Eva: Z potratu děláme zbytečného strašáka

Eva: Z potratu děláme zbytečného strašáka Women of Brno
Eva: Z potratu děláme zbytečného strašáka

Eva je moje kamarádka, která po traumatické sexuální zkušenosti podstoupila interrupci. Pod podmínkou anonymity se sama nabídla, že mi na toto choulostivé téma poskytne rozhovor. Sešly jsme se v klidné kavárně blízko Lužánek a po povzbuzení v podobě kávy s přídavkem alkoholu se rozpovídala, aniž bych ji k tomu musela přemlouvat. Její příběh se mnou opravdu zamával. 

Kdy se ti to stalo?
Před pěti lety. O těhotenství jsem věděla už v jeho rané fázi. Jednoho rána mi bylo hrozně zle, proto jsem si cestou do školy koupila těhotenské testy. Že jsem těhotná, jsem zjistila po prvních dvou přednáškách –podle jednoho testu jsem byla asi v šestém týdnu. Druhý den jsem šla ke gynekoložce, která mi to potvrdila. Věděla jsem, že si plod nechci nechat, což jsem doktorce hned řekla. Chtěla, abych se přes víkend ještě rozmyslela, takže jsem v pondělí přišla a řekla jí to samé. Pak už se mě na nic neptala, ani mi to nerozmlouvala.

Jak dlouho jsi potom na zákrok čekala?
Asi čtrnáct dní, což bylo po fyzické stránce strašné. Neustále jsem zvracela a celkově mi bylo zle, smrděly mi věci, co mi dřív nesmrděly a chutnalo mi to, co mi dřív nechutnalo. Těšila jsem se, až to celé bude za mnou. Docházela jsem v té době na psychiatrii a rozhodla jsem se, že vyzkouším i psychoterapii. Na prvním sezení pár dnů před zákrokem jsem se terapeutky zeptala, jestli není divné, že nemám žádné výčitky. Ona mě ujistila, že ne, a řekla: „Kdo jiný by k tomu měl mít postoj než vy sama.“ Už díky tomu jsem věděla, že mi bude vyhovovat.



Jak jsi otěhotněla?
Byla jsem znásilněna. Účastnila jsem se jedné větší akce a potkala tam pár známých. Trochu jsem se s nimi napila, ale nebyla jsem na alkohol zvyklá, poprosila jsem proto jednoho z nich, aby mě hlídal, protože nevím, kde mám hranici. Souhlasil, ale pak do mě naléval stále další víno a medovinu. Skončili jsme u něj ve stanu, nejdřív jsme se mazlili, ale pak si začal dovolovat víc. Nechtěla jsem pokračovat, ale on nepřestal. Nebyla jsem schopná se s ním prát, ale říkala jsem mu, ať si aspoň vezme kondom, načež mě ujistil, že si dá pozor. Druhý den jsem nevěděla, co přesně se stalo, takže jsem to hodila za hlavu a spoléhala, že to žádné následky mít nebude.

Když jsi zjistila, že jsi těhotná, konfrontovala jsi ho?
Ano, ale odmítl si připustit, že by něco udělal špatně, a argumentoval tím, že jsem se nebránila. Namítla jsem, že jsem byla opilá a věřila jsem, že mě bude hlídat, jak slíbil. Kdyby si aspoň vzal kondom, byla bych tenkrát ochotná o tom už nemluvit. Ostatním členům komunity jsem to neřekla, protože jsem tam byla nová a on měl silnější postavení. Nebyla jsem si tenkrát ani jistá, jak vlastně pojmenovat, co se mi stalo.

Vraťme se k samotnému zákroku. Jak probíhal?
Přišla jsem ráno nalačno, oblékla si pyžamo a lehla si do pokoje. Byla tam se mnou další pacientka, která neustále mluvila a ptala se, proč tam jsem já. Byla jsem z ní otrávená. Pamatuji si spíš detaily: když jsem šla na sál, navzdory pokynům od lékaře jsem stále měla brýle. Vylezla jsem na vyšetřovací křeslo, přišel anesteziolog, něco mi píchl a já mu chtěla říct, že jsem si nesundala brýle, ale nestihla jsem to a už jsem spala. Celý zákrok trval pár minut. Když jsem se probudila, zajímalo mě nejdřív, kde mám brýle – naštěstí jsem je měla na nose.



Jak ses cítila později? 
Celkově se mi ulevilo. Jako bych měla v břiše nádor, který mi odstranili. V prvních dnech po zákroku se o mě staral přítel a jeho rodiče. Žádné zdravotní problémy jsem neměla, ale musela jsem zůstat v klidu. Těhotenství jsem považovala za něco špatného. Když bylo za mnou, už jsem nepřemýšlela nad tím, jestli to bylo dobře nebo špatně.

Asi měsíc na to, když jsem šla ze školy, stáli před budovou protiinterupční aktivisti. Zatmělo se mi před očima. Okamžitě jsme se šly s kamarádkou jednoho z nich zeptat, co by dělal, kdyby jeho přítelkyně byla znásilněna a otěhotněla. Neměl odpověď. Od té doby se mi otevírá kudla v kapse, kdykoliv je vidím. Pro spoustu žen, které potratily samovolně nebo je tato zkušenost zdrtila, musí být hrozné vidět ty příšerné obrázky plodů a podobně.

Mnoho lidí si ale myslí, že bys měla cítit morální zodpovědnost vůči novému životu…
Myslím si, že na interrupce chodí většinou ženy, které se do této situace dostaly za špatných okolností, třeba právě po znásilnění, nebo jsou ve špatné sociální situaci. Netvrdím, že tento zákrok nepodstupují i ženy v hezkém vztahu nebo ze zajištěných rodin, ale určitě v daleko menší míře. Mnoho žen se pro tuto možnost rozhodne hned, jak se dozví, že otěhotněly, a výčitky se dostaví až později, když je okolí začne tlačit opačným směrem. Vnímám v naší společnosti kult dítěte a jeho ochrany za každou cenu, ale ani z biologického hlediska to tak nefunguje. Když se těhotná žena dostane do život ohrožující situace, krevní oběh se stahuje z dítěte na její podporu, protože ona může mít další dítě, ale ono bez ní nepřežije. Zní to asi příliš cynicky, ale je to tak.



Jak se k situaci postavili tví blízcí?
Můj přítel prohlásil, že když je to v mém břichu, mám se rozhodnout sama. Moc jsem s ním o tom nemluvila; bylo mu jasné, že to není jeho, ale nevyzvídal a netlačil na mě. Jeho rodiče mě taky podpořili. Svému otci jsem vše řekla až zhruba za půl roku, protože jsem věděla, že by to nezvládl. Nejdřív zuřil, později ale uznal, že je dobře, že už s tím nemůže nic dělat. Nikdo další z rodiny kromě něj a sourozenců o tom neví. Ani jiným lidem to nesděluji na potkání, ale když už se to dozví, setkávám se spíš s pozitivními ohlasy. I ti umírněnější z odpůrců potratů s mým rozhodnutím souhlasí, když zjistí okolnosti.

Odsuzující reakce jsi v okolí tedy nezaznamenala?
Když jsem po zákroku odcházela ze sálu, sestra mi řekla: „Slečno, příště si kupte kondomy!“ Byla jsem ve stavu, kdy jsem ani nevěděla, jestli jdu doprava nebo doleva, takže jsem se nezmohla na odpověď, ale považuji to za velké profesní selhání. Nemyslím si, že by ženy chodily na potrat jen proto, že si zapomněly kondom, nebo že existuje výrazné procento těch, které to berou na lehkou váhu – už z finančního hlediska: pilulka „po“ stojí pětistovku, kdežto interrupce pět tisíc. Určitě takové ženy existují, ale je nepravděpodobné, že by jich bylo tolik, aby o tom mohl někdo dělat morální soudy. Ostatně, i kdyby jich byla naprostá většina, co je komu do toho?

Je podle tebe embryo člověkem?
Myslím si, že člověkem se plod stává, teprve až se narodí. Tím nechci říct, že by se interrupce měly provádět do devátého měsíce, ale když žena třeba samovolně potratí v šestém měsíci, má někdo právo jí vyčítat, že zabila dítě? Jistá forma života to je, ale každý den ukončujeme spoustu životů a nikdo nad tím nepřemýšlí.



Jaký náhled na interrupce podle tebe u nás převládá?
Myslím si, že se z nich dělá zbytečný strašák. Nechci říct, že ukončit těhotenství je v pohodě, ale strašně se to démonizuje. Často slýchám věci jako „budeš na to dítě pořád myslet, představovat si, kolik by mu bylo let“ nebo „budeš si to do konce života vyčítat“. Nemám zatím ten pocit, vůbec o tom nepřemýšlím. Trauma způsobuje odsuzování interrupce, ne ona samotná. Je smutné, že negativní reakce slýchám osobně i přes média většinou od mužů. Nic o tom nevědí, neměli by vůbec rozhodovat. Samozřejmě, že svému partnerovi by to žena měla říct a nedělat to za jeho zády, ale rozhodnutí musí zůstat na ní.

Myslíš si, že se názor většiny společnosti u nás za posledních pět let změnil?
Stejně jako u všech podobných témat jistý posun vnímám. Připadá mi výraznější než třeba u znásilnění. Zároveň si však uvědomuju, že se pokrok může najednou zastavit nebo se vrátit o mnoho let zpátky, jako se to děje například v Polsku. Muži se v různých diskusích často ozývají, že chtějí mít větší právo do toho zasahovat. Těhotenství je ale neovlivní fyzicky ani psychicky, proč by o něm měli rozhodovat? Připadá mi, že dnes jsou slyšet více než dřív, kdy to bylo silněji vnímáno jako věc ženy, kterou si má sama zařídit i zaplatit. Dnes chtějí muži mít větší kontrolu – možná si těchto tendencí jen víc všímám. Další vývoj lze těžko předvídat. Podle mě jde dopředu, ale krok zpátky může přijít kdykoliv. Bojím se, že v rámci „obrany křesťanských hodnot“ budou lidé ke zpřísnění podmínek shovívavější. V Česku člověk nikdy neví.

Sdílej
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
Štítky rozhovory


Komentujte

avatar
  Zapni upozornění  
Upozornit na