• Úvod
  • Reporty
  • Míša “DeLeviš” Švihelová: V dnešní době žijeme v nadbytku a izolaci

Míša “DeLeviš” Švihelová: V dnešní době žijeme v nadbytku a izolaci

Míša “DeLeviš” Švihelová Women of Brno Blog
Míša “DeLeviš” Švihelová

Míšu jsem poznala díky larpům jako nadšenou a živelnou ženu, která se umí do role položit a pořádně si ji užít. Nebylo pro mě proto velkým překvapením, že se s partou kamarádů začali objevovat v různých televizních soutěžích jako tým, který si říká Hráči. Zatím největší výzvou pro ně byla účast v historické reality show České televize, kde se na dva měsíce stali dělníky v drsných podmínkách devatenáctého století. Možnosti popovídat si o tom přímo s Míšou jsem samozřejmě musela využít. Sešly jsme se v jedné brněnské kavárně a dozvěděla jsem se nejen spoustu zajímavostí ze zákulisí projektu, ale i její vlastní hodnocení této zkušenosti. ČT pořad odvysílala loni na podzim, pokud vás ale minul, můžete se na něj podívat na internetu.

Jak dnes hodnotíš svoji účast v pořadu Dovolená v éře páry?

Byla to hrozně skvělá zkušenost – hrozná a skvělá zároveň. Šla bych do toho asi znova, ale bez dalších týmů; nejtěžší bylo právě soužití s nimi. Uvědomila jsem si ale díky tomu, že všechno je vždycky o lidech, ne o podmínkách nebo o době – na ty si člověk zvykne a má na ně jistý vliv, lidi ale nemůžete předělat. Naučila jsem se být velmi asertivní a nebrat si věci osobně, to mě drželo nad vodou. Také se snažím vyjadřovat přesně, což mi hodně pomohlo i v podnikání – klienti jsou často tak zahlceni vším, co zažívají v běžném životě, že ani neznají vlastní potřeby, snažím se je proto správnými otázkami navádět, aby si co nejdříve uvědomili, co chtějí, a nemuseli jsme se zdržovat metodou pokus-omyl.

Změnil se nějak tvůj život?

Ano, kompletně. Jediné, co zůstalo stejné, je moje bydliště a pes, ke kterému přibyla kočka. Zůstali ještě rodiče a přátelé – ale i někteří kamarádi byli vyměněni za jiné, protože se změnily moje hodnoty. Došlo mi například, že potřebuju mít v životě pevnou základnu;  do projektu jsem šla čistě jako živnostník, po jeho skončení jsem si k tomu našla práci na částečný úvazek. Podnikat jsem začala proto, abych nebyla otrokem, postupně mě ale věci jako sociální a zdravotní pojištění a další povinnosti dostávaly do většího stresu, než kdybych byla zaměstnanec. Chtěla jsem proto najít rovnováhu, což pro mě znamená pracovat na částečný úvazek a ve volnu se věnovat živnosti. Funguje to skvěle, protože živnost mě stále baví a ještě k tomu mi přináší peníze, nemusím ale už dřít na krev, abych je vydělala.

S jakým očekáváním jsi do projektu šla?

Myslela jsem si, že budeme v přírodě a že tam bude jenom náš tým, což se nesplnilo. Jinak jsem předpokládala, že díky přímému prožitku historie budu schopná lépe pochopit českou kulturu a mentalitu, což se stalo. Fakt, že jsme nebyli v přírodě, ale v betonu, pro mě byl příšerný, ale možná to díky tomu mělo pro mě o to větší přínos, cítím se dnes ve městě podstatně líp než předtím.

Zmínila jsi, že jsi lépe pochopila českou mentalitu. Můžeš to trochu rozvést?

Těch asi sto padesát let, během kterých jsme vyrostli z dělnické třídy do dnešní doby, není tak dlouho – jde o čtyři, pět generací, které si tu zkušenost neustále předávají dál. Následkem je, že si neumíme vážit své práce, stát si za svým, máme nízké sebevědomí. Začíná se to zlepšovat, ale jen po kouscích; neumíme si říct, kdo jsme a žít v demokracii a hojnosti, protože je to pro nás stále něco nového. Jako když dítě poprvé dostane čokoládu, celou ji sní a pak je mu špatně. Taky mi připadá zajímavé, že tenkrát na nás mluvili v práci německy, kdežto dnes zas anglicky.

Co pro tebe bylo v průběhu pobytu nejtěžší?

Soužití s dalšími deseti lidmi. Neměli jsme žádné soukromí, bydleli jsme na ubikacích s pokoji oddělenými dřevěnou příčkou a umývárnami předělenými jenom jutovou plachtou. Všude každý den slyšíš ostatní; každý prožívá svoje vlastní frustrace a potřebuje je nějak ventilovat, většinou na těch druhých. Doufám, že to nebude znít namyšleně, ale potvrdilo se mi, že ti slabší, místo aby viděli vlastní chyby, spíš poukazují na chyby toho silnějšího, který to unese. Náš tým byl hodně vidět a hodně jsme hráli hru na historii, často jsme to proto odnesli my – hlavně já, protože jsem holka, takže nejslabší článek v týmu. Myslím ale, že mě to nakonec posílilo – teď jsem schopná vyjít prakticky s kýmkoliv, a když ne, tak si to příliš neberu. Jsem dnes víc v klidu; když mě něco rozhodí, tak jenom na pár vteřin. Vždycky si řeknu „a vo co de“. Nemůžu říct, že by mi názor druhých byl jedno, ale i konflikty si dokážu nebrat osobně. Ne že bych já byla ta špatná, ale spíš to, co dělám, zrovna nevyhovuje tomu druhému. Snažím se změnit ne sebe, ale své činy.

Pořad Dovolená v éře páry

Továrníkem už navždy

Byli jste pod dohledem kamer neustále, nebo byla i doba, kdy vás nenatáčeli?

Kamery nás snímaly dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, což pro mě bylo dost nepříjemné – musela jsem si opakovat, že tam jsou pro naši bezpečnost. Žádné záběry z nich ale nešly na veřejnost, byly tam jen pro monitoring toho, kde se pohybujeme a co děláme. Štáb byl také přítomný pořád, střídali se podle toho, jestli se něco zajímavého dělo, potřebovali sehnat materiál nebo s námi mluvili. Nejparanoidnější jsme byli z portů, které jsme měli na sobě, protože nás neustále odposlouchávali. Díky tomu jsem se naučila víc přemýšlet nad tím, co říkám, a nevypouštět z úst všechno. Ne vždycky se mi to povede, protože teď už na sobě ten port nemám (smích). I kamery a porty ale byly součástí nového prostředí, takže po čtrnácti dnech, kdy jsem si zvykla na vše, jsem si zvykla i na ně. Dokonce jsem se párkrát i před nějakou kamerou převlékala, aniž bych si uvědomila, že tam je. Ze začátku jsem se styděla a dávala pozor, aby na mě kamera neviděla, pak už mi to ani nedocházelo a zhrozila jsem se až zpětně.

Jsi v kontaktu s kýmkoliv z té doby kromě Hráčů?

S několika lidmi ze štábu, z toho vzniká pár zajímavých projektů do budoucna. Z ostatních ale s nikým, nepotřebuju je ve svém životě. Na Facebooku mám v přátelích jen asi dva, ale neudržujeme komunikaci. Když jsme se sešli po natáčení, popovídali jsme si a zjistila jsem, že je to taky hodně obohatilo a změnilo to jejich náhled na život, což je skvělé, sama ale nemám potřebu si s nimi třeba jít sednout na kafe. Myslím, že jsme spolu strávili času tak akorát.

Říkáš, že se štábem v kontaktu jste. Byli jste schopní v nich po tak dlouhé době, co byli v rolích, nevidět jejich postavy?

Bylo to docela těžké. Když jsme měli dotočnou po vysílání, byl tam i pan továrník Fógl, což je ve skutečnosti úžasný člověk, stejně mu ale všichni říkáme Fógl. Je to podobné jako u larpu – tomu člověku zůstane jméno z role. Postavy jsem v nich postupně přestala vidět, ale jména jim zůstala.

Co bylo první, co jste udělali, když natáčení skončilo a přenesli jste se zpátky do jednadvacátého století?

Když jsme byli ještě na hraně, ale už se řeklo, že se netočí, ze všeho nejdřív jsem utekla za bránu a svobodně si tam vyskočila, pak jsem se zase vrátila a byla ráda, že už se tam můžu vrátit dobrovolně. Pak jsme se umyli v pořádné sprše, zničila jsem asi troje holítka a drhla se houbičkou na nádobí, patinu z továrny jsem ale stejně sundávala ještě asi čtrnáct dní. Potom jsem zavolala mámě.

Měli jste problém zase si zvyknout na moderní dobu?

Šli jsme si nakoupit do supermarketu, všude blikala světýlka, reklamy, všeho bylo moc – v panice jsme odešli, aniž bychom si něco koupili. Jídlo bylo zase tak plné chutí, že jsme vůbec nevěděli, jak vlastně chutná.

Změnila jsi stravovací návyky?

Chybí mi pec a celkově element ohně. Jinak se ale to, co jsem jedla po dobu projektu, tolik nelišilo od mé obvyklé stravy, jenom jsem měla větší chuť na maso, protože jsme pracovali fyzicky. V běžném životě moc masa nejím, chutná mi třeba čočka a zvýšila jsem příjem brambor. Všichni mi říkali, že je už nebudu chtít ani vidět, u mě to ale bylo naopak. Obecně víc přemýšlím o tom, co jím, své předchozí zvyky jsem jenom prohloubila a vyladila k dokonalosti.

Péct chleba jsi ale uměla už před začátkem projektu?

V pětadvaceti jsem se rozhodla, že jako správná kuchařka musím umět upéct chleba, ale vždycky jsem ho dělala z droždí, ne z kvásku. Učila jsem připravovat jídlo i ostatní skupiny – i když to není v záznamu moc vidět, první týden jsme vařili spolu se Studenty. Když už všechno uměli, obrátili se proti nám, tak to ale bývá.

Ostatní skupiny na vás zanevřely poté, co Robin ukradl hodinky. Jak jsi to vnímala?

Podobné tendence jsme pozorovali už předtím, ale tento incident jim konečně dal do ruky hůl, kterou mohli psa bít. Nevím, jestli to bylo vnímatelné pro diváka, ale neměli jsme pojetí o čase. Mohli jsme využít jen sluneční hodiny, na které svítilo sluníčko asi tři hodiny přes den. Když jsme si vybojovali jedenáctihodinové směny, stejně jsme si nemohli být jistí, jestli stále nepracujeme dvanáct hodin. Robin prostě chtěl nám všem, i ostatním týmům, přinést čas. Nikdo to ale nepochopil, paradoxně jenom okradený továrník Fógl. Řekl, že se Robin chtěl stát novodobým Prométheem –  jako on přinesl lidem oheň, Robin jim chtěl přinést čas. Já to pojmenovala syndrom Robina Hooda.

Když jsme narazily na vztah s ostatními týmy – při sledování jsme měla dojem, že vy jste byli jediní, kdo si opravdu chtěli hrát, prožívat naplno danou dobu a posunovat děj. Bylo to tak?

Když už jsme tam byli, tak jsme se rozhodli to táhnout na maximum, jak nejlíp umíme, přestože to někdy bylo opravdu těžké. Díky tomu jsme si z projektu odnesli podstatně víc než všichni ostatní. Ke konci už se na nás ale velmi projevoval špatný vztah s ostatními skupinami, takže nás přecházela chuť a byli jsme unavení. Přesto jsme se dlouho snažili odhalit tajemství zamčené místnosti a zvuků, které z ní vychází, plánovali jsme i vloupání, ale bylo nám to zakázáno – stejně jako v larpech mělo všechno svůj čas.

Jak jste zvládali neustále být v roli?

My jsme nebyli v rolích, my jsme to žili. V hraných scénách jsme samozřejmě spolupracovali – jsme hraví, protože jsme Hráči. Jinak jsme se ale museli co nejvíc adaptovat, abychom přežili. Čím víc člověk vzdoruje, tím hůř to jde – aspoň já jsem tomu vzdorovala prvních čtrnáct dní, proto pro mě byly tak těžké. Záleželo také na lidech a komunikaci s nimi, to je stejné jako dnes.

Jako dítě na schodech bez zábradlí

Žili jste v izolaci od okolního světa. Bylo to pro vás těžké?

Myslím, že dnes zažíváme větší izolaci, ačkoliv máme iluzi svobody. Všichni máme telefony a sociální sítě, ale chybí nám fyzický kontakt. Tam jsme sice byli odříznutí, neměla jsem možnost například zajít s kámoškama na kafe, ale s klukama z týmu jsme měli skvělý vztah – samozřejmě se občas vyskytla krize, ale chodili jsme si jen tak spolu sednout, jedli jsme spolu a nikdo u toho nekoukal do telefonu, navštěvovali jsme hospodu a tam si povídali, zpívali jsme si, hráli hry a prostě trávili čas spolu. Dnes se s někým bavím přes Messenger a nevidíme se osobně třeba půl roku; čtu si jeho slova a je to jako bych četla knížku. I když byla dřívější doba celkově chudší, v sociálních vztazích byla naopak bohatší. Možná jsme nevěděli, jak komunikovat s ostatními proto, že na to nejsme zvyklí. Dnes jdeme vždycky jen po povrchu; když ale dojdou povrchní řeči, musíš se dostat do hloubky.

Před koncem natáčení se nám začaly zdávat sny o tom, jak to dopadne, a opravdu se pak splnily – neměli jsme přísun informací a byli jsme tak víc napojení sami na sebe a na intuici. Víc jsme vnímali, co chceme a co je pro nás důležité, víc jsme šli do hloubky; v dnešní době na to není prostor. I proto jsem tam líp kreslila. Když jsem se vrátila a chtěla zase kreslit tuší, jako jsem začala tam, nešlo mi to. Pořád mi zvonil telefon, nad něčím jsem přemýšlela – prostě jsem se nedokázala soustředit a uvolnit. Informací a věcí je kolem nás tolik, že nezbývá prostor na nás samotné.

Většina dnešních lidí není zvyklá na fyzickou práci. Jak jste se s ní vyrovnávali?

Ze začátku těžko, pak jsme se to naučili, protože nám nic jiného nezbylo.

Neměla jsi strach ze zranění?

Ze začátku strašný – studovala jsem na technických školách, kde se probírala také bezpečnost práce, v dílně jsem si proto říkala: tady bychom měli mít brýle, rukavice a žádné sukně, všechny ochranné pomůcky nám chybí, aspoň že máme šátek. I na to jsme si ale zvykli a žádný závažný úraz se nestal. V architektuře nás učili, že když uděláš pro malé dítě schodiště bez zábradlí, naučí se být obratnější, protože ví, že mu hrozí pád, ale když tam zábradlí je a pak ho odděláš, dítě zákonitě spadne. My fungovali jako dítě na schodech bez zábradlí; museli jsme přežít.

Nějakou záchrannou síť pro případ reálného nebezpečí jste ale měli?

Kdyby se opravdu něco stalo, jeli bychom do nemocnice. Ve štábu také byl zdravotník, naštěstí ne z devatenáctého století. Vlastík si jednou zranil ruku a museli ho vézt na rentgen. Po cestě měl na očích šátek, který mu sundali až v nemocnici, aby měl co nejmenší kontakt s jednadvacátým stoletím.

Byli na vás mistři přísní?

Nejdříve ano, potom se to zlepšilo – museli jsme si s nimi vytvořit vztah.  Ze začátku se snažili chovat autenticky, ale když viděli, v jakých podmínkách žijeme a co to s námi dělá, bylo jim nás líto a lidský faktor zvítězil. Ne že by nám cokoliv ulehčovali, dělali práci za nás nebo nám zlepšovali známky, ale s každým mluvili tak, jak potřeboval. Neměli jsme pocit, že bychom byli jen bezvýznamným kolečkem v systému. Jeden z mistrů nám dokonce chodil v neděli dělat bohoslužby, vysvětloval nám, co tenkrát víra pro lidi znamenala – v podstatě jediný způsob, jak přežít. Vždycky nám taky přinesl něco dobrého, a když jsem na tom byla opravdu špatně, popovídal si se mnou a vlil mi naději do žil. Další mistr nás naučil hrát taroky, v té době velmi oblíbenou karetní hru.

Přišly ti známky, které jste dostávali, fér?

Rozhodně ne, ale život není vždycky fér. Každého hodnotili podle jeho schopností, což na škále jedna až pět nemůže být spravedlivé. Nezáviděla jsem jim tu zodpovědnost, protože známky měly vliv na naši motivaci.

Jaký byl poměr hraných vstupů a práce oproti starosti o přežití?

Nejvíc prostoru nám rozhodně zabrala starost o přežití, to byl největší stresový faktor. Kromě toho jsme často řešili i soužití mezi skupinami. Hraných vstupů tolik nebylo – i proto jsme si je užívali a když byla otevřená hospoda, mluvili jsme s herci co nejvíc. V jednom díle přišli noví dělníci a já jsem na ně byla hodně ostrá, protože jsem věděla, že oni pak přejdou zpátky do současnosti, a tím pádem je lepší si frustrace vylít na nich, než na někom z nás, kdo má co dělat sám se sebou.

Co vidíš jako největší rozdíl mezi dobou páry a dneškem?

Dnešní doba je velmi konzumní. Žijeme v nadbytku, ale slovo nadbytek vlastně znamená odpad. Když pominu práci, která samozřejmě vytvářela velký odpad spalováním, tak jsme po dobu projektu v soukromém životě neprodukovali žádné odpadky. Vůbec jsme třeba neměli odpadkový koš. Pokouším se to aplikovat i v dnešním světě, byť to jde hůř, protože nemám slepice, kterým bych hodila zbytky jídla, ale snažím se vše využívat na maximum, mít přehled, kolik čeho opravdu potřebuju a odepřít si vše nadbytečné.

Sdílej
  • 3
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
Marie Štefanidesová

Je šéfredaktorkou blogu, kromě redaktorské práce se proto snaží, aby všechno dohromady fungovalo. Pracuje v IT společnosti, miluje psaní, potkávání zajímavých lidí, literaturu a víno.



Komentujte

avatar
  Zapni upozornění  
Upozornit na