• Úvod
  • Rozhovory
  • Petra Komárková: Za největší přínos prvního stupně považuji socializaci dítěte

Petra Komárková: Za největší přínos prvního stupně považuji socializaci dítěte

Petra Komárková
Petra Komárková

Petru Komárkovou jsem dlouho znala jenom z vyprávění naší společné známé. Při přípravě na rozhovor už ve mně rostla zvědavost, protože Petra vede dvě soukromé základní školy – Letokruh a Mint – a zajímalo mě, jak to může jeden člověk zvládat. Toto tajemství jsem se nakonec nedozvěděla, protože Petra mě naprosto strhla svým podrobným vhledem a neutuchajícím zájmem o vzdělávání a vůbec výchovu dětí, ve které hledá co nejpřirozenější cestu.

Studovala jste pedagogickou fakultu se zaměřením na matematiku a informatiku, čemuž jste se pak několik let i věnovala. Jak jste se dostala zpátky ke vzdělávání?
Jako malá jsem chtěla být buď kosmonautem, nebo učitelkou. Pak jsem ale zjistila, že pokud chci být kosmonautem, nejbližší trenažér je v Rusku, a to mi jako dítěti přišlo strašně daleko. Studovala jsem učitelství pro střední školy, chvilku jsem i učila, jezdila jsem s dětmi na tábory, ale pak jsem se pustila informatickým směrem, protože mě hodně zajímala teoretická informatika. V Brně jsem potom v této oblasti získala doktorát a věnovala jsem se jí i profesně. Bavily mě hlavně logické souvislosti a koncepty fungování systémů. Získala jsem stáž v portugalské IT firmě a nakonec jsem učila i na univerzitě v Portu. Po návratu jsem nastoupila do soukromé firmy, ale brzy se mi narodily děti. V té době se to začalo lámat a já jsem cítila, že je potřeba vrátit se ke vzdělávání. Střední škola mi byla příliš vzdálená, chtěla jsem se věnovat tomu, co bylo blíž mým dětem.

Máte spoustu zkušeností v IT. Jak se stalo, že jste na mateřské úplně změnila směr?
Zpětně si uvědomuju, že jsem už dřív viděla náznaky toho, že moje práce mi nedává mnoho smyslu. Nejdřív jsem učila na fakultě, kde studentům alespoň něco předáváte, třeba když jsem někomu vedla diplomku. V korporátu jsem pak už ten přímý dopad neviděla, navíc jsem se pohybovala v ryze mužských kolektivech a vnitřně jsem se stavěla do role, že se chlapům musím vyrovnat a musím IT porozumět alespoň na takové úrovni jako oni. V některých případech to ani nebyla pravda, ale já jsem v tomhle pocitu žila. Na mateřské mi pak došlo, že už se do tohoto světa vracet nechci, a přemýšlela jsem, co dál.

Pak jsem si vzpomněla, že jsem si přála být paní učitelkou. Rozhodla jsem se otevřít pro syna školku, jenže jsem znovu otěhotněla a změnila názor, protože školka je jenom na pár let a tu si zařídíme spolu doma. Začala jsem psát koncepce, jak by měla škola vypadat, projednávala jsem to s jedním pánem, se kterým jsme tuhle myšlenku v předešlých letech už několikrát probírali a vše vypadalo reálně. Pak jsem se ale dozvěděla, že dcera, co se mi měla narodit, má mít těžkou srdeční vadu. Jakýkoli velký projekt proto musel počkat, protože jsem nevěděla, co se bude dít, až se narodí – a jestli vůbec přežije.



Školu jste ale přeci jen založila. Jak k tomu došlo?
V té době jsem se dozvěděla o podobné iniciativě a přidala jsem se ke skupince rodičů z lesní mateřské školky Sýkorka, kteří zakládali Letokruh. To pro mě byla rozumná alternativa, protože jsem se mohla podílet na něčem s ostatními, a hlavně celý projekt nezávisel na mně, což bylo nejdůležitější. Mína byla po narození na dvou operacích s téměř ideálním průběhem. Zatím se vše díky bohu vyvíjí dobře. O pár let později jsem se rozhodla založit vlastní školu Mint, protože jsem pro své děti chtěla čistě montessori školu a nejstarší syn již dorůstal do předškolního věku.

V minulém školním roce jste se ale do Letokruhu vrátila jako ředitelka a jediná zřizovatelka. Jak k tomu došlo?
Systém tzv. “rodičovských škol” – tedy škol zakládaných skupinou rodičů – je vždy velmi náročný pro všechny zúčastněné strany. I pro Letokruh bylo od začátku složité, že se na zásadních rozhodnutích musela shodnout celá skupina zakládajících rodičů s rozdílnými názory a navíc často s minimem pedagogických znalostí. To se odráželo na fungování školy i vztazích mezi zřizovatelem, vedením školy, pedagogy a rodiči. Rodiče-zřizovatelé se nakonec rozhodli školu předat někomu, kdo by se mohl stát odborným garantem dalšího fungování školy. Tím člověkem jsem se nakonec stala já.

V letokruhu tráví děti spoustu času venku
V letokruhu tráví děti spoustu času venku

Co je pro Vás ve vzdělávání dětí důležité?
Chvíli jsem uvažovala nad tím, že se budeme vzdělávat doma, ale když jsem o tom dál přemýšlela a díky tomu začala číst i odbornou literaturu, došlo mi, že největším přínosem  prvního stupně základní školy i obecně vývojovou potřebou dětí v tomto věku, je socializace. Dítě vystupuje z kruhu rodiny a na prvním stupni zažívá, že může spoléhat i na někoho jiného. Jde o to, aby děti chápaly, že jsou vždy součástí nějaké komunity. To, že mě spolužák jeden den kopne pod stolem, neznamená, že s ním druhý den nemůžu spolupracovat na projektu o broucích, protože on toho o broucích ví hodně a já dobře maluju. Potřebuju spolupracovat a nikdy nejsem sám. Rodina, třída, město – stejně se vždycky pohybujete v nějakém soukolí. A jako vedlejší produkt bychom se samozřejmě měli naučit číst, psát, počítat.

Myslíte, že to dětem veřejné základní školy nedávají?
Všichni dnes chtějí kreativní absolventy, kteří spolu umí perfektně spolupracovat, ale co pro to děláme? Posadíme je na devět let do lavice vedle sebe, téměř jim zakážeme bavit se mezi sebou. A když už mají spolupracovat, jde o nasdílení výsledků, žádná velká konfrontace a hlavně, aby se moc neptaly. Po devíti letech každodenní rutiny nespolupráce a důsledného plnění instrukcí očekáváme kreativitu a týmové hráče. Takhle to podle mě nefunguje a myslím, že je potřeba na těchto dovednostech pracovat od útlého věku.



Škola Mint, kterou vedete, se zaměřuje na montessori. Okolo tohoto směru je u nás ale spousta neznámých i pochybností. Proč?
Já jsem montessori smýšlející člověk a myslím, že tento směr pokryje všechno, ale jeho zavádění do praxe je u nás v mnoha případech pokřivené a díky tomu celou myšlenku montessori popírá. Mnoho soukromých škol vzniká vymezováním se proti klasickým školám – například nechtějí, aby ve školách zvonilo, aby děti byly ve stresu a srovnávaly se unifikovaným známkováním. Málokdo ale řeší to, co naopak chtějí a jak na to. U nás v ČR jsme si tak vypěstovali spoustu mýtů, protože montessori nikdo pořádně nerozuměl. Za všechno mluví příklad ze školky – ve třídě mají děti jako typickou pomůcku růžovou věž poskládanou z kostek. Paní Montessori zjistila, že když ji do třídy umístí víckrát, pro děti není zajímavá. Když ji ale mají jen jedenkrát, děti se dívají, jak si s ní ostatní hrají, protože ji třeba chtěly taky, ale zrovna je obsazená. A u toho se učí trpělivosti. Buď si najdou jinou věc, nebo mohou pozorovat někoho jiného, kdo má právě teď právo si s věží hrát. To je zajímavé i z pohledu dítěte. které si s věží zrovna hraje – nikdo jiný mu do toho nesmí zasahovat. Ve třídě máte samozřejmě i jiné hračky a pomůcky, které fungují stejně, ale některým dětem jednoduše stojí za to počkat si právě na tu jedinou růžovou věž. Pomůcky ve třídě vidí v poličce na první pohled každý. Nicméně tenhle systém, jakým mají fungovat, ve školách chybí, a tím celou myšlenku převrátí. Sklouzává to například k tomu, že děti dostanou svůj zelený kobereček a jednu pomůcku společně s instrukcí, že si spolu nesmí hrát, což je přesný opak toho, co Montessori říkala.

v Montessori škole děti při výuce spolupracují
V Montessori škole děti při výuce spolupracují

Díky čemu víte, že na montessori jdete správně?
Snažím se věci dělat opravdově a jít k jádru. Četla jsem publikace od paní Montessori. Učím se. Byla jsem na seminářích pod hlavičkou AMI (Association Montessori Internationale), kterou zakládala sama paní Montessori. Se školou Mint jsme součástí evropského projektu a máme se stát ukázkovou montessori školou v Jihomoravském kraji. Budeme organizovat setkání pro pedagogy a semináře. Nemůžu říct, že máme vše hotové, ale rozhodně jsme na dobré cestě k plné implementaci. Jsem ráda, že k nám z pražského centra přijedou na supervizi, abychom se mohli stále posouvat vpřed.

Jakým způsobem se tedy děti v montessori škole učí?
My jsme byli zvyklí, že jsme dostali učebnici a jelo se lineárně. Strana deset, jedenáct, dvanáct, sem tam se nějaká stránka přeskočila – to jsme se zaradovali – a šlo se dál. V montessori je to trochu jinak. Paní Montessori při pozorování dětí zjistila, co je pro který věk typické. Ve škole dětem v prvních dvou měsících představíme pět příběhů co nejpoutavějším způsobem, abychom je vtáhli do děje a ony si vše dokázaly představit. Když to přeženu, třeba řeknete: „Kdysi dávno byla tma. Ale taková tma, kterou jsi nikdy neviděl. Kdyby zhasli, neuvidíš takovou tmu, jaká byla všude kolem.“ Začíná se příběhem o vzniku vesmíru a končí příběhem čísel a jazyka. Během toho můžete zpívat, hýbat se; je to různé, ale montessori standardem jsou dány části příběhu, které by tam měly být. Představíte dítěti celou šíři světa, aby mělo možnost se zanořit v místě, které je pro něj smysluplné, a zároveň aby mělo přehled o tom, kde se pohybuje. Aby znalo kontext. Přijde mi báječné, že si děti můžou vybírat, kudy do příběhu vstoupí, a ke všemu ostatnímu se přes souvislosti dostanou. Tady přichází na řadu průvodce, který děti pozoruje a jehož úkolem je klást otázky a „nástrahy“ a čeká, kterým směrem se dítě vydá. A jakmile si jednu cestu vybere, obloží jej dalšími relevantními nástrahami, a takto se děti postupně dostanou k celému příběhu.



Vedete dvě školy – Letokruh a Mint. Čím se od sebe odlišují?
Letokruh vznikl v návaznosti na lesní školky a od začátku se ve výuce objevovaly prvky různých pedagogik – montessori, waldorf, dalton, lesní pedagogika. Není tedy čistě montessori a je více zaměřená na environmentální výuku. Zároveň ale postupně doplňujeme nové montesori pomůcky i další prvky – např. sdružené třídy po trojročích.

Jaké máte se školami plány do budoucna?
V Letokruhu budeme od příštího školního roku otevírat druhý stupeň, Mint se letos z Chrlic stěhuje do Starého Lískovce – chystáme montessori skupinu předškolních dětí, pak přijde v Mintu na řadu také druhý stupeň. Cíl, o který mi ale jde u dětí z obou škol, je aby dokázaly samy vědět, kde je jejich místo ve světě, co chtějí a jak mohou pomáhat.

Sdílej
  • 160
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
Adéla Ryšavá
http://www.seodilna.cz

Na blogu Women of Brno působí jako redaktorka, k tomu sem tam pomáhá šéfredaktorce nebo fušuje do marketingu. Online marketingem se živí, společně s kolegyní pracuje pod značkou Seodilna.cz, a ve volném čase chodí po horách nebo cvičí na housle.


Komentujte

avatar
  Zapni upozornění  
Upozornit na