Petra: “Odejít bylo nejlepší rozhodnutí”

Petra: “Odejít bylo nejlepší rozhodnutí” domácí násilí women of brno
Domácí násilí

Petra je žena,  která zažila domácí násilí. Před rozhovorem mi nabídla k nahlédnutí zápisy z výslechů a mohu vám říct, že i přes strohý styl policejního zápisu ve mne příběh zanechal silný dojem. Z důvodu probíhajícího vyšetřování je rozhovor anonymní.

Jaký byl začátek vašeho vztahu?

Chtěli jsme být kamarádi, protože jsme oba měli čerstvě ukončený dlouhodobý vztah. To ale po dvou měsících změnilo naše první dítě, které přišlo nečekáno nezváno – antikoncepce selhala. Byli jsme tak rázem postaveni před otázku co teď.

Takže jste se rozhodli to spolu zkusit?

Ano. Protože to oba bereme tak, že věci, které přichází do života, do něj přichází z určitého důvodu, mají tě něco naučit. A opravdu naučily.

Máte děti tři, takže váš vztah nějakou dobu fungoval?

Myslím, že to bylo spíš díky velké toleranci z mé strany, a určitě i z jeho, protože jsem úplně nesplňovala jeho představu o správné manželce. Žádný vztah není jenom na růžovém obláčku. Spoustu věcí překousneš kvůli dětem – kdyby tam nebyly, tak se to vyvíjí úplně jinak.

Kdy se to začalo měnit? Až děti trošku odrostly, nebo tam byl nějaký jiný impuls?

Opravdu jsem začala přemýšlet nad tím, jestli vztah funguje, nebo ne, když byly prvnímu dítěti asi tři měsíce. Na druhou stranu bylo to dlouho vypadalo, že vztah klape, tak jsem si říkala, jestli nejsem zbytečně hysterická, jestli nepřeháním, jestli toho jen neměl moc a stres a tak. Strašně dlouho jsem omlouvala i věci, které teď zpětně vidím, že omlouvat nemusím. Každý máme nějaké špatné období, ale teď už bych je prostě netolerovala.

Jak vaše spory probíhaly?

Někdy jsme se hádali, ale můj muž nejčastěji reagoval tak, že se sbalil a šel pryč. A tak dlouho o problému nemluvil, až měl pocit, že druhá strana vychladla, ale ani pak to nechtěl dořešit. Zatímco já jsem taková, že i když vychladnu, tak to ve mě zůstává nahromaděné, protože to není vyřešené. Takže u mě se to pořád stupňovalo, protože čím dál víc věcí bylo nedořešených. O to jsem byla nepříjemnější, o on vystresovanější, o to byly jeho reakce prudší.

Kdy spor podle tebe překračuje hranice normální hádky?

Asi ve chvíli, kdy do hádky vstupuje vzájemné fyzické napadání. Už jen to, že máš potřebu s tím druhým zatřást, ať se sakra probudí, ať komunikuje, nebo když odchází, tak ho chytit a zastavit, ať neodchází, ať to řeší, protože to není jen jedna hádka, ale i to naskládané za minule, a ty víš, že zas odejde a zas bude všechno stejné. Reakce na obou stranách byly čím dál vyhrocenější.

To už jste měli tři děti?

Ano. Poprvé jsem ho požádala, aby se odstěhoval, v době, kdy jsem byla v šestinedělí s nejmenším. Ten největší stres, tu největší krizi jsme ale řešili poslední dva roky, protože já už věděla, že to nemá smysl, a snažila jsem se dopracovat k tomu, abychom se nějak rozumně rozešli a rozvedli.

Jakou formu násilí vnímáš jako nejhorší?

To fyzické byl největší problém, je nejvíc vidět, a bylo v té poslední fázi extrémní. Ale vnímám, že velice dlouho to bylo psychického rázu… I pasivita je určitá forma – “nepohlídám ti děti, abys nemohla nikam jít”. Ne že by ti ten člověk aktivně v něčem bránil, ale že tě pasivně nechává, ať si všechno řešíš sama. To je taky určitá forma omezování toho druhého a není to fajn. Nebo si domluvíš pracovní schůzku, protože slíbí, že bude s dětmi, a pak s nimi není, protože se mu nechce. Což chápu u ex-partnera, ale ve chvíli, kdy jste partneři, tak by se to nemělo stávat.

Tím se dostáváme k finanční situaci.

Vstupovala jsem do vztahu s tím, že jsem těhotná, pojďme se bavit o tom, jestli budeme mít vztah, jestli to dítě vůbec mít, a když ano, tak ať ví, že já nikdy nebudu žena, která se stará o domácnost a o děti, ale vždycky budu chtít pracovat a vždycky budu chtít, aby se partneři podělili o domácí práce. On vždycky tvrdil, že to tak chce, že to je skvělé, ale po celý vztah něco jiného říkal a něco jiného dělal. To mu způsobuje stres, ale já nemám pocit, že veškerý stres v něm můžu vyřešit. Některý ano, ale ne všechen.

Jsi na rodičovské dovolené a máš nárok na rodičovský příspěvek od státu. Spousta žen je v této situaci finančně závislá na muži. Kdy vnímáš hranici mezi stavem, kdy jsi na něm závislá a on nad tebou má moc versus normální situace s malými dětmi doma?

Myslím si, že ve chvíli, kdy to komukoliv z těch dvou nevyhovuje. Jakmile jedné straně začne něco vadit, tak by to měli společně řešit, nebo je problém. Můj muž si třeba stěžoval, že sice hodně vydělává, ale že rodina ho taky stojí velké peníze, takže mu zas tolik nezbyde. Ve skutečnosti ale z toho pro sebe pořád měl docela dost – my oba jsme měli dost, myslím, že velmi nadstandardní peníze. A přesto to byl velký zdroj nespokojenosti. Tak bylo třeba se o tom pobavit, řešit to. Vztah je vždycky o dvou lidech. 

Co tě přesvědčilo o tom, že situaci (finančně) zvládneš?

Když jsem zjistila, že ženy, které opustily své partnery a zůstaly se čtyřmi dětmi a na každé měly alimenty 50 korun, s nimi stejně zvládaly fungovat, tak jsem si řekla, že i já to můžu řešit – že mám svoje zdroje, mám svoji rodinu, mám kde bydlet a mám vyhlídku práce, která se dá aspoň trochu dělat s dětmi. Lepší podmínky nemá 99% ženských, které odchází. A že v tom vztahu už tak dál nemůže pokračovat. Spíš se to pak vygradovalo, protože věděl, že odejdu, že tu možnost mám. Věděla jsem, že mám zázemí a eventuálně podporu od rodičů, ale bylo pro mě těžké žádat o pomoc někoho, kdo si myslel, že si za to vlastně můžu sama. Nebylo to jednoduché.

Takže ses rodině svěřila? Jaká byla reakce?

Postupně jsem se to snažila mamce naznačovat a pak i říkat, ale ona má názor, že to se mnou není jednoduché, “a co se divíš, když se chováš tak, jak se chováš” a tak.

To asi nebylo moc povzbudivé.

Nebylo. Ale pak, když už došlo během posledního půl roku na policii a podobně, už to vzala a podpořila mě. Ale do té doby to bylo složité.

Co někdo další?

Táta je milý chlap, ale máme každý svůj život. Nemáme takový vztah, abych mu to dokázala říct. Takže až teď přes Vánoce mu to řekla máma a on mi přišel pomoct vyměnit zámek u dveří.Víc jsem to řešila s kamarádkami. Bavily jsme se o tom, co je ještě normální a co není, a co s tím. 

Když ses někomu svěřila nebo se k té informaci někdo dostal, setkala ses i s negativními reakcemi?

Docela často. Protože jsem typ člověka, který buď lidem sedne, nebo nesedne, zjjistila jsem, že mi spousta lidí určité věci přeje. Protože si za to podle nich můžu sama, čemu se divím a tak. Spíš mne překvapila odmítavá reakce od policie, od lékařky a dalších osob, jejichž náplní práce je pomáhat. Když už jsi v situaci, kdy víš, že je průšvih, a kdy se bavíte o tom, jestli to je, nebo není trestný čin, musíš mít velké štěstí v tom, na koho narazíš, abys tam měla větší podporu než “taky jste si to mohla vymyslet”.

Co bys poradila někomu, kdo přijde na oficiální místo a setká se s podobně negativní reakcí?

Nevzdávat to. Vždycky můžeš najít někoho jiného. Když narazíš na někoho, kdo tě nepodpoří, tak pořád můžeš hledat dál. Po prvním napadení jsem si našla organizaci, která se zabývá prací s oběťmi domácího násilí, svěřila jsem se jimi doporučené psycholožce a ona mi řekla: “no tak ale čemu se divíte, když se bavíte s ožralým chlapem”. Takže se mi nedostalo žádné podpory a docela dlouho mi trvalo, než jsem našla důvěru to řešit s někým dalším. Přijde mi to značně neprofesionální. Byť si to může myslet, tohle by neměla říkat žádnému klientovi. 

Jak dlouho ti po této reakci od psycholožky trvalo se vzpamatovat, jít hledat pomoc někam jinam?

Těžko říct. Myslím, že jsem se tak rok dva snažila situaci řešit vlastními silami. Brala jsem to tenkrát tak, že je moderní se rozvádět a zdrhaj jenom srabi, a že je potřeba hledat cesty. Tak jsem hledala cesty, ale příliš nefungovaly. Nic se neměnilo. Pořád jsem slýchala, že se mám změnit já a bude vyřešeno. To je varovný signál, že něco nefunguje, pokud na tebe někdo všechno háže, že to máš řešit ty a ne on… Ve vztah jsou dva lidi a měli by to řešit spolu. A i když si něco potřebuje vyřešit jednotlivec, tak by mu ten druhý měl dávat podporu.

Pak bych poradila nevzdat se vlastní představy, jak má vztah správně fungovat. Samozřejmě ho neopouštět hned, ale nebát se jít za ideálem, že bychom mohli být parťáci společně.

Mělo to nějaký dopad na děti?

Měla jsem velký strach, že na ně dopadne negativně, když se rozdělíme. Samozřejmě, že to vnímají a občas jsou smutní. Je to jako když dítě vidí babičku dvakrát do roka o prázdninách a pak se mu stýská. Jinak se strašně moc zklidnili. Měla jsem hrozný strach z toho, že bude vidět, že tam táta není, ale  mnohem výrazněji je vidět to pozitivní, to, že se atmosféra doma uklidnila.

V jakém smyslu?

Vždy byli hodně podráždění a roztěkaní, a teď to sice není úplný zázrak, ale na ledasčem se domluvíme. A berou úplně normálně, že jsme tam jenom my a pokud si jednou za týden večer posmutní, že je škoda, že tady není táta, tak je to úplně super. Je fakt, že toho moc nevěděli, protože můj muž si dával bacha, aby nic neviděli. Dusno ale určitě vnímali.

Při jednom napadení jsi utekla a nechala jsi muže v bytě se spícími dětmi, nebála ses?

Bála! Ale už mi běželo v hlavě to, že když se tam vrátím, tak že mi jde o život, a co tam zmůžeš? Samozřejmě, že je to šílená situace, kdy si musíš vybrat, a mně to ten policista taky vyčítal – “co jste to za matku, že jste šla sem, místo toho, abyste se tam vrátila za těma dětma”. Ale po několika útocích jsem si musela vybrat.

Možná hrálo roli i to, že v předchozích situacích se to dětí nedotklo? Že napadl vždycky tebe, nikdy ne děti?

Samozřejmě, to taky. Navíc i kdybych si myslela, že je ohrožuji, tak to nejlepší, co jsem mohla udělat bylo, že jsem za pět minut pěšky došla k našim policistům a dovedla je k nám, ať to jdou vyřešit. V tu chvíli nevymyslíš rychlejší řešení. Samotná ženská beze zbraně, proti ní chlap, který si může vzít cokoliv, nůž… myslím, že není lepší řešení, byť tohle nebylo ideální. Ale neuděláš nic.

Jak ho vnímáš jako otce?

Jako úplně normálního tátu. Nikdo není dokonalý, ale myslím, že v porovnání s tím, jací čeští tátové bývají, je spíš lepší.

Máš doporučení na organizace, kam se člověk může v podobné situaci obrátit?

Brněnské intervenční centrum. Jsou skvělí, mají psychology, právníky.  I když jsem nebyla objednaná dopředu, tak mě přijali a dokázali mi dát radu, jak v nejbližších dnech postupovat, aby to bylo – když už ne bezpečné – tak co nejbezpečnější. Tam byli vážně skvělí. Také mě ale varovali ohledně policie – teoreticky sice může násilníka vyvést, na deset dní ho vykázat z bytu a tak. Státní policie si to ale nemyslí, její jednotky na úrovni obcí s tím většinou neumí pracovat. Naproti tomu brněnští kriminalisté si ale podle mé zkušenosti už poradit dokážou. Je možné se na ně obrátit pro radu, byli na to téma proškoleni. Ale ti běžní policisté, kteří přijedou, když zavoláš 158, tomu nerozumí. Tam mají velký prostor pro zlepšení.

Máš nějakou radu pro oběti domácího násilí?

Doporučuji nespoléhat se na to, že pokud dojde k vyhrocené situaci, tak zavolám policii, oni přijedou a vyřeší to. Je možné, že nebudou chtít přijet nebo že když přijedou, tak řeknou, že neví, co se stalo a nemohou někoho omezovat na osobní svobodě na základě tvrzení někoho jiného. Nespoléhat na ně. Jsem moc ráda, že jsem měla možnost se sbalit a v jednu hodinu ráno zazvonit u kamarádky i s dětmi. Nevím, jak bych to jinak udělala – policisté by odjeli a nechali by nás tam spolu.

Jaká to byla situace?

Bylo to asi dva dny po jednom z těch nejvýraznějších napadení. Muž se začal chovat podobně jako v předchozím případě, a já jsem měla obavy, že to zase vygraduje dál – už mi sebral telefon, abych nemohla nikomu zavolat, byl hodně pod vlivem, podrážděný a napružený, slovně mi naznačoval, abych se ho bála. Pak mu naštěstí zavolal kamarád, ať jde ještě na panáka, takže odešel. A já jsem v tu chvíli zavolala policii, z telefonu od mojí mámy, a oni nevěděli, jak se s tím popasovat. Závěr každopádně byl, že na to, aby ho odvezli na záchytku, je moc málo opilý, přestože i policistům vyhrožoval, že je napadne, a že mi můžou zajistit jen to, že ho nepustí domů, dokud neodjedeme. Takže jsme se sbalili a odjeli a doufala jsem, že kamarádka nějak zvládne, když jí v jednu ráno nečekaně zazvoním u baráku.

Nemohla jsem jít k mámě, protože ta bydlí v domě, od kterého měl muž klíče. U těch, kteří bydlí jinde a mají možnost jít k mámě, k babičce, je to asi jiné. Asi bych se s nimi snažila domluvit, že můžu přijít v případě krize už při prvních náznacích, že by mohlo dojít k fyzickému napadení.

Věděla o tom jeho rodina? 

Když pak s námi přestal alespoň dočasně bydlet, odjel na čtrnáct dní ke kamarádovi na chalupu, a bylo jasné, že pak budeme řešit odstěhování, tak jsem to tchýni řekla, když jsem u ní vyzvedávala děti, protože se ptala. Překvapila mě její reakce. Říkala, že nesouhlasí s tím, že to chceme řešit rozvodem, protože ona to tak taky měla a ona to přece vždycky vyřešila tak, že sbalila děti a odjela někam na čtrnáct dní pryč a až se muž uklidnil, tak se vrátila. Říkala, že to tak dělala celé jejich dětství. Je to šílené, když si uvědomím, že její nejstarší a nejmladší dítě jsou od sebe dvacet let. Nechci se ani ptát, jak dlouho to tak řešila. I díky tomu jsem si uvědomila, že takhle žít nechci. Že odejít bylo rozhodně nejlepší rozhodnutí a že to vydržím, protože nechci další generaci předat představu, že je to normální. Pochopit, že něco podobného zná z rodiny pro mne bylo asi nejdůležitější. Nic s tím ale nechtěl dělat.

U něj tedy v rodině něco podobného probíhalo, kdežto u vás se spory řešily jinak?

Náš táta je velký flegmatik a nikdy nechtěl nic řešit – což má možná s mým mužem společné, ale tátovi vyhovovalo, že mamka nakonec rozhodla. Takže nedocházelo k velkým konfliktům. Vždycky se nakonec domluvili. Naši jsou sice rozvedení, ale jen jim to nefungovalo vztahově, jinak se z nich stali kamarádi, takže v sobě mám jiný předobraz. 

Říkala jsem si, že tak jako děti alkoholiků nejsou vždy alkoholici, ba naopak to jsou často abstinenti, tak i tady to bude jiné, ale očividně je pravděpodobnost, že to budou dělat taky, když násilí zažili v rodině, hodně vysoká. Z rozhovorů s ostatními ženami, které to zažily, vím, že takový vzorec existuje a je na tom člověku, jestli dokáže změnit jeho předávání z generace na generaci.

Sdílej
  • 254
  •  
  •  
  •  
  •  
Zuzana Čížková

Na blogu působí převážně jako administrativní asistentka. Pracuje v IT na pozici Product Owner, volný čas tráví s dcerou, sportem a četbou.



Komentujte

avatar
  Zapni upozornění  
Upozornit na