Kamila Plachetková: Do Česka bych se už nevrátila

Kamila Plachetková: Do Česka bych se už nevrátila Women of Brno
Kamila se synem

Kamilu jsem poznala přes Facebook a zaujala mě svými jasnými názory a sebevědomým vystupováním, chtěla jsem proto poznat i její životní příběh. Protože bydlí ve Velké Británii, musela jsem si na rozhovor počkat, než se na skok vrátí zpátky do Brna. Sešly jsme se na zahrádce restaurace v jejích rodných Židenicích a čekal mě příval nakažlivé energie. Probraly jsme všechno od jejího dětství přes politiku po rozdíly mezi životem u nás a v Británii. Rozhovor se protáhl dlouho do večera, později už bez nahrávání, ale s o to častějšími výbuchy smíchu.

Vyrůstala jsi tady v Židenicích. Jaké máš na dětství vzpomínky?
Jsem míšenka, můj otec je Rom a matka bílá, s mladší sestrou jsme žili s rodinou z tátovy strany všichni v jednom paneláku. Vždy jsem inklinovala spíš k romskému stylu života, ale trochu se bojím to tu říkat nahlas… (rozhlédne se kolem). Na dětství ale vzpomínám ráda, nic špatného jsem nezažívala. Po základce jsem vystudovala hotelovou školu a bez problémů odmaturovala.

Jaké byly tvoje první zkušenosti v zaměstnání?
Když jsem nastoupila na místo asistentky pro dispečery, bylo nejdříve všechno v pohodě, chodili jsme na párty a kolegové si mě předcházeli. Jednou jsme ale byli na firemní grilovačce, všichni měli popito a začali si povídat o „cikánech nafachčenkách“ a podobně. Ozvala jsem se, jestli jim nevadí, že mluví i o mně. Nejdříve mi nevěřili, že jsem Romka, ale když si to uvědomili, všechno se změnilo. Začali mě šikanovat, přidávat mi práci navíc, takže jsem nestíhala a musela jsem chodit do práce i o víkendu, stěžovali si na mě u šéfa – nakonec jsem se naštvala a podala jsem výpověď. Jako důvod jsem udala šikanu na pracovišti, ale nikdo to neřešil.

Byla situace v další práci lepší?
Dělala jsem recepční v beauty salonu a potom asistentku manažerky, která mě jednou postavila na kobereček a zeptala se mě, jestli jsem Romka. Říkala jsem si, že si nemůžu dovolit přijít o práci, takže jsem to zapřela a zajímalo mě, proč se na to ptá. Odpověděla, že mám na starosti finance, tak by ráda věděla, kdo s nimi operuje. Štve mě, že jsem nebyla dost sebevědomá. Dnes bych jí vynadala a šla ji nahlásit na všechny úřady, ale tenkrát jsem to neudělala a radši jsem odešla.



Odcestovat do Británie ses rozhodla i kvůli těmto zkušenostem?
Vystřídala jsem pak ještě pár dalších míst, ale nikde to nebylo lepší. Poté, co mě podrazil šéf v poslední práci, jsem si z týdne na týden zamluvila letenku do Londýna a získala tam práci jako au-pair. Začal mi nádherný život: naučila jsem se anglicky, nikdo nic neřešil, nesetkávala jsem se s problémy jako v ČR. Když jsem se seznámila se svým expřítelem a otěhotněla, přestěhovala jsem se za svou rodinou do Manchesteru.

Kdy tě napadlo založit si firmu?
V Británii trvá mateřská devět měsíců, mně po porodu zbýval jen půlrok. Když skončil, musela jsem si začít vydělávat. Založila jsem si proto internetový obchod se značkovými parfémy a nakonec jsem v něm prodávala asi osm tisíc produktů. Celý web i e-shop jsem si udělala sama a díky spolupráci s jedním velkoskladem v Manchesteru jsem nemusela nikam chodit a pracovala jsem z domu na počítači.

Do zaměstnání jsi jít nechtěla?
Malého vychovávám sama, mou prioritou bylo zůstat s ním. V Británii je úplně jiný systém než u nás; kdybych řekla, že chci zůstat tři roky doma, dívali by se tam na mě skrz prsty. Některé Britky jdou hned po šestinedělí do práce na plný úvazek – to bych si nedokázala představit. Bylo by hrozné, kdybych seděla celý den v kanceláři, šla vyzvednout dítě ze školky a vychovatelka by mi řekla: „Malý dnes udělal první krůčky!“

Co děláš dnes?
Pracuju na volné noze v oblasti webdesignu, marketingu a online médií. E-shop pro mě byla skvělá zkušenost, ale tohle mě baví mnohem víc.

Tvůj syn je autista. Jakou podporu mají v Británii děti se speciálními potřebami?
Úžasnou! Je to něco úplně jiného než tady, kde si učitelé často nevědí rady a rodiče musí platit spoustu peněz za logopeda, speciální asistenty nebo pomůcky pro paraplegiky. V Británii je všechno zadarmo, sami vám například nabízí různé kurzy. My zatím nemáme finálně určenou diagnózu, ale už jen při podezření na poruchu autistického spektra jsme tam dostali doporučení k pediatrovi, který nás pak poslal k psycholožce.

Chodí tvůj syn do stejné školky jako zdravé děti?
Ano, na rozdíl od Česka, kde by se na něj dívali jako na jiného, to tady nikdo neřeší. Do jeho třídy chodí například holčička, která si ani sama nesedne, používá proto speciální židli, která jí drží zezadu hlavu. Nikdo se jí neposmívá, ostatní děti jí pomáhají, kreslí jí obrázky a podobně; dokonce jsme pro ni uspořádali sbírku na ještě lepší židli. Nedělají se tu mezi dětmi žádné rozdíly – Vietnamci, černoši i bílí Britové si všichni hrají spolu.



Sleduješ politické dění?
Když jsem ještě žila v Česku, bývala jsem v první linii na protifašistických demonstracích, v Británii se příliš nezapojuju. Po teroristickém útoku v Manchesteru jsem si říkala, že teď reakce lidí zažiju na vlastní kůži – a velmi mě překvapily. Například zdejší imám, rabín a kněz měli obrovský společný proslov, který poslouchalo plno lidí všech ras, všichni měli srdíčka a stáli vedle sebe. Když tam nějaký rasista začal vyřvávat, že „tohle je naše země“, ostatní ho vypískali a poradili mu, aby se vrátil, odkud přišel. Muslimové potom zorganizovali pochod – nevím, jestli to tady bylo ve zprávách (nebylo – pozn. red.) – a mnoho lidí se k němu přidalo. Nenávistně se chovalo jen pár jednotlivců, jinak všichni drželi spolu.

Ariana Grande, na jejímž vystoupení se útok odehrál, potom uspořádala na památku obětí velký koncert s mnoha hvězdami populární hudby. Byla jsi tam?
Chtěla jsem, ale lístky byly během osmi minut vyprodané, prodávaly se za velmi nízkou cenu. Sledovala jsem aspoň přímý přenos v televizi a měla jsem husí kůži, bylo to úžasné. Když jsem pozorovala tu atmosféru, byla jsem opravdu šťastná, že tady žiju a jsem součástí místní kultury. Takový pocit radosti a naděje jsem ještě nikdy nezažila – viděla jsem, že lidskost ještě existuje.

Jenže potom přišel Brexit. Pocítila jsi nějak jeho následky na vlastní kůži?
Osobně ne, ale ve facebookové skupině českých a slovenských maminek žijících v zahraničí jich hodně psalo, že na ně někdo pořvával na ulici, často jim nadávali za to, že mluví česky. Poláky mnoho lidí nenávidělo i před Brexitem, ale po něm se rasisté cítí mnohem sebevědoměji. Děje se to ale především v menších městech, v Londýně je situace jiná – hlavně díky tomu, že je tam skoro víc cizinců než Britů. Přišlo mi vtipné, že nejhledanější frází na Googlu po vítězství Brexitu bylo, co se stane při opuštění EU. Mnoho lidí dnes tvrdí, že kdyby byli tenkrát informovanější, hlasovali by jinak.

Co bude pro tebe a další cizince Brexit znamenat z praktického hlediska?
Theresa May prohlásila, že ti, kdo pracují a odvádí daně, se nemusí bát, takže hromadné deportace Čechů a Slováků nečekám. Na diskusích často slýchám, že jsem „klasická cigoška, která jela do Anglie kvůli dávkám“, ale občané EU tam nedostanou nic, pokud nemají odpracováno. Když jsem se chtěla jít registrovat na Úřad práce, úřednice mi řekla, že mám tři měsíce na nalezení práce, jinak přijdu i o přídavky na dítě. Chápu, že když je třeba Polák ochotný dělat za barem za poloviční mzdu než Brit, představuje to problém; za to ale může systém a lidi, kteří o tom rozhodují. Když si kamarád stěžoval, že takto přišel o práci, řekla jsem mu, ať nadává spíš na svého šéfa, který je ochotný přijmout nelegálního pracovníka za plat menší než minimální mzda.



Hlasy útočící na cizince a vyzývající k opuštění EU jsou stále více slyšet i u nás. Vnímáš to při svých návštěvách Česka?
Bohužel se tu rozdmýchává nenávist, všichni se rozdělili na dva tábory. I z kamarádů, kteří se mnou kdysi stáli v první linii na antifašistických demonstracích, jsou dnes islamofobové. Nechápu to. Jeden z nich, kterého znám strašně dlouho, mi například začal nadávat, že jsem si „udělala děcko s Kurdem“. Byla jsem v šoku a ukončili jsme kontakt – a bohužel není jediný. Spousta lidí proti tomu nic neřekne, protože se bojí nebo nechtějí ztratit kamarády, rozhádat se s rodinou. Na druhou stranu se někdy ohradí ti, od kterých bych to nečekala. Díky svému aktivismu jsem se seznámila se spoustou úžasných lidí, o kterých jsem předtím nevěděla, jako je třeba Karel Paták.

Uvažuješ, že by ses někdy vrátila?
Líbí se mi tu a mám tu kamarády, ale dřít za patnáct tisíc čistého a žít „z ruky do huby“ už bych nemohla, jsem zvyklá na jiný standard. Základní věci jako potraviny a potřeby pro děti jsou tu navíc oproti Británii předražené a přitom mají příšernou kvalitu. Podpora pro matky samoživitelky je minimální; v Británii ti zaplatí celý nájem – a to bydlím ve dvoupatrovém domě. I moji příbuzní, kteří pracují jako uklízeči, tu pohodlně žijí. U nás by jim kvůli romskému původu ani nepronajali byt.

Pokud Vás její práce a příběh zaujaly, dozvíte se o ní více na www.kamplachetkova.com

Sdílej
  • 1.1K
  •  
  • 50
  •  
  •  
  •  
Štítky rozhovory
Marie Štefanidesová

Je šéfredaktorkou blogu, kromě redaktorské práce se proto snaží, aby všechno dohromady fungovalo. Pracuje v IT společnosti, miluje psaní, potkávání zajímavých lidí, literaturu a víno.



4
Komentujte

avatar
2 Diskuzní vlákno
2 Odpovědi
0 Followers
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Nejaktivnější diskuzní vlákno
4 Komentující uživatelé
Women Of BrnoMonikaKamila PlachetkovaMartin Nejnovější komentující uživatelé
  Zapni upozornění  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Martin
Host
Martin
Hodnocení :
     

Držím pěsti!!!

Monika
Host
Monika
Hodnocení :
     

Hezký, příjemný rozhovor ☺️