• Úvod
  • Reporty
  • Jitka Svobodová: “Při nošení dětí v šátku můžete dělat cokoliv”

Jitka Svobodová: “Při nošení dětí v šátku můžete dělat cokoliv”

Jitka Svobodová
Jitka Svobodová

Rozhovor s Jitkou byl v hledáčku blogu už dlouhou dobu, výsledky jejího působení ve vedení RC Matáta jsou nepřehlédnutelné. K rozhovoru došlo krátce poté, co Jitka vyhrála v anketě Žena regionu Jihomoravského kraje, kde se navíc v celkovém hodnocení umístila na druhém místě – více získala jen Marcela Dvořáčková. Jitka má v hlavě spoustu nápadů, a k tomu se umí obklopit lidmi, kteří jsou schopní a ochotní se účastnit jejich realizace.

Co tě vedlo k založení rodinného centra?

Rodinné centrum jsem nezaložila, jenom jsem jej rozšířila. Založila jsem šátkovou knihovnu. Na začátku obsahovala čtyři šátky a dvě nosítka. (pozn.: Šátková knihovna umožňuje komukoliv si na dva týdny zapůjčit šátek nebo nosítko, které je v danou chvíli k dispozici)

Kdy jsi šátkovou knihovnu založila?

Před pěti lety, abych podpořila laktační poradkyni Míšu Topinkovou v její práci – podporovat naše členy v realizaci jejich projektů je mým úkolem jako vedoucí rodinného centra. Za těch pět let se nám knihovna velmi rozrostla, také za velké podpory některých výrobců, kteří zapůjčili svá nosítka, aby byla u nás k vyzkoušení.

Jak ses dostala k vedení rodinného centra?

Před dvanácti lety, jako těhotná matka dvojčat, jsem přišla na bazárek do RC Klokánku, kde mi maminky vícerčat pomohly vybrat oblečení na děti. Chovaly se ke mně vstřícně, daly mi spoustu úžasných rad a pomohly mi zbavit se strachu ze života s dvojčaty. Brzy jsem se do Klokánku začala vracet na pravidelná pondělní setkání pro maminky s dvojčaty i vícerčaty, kde jsem se vždy cítila příjemně.

To je dvanáct let, jaká byla tvá další cesta?

Měla jsem nějaká zaměstnání a zároveň jsem se vracela do Matáty jako dobrovolník. (Pozn.: Přejmenování Klokánku na Matátu proběhlo po Kuřimské kauze a po umístění týraných dětí do Klokánku v Brně, a po komplikaci s poštou.) Chodila jsem pomáhat na bazárek, který jsem potom přebrala po Heleně Vlkové Filipové, a s mým mladším synem Honzíkem jsem tam pak už chodila tak často, že tehdejší předsedkyně Sabina Katásková navrhla, ať po ní vedení na rok převezmu. Souhlasila jsem, že na rok to s půlročním dítětem zvládnu. Honzíčkovi teď bude v březnu šest.

Kde jsi nabrala zkušenosti, které ti pomáhají s vedením centra?

Hodně jsem převzala od bývalých předsedkyň. Jezdila jsem na stáže za Sylvou Tůmovou do Bejbáčku a velkou podporu mám v síti rodinných center, kde se zkušenosti sdílejí. Největší školou pro mne je, když konzultuji problém, který mám, s člověkem, který o něm něco ví.

Jak se dál vzděláváš?

Studuji střední ekonomickou školu zaměřenou sociálním směrem. Také navštěvuji kurzy, které mne profesně zajímají, nejčastěji o rozvoji dětí nebo o psychologii vztahu rodič-dítě.

Co může návštěvník RC Matáta očekávat, když přijde poprvé?

Sama si často tuto otázku kladu a je pro mne těžké na ni odpovědět. Prosím návštěvníky, aby od nás neměli přílišná očekávání. Často po nás požadují pomoc nebo radu; my jim pomoci chceme, ale zároveň jsme mámy, máme tam své děti, nejsme plně k dispozici. Od příchozích tedy potřebujeme spolupráci.

Jitka Svobodová Women of Brno Blog
Jitka Svobodová
Jak konkrétně mohou spolupracovat?

Musí být aktivní, ptát se, vybírat. V okamžiku, kdy stojí v koutě, tak nevíme, že něco potřebují. Neběháme za lidmi. Návštěvnost je někdy opravdu vysoká; snažíme se, ale nosící podpůrná skupina se nedá srovnat s lekcí šátkování, kde je omezený počet účastníků. V tom je velký rozdíl. Tohle je okamžitá rychlá pomoc na start. Pokud požadují hlubší informace, buď musí chodit častěji a ptát se, nebo musí vyhledat lektorku a spojit se s ní.

Pořádáte kurzy nošení v šátku?

Samozřejmě. Kurzy jsou omezeny počtem osob, většinou na ně chodí páry. Účastníci mají plný servis, jak co se týká informací o nošení, tak informace o kojení, popřípadě o porodu.

RC Matáta je v Brně na dvou místech, v Řečkovicích a v Husovicích. Je rozdíl v jejich zaměření?

Na nošení jsme primárně zaměření v Řečkovicích, protože Míša Topinková a Lucka Střešinková, laktační poradkyně a lektorky vázání, v Řečkovicích vedou podporu nošení a kojení. Taky je zde naše šátková knihovna, nejspíš nejrozsáhlejší v České republice, čítá 70 šátků a 70 nosítek. Bylo by problematické ji převážet.

Je možné se k vám přijít podívat na konkrétní šátek nebo nosítko?

V Brně se nosí hodně, ale představa, že půjdete do obchodu a tam bude výběr úplně od všeho, je mylná. Ani se u nás nedá nosítko zamluvit. V průběhu podporujícího dne k nám lidé přichází a odchází; na objednávky bychom museli mít jak nějaký systém, tak speciálního člověka, který by systém obsluhoval. Není to pro nás časově ani finančně reálné.

V Husovicích v budově Sokola fungujete už rok. Co tam teď rekonstruujete?

Plán byl opravit havarijní stav elektroinstalace, protože se zhasínalo světlo na záchodě, kde není jediné okno. Ale s řešením této maličkosti se objevovaly další a další problémy, jako často, když kopnete do zdi v budově, která má sto let. Takže jsme se snažili jen něco opravit a při tom spadla jedna stěna, tak jsme ji museli postavit znova. Teď už jen malujeme a uklízíme.

Jaké máte plány do budoucna?

Největší letošní akce proběhne 15. června – Den nosících tatínků, Velký šátkový festival a Velká tkalcovská soutěž. Letošní téma tkalcovské soutěže je černobílá-monochrom. Jde o  velkou výzvu pro tkalce, každý ukáže to nejlepší ze svého umění. Celá akce má představit nošení nejen maminkám, ale i tatínkům, a zároveň ukázat uměleckou stránku tkaní.

Jednou za měsíc pořádáte nejen šátkové osahávárny. Jak akce vznikla?

Nápad vznikl v roce 2014 za podpory Kači Olivové ( https://www.artlist.cz/katerina-olivova-108635/ , https://www.sjch.cz/katerina-olivova/ ). Byla to Prsotéka 1 a Prsotéka 2, taková diskotéka pro maminky s kojenci. Zároveň jsme vytahovaly svoje skvosty a vzájemně jsme se chlubily, protože šátek byl v našem pravěku, tedy před pěti lety, velmi nedostupná věc. Srazy jsme začaly dělat pravidelně, chodilo nás přibližně třicet.

Kde se srazy konaly?

Nejdříve v kavárnách, kde se ale občas stalo, že některý šátek nedopatřením došel k úhoně, protože ne všichni návštěvníci byli zároveň členy srazu. Jednou jsme se domluvily, že je nás tolik, že se do kavárny nevejdeme a sejdeme se proto v tělocvičně. Nyní nás na srazy chodí kolem stovky rodin – celkový počet návštěvníků je tedy dvě stě až tři sta, když započítáme i děti. Nejvíc bylo snad 150 návštěvnických rodin.

Co to osahávárna je a jak vypadá?

Většinou každý donese svoje šátky a nosítka, které položí na určené místo, kde si je ostatní mohou prohlédnout a vyzkoušet. Rodinné centrum převzalo nad touto akcí patronát, takže se snažíme, abychom pokryli nájem, a návštěvníci jsou hodní, že do pokladničky vhodí požadované vstupné (pozn.: nikdo nekontroluje, nikdo nevybírá).

Je na osahávárně k ozkoušení i něco jiného, než co donesou ostatní?

Snažíme se občas pozvat někoho z výrobců, většinou šátků nebo nosítek, ale také třeba nosícího oblečení, aby nám mohli představit svoje novinky. Protože musíme vybírat jen z e-shopů nebo z toho, co mají naši nosící kamarádi nebo kamarádky, je vždycky fajn vidět, co výrobci nabízí, co můžeme vyzkoušet a osahat.

Jaké jsou výhody nošení v šátku?

Praktičnost. V okamžiku, kdy mám dítě v šátku, mám volné ruce a můžu dělat cokoliv. Můžu jít kamkoliv, nejsem omezená hledáním cesty, nutností skládat kočárek do auta – a ne všude se dá cestovat s kočárkem. Můžu jít opravdu kamkoliv – do hor, do lesů, brodit se říčkou… užít si to.

Když jsem poprvé slyšela o šátku, říkala jsem si, že je strašně dlouhý, že se do toho kusu látky zamotám. Jak se toho strachu zbavit?

Vyzkoušet to. Nejjednodušší je vzít šátek a zkusit dítě navázat. Ještě se nestalo, že by člověk, který přišel vyzkoušet šátek, nenavázal. Když pracuješ s někým, kdo už to dělal, povzbudí tě a poradí, tak to zvládneš. Na první dobrou uvážeš dítě tak, že nevypadne.

Existuje i něco jiného než šátky?

Nosítka. Ergonomická nosítka, a pak jsou, my tomu říkáme klokanky nebo „visítka“, to je takové hanlivé, ale všechno je to o nošení dětí, o blízkém kontaktu, o tom, co je pro to dítě nejdůležitější – být u rodiče, nebýt samo.

Jitka Svobodová Women of Brno Blog
Jitka Svobodová
Dá se na první pohled rozeznat ergonomické nosítko od klokanky?

Ano. Představte si dvě situace: buď si sednete velmi pohodlně do houpací sítě, rozložíte tam svou váhu, a pěkně si odpočinete, nebo vás někdo za spodní prádlo zvedne do vzduchu.

Setkáváš se s nějakými mýty o nošení dětí v šátku?

Mýtů je spoustu, často se dají snadno vyvrátit. Nejčastěji se setkáváme s domněnkou, že dítě musí ležet na rovné podložce, což v šátku nemůže. Že musí mít zafixovanou hlavu, nebo že se při nošení dusí.

Proč nemusí ležet na rovné podložce?

Naše děloha není rovná, dítě se zakulacené narodí. Naše páteř má několik zakřivení, která se vyvíjí postupně. Lékaři dnes podporují hipoterapii, kde se léčí pohybem, tak, aby se zapojovalo vnitřní svalstvo, což se právě u nošení dětí děje. Díky tomu se zakřivení páteře může správně vyvíjet. Je vědecky dokázáno, že nošením dítěti nemůžeme ublížit.

Jak je to tedy s dušením dítěte při nošení?

Ve vertikální poloze se dýchá lépe než vleže, to máme sami vyzkoušené, když jsme zahlenění. Dítě zaklání hlavu, když se potřebuje zhluboka nadechnout. Zkuste to sami – zvedněte oči do oblak, otevřete pusu a velmi zhluboka se nadechněte. U toho zakloníte hlavu a přesně to dělají i ty děti. V okamžiku, kdy se podíváte do země a zkusíte dýchat, tlačíte si bradou na hrudník, takže dýchání nejde tak snadno. Proto děti, když mají rýmu nebo kašel, hlavu zaklání, aby se jim líp dýchalo.

Potýkáte se s nějakými problémy?

Mě vždycky překvapí, že si návštěvníci myslí, že jsme nadlidi. Myslím, že největší náš problém je, že jsou lidé překvapení a zklamaní, že nejsme supermani.

Kdo jste, koho můžeme ve vašem rodinném centru potkat?

Dobrovolnice, které jsou samy matkami, s sebou mají jedno, dvě, nebo i tři děti. Jsme ve stejné situaci jako maminka, která k nám do Matáty přijde. Naše děti taky pláčou, pokakají se, potřebujeme si vypít kafe, měly jsme těžkou noc. Vlastně myslím, že očekávání návštěvníků nemůžeme nikdy naplnit! Není to problém, je to život, život v rodinném mateřském centru, a tam bojujeme proti osamění, proti životu na síti. Abychom se společně s návštěvníky, nebo spíš návštěvnicemi, mohly obejmout, zanadávat, sdílet radosti i starosti, popovídat si s někým dospělým, tvořit, nebo jen příjemně strávit čas.

Dost často se na Facebooku objevuje dotaz „Mám malé miminko, chci ho nosit v šátku, poradíte mi?“, a první odpověď je „Běžte do Matáty“.

(smích) Je krásné vědět, že lidi v Brně vědí o místě, kam můžou bezradné maminky přijít a dostane se jim pomoci. A ta pomoc je, řekla bych, za hubičku, protože platíte jenom vstupné. Vymyšleno to bylo tak, že za půjčení šátku se neplatí žádná záloha. Celá idea je o podpoře, chceme pomáhat.

Nemáte s tím špatné zkušenosti?

Nedávno jsme měli po pěti letech první špatnou zkušenost, kdy nám bylo zcizeno nosítko. Byly jsme z toho strašně zklamané, řešily jsme případ s Policií ČR. Už jsme podnikly opatření a doufáme, že se už nikdy nic takového nestane.

Za pět let jedno nosítko je skvělá statistika.

Vzhledem k tomu, že o prázdninách k nám přišlo každé pondělí přes padesát rodin, a každý týden vypůjčíme kolem sedmdesáti nosících pomůcek, tak je to opravdu zanedbatelné číslo.

Pořídit vlastní šátek nebo nosítko je pro někoho dost nákladné. Je u vás možnost půjčit si šátek nebo nosítko pro maminky, které si nemohou dovolit koupi vlastní pomůcky?

Tady bych chtěla poděkovat všem, kteří nás podporují a jakkoliv nám pomáhají, protože jsme nezisková organizace, a snažíme se všechny akce, které pořádáme, dělat tak, aby byly přístupné lidem ze všech sociálních vrstev. Je jedno, v jaké jste sociální situaci, vždy jsou vám dveře otevřené. Pokud jste ve velmi těžké sociální situaci, máme nouzové šátky a nosítka, která půjčujeme bez jakéhokoliv poplatku, ovšem je potřeba mít nějakou záruku, že je to potřeba.

Jak taková zápůjčka probíhá?

Obvykle začíná na popud nějakého kamaráda nebo kamarádky, že někdo je v těžké sociální situaci. Šátek nebo nosítko zapůjčujeme na neomezenou dobu, a pomůcka se nám vrací většinou s průvodním děkovným dopisem, který si zakládáme. Je to taková památka, motivace, díky které víme, že má smysl pomáhat, protože jsou lidé, kteří pomoc potřebují a ocení ji, kterým pomůžeš odrazit se ode dna, stoupat vzhůru. Lidi, ve kterých zapálíš ohýnek. Někdy se stanou dobrovolníky, nebo jen pomoc pošlou dál. A právě to vytváří kladné, povzbuzující lidské hodnoty. Že to není jenom nakoupíš, vyhodíš, půjčíš, vrátíš. Je to o lidském kontaktu, o předávání.

Sdílej
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
Zuzana Čížková

Na blogu působí převážně jako administrativní asistentka. Pracuje v IT na pozici Product Owner, volný čas tráví s dcerou, sportem a četbou.



Komentujte

avatar
  Zapni upozornění  
Upozornit na