zkrátka takové, kterých nebylo možné dosáhnout pomocí klasické sestavy jako symfonický orchestr nebo kytary a bicí.

Jakého umělce bys doporučila lidem, kteří o trance nic neví?

Třeba skupinu Dash Berlin, která dělá taneční hudbu se současným zvukem a spoustou vokálů. Paul van Dyk je také skvělá volba, je na scéně dlouho a jeho produkce je stále kvalitní. Z undergoundu doporučuji Astrixe, dělá věci na pomezí psytrance a trance. Pro lidi, kteří poslouchají jiné žánry, je velmi přístupný ještě Giuseppe Ottaviani.

Co posloucháš ty?

Je toho hodně, ale nejradši mám tech trance a psytrance. Kdybych měla vybrat své nejoblíbenější interprety, je to Talla 2XLC, Jordan Suckley a Tropical Bleyage. Naopak příliš nemusím bigroom house, připadá mi to jako zvuk zubní vrtačky s kopírkou.

Jak ses k trance hudbě dostala?

Jako každé dítě jsem měla „telecí“ období, kdy jsem poslouchala boybandy typu New Kids on the Block, pak jsem objevila rockovou hudbu a chodila do Kabinetu Múz, kde se pořádaly akce s hudbou šedesátých let. Bylo to chvíli po revoluci, takže šlo trochu o vymezení se proti starému režimu, kdy tyto písně byly zakázané. Naposlouchala jsem to a začalo mi tam něco chybět. Jim Morrison kdysi prohlásil, že rock je mrtvý, tak jsem si řekla, že když to stejně jako já cítil i tak významný rockový muzikant, budu hledat jiný zvuk. Dostala jsem se k Depeche Mode a pochmurným elektronickým věcem, velmi mě oslovil styl brněnské kapely Bullerbyne. Od toho jsem se dostala k trance, ale dnes už neřeším přesné žánrové vymezení nebo underground versus mainstream, mám vlastní cestu.

Jak se scéna vyvinula od doby, kdy jsi s tímto žánrem začínala?

Velmi, po stránce hudební i lidské. Stále je to napůl disko, ale i to se proměnilo – zmizely odrhovačky typu Captain Jack, které mě otravovaly v devadesátých letech. Vyskytuje se sice určitá nostalgie po té době, zároveň se ale vyvinula spousta nových zvuků jako je třeba psytrance.

 

Kdy jsi začala sama hrát?

Asi v roce 2003; nejdříve jsem dva roky trénovala, než jsem přišla za organizátory jedné akce, jestli tam můžu hrát. Ačkoliv jsem se cítila malinkatá, takovou drzost už asi nikdy mít nebudu, dnes už mám mnohem menší odolnost. Hraní bylo úžasné, ale pak jsem vyhořela a čtyři roky se mu vůbec nevěnovala. O trance není až takový zájem, je složité se prosadit, dnes už je ale akcí víc než dříve.

Jaké důvody člověka vedou k tomu, postavit se za DJský pult?

Jednak mám ráda hudbu, jednak se mi líbí se mi být středem pozitivní pozornosti a pracovat na své asertivitě. A když se pustíš do tancování, hraní si tě najde. Jsou ale potřeba peníze. Dnes už je technika sice dostupnější, ale je zase těžší prorazit. Kdo nezačal, stojí opodál.

Kdybych se tedy dnes rozhodla být trance DJ, mám šanci?

Situace dnes není jednoduchá, když ti chybí technika a kontakty, navíc se na elektro scéně vyskytuje spousta sexismu. Když jsi hezká, pozvou tě, aby sis zahrála a jako DJ můžeš uspět, ale aspoň v Brně bys nemohla hrát trance; v Praze je možností víc.

Vydává a hraje většina DJů i vlastní produkci?

Každý DJ hraje cizí věci. Může mít vlastní produkci, ale nemusí. Většinou docela dlouho trvá, než se naučí dobře hrát na nástroj a dá všechno dohromady. Když si vytvoříš fanouškovskou základnu na tom, že hraješ cizí věci, nemusíš mít vlastní hudbu.

Ty ale vlastní věci skládáš.

Ano, ale skutečně to není to pro každého. Já jsem hrála na klavír, takže jsem dostala hudební průpravu a říkala jsem si, že bych to mohla zkusit. Spousta lidí s tím začala, aby podpořila svoji kariéru DJ; já proto, že mám v hlavě spoustu hudby, ale ještě ji neumím napsat.

Pouštíš svou tvorbu i na akcích?

Když máš vydanou jednu věc, je to jiné, než když jsi producent s dvaceti skladbami – to se domluvíš, že uděláš producent set a dovezeš vlastní remixy poskládané jinak, než jsou veřejně k dostání. Někteří lidé se tím živí, žijí po hotelech a neustále někde hrají, skvělé je taky dostat se do zahraničí. Pro mě je to hrozně vyčerpávající, takže to nedělám.

Jak jsi s vlastní tvorbou začala?

V roce 2012 jsem si zlomila kotník, když jsem jela na akci. Trčela jsem potom v regeneračních ústavech, měla jsem počítač, ale žádný internet, tak jsem začala skládat. Zatím jsem se dostala jen k jednomu vydání, mám vlastní track se slovenským producentem Jacobbem a vznikly už dva remixy.

Chystáš nějakou další skladbu?

Zatím ne, mám omezenou zásobu energie a musím si vybírat priority. Momentálně je na prvním místě Mindcircus a s tím je spousta práce. Na skládání je čas, když nejsou jiné povinnosti, trochu to připomíná hraní počítačových her. Začneš, myslíš si, že uděláš jenom kousek a najednou jsou čtyři ráno.

Kromě hraní a skládání organizuješ i vlastní akci Mindcircus. Povíš nám o ní něco víc?

Je to festival, který chce jít mimo provařená místa a velká jména, peníze dám radši do reklamy. Naposledy jsme byli v Bajkazylu a jsem velmi spokojená. Zítra se uvidíme v klubu Eleven, tak všichni přijďte!

Kdo všechno zahraje?

Hlavní hvězdou je Kristy Jay ze Slovenska, zahraje ale i DJ Bone, DJ Zagio a já.

Setkala ses s nějakými předsudky proti fanouškům trance?

Pro technaře jsme málo intelektuální, pro rockery jsme nepochopitelní, metalistům se to paradoxně líbí. Kdo přijde úplně zvenku, myslí si, že DJové jsou mimoni, ale tak to není. Jde o velmi extrovertní pozici, nepotřebujeme do sebe ale tlačit spoustu drog. Někteří možná ano, o tom nic nevím. Když přijel Tomáš Haverlík, chtěl jen zázvor a dva litry vody. Drogy jsou v trance scéně asi rozšířenější než v běžné populaci, ale ne v ohrožující míře. Nájezd psychiatrů a sociálních pracovníků nepotřebujeme!

Jak je trance scéna vstřícná k handicapovaným?

Vidím posun k lepšímu, nazvala bych to ale inspiračním pornem – třeba na holandském festvalu Luminosity vytáhli postiženého DJ, co nikdy předtím nehrál, a ukazovali ho trochu jako cvičenou opici. Na druhou stranu ale umí a vydřel si to, a není chyba postižených DJů, když se o nich mluví víc v souvislosti s jejich handicapem než hudbou. Mně zajímá hlavně jejich hudba.

Co ještě děláš kromě trance?

Mám neziskovku Rozpouštíme bariéry, která se snaží dostat handicapované na otevřený trh práce, kromě toho jsem se znovu dostala na studium psychologie. Spousta lidí mi říká, že toho dělám moc a měla bych něco z toho opustit, ale pro mně je všechno propojené. U jednoho vždycky načerpám energii na to druhé a dávám si pozor, abych se nezahltila.

Adéla Blažková (Envi Café): Kočky léčí tělo i duši

Když kočičí kavárna Envi café otvírala, mimo jejích chlupatých obyvatelek mne upoutala i energická majitelka Adélka. Vždy mne fascinovaly ženy, které si vybudovaly svůj sen a zapojily do toho i kočky. Bylo mi obrovským potěšením zpovídat mladou a úspěšnou majitelku kavárny, která mne nabila pozitivní energií a přesvědčením, že když si něco moc přeji a zapracuji, tak to jde! Setkání se nekonalo nikde jinde než v kavárně mezi kočičkami.

Vzpomínáte si na svůj první kontakt s kočkami?

Ano, byly mi asi tři nebo čtyři roky a s rodiči jsme jezdili na chalupu. Chodily tam kočky od sousedů, ale i ty toulavé, začala jsem se s nimi hned mazlit a krmit je. Díky tomu se jich sbíhalo čím dál víc, až jsem byla pro svou lásku k nim známá po celé vesnici. Vydrželo mi to dodnes. Vždy jsem chtěla mít kočičku i doma, ale to bohužel za mého dětství nešlo. První jsem si pořídila až ve dvaadvaceti.

Preferujete kočky před psy?

Ano, ale kdybych měla k dispozici dům se zahradou nebo aspoň víc času, pejska z útulku bych rozhodně chtěla.

Co vás osobně s kočkami spojuje?

Jsem energická a zbrklá jako ony, ale během pěti minut jsem schopná se zase uklidnit. Když si něco usmyslím, připomínám rozjetý vlak. Mám svou hlavu a nenechám si do ničeho mluvit. Na druhou stranu ale nebudu dělat něco, do čeho se mi nechce, i v tom jsem kočkám podobná.

Jak vznikla myšlenka založit kočičí kavárnu?

Rozhodla jsem se a šla si za tím. Od začátku jsem věděla, že chci práci, která mě bude bavit, kde budu moct pracovat se zvířaty a pomáhat jim, ale zároveň se tam bude líbit lidem. Kočičí kavárna to všechno spojuje. Věděla jsem, že podobné podniky existují v zahraničí; v době, kdy jsem nad tím začala uvažovat, se navíc v Praze otevřela první kočičí kavárna v republice. Byla jsem se tam podívat, abych načerpala inspiraci, a nadchla jsem se ještě víc.

A v prosinci 2015 jste s kolegyní kavárnu skutečně otevřely.

Vedly jsme ji asi tři měsíce, potom jsme se bohužel pohádaly a byla jsem nucená odejít a najít si jinou práci. Neskutečně mě to mrzelo, ale myslela jsem si, že kavárnu zvládne vést sama – šlo i o její splněný sen. Během dalších dvou měsíců ji však dovedla skoro ke krachu. Chtěla celý podnik prodat, s čímž jsem rozhodně nesouhlasila. Dohodly jsme se tedy, že jí vyplatím odstupné a kavárnu povedu sama.

Jak se vyrovnáváte s tím, že jste teď na provoz sama?

Utáhnout všechno sama je hodně těžké, dva už jsou zase moc. Například na starosti s papírováním, marketing nebo dovoz bych potřebovala parťáka, jenže za prvé si ho nemůžu dovolit finančně, za druhé ani nechci, protože ráda rozhoduji sama za sebe a jedna zkušenost mi stačí. Klidně tu budu od rána do večera, ale na vlastní zodpovědnost. Moje osmičlenná kočičí smečka mi všechno vynahrazuje, kdykoliv sem přijdu, pomůže mi od stresu a starostí.

 

Co bylo na realizaci vašeho snu nejtěžší?

Běhání po úřadech, se kterým jsem neměla žádné zkušenosti. Dva roky jsem pracovala v zaměstnání, kde mi vždycky bylo řečeno, co mám dělat. Najednou jsem musela všechno zařizovat sama. Kolegyně byla manuálně zručná, ale papírování a úřady jsem musela obstarat já. Stálo mě to mnoho úsilí a nervů, ale jsem za to dnes ráda, protože už vím, co a jak.

Jednání na úřadech se ale protahovalo, měly jsme všechno připravené k otevření a čekaly na rekolaudaci. Když konečně začal provoz kavárny, nervózní jsem byla hlavně ze začátku. Neměla jsem vystudovanou žádnou podnikatelskou školu ani praxi v oboru, ale když přišel první den, měla jsem pocit, jako bych tu byla odjakživa. Cítila jsem se mnohem uvolněněji, vše jsem brala, jak to je.

A co je pro vás nejnáročnější na každodenním provozu?

Ranní příprava před otevřením kavárny. Jsem tu skoro každý den, musím nakoupit, dodělat dortíky, postarat se o kočky nebo zaplatit fakturu. Jde o nejstresovější část dne, kolikrát opravdu nestíhám – v obchodech jsou třeba fronty, něco se stane s autem a zůstanu s nákupem na půl cesty a podobně. Když ale v poledne otevřu, už jen dodělávám poslední resty a je to v klidu. Všechno ze mě spadne, jsem šťastná, že přišli hosté, a stres je pryč.

Nenarazila jste na problémy kvůli nedostatku odborného vzdělání?

Ne. Mám garantku, díky které jsem si mohla založit živnost. Nemůžu srovnávat, jestli pro mě byl handicap, že nemám školu ani roky praxe, protože neznám nikoho, kdo by to studoval. Nevím, jak by mě to nasměrovalo, určitě by to ale bylo plus. Absolvovala jsem jeden kurz, kde jsem se naučila, jak se starat o kávovar, jak udělat espresso a cappuccino. Něco mě naučil i barista, který nás na začátku navštívil, jinak jsem samouk.

Jak vybíráte dodavatele?

Hledala jsem dlouho a jsem spokojená, od toho současného odebíráme kávu i čokoládu. Chtěli jsme něco originálního, co nenajdete v každé brněnské kavárně. Nabízíme stoprocentní arabiku praženou ve Španělsku, která je silnější a má nakyslejší chuť než italská káva. Vůbec neuvažuji nad tím, že bych dodavatele měnila.

Co dalšího máte v nabídce?

Doporučuji vyzkoušet naše zákusky; nabízíme i bezlepkové, bez laktózy či veganské. Na své si ale přijdou i milovníci klasických cukrovinek. Některé odebírám od své garantky, která provozuje malé cukrářství v rodinném domku, zbytek připravuji sama – například cheescake, bábovku s domácí šlehačkou nebo jablečný závin. Baví mě i experimentovat a zkoušet stále nové věci.

Jaké máte s kavárnou další plány?

Je jich spousta, například rozšířit nabídku o víc dezertů, salátů a smoothies a navázat spolupráci s dalšími útulky. Ale když jsem v tom sama, není to jednoduché a od myšlenky k realizaci bývá dlouhá cesta. Chci na této oblasti zapracovat; píšu si seznam priorit, ale jde o malé krůčky. Chtěla bych čím dál víc propagovat útulky a zvířata, o která se starají, takže uvítám jakýkoliv nápad na akci i od veřejnosti.

Existuje někdo, komu byste návštěvu vaší kavárny nedoporučila?

Spíš bych lidi ráda poprosila, aby se už doma zamysleli, jestli je právě kočičí kavárna pro ně to pravé. Mám na mysli hlavně rodiče s dětmi, pro které existuje spousta podniků s dětským koutkem, kde si můžou v klidu hrát; to u nás není. Dnes se nám ale příliš nestává, že by děti rušily ostatní hosty. Jedná se maximálně o jeden z deseti případů, ale nikdy nenastane žádná vyhrocená situace. Problém jsme měli jen ze začátku, kdy tento typ kavárny byl pro všechny novinkou a hosté si nebyli jistí, jak se chovat. Vše ale lze vyřešit domluvou.

Jak trávíte volný čas?

Když tu mám všechno hotové, zajdu si občas do jiné kavárny, většinou ráno nebo dopoledne. Kromě toho si vyhrazuji aspoň jeden volný den v týdnu – mám naštěstí spolehlivé brigádnice, takže můžu jít třeba do přírody a vypnout.

Máte i nějaké chovatelské ambice?

Ne, navštívila jsem sice různé výstavy, ale jen jako divák, ne se svou kočkou. Neláká mě to, kdybych si měla vybrat mezi šlechtěnou kočkou nebo nějakou z útulku, tak budu preferovat útulek. Láká mě útulkům pomáhat, ať už v rámci své práce nebo osobního života.

Co byste čtenářům vzkázala na závěr?

Nebojte se věnovat tomu, co vás baví – i když je to dřina, je to také velmi naplňující. A pokud potřebujete vypnout a relaxovat, přijďte se pomazlit s našimi kočičkami, léčí tělo i duši.

Utrpení mladého Adama: Recenze knihy Pouštní včela od Veroniky Matysové

Kristýna nechce chodit s Adamem. Adam se chce zabít. Islamistický diktátor chce zabít co nejvíc bezvěrců. Walter chce zabít diktátora. Monica chce všemu přijít na kloub. Ghida se s ní nejdřív nechce kamarádit, potom ale už chce. Jak to jde dohromady?

Pouštní včele docela přirozeně. Po expozici, která nás za pomoci fiktivní blízkovýchodní země i fiktivních postav (potěšila alternativní realita, kde USA už měly prezidentku) vtáhne do zcela reálné a aktuální problematiky vzrůstající hrozby terorismu, se seznámíme s hlavním hrdinou Adamem. Ten se vyznačuje především tím, že strašně trpí a jeho život už nemá smysl, protože ho odmítla holka. Prožívá nesnesitelná muka, do deníčku si píše citáty z Utrpení mladého Werthera, a protože u sebe objevil sociopatické tendence, rozhodne se radši to celé ukončit. Zrovna když v Americe pracuje na pomalém uchlastání se, zachytí zprávu o tajné operaci americké vlády, která rekrutuje sebevrahy. Přihlásí se a odjíždí na vojenskou základnu kdesi v arabské poušti…

Ačkoliv bych dle obálky a anotace čekala víc akce, je kniha napsané velmi čtivě, děj svižně odsýpá a čtenář se rozhodně nenudí. Postupně odhalujeme Adamův příběh i důvod, proč se ocitl na sebevražedné misi. Osobně bych možná upřednostnila místo pitvání se ve vznešeném smutku dalšího zhrzeného chlapečka, který neunesl skutečnost, že objekt jeho touhy je ve skutečnosti člověk z masa a kostí s vlastní vůlí, větší prostor pro ostatní aktéry příběhu. Například dynamika mezi šéfem tajné služby Walterem Greenem, islamofobním fanatikem, kterého pohání touha po pomstě za osobní tragédii, a jeho přítelkyní Monicou, reportérkou, jejímž velkým vzorem v kariéře je muslimka Ghida, mi přišla naprosto skvěle vymyšlená a zasluhující si víc pozornosti. Klidně bych si přečetla příběh jen o těch třech. V Pouštní včele ale autorka klade důraz na Adama a jeho vztah ke Kristýně, z nichž si ani jeden nezískal mé velké sympatie – Adam svým ubrečeným poraženectvím a Kristýna proto, že postupně začala Adamovi zcela cíleně ubližovat, bez jakékoliv logické motivace. Člověk ale nemůže chtít všechno, kdyby kniha byla příliš dokonalá, a jak bych se s tak vysokou laťkou mohla dostatečně těšit na další, která už je na spadnutí?

Pokud to ještě někomu není jasné, celkový dojem je pro mě i přes zmíněné výhrady pozitivní. Ke konci příběh skvěle graduje, takže jsem si do poslední chvíle nebyla jistá, jak všechno skončí, a finále mě díky tomu o to víc dostalo. Všechno do sebe zapadá, postavy mají jasné motivace a cíle (možná kromě Kristýny), postupně se pod tlakem okolností vyvíjejí a mění se i jejich pohled na okolí, a všechno včetně výletů do mysli sebevraha je podáno srozumitelnou, přístupnou formou. Na závěr musím ale přeci jen zmínit jednu věc, která knize citelně chybí. Nemám v ní podpis autorky…

Zdroj úvodního obrázku: http://www.podporaceskychautoru.cz/

Kateřina Šedá: Brnox je vesnice ve městě

Ačkoliv je Kateřina známou osobností nejen v brněnském veřejném prostoru a její průvodce po místní vyloučené lokalitě Brnox vzbudil velké ohlasy, její činnost jsem zaznamenala až díky pořadu Ano, šéfe!, kde těmito místy provázela štáb. Její práce mě okamžitě zaujala a Kateřina k mé velké radosti souhlasila s rozhovorem. Do kavárny v centru Brna jsem se přihnala se zpožděním, naštěstí jsem ji ale ještě zastihla. Přes toto faux pas byla Kateřina velmi milá a bezprostřední; z obvykle půlhodinového rozhovoru se vyklubaly dvě hodiny zajímavého vyprávění, jehož druhou část vám přineseme příště. Autorkou úvodní fotografie je Lucrezia Portanová.

Jak jste se dostala ke spolupráci na pořadu Ano, šéfe!, kde jste Zdeňka Pohlreicha s jeho týmem provázela po Cejlu a okolí?

Když jsem pro knihu dělala terénní výzkum, nabídl mi režisér Filip Remunda, který točí některé díly Ano, šéfe!, jestli bych je neprovedla Cejlem. Souhlasila jsem, i když samotnou restauraci U Vlka jsem neznala; kvůli špatnému umístění ji neznal nikdo.

Pomohlo majiteli natáčení?

Nejdřív byl velmi zdeptaný a vypadalo to, že Pohlreich jeho podnik odsoudil k zániku. Nechtěl to ale vzdát i kvůli tomu, že utratil mnoho peněz za rekonstrukci, nakonec vyměnil kuchaře a svůj podnik přejmenoval na jídelnu. Kolem jedné odpoledne mívá frontu a vyprodaná jídla. Daří se mu dobře, ale nemyslím si, že díky Pohlreichově pořadu.

Jak vznikl nápad na průvodce Brnox?

Oslovil mě jeden ze zakladatelů Ghettofestu Pavel Strašák, jestli bych pro jejich festival něco nevymyslela. Začala jsem tu lokalitu častěji navštěvovat a došlo mi, jak málo ji znám. Lepší, než udělat velkou jednorázovou akci, se ukázalo do výsledku začlenit samotný proces poznávání. Z toho jsem vycházela.

Knihu jste rozčlenila do barevných tras na základě témat, například bílá je víra a tradice a žlutá se týká jídla. Proč právě takto?

Většinou jsou podobné knihy rozvržené podle míst. Původně jsem chtěla každý dům zpracovat jiným způsobem, ale bylo to časově náročné a když jsem mluvila se všemi lidmi v jednom domě, témata se tříštila a celý koncept se rozpadal. Snažila jsem se proto přijít na způsob, jak postavit kostru průvodce, a protože se určitá témata začala opakovat, dávalo smysl pojmout průvodce podle nich.

Jak vás místní přijali?

Velmi vstřícně. Romové často mluví hlasitě a bílá populace si to chybně zaměňuje s agresivitou. I když to tak na první pohled působí, myslím, že jsou naopak daleko přátelštější; volají na vás na ulici a když se bavíte s jedním, přijde dalších deset. Funguje to tam podobně jako na vesnici, což mi připadá sympatické. Můžeme kritizovat, jak to tam vypadá, že je tam nepořádek – na druhou stranu se lidi chovají jako doma v obýváku, neuzavírají se před okolím. Myslím, že něco z jejich otevřenosti a bezprostředního chování bychom měli převzít.

Narazila jste s kolegy během výzkumu na nepředvídané problémy?

Řada lidí nechtěla být v knize jmenovaná, i když mají co říct, protože například pracují načerno. Chtěli, abych jim pomohla, ale to je těžké, pokud nemůžu publikovat, co a kde dělají. Na skutečnost, že stovky věcí vůbec nebudu moct zveřejnit, jsem nebyla připravená.

Co bylo pro vás během výzkumu nejzajímavější?

Nepočítala jsem s tím, že se v lokalitě, o které kolují nelichotivé legendy a člověk nemá důvod tam vystoupit a jít se rekreovat, budu cítit dobře. Že mě bude bavit trávit čas s tamní komunitou, ani s tím, že bych si ji klidně vybrala i dnes při rozhodování, kde budu trávit čas. To považuji za nejdůležitější sdělení celého průvodce.

S jakými reakcemi se publikace po vydání setkala?

Převažovaly pozitivní – od kritiků i od lidí z lokality. Přišly ale i ty méně příznivé; ještě před vydáním jsem například dávala rozhovor Mladé frontě Dnes, kde se objevila spousta rozhořčených komentářů. Nevztahovaly se však přímo ke knize, ale k tématu Romů. Nemá smysl je číst – nehodnotí, co říkám, ale vlastní zkušenosti jednotlivců, objevilo se i posílání do plynu.

Kritické články vyšly i na serveru Romea.cz, kde byl Brnox označen za „průvodce po špinavých kuriozitách“. Co si o tomto označení myslíte?

Nemohu říct, že by mě to zdeptalo, spíše překvapilo. Nic z toho, co jsem popisovala, jsem nehodnotila. Když jsem například mluvila s lidmi, kteří tvrdili, že viděli UFO, nevysmívala jsem se jim, přistupovala jsem k nim s respektem. Pokud má někdo pocit, že je ukazuji jako důvěřivé blázny a snažím se upoutat za každou cenu, svědčí to o jeho vnímání světa.

Dělala jsem například rozhovor s geniálním mladým klavíristou Radkem Bagárem. Chtěl nám něco zahrát, ale klavír měl trochu rozladěný, zahrál nám proto i den poté u paní učitelky. Podle Romey jsme ale chtěli ukázat, že on má rozladěné piáno, zatímco ve městě je naladěné. Nechápala jsem to. Nic negativního jsme za tím nehledali, ke všem přistupuji stejně. Naše společnost je však tak křečovitá, že se nesmí říkat ani citově nezabarvená pravda. Největší váhu podle mě má práce v terénu – když se tam dva a půl roku pohybuji a obcházím dům po domu, budu mít jinou zkušenost než někdo, kdo sedí v Praze v redakci.

Postupovala byste dnes i po zkušenostech s kritikou stejně?

Ano. Kvůli tlaku na přílišnou korektnost se do průvodce ty nejzajímavější věci nedostaly. Učitelé a učitelky z lokality se mnou často nechtěli mluvit, nakonec jsem našla jednu, která už odešla. Popisuje jejich frustraci. Výuka se podle ní každý den mění v boj. Samozřejmě ale netvrdím, že nikdo, kdo tam pracuje rád, neexistuje. Třeba v Muzeu romské kultury denně probíhají kurzy doučování dětí a myslím, že tito lidé odvádí skvělou práci.

Nemyslíte si tedy, že Brnox posílil stereotypy proti Romům, jak tvrdí odpůrci publikace?

Nemyslím. Nechci generalizovat, snažím se ukázat konkrétní příběhy. Pro mnoho čtenářů kniha komunitu  polidšťuje. Neztotožňuji se s názorem, že lokalitě se dá pomoct pouze tím, že budu v knize prezentovat věci, které se na tom místě podařily. Podle mě se jí dá pomoct právě tím, že se o všem mluví nahlas. Nemám výčitky, že bych někomu ublížila nebo něco udělala špatně. Nešla jsem do toho s odhodláním všechny stereotypy zbořit nebo vyřešit romskou problematiku, ale neměla jsem ani předsudky. Jde o kontroverzní téma, všichni proto mají svůj názor na to, jak ho správně zpracovat, a nepočítají s tím, že někdo prostě zaznamená, co vidí.

Budete pokračovat v práci v této lokalitě?

Určitě, už na tom pracuji, ale ještě nechci nic zveřejňovat.

Brnox se rychle vyprodal a následovalo druhé, doplněné vydání. Co v něm čtenáři a čtenářky najdou?

Například rozhovor s majitelem Vaší jídelny u Vlka, dále fotografie lidí, se kterými jsme mluvili, módu nebo doplněné rejstříky. Vyzpovídali jsme i pana Abbasiho, majitele prodejny potravin, který dostal sms ve znění „jestli seš muslim, brambory ti nedovezu“. Doma byl dopravním inženýrem. Obchůdky, které působí jako na pokraji bankrotu, často vede elita z Afghánistánu nebo Ukrajiny.

V poslední době prochází mnoho míst v této lokalitě renovací a díky akcím jako Ghettofest začíná pro mnoho lidí být „cool“. Jak vidíte budoucnost Brnoxu vy?

Centrum města se rozrůstá, takže ho změny neminou. Ghettofest je vlaštovkou, lidi tam stráví odpoledne a občas se i vrátí. Bylo by ale naivní si myslet, že se v centru udrží osmnáct zastaváren. Mnoha romským rodinám hrozí vystěhování například do Husovic. Oni sami sice také chtějí často pryč, ale naopak víc do centra – jejich sociální vyloučení je tak hluboké, že si neuvědomují, že vlastně v centru bydlí. Pro mě je velmi těžké k tomuto procesu zaujmout názor; mám to místo ráda a připadá mi zajímavé, ale zároveň tu bují problémy jako drogy nebo prostituce. Brnox zkrátka ještě čeká dlouhá cesta.

 

 

Dana Drásalová: Festival Ochutnej svět děláme srdcem

Měla jsem velkou radost, když mě kontaktovala pořadatelka festivalu Ochutnej svět s návrhem mediální spolupráce. Nabídla jsem jí proto nejen sdílení události na našem facebooku, ale i rozhovor, ve kterém by festival blíže představila. Vzhledem k její zaneprázdněnosti a mojí neschopence proběhl po telefonu, nesl se ale ve velmi příjemném duchu a na festival mě navnadil.  

Můžete čtenářům festival představit?

Jde o druhý ročník food festivalu pořádaného firmou Food Park v Malé Americe, kde se představí šéfkuchaři z celého světa – z Evropy, Ameriky, Asie i Afriky. Hlavními atrakcemi festivalu budou proto speciality z nejrůznějších zemí jako třeba karibské barbecue, jako čestného hosta přivítáme řecké delikatesy Olympia z Prahy, jejichž šéfkuchař vařil i pro řeckého prezidenta a v mnoha slavných světových restaurací. Kromě světových týmů svoje speciality znovu přiveze i brněnský výrobce Bücheck. Můžete se ale těšit i na i bary, například indický s tamními drinky. Novinkou je stánek specializovaný na Prosecco, které se dobrému jídlu skvěle hodí. Jednáme i s jedním z nejlepších brněnských barů, jehož jméno zatím nebudu prozrazovat. Nebude chybět ani domácí limonády nebo produkce minipivovarů.

Nedílnou součástí festivalu jsou takzvané food trucky. Můžete čtenářům přiblížit, o co jde?

Jsou to vozy s mobilní kuchyní – kuchař vaří přímo v autě. Ve světě se těší velké oblibě, k nám ale tento trend dorazil teprve nedávno. Letos jejich počet rozšíříme, můžete se těšit například na francouzský nebo karibský food truck.

Chystáte nabídku i pro vegany nebo lidi s různými alergiemi?

Určitě, snažíme se vyjít vstříc nejen vegetariánům a veganům, ale i lidem, kteří se například stravují bezlepkově. Na své si přijdou i milovníci raw stravy.

Jaký bude doprovodný program?

Návštěvníci si proto moci u jídla vychutnat zvuk skotských dud, mexickou kapelu, představení jihoamerických a skotských tanečníků a spoustu dalšího. Rozšířili jsme také program pro děti, který se ponese ve znamení oslav pálení čarodějnic. Budou si moci vyrobit různé lampičky a výzdobu, proběhne i soutěž čarodějnických masek, kde lze vyhrát hezké ceny.

Jak vybíráte účastníky?

Fakt, že velká část z nich je stejná jako na prvním ročníku, nám letos výrazně usnadnil práci. Vytipujeme různé podniky, jdeme k nim ochutnat a nasát atmosféru, podle toho vyhodnotíme, jestli chceme navázat spolupráci. Snažíme se odlišit od jiných festivalů a nebrat každou kuchyni, která se přihlásí. Jde nám i o autentičnost, na festivalu potkáte spoustu anglicky, francouzsky nebo španělsky mluvících lidí. Naší prioritou je přiblížit specifika daného státu.

Na co se nejvíc těšíte vy osobně?

Na okamžik, kdy festival začne, bude fungovat elektřina a všechno ostatní bude také v pořádku. K samotnému ochutnávání jídla se dostanu vždycky až skoro před zavírací dobou, ale rozhodně se těším třeba na zmíněné karibské barbecue, na středomořskou kuchyni a ryby. Nepohrdnu ani sladkostmi, proto se nemůžu dočkat ovocné zmrzliny, kterou budou z čerstvého ovoce a smetany, bez umělých přísad, vyrábět jihomoravští mistři přímo před očima návštěvníků.

 

Jak vznikla myšlenka festival uspořádat?

Navštěvovala jsem různé trhy a food festivaly, ale vadilo mi, že jsou příliš úzce tematicky zaměřené, třeba na street food, hamburgery nebo ryby. Já ale chtěla akci, kde můžete bez letenek a pasů během jednoho víkendu ochutnat speciality z celého světa. S touto myšlenkou jsme začali s kolegou oslovovat šéfkuchaře, kterým se to líbilo a přijali naše pozvání. Naši vizi se nám povedlo naplnit.

Jaké největší překážky musíte při organizaci překonat?

Nejtěžší je zařídit všechno tak, aby to fungovalo. Velkou zkouškou je pro nás ekonomická stránka festivalu. Veškeré zázemí, každý kousek plotu i každá toaleta něco stojí. Vysoké náklady mají i kuchaři, nemůžeme po nich proto chtít, aby nám finančně vypomohli. Zásadní samozřejmě je, jestli přijde dost návštěvníků, což ale záleží na spoustě okolností, důležitou roli hraje počasí. Velmi stresující je také zvládnout zapojení elektřiny. Postavit vedle sebe pětadvacet restaurací a další stánky, zapojit hudbu a všechno ostatní není jednoduché a vždy může něco vypadnout.

Co pozitivního vám festival přináší?

Především spoustu nových kontaktů. Poznala jsem mnoho zajímavých lidí a jejich příběhů, které mi samy o sobě můžou dát něco do života. Příprava festivalu pro mě představuje dobrodružství a příležitost vyzkoušet si velký ekonomický plán a celkovou organizaci, kdy musí všechno klapat od a do zet. Zvládnout tak rozsáhlý projekt rozhodně pomohlo mému podnikatelskému sebevědomí.

Vaříte ráda?

Ano, jsem vášnivá kuchařka a také ráda peču. Nepreferuji žádnou konkrétní kuchyni, jen nemám v oblibě extrémy. Snažím se podporovat regionální výrobce a jít zdravým směrem. Těším se, že na festivalu naberu spoustu inspirace, nakoupím kvalitní suroviny a poradím se s prodejci, jak je nejlíp použít. Velmi mě baví zkoušet nové věci. Ocením kvalitní kávu a dobré víno, které se učím rozpoznávat. Myslím, že v tomto směru dělám pokroky – i v tom vidím přínos festivalu.

Navštívila jste už některé ze zemí, které se na festivalu představí?

Ano. Při výběru zemí, kam chci jet, hraje důležitou roli i tamní kuchyně. Velkým gastronomickým zážitkem pro mě byla cesta do Číny a na Kubu, překvapila mě Dominikánská republika. Ocením ale i italskou kuchyni nebo kvalitní vídeňský řízek. I u nás si s partnerem děláme výlety do různých podniků za dobrým jídlem.

A ve které zemi jste ještě nebyla, ale láká vás se tam podívat?

Chtěla bych navštívit Bali nebo Srí Lanku po vzoru kamarádky a kuchařské inspirace Kamu z Prahy, která tam fotila a natáčela pro svou novou kuchařku. Až nám rodinné povinnosti dovolí cestovat, věřím, že vyrazíme na podobné exotické místo.

Jaké máte další záliby?

Momentálně především děti, kromě dvou vlastních vychováváme ještě partnerova dvojčata, takže je u nás veselo. Když mi přece jen zbude chvilka, ráda si vyjdu do přírody a za sportem nebo něco uvařím. Baví mě i hrabat se v záhonech, letos plánuji rozšířit bylinnou zahradu.

Co plánujete do budoucna?

Je toho spousta, ale kromě čtyřletého dítěte se naše rodina rozrostla ještě o dvouměsíční miminko, takže v současnosti se všechno točí kolem nich. Loni jsme ale spustili první ročník akce Ochutnej Asii, která měla úspěch, kromě toho bychom si rádi zopakovali Cake Festival a Dýňové slavnosti. Příští rok rozhodně přibudou další novinky i na festivalu Ochutnej svět, letos je prioritou role maminky.

Co byste čtenářům a čtenářkám vzkázala na závěr? 

Chtěla bych je na festival všechny srdečně pozvat! Předprodej vstupenek už běží, do 14. dubna lze navíc vstupenky zakoupit jen za padesát korun. Budu ráda i pokud pozvete své přátele. Nemáme velký marketingový rozpočet, aktivity našich fanoušků jsou proto pro nás velmi důležité. Sledujte nás a buďte s námi, děláme to srdcem a děláme to pro vás!

Událost na facebooku zde

Anna Novotná (dupeTo): Těší mě potkávat naše oblečení

Anna rozjela v průběhu rodičovské dovolené úspěšné podnikání, spolu s kamarádkou Alicí stojí za značkou dupeTo, vyrábějící dětské oblečení. Zajímalo mě mimo jiné, jaká byla její cesta k podnikání, jaké překážky musela s kolegyní překonat na cestě k jeho současné podobě a taky jestli z ní vytáhnu marketingové tipy a triky. Sešly jsme se proto jednoho slunečného rána na snídani v kavárně Pilát. Anna působila velmi sympaticky a naše povídání mě příjemně motivovalo do nového pracovního dne.

Jak ses dostala k podnikání?

Všechno začalo před necelými třemi lety na jednom z výletů punkových matek, kdy mi kamarádka Alice nabídla k vyzkoušení profesionální šicí stroj, abych na něm zkusila ušít něco svému prvnímu dítěti. Nadchlo mě to. Líbilo se mi, že mohu svému dítku vytvořit něco, co bude stoprocentně odpovídat mým představám a jeho potřebám. Postupně jsem šila i pro děti kamarádek. Bylo toho čím dál víc, až jsem se odhodlala své výrobky nabídnout na fleru. Alice šila také a každá jsme na fleru prodávala pod svým jménem, ale spoustu věcí jsme řešily spolu. Nakonec jsme se v srpnu 2015 rozhodly založit společnou značku – dupeTo.

Kdy se vaše podnikání dostalo z koníčku na profesionální úroveň?

Když jsme se rozhodly pracovat společně. Předtím jsem šila, jen když jsem na to měla chuť. Pak se k tomu přidala naše vzájemná kontrola a společný cíl. Zúčastnily jsme se první prodejní akce, měly spoustu poptávek a zjistily jsme, jak je úžasné, že je o naši tvorbu zájem, ale jak je to zároveň náročné.

Jaký sortiment nabízíte?

Máme silný vztah k přírodě a ke sportu, proto šijeme praktické outdoorové oblečení, které navíc roste společně s dětmi. Používáme látky s hravým designem. Veškeré střihy vycházejí z našich vlastních rodičovských potřeb; jsou přizpůsobené látkové pleně a naše kalhoty se díky rostoucím nohavicím vydrží dítěti déle.

Vyrábíte oblečení samy?

Ze začátku to tak bylo, ale s rostoucí poptávkou a počtem vlastních dětí jsme přestaly stíhat. Spoustu objednávek jsme proto musely odmítat. Naštěstí se nám před rokem podařilo většinu produkce přesunout do chráněné dílny; zvládáme zaopatřovat víc zákazníků, dosáhly jsme vyšší kvality zpracování a máme více času na rodinu.

Zadaly jsme poptávku na výpomoc; odpovědi a výsledky, které se nám sešly, ale neodpovídaly našim představám, většinou jsme nebyly spokojeny s kvalitou práce. Náhodou se nám podařilo navázat spolupráci s chráněnou dílnou v Brně a tu si nyní nemůžeme vynachválit. Švadleny pracují pečlivě za velké podpory a důsledné kontroly paní mistrové. A my jsme moc rády, že ze všech možných uchazečů jsme mohly dát příležitost právě jim.

Jak vznikl název dupeTo?

Původní pracovní název zněl Do blata, ale spousta rodičů nás od toho odrazovala. Dlouho jsme vymýšlely jméno vyjadřující, že šijeme hravé oblečení do přírody, které se může zašpinit a nemá nikoho omezovat v pohybu a objevování světa. Nakonec jsme naznaly, že Do blata by mohlo některé maminky odradit, kromě toho není dvouslovný název praktický. Pak nás napadlo dupeTo a už jsme u toho zůstaly. Pro ověření jsme vyhlásily anketu mezi našimi přáteli, jestli Do blata nebo dupeTo a druhá možnost vyhrála na celé čáře.

dupeto1_mikina_kocicidupeto4-kojotriko_pruhy_tyrkys1

Rodina je pro mě nejdůležitější

Jak svoji značku propagujete?

Zpočátku jsme se učily propagaci metodou pokus – omyl.  Bylo nám jasné, že to není to pravé a tak, když se objevila příležitost zapojit se do vzdělávacího projektu Artbees, který podporuje podnikatelky z kreativních oborů, rády jsme jí využily. Aktuálně si u naší oblíbené grafičky necháváme zpracovat redesign loga. Z širšího hlediska jsou pro nás důležitým nástrojem sociální sítě, zejména facebook a fler.

Kde získáváte nové zákazníky?

Na facebooku, mimo to stále figurujeme i na fleru. Naše zboží postupně nabízíme i do kamenných obchodů, nejen v Brně, ale i v Praze a dalších městech, zatím spolupracujeme se třemi. Snažíme se být vidět v rámci brněnské rodičovské komunity – odhaduji, že asi třetina zákazníků o nás slyšela od jiné maminky. Spolupracujeme i s lesní školkou Lištička, kde si maminky navzájem dávají „echo“. Šíří se to jako malá brněnská lavina.

Kolik času značce věnuješ?

V současné době jsem schopná se značkou zabývat maximálně dvě až tři hodiny denně. Po rodičovské dovolené bychom se jí rády obě věnovaly naplno.

Co považuješ za svůj největší úspěch?

Že jsem se odvážila jít s kůží na trh. Neměla jsem zpočátku dost sebevědomí na to, abych začala svoje výrobky prodávat; v tom mě hodně podpořila Alice. Jako další velký úspěch vnímám to, že se k nám vrací spokojení zákazníci a že se nám podařilo výrobu přesunout do chráněné dílny. Už to nešijeme samy na kuchyňském stole, ale vyrábí se to v plně vybavené šicí dílně ve vynikající kvalitě.

Šila jsi už jako malá?

V pubertě jsem si na maminčině šicím stroji vyráběla „hipísácké“ sukně a kalhoty, pak jsem toho ale na dlouho nechala. Až mnohem později jsem vyrobila svou první patchworkovou deku pro maminku.

Vychází ti rodina vstříc?

Ano, můj muž mě podporuje hlavně psychicky; taky nám fotí zboží. Maminka i tchýně pomáhají tím, že se starají o děti. Ze začátku, když jsem si nemohla dovolit zaplatit hlídání, tak mi poskytly jediný čas, kdy jsem byla schopná pracovat.

Ušiješ si občas něco jen tak pro sebe?

Málokdy si sednou k šicímu stroji, abych si udělala něco pro radost – nemám na to čas, většinou mě tlačí jiné povinnosti.  Navíc jsem sama sobě veliký kritik. Dokonce jsem dospěla do fáze, kdy nejsem s kvalitou vlastního výtvoru spokojená a raději přenechám jeho výrobu švadleně, od které mám dokonalý kousek.

Jaké máš další záliby?

Snažím se především věnovat rodině; ráda bych, aby ji podnikání nijak neomezilo. Například loni v květnu jsme se účastnily Fashion Marketu v Praze, neměly jsme žádné zkušenosti a bylo to pro nás velmi časově náročné, asi dva týdny jsem neviděla děti. Získala jsem ale cennou zkušenost: uvědomila jsem si, že takhle ne. Volný čas dnes trávím naplno s dětmi, nejraději v lese či na horách, a chci si to co nejvíc užívat.

Jaké překážky musíte v podnikání překonávat?

Největší problém pro nás představuje právě čas. Podnikání mě naučilo vážit si chvílí s rodinou. Zezačátku jsem značce obětovala víkendy, ale uvědomila jsem si, že to tak nechci, protože je pro mě rodina důležitější.  Bojujeme i s financemi a nedostatkem lidské síly – loni jsme už nebyly schopné uspokojit poptávku a bylo náročné sehnat kvalitní švadleny, dnes bychom ocenily administrativní pomocníky. Další výzvou je zvládat propagaci.

Děkuji Anně za rozhovor a pokud Vás její tvorba a příběh zaujaly, dozvíte se o ní více na www.dupetoshop.cz.

Blanka „Arwi“ Hanzlová: Ke hraní larpů nepotřebujete herecké zkušenosti

Arwi je studentka a vedoucí skupiny irských tanců, ve volném čase hraje, tvoří a organizuje larpy. To slovo jste jistě už někdy zaslechli. Víte ale, co znamená, jaké jsou druhy larpů nebo kde si je můžete zahrát? Protože máme společné známé, rozhodla jsem se právě Arwi na tohle téma vyzpovídat. Daly jsme si společný oběd v příjemné, moderní restauraci v Bohunicích, kde ona bydlí a já pracuji. Po rozhovoru jsem velmi mile naladěná odešla do práce s předsevzetím, že si brzo zase nějaký larp zahraju. 

Zkratka larp vznikla z anglického „live action role play“, tedy hraní rolí naživo. Co si pod tím čtenáři a čtenářky mají představit?

Definic je mnoho. Nejradši mám tu, že larp lze přirovnat ke sledování filmu v kině, přičemž člověk nesedí na křesle diváka, ale přímo v něm hraje. Nemá přesně daný scénář, postavu si sám dotváří.

Jaké jsou druhy larpů?

Nezasvěcený si pod slovem larp obvykle představí běhání po lese s mečem – tzv. „dřevárnu“, což je bitva s určitými pravidly a imitacemi zbraní, ve které se neklade důraz na hraní rolí. Kromě toho ale existuje typ larpu, který podle známé hlášky ze seriálu Ulice „není elfí tábor“, kde je hraní rolí důležitější. I tyto dramatické hry můžeme rozdělit do různých kategorií. Bývají buď víkendové, nebo komorní ohraničené několika hodinami, jednou místností a postavami s konkrétními cíli. Kromě toho existují také larpy typu svět, které mohou trvat i celý týden a odehrávají se v přírodě, tam si hráči z velké části tvoří postavy a děj sami. Larpy se často liší i v různých zemích, specifikem těch českých je, že mívají oproti třeba skandinávským poměrně podrobně rozepsané role a cíle postav.

Jak ses k larpům dostala?

Asi v patnácti letech přes bratra. Nejdříve s kamarády hrál Dračí doupě, potom začali jezdit na bitvy. Přidala jsem se k nim až ve chvíli, kdy jejich záliba přerostla do larpů s větším důrazem na příběh a hraní rolí, bitvy mě tolik nezajímaly. Mám ale ráda fantasy a když jsem začínala, nesly se v tom duchu i některé dramatické larpy.

Jaké larpy preferuješ dnes?

Stále tíhnu k dramatickým a také ke komorním hrám. Víkendových akcí se nepořádá tolik; bývá složité je zorganizovat a málokdo se do toho pouští. Komoráky jsou oproti tomu časově nenáročné, člověk přijde a odehraje si je.

Jak se stalo, že kromě hraní larpy organizuješ a sama tvoříš?

U většiny hráčů nastane moment, kdy si uvědomí, že hrát hry je dobré, ale chtěli by si udělat něco podle vlastních představ. I já jsem proto začala pomáhat s organizací larpů a postupně i vymýšlet vlastní hry. Zajímavou zkušeností s tvorbou larpů pro mě byl larpový workshop, což je šílená akce, kdy máte dvacet čtyři hodin na napsání celé hry. Byli jsme vzhůru do čtyř ráno, abychom to dodělali, ale stálo to za to; díky této akci vznikla spousta larpů, které se stále hrají a mají vysoká hodnocení. Jeden z nich se jmenuje Čí sny sníš, celý probíhá beze slov a hráčům se pouští do uší hudba podle jejich interakcí, což je sice neobvyklé, ale překvapivě funkční.

Čím je psaní larpů jiné oproti knize nebo divadelní hře?

Je potřeba mít na paměti, že člověk nepíše příběh, ale především tvoří postavy, které do něj následně zasazuje. Musíte vědět, co chcete předat, jaké pocity chcete v hráčích vyvolat, a tomu podřídit nastavení postav a příběhu. Kromě toho je třeba dávat pozor, aby postavy měly co hrát a nebyly nevyrovnané. V knížce nemusíte řešit, že se vedlejší postava objeví jen na pět minut, ale v larpu by to byl problém.

Jak je podle tebe nejlepší v larpech rozdělovat role?

Vedly se divoké diskuse o tom, jestli mají organizátoři určovat role podle vlastního odhadu, nebo podle toho, co chtějí hráči. Mnozí si chtějí zahrát jinou roli, než mají v reálu, což hodně organizátorů včetně mě považuje za důležité kritérium. Pokud ale budeme obsazovat lidi podle svého názoru, tak ho nedodržíme. Na druhou stranu může vzniknout problém, když někdo nedokáže překonat své vnitřní nastavení, třeba zakřiknutý introvert nemusí být schopný dobře zahrát hlavního vůdce. Myslím si, že uvaděči by v této otázce měli dát na selský rozum. Neexistuje jediná správná cesta, je důležité si způsob rozdělování postav ujasnit už při tvorbě larpu.

Mnohé larpy obsahují vyhrocené, například násilné scény. Jak předcházíte traumatickým zážitkům?

Situace, která může vyvolat trauma, by v larpu vůbec neměla nastat. Vyhrocené scény chci, ale myslím, že by nikdy neměly zacházet za určitou hranici. Možná, že existují hry, které ji překračují, ale musí to být jasně sděleno dopředu. Těžší témata se řeší reflexí po hře, kdy je možno si popovídat o tom, co hráči zažili a jak se cítí. Nesmí se podcenit ani předherní příprava. Na většině akcí, kde se člověk může s vyhrocenou situací setkat, předem dostane dotazník, kam může napsat, se kterými tématy má problém. Je i jeho zodpovědností vyhodnotit, že raději nepůjde na larp o domácím násilí, když s ním má zkušenost. U podobných her organizátoři často poskytují hráčům možnost kontaktovat je i delší čas po hře – mnohdy se traumatická zkušenost projeví postupně, ne vše se dá podchytit hned po akci.

Jaký byl tvůj nejsilnější larpový zážitek?

Nevím, jestli to byl nejsilnější zážitek, ale krásnou roli jsem si zahrála například na hře Kmeny. Moje postava byla v centru hlavního dění, přitom prožila i zásadní osobní vývoj. V tomto larpu hrály větší roli než slova jiné způsoby komunikace, zažila jsem silné napojení na ostatní hráče a působivou scénu přerodu v někoho jiného, což jsem na začátku hry vůbec netušila.

Jsou larpy únikem z reality, jak si mnoho lidí myslí?

Samozřejmě, o tom nikdo nepochybuje! Lidé mají různé motivace, proč larpy hrají, tohle je jedna z nich. Já na nich oceňuji především získávání unikátních zážitků, které nelze nabrat v každodenním životě. Zpětně se ale tyto zkušenosti v reálu využít dají, například při řešení obtížných situací. Na pohovoru do mé bývalé práce nám zadali modelovou situaci, kdy jsem měla představit firmu zadavateli, kterého hrála moje budoucí kolegyně. Zrovna tohle byla situace, kdy jsem mohla zúročit zkušenosti z larpů.

Lze je přenést i do mezilidských vztahů?

Ano, považuji je za velmi přínosné i v této oblasti, protože člověka naučí komunikovat s ostatními a lépe je pochopit. Když hraje někoho jiného, než je on sám, uvědomí si, že lidé jsou odlišní, mají různé úhly pohledu a tak je třeba k nim přistupovat. Člověk snáze porozumí jejich myšlení, naučí se toleranci a naladí se na ně.

Setkala jsem se s pochybnostmi, proč hrajete příběhy třeba o revoluci v Jižní Americe, když nemůžete znát všechny historické souvislosti.

Když jsem hrála larp přímo na toto téma, říkali nám organizátoři, že jde především o lidské příběhy. Co se děje kolem tvoří jen pozadí, všechny hry jsou o lidech. Ať už zažíváte osobní příběh uprostřed revoluce nebo jako námořník či legionář, není nutné se v reáliích přesně orientovat. Základní historické nastavení hra vždycky má, potom už záleží na jednotlivých rolích, jak moc jsou s ním spjaté. V některých hrách je politika důležitou součástí příběhu, v tom případě dostanou hráči potřebné informace na předherních workshopech.

Existují ovšem i vzdělávací larpy, které jsou přímo určené k tomu, se o dané historické epoše něco dozvědět. Je to skvělá pomůcka pro učení dětí, ale u larperů se nemusí vždy setkat s pozitivním ohlasem; je třeba předem říct, co je cílem hry.

Co bys poradila někomu, kdo ještě žádný larp nehrál a chtěl by začít?

Larpy nejsou určené jen pro lidi, co už něco hráli. Podmínkou je, aby byl člověk schopný a ochotný přijmout jinou roli, ale nemusí se bát, že ji nebude umět dost dobře zahrát, není to divadlo. Veškeré hry, včetně těch se složitějšími mechanismy jako zmíněné Kmeny, mají před hrou workshopy, kde se vše vysvětlí a hráči si to zkusí, nikdo nemusí mít strach. Nejdůležitější je komunikace. Když pracujete třeba jako prodavačka, také hrajete určitou roli, larpy nejsou o moc jiné.

Jsou larpy nákladným koníčkem?

Pokud chcete jezdit na dřevárny, možná budete mít vyšší výdaje se zajištěním kostýmu a podobně. Ale když nechcete investovat hodně peněz, doporučuji začít u komorních larpů, které nejsou finančně náročné. Někdy zaplatíte i míň, než když jdete večer do kina, takže si to může dovolit každý. Často ani nevyžadují kostým; pokud ano, nebo se jedná o větší hru, kostýmy většinou zajistí organizátoři.

Jaké jsou možnosti hrát larpy v Brně?

Udělám si trochu reklamu, protože s kamarády vedeme organizaci Hraju larpy, s jejíž pomocí chceme larpy zpřístupnit i lidem, kteří ještě nic nehráli. Stačí se podívat na naše stránky, jaké hry momentálně nabízíme, přihlásit se, na email vám přijde potvrzení a za týden dva si můžete přijít zahrát larp.

 

Sandra Silná: Vánoce jsou příležitostí najít světlo v nás

Sandra Silná: Vánoce jsou příležitostí najít světlo v nás

Husitskou farářku Sandru Silnou jsem navštívila v době adventu v jejím prostorném bytě na faře na Botanické ulici. V kuchyni voněla purpura a na stole ležel krásný adventní věnec. Na pohovce se válely dvě kočky, z nichž jedna nám během rozhovoru zatoužila dělat společnost a odmítala slézt ze stolu. Paní farářka se mezitím rozpovídala příjemným hlasem nejen o Vánocích. Ačkoliv žena se svérázným účesem, tetováním a malým synkem, kterého vychovává sama, asi neodpovídá běžně zažité představě o církevních představitelích, své poslání bere vážně, ale nechybí jí ani potřebný nadhled. Naše povídání mě naladilo do té pravé vánoční atmosféry.

Jak vy osobně vnímáte vánoční čas?

Ctím dobu adventu jako čas určený ke ztišení, snažím se vnímat vše uvnitř a kolem mě. Venku je málo světla, což nám dává příležitost hledat světlo v nás samotných a přemýšlet. Kolem vládne spěch, lidé řeší dárky a nákupy; já se od komerčního shonu úplně odstřihla. Nevím, proč by vánoční svátky měly znamenat shánění a hromadění věcí. Když chci, udělám sobě nebo druhým radost během roku.

Jaké tradice doma dodržujete?

Strojíme stromeček, který věšíme postaru ze stropu nad jídelní stůl jako symbol Boží Trojice. Dělám adventní věnec i cukroví, ale nezáleží mi na tom, abych měla co nejvíc druhů nebo perfektně uklizený byt. Důležitý je pro mě lidský kontakt a společenství, proto se sejdeme s kamarádkami a jejich dětmi. Dárky si rozdávat budeme, myslím si ale, že pro každého stačí jeden symbolický. Neuznávám tradici léčit si svědomí horou dárků a přehánět to s materiálnem.

Co na Štědrý den vaříte?

Přes den jen jeden jednoduchý pokrm postního charakteru. U večeře potom prostírám místo navíc pro hosta, na stole je více druhů jídel. Ne sedmero nebo devatero podle tradice, ale snažím se o pestrost. Začínáme rybí polévkou, jako hlavní chod podáváme kapra a vídeňský bramborový salát, do kterého chci letos místo brambor dát dýni hokkaidó. Doma jsme ještě mívali klobásu jako předkrm, což nedělám, ale nesmí chybět vánočka a kuba.

Jak budou svátky vypadat ve vaší farnosti?

V době adventu pořádáme koncerty, většinou vystupují žáci základních uměleckých škol pro rodiče a kamarády. Letos jsme se zapojili do Týdne lidských práv. Na Štědrý den sloužím půlnoční bohoslužbu, další se konají i na Boží hod a na Štěpána dopoledne, je to pro mě čas strávený s lidmi v rámci křesťanského společenství. Na Silvestra se scházíme u příležitosti poděkování za občanský rok a vzpomínání na lidi, kteří ten rok odešli. Další bohoslužba je i na Nový rok.

V kostele máme betlém, vánoční stromeček a adventní věnec. Římskokatolické biskupství navíc vymyslelo akci, kdy do třiceti kostelů rozmístilo různé figurky z papírového betléma, které si můžou lidé vyzvednout a doma si betlém slepit.

Jaké máte plány na příští rok?

Letos jsem teprve přišla do Brna, takže se tu zatím stále zabydluji a plány tvořím postupně. Osmého ledna ale proběhne brněnský brunch, tedy něco mezi snídaní a obědem. Je to nápad, který jsem si přinesla z doby svého působení na farnosti v Praze, tady tuto akci pořádáme jednou za měsíc symbolicky v neděli. Smyslem je umožnit setkání na faře nejen sousedům, ale i komukoliv, kdo chce přijít, dát lidem příležitost sednout si spolu, popovídat si a vzájemně se seznámit. Kromě toho se tu už asi pět let schází čtenářský klub. Byla bych ráda, aby přibylo víc kultury, třeba koncerty nebo divadlo. Myslím si, že kostel se nemusí omezovat na duchovní službu, ale může plnit i společenskou funkci – aby sem zavítali různí lidé, nechali na sebe působit zdejší atmosféru a každý si našel to své.

Na zahradě také chováte včely. Co to obnáší?

Od července mám dvě včelstva, teď spí, proto je neruším. Na podzim jsem je přikrmovala a ošetřila proti nemocem, na jaře pak zkontroluji, jestli jsou v pořádku, případně je znovu ošetřím a nechám je, aby si začaly hledat potravu. Když všechno dobře půjde, koncem května nebo začátkem června budeme mít první med. Když se jim tu bude dařit, určitě jejich řady ještě rozšířím.

Jak vás napadlo pořídit si včely?

Přála jsem si je chovat už dříve, ale v mém předchozím působišti jsme neměli zahradu, takže to nebylo možné. Včely pro mě představují obraz Boží hojnosti, vnímám je jako symbolické dotvoření atmosféry kostela. Ochrana přírody je pro mě důležitá a za jeden ze svých úkolů jako farářky považuji se o ni starat, neomezovat se jen na lidi a budovu kostela, ale kultivovat i prostředí kolem. Včely k tomu podle mě patří. Jsou dnes ohrožené, ačkoliv by bez nich člověk nepřežil. Chtěla jsem jim proto pomoct, nedělám to kvůli výnosu.

Jaké máte se zahradou další plány?

Ráda bych ji víc zkultivovala, aby se tu lidé, co jdou do kostela, cítili příjemně, mohli si tam chvíli posedět nebo si dokonce něco natrhat a sníst. Už jsme vysázeli keře a na jaře navezeme novou hlínu; z té, co tam je, neroste skoro ani tráva. Teď je čas přemýšlet, co tam zasadíme.

Až do začátku letošního roku jste působila v Praze. V čem je podle vás Brno jiné?

Je klidnější – v dobrém slova smyslu. Praha je velmi hektická a mnohem anonymnější než Brno. Líbí se mi, že když tu někam jdu, potkám tam lidi, o nichž tuším, že by se tam mohli vyskytovat. Je tu centrum, které nezasáhlo vystěhovávání tradičních obchodů na úkor prostorů pro turisty s cetkami jako v Praze. Tam je centrum až na výjimky vybydlené, přecpané a nevkusné, což je škoda, protože Praha je jinak velmi krásná. V Brně jsou naproti tomu normální obchody, není problém najít ve středu města třeba domácí potřeby. Kultury je tu také dost, najdou se tu i krásná zákoutí, a když člověk jede na konečnou, dostane se hned do přírody. Začala jsem tu víc jezdit na kole a chodit pěšky.

Jaká byla vaše cesta k víře?

Nebyla jsem vychována v  křesťanské rodině; mí rodiče jsou sice pokřtění, ale víra se u nás nijak nepraktikovala. Rodiče mě s bratrem vodili do kostela na Vánoce, podívat se na jesličky. Chodili jsme tam pravidelně každý rok, což se mi líbilo, takže jsem kostel začala vnímat jinak. Dlouho jsem ale neměla potřebu s někým o víře mluvit, ačkoliv jsem od dětství cítila, že život a veškeré dění má řád a smysl. Díky skautingu a pobytu v přírodě jsem ucelený systém vnímala i tam.  Často jsem přemýšlela nad tím, jaká síla světu ten smysl dává. Přišla jsem na to, že odpověď lze najít v duchovním světě, ale do svých pětadvaceti let jsem tomu nedokázala dát jednu formu. Duchovní svět pro mne byl, a dodnes určitým způsobem je, velmi široký, nechtěla jsem se omezit pouze na jeho křesťanské pojetí.

Co tedy rozhodlo, že se budete ubírat cestou služby křesťanské církvi? 

Šla jsem studovat teologii. Mou zásadní motivací však tenkrát nebyla víra, ale hebrejština, kterou lze studovat na husitské teologické fakultě.  Až tam jsem se setkala se samotnou teologií, vystudovala jsem ji a dostala se tak k lidem z husitské církve. Velmi mě ovlivnil především jeden farář, který byl otevřený jiným náboženstvím i duchovním projevům. I jeho příklad mě přesvědčil, abych se nechala pokřtít a vstoupila do husitské církve, kde jsem se nemusela vzdávat ničeho, co v sobě už mám, a zároveň jsem se mohla stát aktivní členkou církve a později i farářkou. Někteří lidé mají tendenci za sebou spálit mosty, když uvěří, odstřihnout se od rodiny nebo vyhodit knížky. Já si ale myslím, že Bůh je s námi od začátku, musíme se jen naučit vnímat Jeho přítomnost; není potřeba zahodit vše, co bylo.

Jak vypadá běžný den farářky?

Těžko říct, v různé dny plním různé povinnosti. Nejtypičtější je asi neděle, kdy se konají bohoslužby, i s přípravou zaberou celé dopoledne. Odpoledne pak většinou patří návštěvám či procházce se synkem a se psem. Přes týden máme někdy schůzi farářů, jindy jdu na návštěvu nebo doma píšu texty. Kromě toho mám úřední hodiny, kdy musím být v kanceláři a na telefonu, někdy se účastním různých projektů jako je například Živá knihovna, v rámci které vyprávím studentům, co dělá farář nebo farářka. Také oddávám a pohřbívám. Prostě záleží na tom, co je zrovna třeba.

Snažíte se o dialog mezi církvemi?

Rozhodně ano, ale vždycky záleží na konkrétním společenství a jeho faráři. V Brně máme dobré kontakty s ostatními sbory, jen v  okolí Botanické je jich pět. Scházíme se asi jednou za čtvrt roku, někdy i častěji; probíhají různé tradiční akce jako Týden modliteb za jednotu křesťanů v lednu, začátkem léta pak Noc kostelů, na podzim se konají tradiční ekumenické bohoslužby. Dialog mezi církvemi je u nás živou fungující praxí, beru ho jako vzájemné obohacení. Zároveň ale nejde nařídit, je k němu zapotřebí otevřenost a zvědavost. Když je někdo přesvědčený, že jeho církev je jediná správná, těžko bude cítit potřebu navazovat vztahy s ostatními.

Máte pro čtenáře a čtenářky na závěr nějaké vánoční poselství?

Vánoce jsou označovány za svátky radosti, lásky a pokoje; aby to byla pravda, musí to vycházet zevnitř. Iluze, že toho dosáhneme, když budeme mít naklizeno, napečeno a navařeno, je krátkozraká a prázdná. Hledat opravdové hodnoty ve vlastním nitru bychom se měli snažit nejen na Vánoce, ale po celý rok. Vánoce si udělejme takové, jak to každý z nás cítí, bez ohledu na to, co nám říká okolí – ať už se náš stůl bude prohýbat jídlem a nakoupíme kupy dárků, nebo ne.