• Úvod
  • Reporty
  • Lucie Šťastná Pařilová: Člověk by neměl jen brát, ale i dávat

Lucie Šťastná Pařilová: Člověk by neměl jen brát, ale i dávat

Lucie Šťastná Pařilová: Člověk by neměl jen brát, ale i dávat
Lucie Šťastná Pařilová

Pro některé z nás je řízení auta opravdu složitá věc – a dokážete si představit, že byste ho řídili bez rukou? Pro Lucii to ale není žádný problém: nedávno se stala první bezrukou ženou v Česku, která dostala řidičské oprávnění. Kromě toho také maluje, píše básně a šíří mezi ostatní svůj optimismus. O tom všem si se mnou povídala v jedné brněnské kavárně a ze setkání jsem odešla s pocitem, že se od ní rozhodně mám co učit.

Bez rukou ses už narodila?

Ano, jde o vrozenou vadu. Nikdo neví, proč se to stalo, ale nezbývalo než se s tím nějak poprat. V dětství jsem trpěla depresemi, bylo pro mě hodně těžké pochopit, že jsem jiná. V dospělosti jsem ale svůj handicap začala vnímat jako poslání a obrovský dar, snažím se proto poslat dál co nejvíc dobrého. Lidi mi dávají najevo, že jim mám co předat.

Jak se k tvému handicapu stavělo okolí?

I když tenkrát už byly ultrazvuky na vysoké úrovni, nevědělo se, že se tak narodím. Pro každého rodiče to musí být šok – nejsem rodič, takže se do toho nemůžu vcítit, ale myslím, že je to jasné. Přesto mám skvělou rodinu. Vyrůstala jsem v kraji, kde mě navzdory handicapu přijali a měla jsem krásné dětství. Mamka se o mě dost bála, ven mě brávala moje nejstarší sestra Veronika, která nastartovala můj zdravý temperament. Dostávala jsem se díky ní na hřiště mezi zdravé děti, mohla jsem hrát dětské hry a dělat hlouposti jako každé dítě, takže jsem o to nebyla úplně ochuzená.

Kam jsi chodila na základní školu?

Rodiče mě nechtěli dát do ústavu, ale byla otázka, kam se mnou – věděli, že nebudu chtít zůstat doma, ale budu se snažit získat nějaké uplatnění. Naštěstí jsem se dostala na „normální“ ZŠ, za tento start do života jsem vděčná. Byl tam skvělý pan ředitel; už od čtyř let jsem uměla číst a když mě mamka přinesla v náručí k zápisu, protože jsem byla maličká, přečetla jsem mu pár stránek, okamžitě mě přijal a zařídil mi osobní asistenci. První rok se mnou docházela mamka, do páté třídy teta, potom jsem měla jiné osobní asistentky.

Jsem ráda, že jsem vyrůstala mezi zdravými dětmi – nemám nic proti handicapovaným lidem, ale seznámila jsem se díky tomu i s ostatními a řekla jsem si: ano, jsem jiná, ale udělám vše proto, abych toho v životě dokázala co nejvíc.

Pokračovala jsi pak na střední školu?

Ano, vystudovala jsem tříletou střední obchodní školu zaměřenou na ekonomiku a účetnictví a dodělala jsem si maturitu na obchodní akademii. Získané znalosti jsem ale v zaměstnání nevyužila – jsem dost temperamentní a bohémská, takže jsem se vrátila k umění, které mě bavilo už od dětství. Čmárala jsem po papírech, v teenagerském věku jsem zkoušela psát básně, ale pak mě to přestalo bavit, začali mě zajímat kluci… Řekla jsem si proto, že si udělám ekonomickou školu, ať mám nějaké vzdělání, abych nemusela zůstat doma. Chtěla jsem se něčím živit, nakonec jsem ale sklouzla zpátky k umění. Asi to tak mělo být.

Lucie Šťastná Pařilová
Lucie při práci na kolektivním díle s kamarády
Dnes tě tedy umění živí?

Dá se to tak říct. Lidi mě podporují a od státu dostávám příspěvek na handicap, umění pro mě v současné době představuje přivýdělek. Do budoucna bych ho ale chtěla rozjet jako svou hlavní pracovní činnost, protože je pro mě prioritou – nedělám nic jiného, než že maluju a píšu. Dlouho jsem přemýšlela, jak snadněji prodávat obrazy i knihy, tak jsem si udělala jako zatím jediná žena bez rukou v ČR řidičské oprávnění. Teď mi přijel nový automobil, dodělají se tam individuální úpravy a vyrazím do světa.

Bylo těžké získat řidičský průkaz?

Ano, ale naštěstí jsme to všichni zvládli. Výcvik probíhal v autoškole Pavla Pemla v Přelouči (http://www.peml.cz/), šlo o rychlokurz, který trval patnáct dní a byl i s ubytováním. Lektoři se nám věnovali neustále, každý den jsme měli dvě hodiny vyučovacích jízd, zbytek času jsme mohli strávit v učebně a dělat si testy. Auto jsem měla speciálně upravené, ale jinak než pro vozíčkáře, se kterými jsem se střídala, takže i pro vyučující bylo občas docela náročné to skloubit dohromady. Obrovskou zásluhu na tom, že se to povedlo, má firma Hurt (https://www.rucniovladani.cz/), která s autoškolou spolupracuje a dodává jejich vozům potřebné úpravy.

Lucie Šťastná Pařilová
Lucie se svým novým autem
Změnil se podle tebe nějak během let přístup k handicapovaným lidem?

To nedokážu posoudit, protože už na ZŠ mi vyšli maximálně vstříc, od asistence po přizpůsobení rozvrhu. Mám za sebou různé operace páteře, někdy jsem proto musela zůstat pár měsíců doma a měla jsem individuální vzdělávací plán, kdy učitelka docházela ke mně domů. Vždy jsem se setkala se vstřícným přístupem, ale mám pocit, že teď, když se věnuju umění a daří se mi dokazovat stále nové věci jako bylo třeba získání řidičáku, si mě lidi váží o to víc.

Nesetkala ses s tím, že by se k tobě lidi chovali blahosklonně a všímali si jen tvého handicapu?

Lidi jsou různí. Někdo mě lituje, někdo soucítí – soucit a lítost vnímám úplně odlišně; když někdo soucítí, říká si: je smutné, že má handicap, ale dokázala toho hodně, zatímco někdo mě vyloženě lituje jako chudáčka. S tím jsem se samozřejmě setkala – bude mi letos třicet, poznala jsem za život spoustu lidí. Zažila jsem i pošklebky, ale karma je zdarma, proč oplácet zlo zlem? Třeba za to ani nemůžou, nevědí, jak se cítím. Já zas nevím, jak se cítíš ty s rukama. O nic jsem v životě nepřišla, narodila jsem se tak a myslím si, že nohy jsou pro mě obrovským darem. Z nějakého důvodu to tak mělo být.

Jsi věřící?

Jsem pokřtěná a dnes jsem hodně duchovně otevřená – bývala jsem i spolumajitelkou duchovní organizace, točila jsem videa na youtube a podobně. Věřím, že něco mezi nebem a zemí je, věřím ve vesmír, v duchovno, v Boha a Ježíše Krista. Nejvíc ale věřím sama v sebe; myslím, že to by měl každý z nás, protože když si člověk nevěří, nemůže nic dokázat, nemůže se nikam posunout.

Co bys poradila někomu, kdo si nevěří?

Aby věřil.  V dětství jsem se v tom neuvěřitelně plácala, často jsem brečela, že jsem jiná, což je prostě pravda. Někdy si to ani neuvědomuju, například když potkám mateřskou školku, děti stojí a učitelky je musí pobídnout, aby šly dál – jsem jiná, což je realita, která se už nikdy nezmění. Ve svých knížkách píšu, že miluju život a vše, co přináší, to je moje životní motto. Je důležité, aby člověk věřil sám v sebe, protože nikdo jiný to za tebe neudělá. Chtěla jsem něco dokázat, tak jsem začala věřit, a myslím, že dnes se mi daří velmi dobře.

Jaké máš plány do budoucna?

Auto už mi stojí před bytem, všechny moje plány tak nabraly fyzickou podobu a můžu se od toho odpíchnout. Teď auto přestěhujeme do firmy Hurt k panu inženýru Malinovi, kde mi ho upraví, abych ho mohla sama ovládat. Pak se vyjezdím nejdřív po Česku. Nějakou dobu nebudu jezdit sama, protože chci získat zkušenosti, než se vydám někam sama. Chci to tady procestovat a zvětšit okruh svých čtenářů a zájemců o obrazy, za rok nebo za rok a půl by se mi mohlo podařit vydat se do světa. Auto má sloužit k tomu, aby mě zase posunulo dopředu, takže své další kroky promýšlím – neplánuju zběsile vyrazit na silnice sama a riskovat život sebe i druhých.

Máš nějaké vysněné místo, kam by ses chtěla podívat?

Je jich hodně, u nás i v zahraničí. Cestování mě chytlo, protože jsem toho předtím nikdy moc nenajezdila, nikdy jsem ale nebyla ten typ, co by seděl doma a nudil se. Chtěla bych se dostat všude, kam je možné dojet autem. Snažím se zdokonalovat v angličtině, abych se například mohla i s autem přepravit trajektem, kdyby to bylo potřeba. Snažím se připravit na co nejvíc možných situací a myslím, že mě víceméně nic nemůže překvapit. Jedna zcestovalá kamarádka mi radila, abych si hlavně zajistila co největší finanční rezervu – ať už na benzín nebo kdyby se mi něco porouchalo, popřípadě kdybych potřebovala pomoct s čímkoliv dalším.

Jaké máš další ambice v oblasti umění?

Všichni se učíme, všichni se snažíme být lepší v tom, co děláme a čemu věříme – a v umění to platí dvojnásob. Chodila jsem na hodiny kreslení, ale přestala jsem, protože jsem veškerou energii věnovala automobilu. Nemůžu se ale zatím srovnávat s umělci, kteří jsou v branži třeba pětatřicet let a mají za sebou umělecké školy. Začínala jsem jako samouk, zhruba rok a půl jsem chodila do ateliéru a plánuji, že mě v budoucnu ještě někdo povede a otevře mi v malování další obzory.

Píšu také svůj první román a doufám, že do dvou let by mohl jít mezi veřejnost. Dávám si na něm hodně záležet – je to něco jiného než poezie, záleží v něm hlavně na obsahu, měl by být rozsáhlejší i ve slovní zásobě. Doufám, že se podaří, že mě budou inspirovat i mé cesty.

Lucie Šťastná Pařilová
Lucie se svým obrazem Kometa života
Prozradíš o svém románu něco dalšího?

Bude postavený na mém vnímání světa; jde o příběh postižené slečny, která se seznámila s šarmantním mužem. Odráží můj život, ale něco je samozřejmě fikce.

Čemu se věnuješ víc, malování, nebo psaní? 

Podle toho, jak se cítím – někdy mi od rána naskakují v hlavě slova, tak vezmu papír a tužku a píšu, když mi místo toho naskakují barvy emocí, tak vezmu špachtli, štětec, plátno a maluju. Je to individuální, ale v poslední době mám možná víc inspirace v malování. Mám už dvě knihy básní a pracuju na třetí, ale netrápím se, když báseň v hlavě nenaskočí – nejde se donutit, musí přijít inspirace, člověk to musí cítit.  Chtěla bych si do světa odvézt hodně obrazů, abych tam měla co nabízet, takže se věnuju jim, ale nepřestanu ani se psaním. Když to nejde, půjde to třeba zítra.

Lucie Šťastná Pařilová
Obraz Mezilidské vztahy
S penězi na automobil ti pomohla charitativní akce, která se konala v Ostravě na konci dubna. Můžeš nám o ní říct něco víc?

Byla to úžasná akce, která mě opravdu nakopla. Zorganizoval ji pan Hanulík z firmy Libros (http://www.centrum.libros.cz/) a vytěžilo se na mě neuvěřitelných 130 tisíc korun! Zaplať pánbůh za takové lidi, cítila jsem z nich obrovskou úctu a pokoru. Když jsem tam se svým asistentem a řidičem jela, říkala jsem si v duchu, že si jedu maximálně pro dvacet tisíc. Pak jsem viděla, že je tam všude ticho a prázdno, takže jsem si řekla: tady díru do světa neuděláš. O hodinu později se tam ale nahrnulo čtyřicet lidí, moje obrazy se vydražily za deset až patnáct tisíc korun, firma prodala spoustu voucherů a veškeré prostředky šly na můj nový automobil. Spolu s příspěvkem od Úřadu práce a konta Bariéry se mi podařilo shromáždit celou částku – jsou to sice jenom peníze, ale v tomto případě mi neskutečně pomohly. Nemusím už nikoho oslovovat a můžu se věnovat vlastním věcem jako je malování nebo chystání výstav. Taky jsem poznala spoustu skvělých lidí. Vzpomínka na tuto akci mě bude hřát ještě dlouho a rozhodně toho chci využít. Člověk by neměl jen brát, ale i dávat.

Máš už v tomto ohledu nějaké konkrétní plány? 

Měla jsem už v plánu jednu charitativní akci, bohužel jsem to ale nestihla a chlapeček zemřel. Chtěla bych ale pomáhat dalším nemocným dětem nebo lidem s handicapem a auto by mi k tomu taky mělo sloužit. Řidičák jsem si nedělala pro to, abych si něco dokázala, ale abych mohla prosadit svoje umění ve světě a pomáhat druhým. Chtěla bych všem vzkázat, ať si víc věří a ať neodsuzují handicapované lidi – nikdy nevíte, kde budete zítra. Handicapovaní toho často zvládají víc než zdraví a všichni se můžeme jeden od druhého navzájem učit.

Sdílej
  • 36
  •  
  •  
  •  
  •  
Marie Štefanidesová

Je šéfredaktorkou blogu, kromě redaktorské práce se proto snaží, aby všechno dohromady fungovalo. Pracuje v IT společnosti, miluje psaní, potkávání zajímavých lidí, literaturu a víno.


Komentujte

avatar
  Zapni upozornění  
Upozornit na