• Úvod
  • Rozhovory
  • Kamila Rubaninská: Všechno má řešení, jen je třeba ho najít

Kamila Rubaninská: Všechno má řešení, jen je třeba ho najít

Kamila Rubaninská Women of Brno
Kamila Rubaninská

Kamila je ředitelka české divize ATT, což je největší světový poskytovatel telekomunikačních služeb a také firma, kde pracuji. Když jsem se svému manažerovi zmínila, že píšu tento blog, navrhl mi, abych si s ní popovídala. Nejdřív jsem byla nervózní a nevěděla jsem, jestli si na mě tak důležitá osoba vůbec udělá čas, jakékoliv obavy se ale ukázaly jako zbytečné. Sešly jsme se v kavárně vedle naší firmy a rozhovor byl natolik příjemný, že se docela protáhl. Kdyby Kamila neměla další povinnosti a já nemusela běžet na směnu, určitě bychom si povídaly ještě déle, připadala jsem si jako na kafíčku s kamarádkou.

V Brně pracuješ od října 2016. Jak se ti tu líbí?
Velmi! Oproti Londýnu je tu klidnější prostředí a pokojnější život, i lidi mi připadají uvolněnější. V Londýně člověk vyjde z domu a hned je všude kolem plno lidí, neustále spěchají, až do sebe vrážejí, nic takového v Brně nezažívám. Přesto je tu spousta možností, co dělat, sport, příroda… Moje práce je náročnější a je jí víc, ale to jsem čekala.

Oficiální název tvé pozice zní Director of Operations. Co si pod tím máme přestavit?
Těžko se to popisuje, protože náplň mé práce se neustále vyvíjí. Mým hlavním úkolem je zajistit, aby lidé v týmu věděli, kterým směrem se mají ubírat – musím propojit obecnou strategii s naší každodenní činností. Kromě toho mám na starost spolupráci se  zákaznickými centry nejenom v Bratislavě, ale i po světě, a dalšími organizacemi. Vypadá to sice, že máme v Brně velký tým, ale je jen malou součástí celku.



Co tě na práci nejvíc baví?
Zpětná vazba na naše rozhodnutí, která lidi ovlivňují, je pro mě tím nejzábavnějším, ale zároveň i nejtěžším. Moje práce zahrnuje různé oblasti: obchod, jednání s interními partnery nebo manažery – ti mají zase zodpovědnost za své týmy a to, co já dělám na celkové úrovni, dělají oni v menším měřítku. Každý, s kým přijdu do styku, je odlišný a má svoje silné stránky, proto se učím i já od nich, což mě posunuje dál. Baví mě i obecně řešit problémy – všechno má řešení, jen je třeba ho najít.

Jaký je nejlepší postup, když chtějí zaměstnanci předat vedení zpětnou vazbu a vlastní nápady?
Nejlepší je si nejdřív popovídat se svým manažerem a následně písemně zdokumentovat, co jste řešili. Zkrátka dostat cokoliv, co chcete sdělit, ke kompetentní osobě a nezahodit pak svou myšlenku s tím, že je vyřešená. Udržte si nadšení ze svého nápadu a snažte se vytrvat.

Jak lze podle tebe nejlépe motivovat zaměstnance?
Na to nemám žádný univerzální recept; každého motivuje něco jiného a dobrý manažer by měl vědět, jaké má kdo potřeby, co ho zajímá a jak toho konkrétně využít. Důležité je také ocenit dobrou práci, poznat, kdo si váží toho, co dělá, a věnovat se mu. Podle mě ale není hlavním úkolem manažera lidi motivovat, aby je práce bavila a posouvali se – to musí vycházet z člověka samého.



Bylo tvým záměrem pracovat v IT?
Když jsem nastupovala na vysokou školu, nevěděla jsem přesně, co chci dělat. Díky profesím rodičům jsem zvažovala buď lékařství nebo business. Otec mi ale říkal, že být lékařem na Slovensku není velká výhra a já tenkrát do zahraničí nechtěla. Vyhrála proto druhá možnost; lákalo mě také, že hned po škole mohu začít pracovat. Zjistila jsem, že s němčinou se daleko nedostanu, proto jsem odjela do Ameriky naučit se anglicky a něco si přivydělat, pak jsem začala pracovat v marketingu ve společnosti Incheba, abych nabrala zkušenosti. Po škole jsem se rozmýšlela mezi bankovnictvím a IT, nakonec jsem nastoupila do ATT.

Přemýšlela jsi někdy o tom, že v akademické sféře zůstaneš?
Na univerzitě jsem pracovala na poloviční úvazek. Po pěti letech jsem byla pozvaná na pohovor, kde mi oznámili, že tam buď můžu zůstat na hlavní pracovní poměr, nebo budu muset skončit. Pracovala jsem u toho v ATT, věnovala se koníčkům, sportu a partnerovi. Všechno jsem skloubit nemohla, proto jsem odešla – bylo to pro mě spíš hobby, které by mě neuživilo. Do budoucna nevylučuji, že se k učení vrátím, teď to je bohužel z časového hlediska nereálné. Ráda dělám věci naplno nebo aspoň jak nejlépe to jde, takže radši méně činností pořádně než více polovičatě.

Čím si dobíjíš energii?
Aktivním pohybem – dělám kickbox, jezdím na kole a chodím do posilovny. Skvěle se u toho vyresetuju a na nic nemyslím. Když mám velmi náročný trénink, přirovnala bych to skoro ke stavu opilosti – alkohol nepiju, takže mojí drogou je sport. Kromě toho se ráda setkávám s přáteli, chodím do sauny a potřebuju svých osm hodin spánku. Teď jsem se navíc začala zabývat cchi kung, což je práce s energiemi, a často chodím na procházky – ty pro mě taky představují určitou formu meditace.

Zažila jsi jako žena v IT někdy diskriminaci?
Nikdo mi přímo neřekl, že to není pro ženy. Vzpomínám si ale, že když jsem přišla do Brna a kolega se dozvěděl, že budu mít na starosti tento tým, byla jeho reakce: „To bych do tebe neřekl!“. Ptala jsem se proč a on odpověděl, že jsem na takovou pozici příliš milá. Řekla jsem mu, že někoho takového asi potřebují.



Myslíš, že ženy stále mají v technických oborech těžší pozici než muži?
Dnes je podpora žen tak vysoká, jako ještě nikdy předtím. Je potřeba toho využít, být proaktivní a hledat příležitosti, neříkat si „já jsem žena, to se mi nepodaří“. Možná toho musíme pro stejný výsledek udělat víc než muži, protože výchova je v našich zemích stále tradiční a zatímco chlapci jsou vedeni ke zodpovědnosti, o děvče se někdo postará. Sociální nastavení tak ženu nepřipraví na to, být úspěšná a průbojná. Mně možná pomohlo, že jsem jako starší sestra určitou zodpovědnost měla, ale třeba u pohovorů jsem často zažila, že si ženy nevěřily, ačkoliv byly perfektně připravené. Když jsem se jich zeptala, co by mohly přinést do týmu, mluvily o tom, co všechno ještě nevědí a neumí – já se ale neptala na to, co neumí. Chci ženám vzkázat, aby se nebály za sebe bojovat a byly otevřené příležitostem místo strachování se, že ještě nejsou dobré.

Co člověk podle tebe potřebuje, aby dosáhl kariérního úspěchu?
Hlavní je přístup – být otevřený možnostem, umět uznat vlastních chyby a spolupracovat s ostatními. Člověk musí přinášet vlastní nápady a přemýšlet, jak se věcí dají udělat, ne hledat důvody, proč to nejde. Další důležitou věcí je komunikace. Když si necháte pro sebe, co všechno umíte, nebo nedokážete s druhými spolupracovat, nepomůžou vám ani skvělé schopnosti. Ceněný je i drive a proaktivní přístup, kdy hledáte nové výzvy a nesedíte tam, kam vás posadili, a podávání stabilních výsledků, ne týden zamakat a říct si, že jste se ukázali a už se nemusíte snažit. Nikdo není dokonalý, vždy se můžete naučit něco nového, stavět na svých silných stránkách a vylepšovat ty slabší.

Stíháš toho opravdu hodně. Co ti pomáhá si účinně zorganizovat čas?
Nejvíc mi v poslední době pomohlo svůj přístup úplně přehodnotit: dříve jsem měla spoustu meetingů a dalších aktivit, takže mi zbývalo velice málo času na ty nejdůležitější věci – a to nejen v práci, ale i v soukromí. Proto jsem si stanovila, kde moje účast opravdu přinese přidanou hodnotu, a vše ostatní omezila. To mi poskytlo prostor, který můžu vyplnit, i víc času na přemýšlení – jak věci dělat lépe, efektivněji a udělat si pravidelně čas na ty činnosti, které sice svádějí k odkládání na později, ale z dlouhodobého hlediska jsou velice důležité. Velmi mi v tom pomáhá delegace na ostatní – máme ve firmě mnoho úžasných specialistů, kteří spoustu věcí dokáží udělat mnohem lépe než já, nebo tím mohou získat příležitost naučit se něco nového.

Máš nějaké konkrétní tipy na plánování?
Snažím se na maximum využívat Outlook, také si všechno okamžitě píšu do kalendáře, abych se k tomu už nemusela vracet – například hned, když odpovím na email. Když mi bylo třináct, rozepisovala jsem si dokonce konkrétní časy, kdy mám co dělat, jako třeba v sedm vstávat, v sem dvacet snídaně… Podobný přístup se mi hodil i u PhD – zdá se, že tři roky je hodně, ale práce je spousta, rozkouskovala jsem si ji proto na menší části a stanovila si pro ně deadliny. Když jsem viděla, že jsem stále neskončila s jedním a mám začít další, věděla jsem, že musím svou práci zefektivnit. Dnes už to tak nehrotím, ale je to užitečný přístup. V situaci, kdy mám udělat deset věcí, si řeknu, co stoprocentně musím vyřešit, a vše ostatní odsunu, dokud to nedodělám.

Sdílej
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
Štítky rozhovory
Marie Štefanidesová

Je šéfredaktorkou blogu, kromě redaktorské práce se proto snaží, aby všechno dohromady fungovalo. Pracuje v IT společnosti, miluje psaní, potkávání zajímavých lidí, literaturu a víno.



Komentujte

avatar
  Zapni upozornění  
Upozornit na