• Úvod
  • Rozhovory
  • Štěpánka Jenešová: Personalista se musí o lidi zajímat

Štěpánka Jenešová: Personalista se musí o lidi zajímat

Štěpánka Jenešová: Personalista se musí o lidi zajímat Women of Brno
Štěpánka Jenešová

Štěpánka Jenešová patří mezi důležité osobnosti české HR scény. Dnes je hlavní manažerkou start-upového projektu Tiskelník, který je zásadní pro všechny HR a marketingové specialisty firem. Právě díky tomuto projektu jsem se s ní před několika měsíci potkala a s postupem času se od ní mnohé naučila. Naše setkání probíhá vždy v uvolněné atmosféře plné smíchu a radosti ze života. Štěpánka totiž umí skvěle pracovat s lidmi a být v jejím týmu znamená mít skvělé kolegy, s nimiž se vzájemně doplňujete a pod rukama vám neuvěřitelně rychle vzniká stále něco nového.

Štěpánko, jaké byly vaše začátky v Německu?
Byla to velká škola života, ale jsem za ni vděčná. Namísto pedagogiky na univerzitě jsem do ruky dostala koště a hadr, pozici za stolem v exotické restauraci jsem vystřídala s kuchyní a zákulisím vietnamského nóbl lokálu. Poznala jsem i práci u pásu v továrně na norimberské perníčky a pár dalších jednotvárných pracovních činností. Politický azyl jsem totiž tenkrát nedostala a abych v Bavorsku mohla zůstat, musela jsem pracovat. A proč ne? Když máte zdravé ruce, zvládnete  cokoliv.

Jak se vám později podařilo začít podnikat?
Především díky tomu, že jsem ovládala němčinu, jsem velmi přizpůsobivá a ráda pomáhám. Měla jsem tehdy také štěstí na lidi, kteří si mne oblíbili a byli schopni trochu pomoci. Sama vidím jako nejdůležitější velkou dávku odvahy, nulovou lenost, maximální snahu pochopit a pokoru. Osudové bylo setkání s návštěvníky z Moravy, kteří nám emigrantům přivezli peřiny, uzené a slivovici. Díky nim jsem se odhodlala podnikat. Našla jsem i v tak promyšlené zemi jako je Německo díru na trhu – nemají tam Lidové školy umění. A protože jsem v Československu mnoho let a docela úspěšně hrála na klavír, založila jsem Musikschule i přesto, že nemám vystudovanou hudební konzervatoř ani AMU.



Začít podnikat v té době jako žena a cizinka muselo být těžké. Jak se k tomu stavěli Němci?
Němci jen tak nevezmou někoho mezi sebe. Nejdříve vás velmi pečlivě prověřují, zkouší a hodnotí. Až když se prokáže, že je na vás spoleh a máte přidanou hodnotu, přijmou vás do své společnosti. Těžké bylo například sehnat byt k pronájmu, když máte povolení k pobytu jen na tři měsíce. Vzít půjčku nebo hypotéku jsem si nemohla, bonita cizince v devadesátých letech byla velmi přísně ověřována. Ale překvapilo mne, že založení hudební školy bylo tak snadné. Potřeba a zájem o ni znamenaly více než nějaká povolení nebo omezení. A daňové přiznání je v Německu tak srozumitelné a snadné, že ani daňového poradce nepotřebujete.

Proč jste se vrátila do Česka? 
Vracet se mi vůbec nechtělo. Měla jsem v malém bavorském městečku úspěch a můj manžel byl ve svých zájmových kruzích také velmi uznávaný. Diagnostikovali mu ale nevyléčitelnou nemoc, tak jsme se rozhodli přiblížit se jeho rodině a odešli do Brna. Se svými žáky klavíru jsem se, ač nerada, rozloučila. Návrat pro mne znamenal krok zpět. Byla jsem nespokojená s nedostatky v tehdejší svobodné, ale ještě divoké zemi. Pohánělo mě to dělat věci jinak. Nikdy jsem se nespokojila s nedochvilností, nespolehlivostí nebo povrchností, s níž jsme se v Česku bohužel často setkávali. Mí známí a kolegové mě kriticky označovali za „polo-Němku“. Já se za takové pojmenování ale nestyděla, protože jsem si z Německa přivezla slušnost a další pozitivní vlastnosti, které tam byly nezbytné.

Kde jste našla po návratu uplatnění?
Přes němčinu jsem se dostala k personalistice. Příležitost jsem získala v pivovaru Starobrno, kde jsem začínala jako překladatelka a tlumočnice. Začala jsem pracovat v akciové společnosti jako asistentka, byla přítomna na důležitých jednáních a organizovala školení managementu nebo výuku němčiny pro zaměstnance. Rakouský hrabě Mautner Markhof – tehdejší předseda představenstva – mi dal šanci a otevřel cestu k lidským zdrojům.



Jak vám pomohly zkušenosti ze života v Německu k práci u nás?
V Německu jsem na univerzitě absolvovala kurz „Pozitivní myšlení“. To byla teorie. V praxi jsem byla většinou obklopena lidmi, kteří pozitivně mysleli a žili. Jinak to bylo slušné chování a výtečná organizace práce a času. Víte, co jsem měla za lekci namísto kurzu Time management? Vyhazov. Pracovala jsem tenkrát v té nobl restauraci v kuchyni, kde se pokrmy servírovaly jako umělecká díla na talíř, čerstvé bylinky se dovážely z Francie a na posezení se čekaly fronty. Jednou jsem se zpozdila o deset minut. Dostala jsem se na trase Mnichov – Norimberk do dopravní zácpy, ale to nikoho nezajímalo. Nemohla jsem se omluvit předem, tenkrát ještě neexistovaly mobilní telefony. Šéfová mě ani nepustila do kuchyně, na hodinu jsem měla padáka kvůli nespolehlivosti. Od té doby jsem už nikdy nikam pozdě nepřišla.

Co vás na HR baví?  
Na personalistice se mi líbí komplexnost práce s lidskými zdroji. Nejdřív je na řadě výběr a nábor, který je zajímavý a motivující. Adaptace v novém prostředí, motivace a komunikace, odborný i osobnostní rozvoj a neposledně empatie. Moje krédo je: personalista musí mít rád lidi a musí ho zajímat vše s lidmi související, jinak se pro takovou práci nehodí. Má vrozená empatie mne naučila „neznásilňovat“ nikoho ke štěstí. Spousta lidí se totiž snaží s velkou vervou pomoci někomu k něčemu, o co třeba sám ani nestojí.

Máte nějaký zajímavý příklad z praxe?
Pomohla jsem pánské krejčové při změně profese a získání dovedností na kvalifikovanou obráběčku kovů. Prozradila mi totiž, že jí střihy připomínají technické výkresy a že se šitím neuživí. Chtěla se naučit něčemu novému a měla k tomu předpoklady. Šanci dostal i doktor historie, který měl za koníčka sestavování počítačů, a protože potkal mne, nevyloučili ho z náboru do továrny na počítačové servery a později se stal manažerem výroby v jedné automobilové továrně v jižních Čechách. I další příběhy potvrzují stále to samé: Člověk musí chtít změnu ze svého přesvědčení a my personalisté mu v tom můžeme jen pomoci. Nenásilně, citlivě a s ohledem na jeho talent a dané možnosti.



Postupně jste se začala více věnovat vzdělávání – co vás k tomu vedlo?
Jsem z učitelské rodiny a výuku i rozvoj talentů jsme měli už v mém mládí na denním pořádku. Zažila a poznala jsem různé režimy, systémy školství a odlišné postavení učitelů ve společnosti. To nejlepší z těchto poznatků se snažím aplikovat a třeba i inovovat v dnešní době. U nás je ta potřeba velká – s ohledem na stále klesající počet pracujících dokonce nezbytná. Inspirovala jsem se v německy hovořících zemích, a to v duálním školství.

Studentům se věnujete i teď, na čem aktuálně pracujete?
Kromě spousty jiného se nyní koncentruji na rozjezd nového nápadu, jak komunikovat s vysokoškolskými studenty a přitom jim při jejich studiu pomáhat. Projekt se jmenuje Tiskelník a v ČR zatím nic podobného nefunguje. Jsem z něj velmi nadšená a věřím, že toto nové médium bude mít úspěch i u nás.

Přiblížíte nám prosím, jakým způsobem projekt pomáhá?
Představte si ho jako most mezi studenty a firmami – portál, který páruje sponzory se studenty vybraných oborů a regionů, kterým zase pomáhá ušetřit peníze při přípravě na zkoušky. Na webu si nahrají materiály, které chtějí vytisknout, a my do nich vložíme reklamu, vytiskneme a zadarmo pošleme. Vezměte si například banku; zaplatí si přes Tiskelník reklamu ve skriptech a student Vysoké školy ekonomické nejenže vidí sdělení o bankovním programu pro studenty, ale dozví se třeba i o tom, že mu banka pomůže při vypracování ročníkové práce na škole. Nebo fitness studio v blízkosti kolejí v Praze zvýhodní studentům čtvrtletní permanentky. K tomu pošle výrobce zdravého jídla studentovi malý vzorek ve vytištěném a zabaleném studijním materiálu.

V čem vidíte potenciál v HR do budoucna?
Ačkoliv v této oblasti pracuji mnoho let, netroufám si předpovídat nebo radit, jak a co dělat. Jisté je, že HR musí inovovat a hledat jiná, možná i neobvyklá řešení, jak s lidmi a lidskými zdroji pracovat. V dnešní vypjaté době, kdy není dostatek kvalifikovaných pracovních sil a kdy musíme v blízké budoucnosti počítat s dalším zhoršením, je nezbytné se zamyslet nad dlouhodobým a strategickým řešením. Kdo si nevychová „mladou krev“, tomu ujede vlak. Další potenciál vidím ve starší generaci, která umí, ví a může poradit a připravit tu mladší na svou profesní dráhu. Nemá sice už tolik sil, ale vyrovná to moudrostí a zkušenostmi.

Sdílej
  • 269
  •  
  • 10
  •  
  •  
  •  
Adéla Ryšavá
http://www.seodilna.cz

Na blogu Women of Brno působí jako redaktorka, k tomu sem tam pomáhá šéfredaktorce nebo fušuje do marketingu. Online marketingem se živí, společně s kolegyní pracuje pod značkou Seodilna.cz, a ve volném čase chodí po horách nebo cvičí na housle.


Komentujte

avatar
  Zapni upozornění  
Upozornit na