• Úvod
  • Rozhovory
  • Viviana Bordásová (Retro Komnata): Když někdo dělá, co ho baví, je to poznat

Viviana Bordásová (Retro Komnata): Když někdo dělá, co ho baví, je to poznat

Viviana Bordásová (Retro Komnata): Když někdo dělá, co ho baví, je to poznat
Viviana Bordásová (Retro Komnata)

Je to už rok, co otevřel obchod s vintage oblečením Retro Komnata. Od začátku mě zaujal – už jsem si odtamtud odnesla nejeden zajímavý kousek.  Bylo jen otázkou času, kdy požádám o rozhovor jeho majitelku Vivianu. Povídaly jsme si jak jinak než přímo v Retro Komnatě, u kávy, kterou jsem dostala v krásném plecháčku s logem obchodu. Viviana je velmi sympatická, přátelská – a taky upovídaná, bylo tedy velmi jednoduché dozvědět se od ní o jejím podnikání spoustu zajímavostí.

Zajímala jste se vždycky o módu?
Ano, maminka nakupovala v sekáčích, takže jsem na tom vyrostla. Velkou zábavou pro mě v dětství bylo chodit na půdu a prohrabovat se jejími starými věcmi ze sedmdesátých a osmdesátých let. I ve věku kolem čtrnácti let jsem si oblečení přešívala, ale jen ručně – taky to podle toho dopadalo (smích), ale nosila jsem to. Pak jsem měla kolem šestnácti období, kdy jsem se jako jiné holky snažila zapadnout a nosit trendy. Nakupovala jsem v obchodech typu HM, ale jejich střihy mi nikdy neseděly. Mám větší prsa, užší pas a pak zase boky, takže jsem si vždycky buď připadala jako v pytli, nebo mi to bylo malé. Asi před čtyřmi lety jsem začala nosit vintage styl a zkoušela si šít první kousky.

Jak vás napadlo začít vintage módu sama prodávat?
Pracovala jsem v prodejně Madam Podprsenka, kterou vlastní moje kamarádka, a poprvé jsem viděla, že je možné si i v tak mladém věku otevřít obchod. Neříkám, že jsem to rozjela jen díky této zkušenosti, ale bez ní bych do toho nešla. Dalším impulzem pro mě byla návštěva Paříže, kde byly vintage obchody úplně všude a měli v nich nejen módu z padesátých let, ale i ze sedmdesátých a osmdesátých. Zkoušela jsem si pak něco objednávat ze zahraničí a častokrát jsem se spálila; ještě mi z té doby zbyla spousta věcí, které postupně přešívám. Pak jsem měla konečně štěstí na spolehlivého dodavatele a založila si vlastní e-shop.

Jaká byla cesta k jeho spuštění?
Nebylo to jednoduché – pro živnostenský list jsem si šla v srpnu a myslela jsem si, jak do dvou měsíců budu prodávat, nakonec jsem ale začala až v lednu. Při prodeji přes e-shop je spousta práce s každým kouskem, musíte ho upravit, nažehlit, vyfotit, upravit fotky, přeměřit…  I kvůli tomu jsem si od začátku chtěla otevřít kamenný obchod, ale jako studentka jsem neměla peníze. Naštěstí jsem si díky e-shopu zvládla do tři čtvrtě roku našetřit a loni v říjnu jsme otevřeli tuhle prodejnu.




Jak získáváte nové oblečení?
Dodavatelů vintage oblečení je na světě hodně; kromě toho, že musíte řešit věci jako poštovné, je s nimi ale i ten problém, že zboží nevidíte a nevíte tak předem, co dojde. Člověk je pak na těchto obchodnících závislý, ale ti tu taky nemusí být věčně. Proto jsem ráda, že mi lidi sami nabízejí své staré kousky k výkupu. Nikdy nebudu moci zajistit nabídku všech možných střihů a velikostí, přesto si tu každý může něco najít. Navíc u výkupu si s lidmi můžu popovídat.

Dozvídáte se tak i příběhy jednotlivých kousků?
Snažím se co nejvíc ptát, ale lidi často nic neví – jde například o věci po jejich babičce. Občas se něco málo dozvím, řeknou například, kdy to nosila nebo že v tom má úžasnou fotku ze šedesátých let. Slíbí, že ji pošlou, a pak ji často nepošlou; což je škoda.

Utkvěl vám nějaký příběh obzvlášť v paměti?
Jednou jsem od nějaké paní odkoupila jupku z dvacátých let s nádhernou výšivkou, o které jsem věděla, že bývala součástí chodského kroje. Jedna paní, která se zabývá historií oděvů, mi potom napsala, že se jí říkalo flámiška. Chtěla jsem ji vyčistit a všimla jsem si, že něco šustí v ramenou, podšívku jsem proto opatrně vypárala. Šlo o staré noviny, psalo se v nich o vichřici ve Velké Británii, která zničila ulici Waterloo. Díky tomu jsem dohledala, že jde o rok 1928. Jako podšívka byly použity pravděpodobně o rok později.

[Not a valid template]

A flámiška se prodala?
Ano. Slečna, která si ji odnesla, měla narozeninovou slevu, ale nechtěla ji využít, protože pro ni měl tenhle kousek velkou cenu. Jsem ráda, že si jí váží a vím, že ji bude nosit.

Není vám líto některé kousky, které se vám obzvlášť líbí, prodat?
Je! Ani nevíte jak! (smích) Ve skutečnosti se snažím nebrat si nic, maximálně jednou za měsíc nebo dva, když opravdu neodolám. Ulehčuje mi to fakt, že mi máloco sedí, takže dokážu odolat – popřípadě si vezmu něco, co se delší dobu neprodalo a já vím, že to vynosím.

Jak často musíte oblečení přešívat nebo jinak předělávat, než je připravené k prodeji?
Od doby, co vykupujeme, o něco víc než předtím. Ač si všechno prohlížím, buď něco přehlédnu nebo si řeknu, že to dokážu spravit – s tím mi občas pomáhá i maminka. Baví mě posílat věci dál, nevyhodila bych je, maximálně je věnuji na charitu.



Zažila jste někdy pocit, že byste to chtěla vzdát?
Ne, práce mě opravdu baví a nedovedu si představit, že bych někdy dělala něco jiného. Nikdo by neměl jít do podnikání, pokud by to chtěl tak brzo vzdát. I když na to nemám povahu, viděla jsem u kamarádky z Madam podprsenky, že se to dá zvládnout; první rok je prostě potřeba přetrpět. Kdyby nám obchody nešly, možná by mě nějaké černé myšlenky napadly, ale zatím jsme žádné problémy neměli. Mám štěstí, že mi pomáhá můj přítel Marek: je v obchodě se mnou a zastoupí mě, když někam jdu, takže zatím ani nepotřebujeme brigádníky.

Dají se vaši zákazníci zařadit do nějakých kategorií?
Chodí k nám takové „retro-slečny“, co většinou nosí spíš módu třicátých až padesátých let, ačkoliv my se specializujeme na padesátá a dál – třeba i šaty z osmdesátých let se ale dají stylizovat tak, aby vypadaly o několik desetiletí starší. Dále k nám často chodí lidi, kteří podporují slow fashion a nechtějí nakupovat v obchodních řetězcích. Občas někdo chce něco na retropárty a začali chodit i pánové na vlněná saka a bombery. Celkově se ale vrátily do módy například kalhoty s vysokým pasem, takže nás navštěvují ženy, co sledují módní trendy a chtějí kvalitní oblečení.

Zmínila jste se o slow fashion. Můžete nám přiblížit, o co jde?
Jde o opak tzv. fast fashion, tedy toho, co najdete ve většině obchodů. Dříve se oblečení vyrábělo s tím, že má vydržet, dnes je v obchodě každé tři týdny nová kolekce a nutí vás to nakupovat stále víc. Nechci tento byznys podporovat, navíc mi oblečení z běžných obchodů nesluší a nemám ráda ani materiály, ze kterých se vyrábí. Když si naopak koupím něco z druhé ruky, vypadá to dobře a nikdo nemá stejný kousek, navíc jde o kvalitní oblečení, které vydrží. Pokud se o tom chcete dozvědět víc, doporučuju knížku Příběh skříně od Veroniky Blabla Hubkové, která tuto problematiku výstižně popisuje – nenutí vás nikdy si už nic nekoupit v HM, ale usiluje o celkovou změnu módního průmyslu.

Vraťme se přímo k vaší práci. Co dalšího kromě šití a prodávání obnáší?
Marek natáčí videa, já fotím – nemyslím si, že na profesionální úrovni, ale na propagační účely se to použít dá, kromě toho stále sami provozujeme e-shop; ani na něj nemáme nikoho zvenku. Často dostáváme zprávy, jestli někoho nesháníme třeba na marketing nebo na brigádu, ale zatím ne. Třeba to za půl roku bude jinak a budeme potřebovat víc času na jiné věci jako je výkup – jen jet na něj zabere třeba tři hodiny, potom to doma perete, žehlíte, skládáte, zašíváte, přešíváte… Opravdu to nefunguje tak, že něco koupíme, nasadíme si na tom marži a se ziskem to prodáme. Občas si lidi neuvědomují, kolik je za tím práce, a berou nás jako sekáč, kde obsluha pověsí šaty na ramínka a hotovo.



Jaké máte plány do budoucna?
Co se týká Retro Komnaty, rádi bychom se jednou přestěhovali do větších prostor, kde by bylo víc místa na pánskou sekci a místo i na originály starší než z padesátých let. Zatím pro to bohužel není kapacita. Moje osobní plány do budoucna jsou naučit se lépe šít, dopsat diplomku, pořídit si psa z útulku a naučit se španělsky.

Spolupracujete i s dalšími obchody nebo projekty?
Ano, snažím se také propagovat, co dělají a podpořit je, například občas nakupuji vedle v dobročinném obchůdku Šuplig nebo v Reparádě. Mám ráda například také holičství BarberBilly. Když se někdo snaží dělat to, co ho baví, na výsledku je to poznat.

[Not a valid template]
Sdílej
  • 36
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
Marie Štefanidesová

Je šéfredaktorkou blogu, kromě redaktorské práce se proto snaží, aby všechno dohromady fungovalo. Pracuje v IT společnosti, miluje psaní, potkávání zajímavých lidí, literaturu a víno.


Komentujte

avatar
  Zapni upozornění  
Upozornit na